ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.930.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 930/2021-548
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 10. 2021 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných H. B. M. , nar. XY v XY, státní občanky Italské republiky, trvale bytem XY, Italská republika, a G. S. , nar. XY ve XY, státního občana Italské republiky, trvale bytem XY, Italská republika, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 44 To 81/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 14/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného G. S. ohledně tohoto obviněného a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. ohledně obviněné H. B. M. částečně zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 44 To 81/2021, a to ve výroku, kterým bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že jsou obvinění povinni nahradit společně a nerozdílně poškozenému L. M., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 81 900 Kč, a dále jsou oba obvinění povinni zaplatit poškozenému L. M., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč, a ve výroku, kterým byl poškozený L. M. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou obvinění H. B. M. a G. S. povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozenému L. M., nar. XY, bytem XY, na náhradu nemajetkové újmy ve formě bolestného 81 900 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškozený L. M. odkazuje se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné H. B. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2020, č. j. 1 T 14/2020-351, byli obvinění H. B. M. a G. S. uznáni vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byli shodně odsouzeni podle §145 odst. 1 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v délce 3 let, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 4 let. Obviněné byl dále podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky v délce 1 rok a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění, státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a poškozený L. M. odvoláními. Z podnětu odvolání obviněných a poškozeného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 44 To 81/2021-456, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněné shodně uznal vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za který je podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu vyhoštění z území České republiky, a to obviněnou H. B. M. na dobu 5 let a obviněného G. S. na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto, že jsou obvinění povinni nahradit společně a nerozdílně poškozenému L. M. škodu ve výši 81 900 Kč, a dále jsou oba obvinění povinni zaplatit poškozenému L. M. nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto, že jsou obvinění společně a nerozdílně povinni nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 43 698 Kč. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obvinění dopustili uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 26. 2. 2020 v 05:15 hod. v Praze 1, XY, v klubu Z. s., po přechozím slovním konfliktu a odstrčení ze strany poškozeného L. M., obviněná H. B. M. do poškozeného silou strčila tak, že zapříčinila pád poškozeného a spoluobviněného G. S. ze schodů do spodní místnosti klubu, následně po pádu se k poškozenému, který byl otřesen pádem a měl bolesti v levé noze, opět oba obvinění přiblížili, přičemž obviněný G. S. fyzicky napadl poškozeného ranami pěstí a zároveň se snažil od něj oddělit obviněnou H. B. M., která poté demolovala zařízení klubu tak, že povalila těžký kovový stůl baru směrem k poškozenému a poté se jej pokusila kopnout, následně shodila na zem další kovový barový stůl a pokusila se znovu zaútočit na poškozeného L. M. a na manažera klubu J. R., který se snažil poškozeného bránit, na což reagoval obviněný G. S. dalším útokem a škrcením poškozeného, přičemž tohoto jednání obvinění zanechali až po přivolání Policie České republiky, a tímto společným jednáním způsobili poškozenému zranění, spočívající v nitrokloubní zlomenině zevního kondylu levé tibie, tedy zlomenině výběžku horního konce levé holenní kosti s posunem zevního úlomku, která si vyžádala operativní řešení ve Všeobecné fakultní nemocnici, a způsobili mu tak vážnou poruchu zdraví, která jej omezila v obvyklém způsobu života po dobu delší šesti týdnů.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
5. Dovolání obviněné H. B. M. bylo podáno z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proti rozhodnutím soudů obou stupňů v celém jejich rozsahu. Uvedla, že nebyly naplněny všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, a to konkrétně příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem, která nebyla dostatečně prokázána, ani jeden ze soudů se přitom nezabýval otázkou spoluviny poškozeného. Jeho pohyb v blízkosti schodů nebyla jediná příčina, která měla být ve vztahu ke způsobení těžké újmy zkoumána, protože samotnému pádu ze schodů předcházel fyzický útok poškozeného vůči obviněné, který vyvolal následnou potyčku, jež mohla být samostatnou příčinou pádu. Tuto potyčku poškozený vyvolal na kraji schodiště, přičemž při znalosti prostředí klubu mohl vědět, jaké nebezpečí mu zde hrozí. Odvolací soud pak označil jednání obviněné namísto příčiny pádu za pouhý impuls. Pokud tedy bylo její jednání pouhým impulsem, navíc zpochybnitelným (viz další námitky), pak útok poškozeného vůči obviněné, následná potyčka s obviněným a jeho pohyb na samém okraji schodiště mohly být jedinou a samostatnou příčinou těžké újmy na zdraví poškozeného. Dále obviněná namítla existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který měl spočívat v tom, že počátek incidentu vycházel od poškozeného, což vyplynulo i z kamerového záznamu. Poškozený ji atakoval jako první, a to nikoliv do oblasti ramen, ale do obličejové části, nelze tak hovořit o pouhém odstrčení. Následný pád vznikl vlivem následné strkanice, vyvolané poškozeným, nikoli strčením ze strany obviněné. Z videozáznamu navíc nevyplývá, zda poškozeného zasáhla, přičemž ve vztahu k této otázce jsou v rozporu i jednotlivé výpovědi. Verzi poškozeného potvrdila pouze svědkyně A. M., jejíž výpověď je však v rozporu s kamerovým záznamem. V provedeném dokazování nemá oporu ani zjištěná příčina vzniku poranění poškozeného. Mechanismus dopadu poškozeného odpovídal spíše dopadu obviněné, která schody seběhla. Poškozený dopadl čelem dolů a na nohy, na zemi se ocitl až vlivem následného zakopnutí. Neprůkazná je v tomto případě i výpověď svědkyně N. H., vznik poranění jednoznačně nepotvrdila ani znalkyně. Byla tedy uznána vinnou v rozporu se zásadou in dubio pro reo, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
6. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a zprostil ji obžaloby.
7. Dovolání obviněného G. S. bylo podáno taktéž z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to do všech výroků napadeného rozsudku týkajících se jeho osoby. Namítl, že napadený rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení otázky přítomnosti okolností vylučujících protiprávnost, neboť prudké odstrčení partnerky poškozeným se mu mohlo jevit jako situace vyžadující zásah, tedy jeho následné jednání mělo být posouzeno jako putativní nutná obrana či krajní nouze. Napadený rozsudek je taktéž založen na nesprávných skutkových zjištěních i nesprávném právním posouzení, neboť skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, k čemuž obviněný konkrétně uvedl, že v první fázi byl incident, který se odehrával pouze ve verbální rovině, eskalován poškozeným prudkým odstrčením obviněné, přičemž cítil potřebu ji bránit. Následovala strkanice, která vedla k pádu ze schodů. Po něm poškozený v druhé fázi děje ihned vyskočil na obě nohy a začala delší dobu trvající potyčka, v níž si poškozený počínal agresivně a opakovaně útočil na obličeje obou obviněných, o čemž svědčí i jejich zranění. Někdy v průběhu této potyčky nebo pádem ze schodů poškozený mohl utrpět své zranění, ale není zřejmé, ve kterém momentu. Kdyby však poškozený tento konflikt neeskaloval, nemuselo k pádu ze schodů a následné potyčce, a tedy ani k jeho zranění, dojít. Podíl poškozeného na jeho zranění je tak značný. Role obviněného se pak v druhé fázi jevila jako převážně defenzivní. Obviněný také shledal nesprávným výrok o náhradě nemajetkové újmy poškozenému, neboť jeho konkrétní výše nebyla nijak odůvodněna a nelze dovodit, jakými hledisky se odvolací soud řídil při jejím stanovení, výrok je tedy nepřezkoumatelný.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a buď obviněného zprostil obžaloby, anebo věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že v první části své argumentace namítala nesprávné posouzení subjektivní stránky ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. Obviněná v daném rozsahu uplatnila námitky částečně právně relevantním způsobem, který je možné podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť s jistou dávkou tolerance, neboť podstatná část předložených tvrzení byla založena na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů a tomuto odpovídajícím skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Připustil, že soud druhého stupně se k subjektivní stránce vyjádřil poněkud stručně, aniž by výslovně uvedl, zda se jedná o nedbalost vědomou či nevědomou, nicméně zjevně považoval námitky obou obviněných stran zavinění ve vztahu k původní právní kvalifikaci za důvodné a přisvědčil jim. S tímto závěrem se státní zástupce ztotožnil jako se správným a přiléhavým. K další části uplatněné argumentace uvedl, že obviněná sice své námitky formálně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění, přičemž obviněná vytkla soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů a současně prosazovala vlastní verzi skutkového stavu věci odlišnou od skutkových zjištění soudů nižších stupňů a až následně vyvozovala závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ve věci přitom nelze shledat ani žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
10. K dovolání obviněného pak státní zástupce uvedl, že jeho námitka, že skutek není trestným činem, byla vztahována nikoli ke skutkovému stavu, který zjistily soudy obou stupňů, ale ke skutkovému stavu jinému, jehož zjištění a nové interpretace se obviněný dožadoval. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Extrémní rozpor v daném ohledu, jak již bylo řečeno, zjištěn nebyl. Uplatněný dovolací důvod tudíž nemohl přicházet v úvahu.
11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné H. B. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného G. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
12. Tato vyjádření byla zaslána obhájcům obviněných k případné replice, čehož však nebylo využito.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Naopak se s odkazem na tento dovolací důvod nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
15. Pokud jde o dovolání obviněné, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by tak sice bylo možné formálně podřadit námitky týkající se absence obligatorního znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, a to příčinné souvislosti. Avšak z materiálního hlediska obviněná tyto námitky postavila výlučně na výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, neboť v dovolání vycházela ze skutkového stavu zcela odlišného od toho, než jak byl zjištěn. Její námitky tedy v daném rozsahu směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
16. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná.
17. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Nejvyšší soud nicméně uvádí, že obvinění přišli do baru řešit údajný problém, spočívající v nákupu drogy v baru, při kterém měli být podvedeni. S probíhajícím rozhovorem, v němž zjevně nebylo vyhověno jejich požadavkům, se jejich projev a gestikulace stupňovaly, přičemž u obviněné přešly již k agresivnímu chování, které vyvrcholilo jejím velmi těsným přiblížením k poškozenému, do jeho intimní zóny. Poškozený na to reagoval důrazným odstrčením obviněné, a to zcela očividně v oblasti jejích ramen. Poté se na poškozeného oba obvinění okamžitě vrhli. Následovala několikavteřinová potyčka a ihned poté, zatímco se poškozený držel s obviněným, učinila obviněná vůči poškozenému prudký výpad, který, podle nejen výpovědi samotného poškozeného, ale i svědkyně A. M., o jejichž výpovědích nevznikly žádné pochybnosti, resp. podle kamerového záznamu, vedl k pádu zejména poškozeného ze schodů. Pouhá nerovnováha obviněného, jenž stál na okraji schodiště a spadl svojí vinou dolů, byla v tomto případě zcela nesporně vyloučená, stejně jako příčina pádu spočívající v jeho agresivním chování, neboť se po celou dobu děje pouze bránil útokům obou obviněných. Podstatné je také zdůraznit, že potyčka pokračovala ihned po dopadu obviněného a poškozeného ze schodů, kdy oba obvinění opětovně poškozeného napadli, resp. cílem jejich útoku se stal i J. R. a zařízení baru. Naopak poškozený podle kamerového záznamu zcela zjevně v tomto konfliktu ani nadále setrvávat nechtěl, a v tomto smyslu gestikuloval směrem k obviněným. Za původce celé potyčky tak rozhodně nelze označit poškozeného, ale právě obviněné, kteří ji svým jednáním vyvolali, a to nejprve verbálním, a poté, co obviněný zareagoval na přiblížení obviněné chovající se agresivně, tak i fyzicky, a i po několika přerušeních v ní chtěli pokračovat. Následkem útoku obviněných bylo zranění poškozeného, popsané ve výroku o vině a podrobně v řízení vyložené znalkyní v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Alenou Cyprianovou. Veškerý tento průběh je zřetelný z pořízeného kamerového záznamu a podpořený svědeckými výpověďmi, přičemž pokud jej obvinění interpretují jinak, jedná se o výklad zcela účelový a zavádějící, který se s realitou rozchází.
19. Pokud obviněná H. B. M. namítla, že odvolací soud označil její jednání jako (pouhý) impuls namísto příčiny pádu, lze odkázat přímo na text odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který uvedl, že „pád je zcela důvodně soudem I. stupně vysvětlen tím, že je způsoben právě prudkým strčením obžalované, protože jde o poslední impuls před tím, než poškozený s obžalovaným spadnou ze schodů“. Jinak řečeno, razantní strčení obviněné nebylo nějakým marginálním úkonem, ale právě oním finálním impulsem (podnětem), který způsobil, že poškozený spadl lze schodů. Obviněná tedy vyjádření odvolacího soudu ve svých dovolacích námitkách zjevně desinterpretovala.
20. Skutkové závěry, učiněné soudy obou stupňů, nejsou, jak již bylo řečeno, v rozporu s provedenými důkazy a je nutné z nich vycházet pro vyslovení hmotněprávní kvalifikace (včetně znaku příčinné souvislosti). Naopak nelze přihlížet k tvrzením obviněné vyznívajícím v tom smyslu, že poškozený byl útočníkem a příčinou jeho pádu bylo jeho záměrné potýkání se s obviněnými, a nikoli nevýznamný projev obviněné v podobě údajného strčení.
21. Co se tedy týče dovolaní obviněné, Nejvyšší soud konstatuje, že jím nebylo zpochybněno právní posouzení dovozených skutkových zjištění, ale primárně tvrzení odlišného průběhu skutkového děje (byť v konečném důsledku obviněná zejména dovozovala absenci příčinné souvislosti). To znamená, že jí uplatněná dovolací argumentace neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších, uvedených v §265b tr. ř.
22. V podstatě obdobný závěr je namístě uvést i k převažující části odůvodnění dovolání obviněného G. S., který se domáhal shledání existence okolností vylučujících protiprávnost spáchaného skutku, a to krajní nouze nebo putativní nutné obrany. Především Nejvyšší soud poukazuje na odlišení mezi pojmy krajní nouze a nutná obrana. Mezi jmenovanými instituty je vztah speciality, což znamená, že útok (znak nutné obrany) je zvláštním případem nebezpečí (znak krajní nouze). S ohledem na námitky obviněného, že odvracel útok poškozeného vůči obviněné, se tak nemohlo jednat o stav krajní nouze, a to právě z důvodu tvrzeného útoku poškozeného, který představuje znak nutné obrany. Především ale obviněný uváděl, že jednal v putativní nutné obraně, která spočívá v tom, že pachatel má subjektivně za to, že tu jsou podmínky nutné obrany, tj. hrozící nebo trvající útok směřující proti zájmům chráněným trestním zákonem, ač tyto podmínky ve skutečnosti naplněny nejsou. Podklad pro svou argumentaci obviněný shledával v ději, jenž se však opět rozcházel se zjištěným skutkovým stavem. Je třeba poukázat na to, že obviněný byl celé situaci, naznačené výše, od začátku přítomen společně s obviněnou, nacházel se v její bezprostřední blízkosti a společně s ní komunikoval s poškozeným a se svědkem J. R. Skutkový závěr uvedený v dovolání, podle něhož byl incident z původní verbální roviny eskalován poškozeným, který začal napadat obviněnou, a proto se obviněnému situace jevila tak, že bylo potřebné partnerku bránit, se se skutkovým dějem, dovozeným soudy, míjí, resp. takový hodnotící postoj byl vyloučen. Jak již bylo přitom řečeno výše, skutkový děj byl řádně a úplně prokázán a je prost rozporů ve vztahu k provedeným důkazům.
23. V majoritním rozsahu (pokud směřovaly do výroku o vině) tedy Nejvyšší soud shledal i námitky obviněného neodpovídajícími uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších, uvedených v §265b tr. ř.
24. Současně je však vyhodnotil jako částečně důvodné, a to ve vztahu k výrokům o náhradě nemajetkové újmy poškozenému L. M. Tento výrok je ve spojení s odůvodněním rozsudku, jak namítl obviněný, nejasný a nepřezkoumatelný, a navíc je důkazně nepodložený. Lze tak v jeho rámci dovodit nesprávnost jiného hmotně právního posouzení ve smyslu citovaného dovolacího důvodu.
25. Soud druhého stupně rozhodl o uplatněném nároku poškozeného tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněné společně a nerozdílně k tomu, aby poškozenému nahradili škodu ve výši 81 900 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K odůvodnění těchto výroků uvedl, že v případě stanovení nároku poškozeného na náhradu škody vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného znalkyní MUDr. Alenou Cyprianovou, která bolestné poškozeného ohodnotila na 240 bodů, tudíž již soud prvního stupně správně vycházel z výše náhrady škody v částce 81 900 Kč. K přiznané nemajetkové újmě potom odvolací soud uvedl, že obviněnému byla způsobena závažná újma na zdraví, v důsledku které se musel podrobovat dlouhodobému a opakovanému léčení, a v důsledku které přišel i o zaměstnání, tudíž mu náleží alespoň symbolická náhrada nemajetkové újmy na jeho osobnostních právech. Tu odvolací soud stanovil volnou úvahou s odkazem na §2951 odst. 2 písm. a), §2955 o. z., na polovinu jím nárokované částky ve výši 150 000 Kč, tedy na částku 75 000 Kč.
26. K tomu nejprve Nejvyšší soud uvádí, že výrok o „náhradě škody“ ve výši 81 900 Kč poškozenému L. M. není možné považovat formálně za zcela správný, neboť soud druhého stupně nerozhodl terminologicky adekvátně o nárocích, které poškozený uplatnil. Trestní soud při svém rozhodování totiž musí důsledně rozlišovat, zda poškozený uplatňuje (§43 odst. 3, §206 odst. 2 tr. ř.) nárok na náhradu škody, či na náhradu nemajetkové újmy, případně zda se domáhá vydání bezdůvodného obohacení. Potřeba takového rozlišení je dána tím, že občanský zákoník rozlišuje mezi újmou na jmění (§2894 odst. 1 o. z.), nemajetkovou újmou (§2894 odst. 2 o. z.) a bezdůvodným obohacením (§2991 a násl. o. z.), které pokládá za zcela samostatné hmotněprávní nároky, což má dopad i do roviny procesní, a proto výroky o těchto samostatných nárocích jsou oddělitelnými výroky (viz §254 odst. 1 tr. ř. a srov. i rozhodnutí publikované pod č. 39/2020 Sb. rozh. tr.).
27. V případě, že poškozený uplatní nárok na náhradu nemajetkové újmy podle §2958 o. z., je dále nutné zohlednit, že zde upravené nároky, a to na odčinění újmy poškozeného peněžní náhradou vztahující se jednak k plnému vyvážení utrpěné bolesti, jednak další nemajetkové újmy či nahrazení ztížení společenského uplatnění, se považují rovněž za samostatně stojící nároky (srov. rozhodnutí publikované pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč.).
28. Poškozený především ve svém návrhu nesporně uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve formě bolestného. V odůvodnění svého rozhodnutí také Městský soud v Praze o tomto nároku i o přiznané částce hovoří jako o bolestném, správně postupoval i při jeho výpočtu. Je totiž zřejmé, že soud vycházel z bodového ohodnocení provedeného ve znaleckých posudcích, vypracovaných jednak MUDr. Vladimírem Kolaříkem, znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví různá se zvláštní specializací chirurgie a traumatologie a stanovení nemateriální újmy na zdraví, při zohlednění závěrů MUDr. Aleny Cyprianové, znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a rovněž při zohlednění Metodiky Nejvyššího soudu k nemajetkové újmě na zdraví (publikované pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč.), což bylo pro odvolací soud (a již před tím pro soud prvního stupně) základem pro určení náhrady za vyvážení utrpěné bolesti (§2958 o. z.). Městský soud v Praze tedy ve výroku svého rozsudku nesprávně označil nemajetkovou újmu (nahrazovanou ve formě bolestného) jako škodu, nicméně ve spojení se zcela dostatečným odůvodněním jeho rozsudku je zřejmé, že se jednalo právě o (nesprávným hmotněprávním termínem označenou) náhradu bolestného.
29. Jinak je tomu ovšem stran výroku ohledně náhrady nemajetkové újmy ve výši 75 000 Kč, jenž je i ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu druhého stupně nejasný a nepřezkoumatelný, navíc je důkazně nepodložený.
30. Podle §2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Přitom jsou-li bolesti trvalým následkem poškození zdraví, odškodňují se v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (viz rozhodnutí publikované pod č. 7/2017 Sb. rozh. obč.).
31. Z podání poškozeného bylo zřejmé, že uplatňuje podle §2958 o. z. nárok na odčinění vytrpěné bolesti (bolestné) a dále pak nárok na náhradu další nemajetkové újmy. K této problematice je nutné zdůraznit, že duševní útrapy spojené se zásahem do zdraví poškozeného jsou standardně zahrnuty již v bolestném (tzv. širší pojetí bolestného). O další nemajetkovou újmu se jedná v případě, kdy existuje navíc nějaká kvalifikovaná událost vymykající se obvyklému rámci (typicky obvyklému průběhu léčby a stabilizaci zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru. Určité nadstandardní okolnosti mohou být zohledněny již při stanovení bolestného, neboť bodové hodnocení lékaře (znalce) je pouze východiskem, na jehož základě se určuje konečná výše náhrady s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu, jejichž demonstrativní (příkladmý) výčet je obsažen v §2957 o. z. (viz již zmíněné rozhodnutí publikované pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč., a rovněž pod č. 12/2020 Sb. rozh. tr.).
32. Soud druhého stupně však nijak podrobněji a přesvědčivě nestanovil ani nevysvětlil, k jakému konkrétnímu nároku se odčinění přiznané další nemajetkové újmy vztahuje, stejně tak ani k této otázce nesměřoval dokazování. Jeho stručná zmínka v odůvodnění rozsudku, podle níž se náhrada odvíjí od nutnosti podrobovat se léčení a od ztráty zaměstnání (poškozený měl podle svého vyjádření ukončit pracovní smlouvu), pouze evokuje, že by se spíše mohlo jednat o tzv. bolestné v širším smyslu, neboť léčba je obvyklým omezením plynoucím ze způsobeného zranění, resp. v případě trvalých následků (byly-li by takové, např. nemohl-li poškozený dále vykonávat svoji profesi) o náhradu za ztížení společenského uplatnění.
33. S ohledem na uvedené skutečnosti nemohl Nejvyšší soud zmíněnou napadenou část adhezního výroku (obviněný ničeho nevytýkal výroku o povinnosti nahradit škodu poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, který se týkal skutečně škody a výše popsané závěry na něj v zásadě nedopadají) akceptovat. Jak již bylo řečeno, soud rozhodující v trestním řízení o náhradě nemajetkové újmy musí ve výroku učiněném v adhezním řízení náležitě a správně vyjádřit, jaký druh nároku přiznal poškozenému, tedy jaký charakter má nárok uplatněný poškozeným v tomto řízení, a své úvahy jednoznačně vyjádřit i v odůvodnění příslušného výroku. Těmto požadavkům Městský soud v Praze nedostál, neboť není zcela zřejmé, jaký druh nároku svým rozhodnutím přiznal a proč.
34. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného G. S. ve vztahu k němu – a protože podle §265k odst. 2 tr. ř. ve spojení s §261 tr. řádu důvod, pro který Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněného, prospívá také obviněné H. B. M., rozhodl i ve vztahu k této obviněné – rozhodl tak, že zrušil uvedené nesprávné oddělitelné výroky o „náhradě škody“ a o náhradě nemajetkové újmy poškozenému L. M., konkrétně výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných nahradit společně a nerozdílně poškozenému L. M. škodu ve výši 81 900 Kč, nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč a také výrok podle §229 odst. 1 tr. ř., kterým byl poškozený L. M. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
35. Současně shledal, že po zrušení rozhodnutí soudu druhého stupně v uvedených částech jsou v daném případě splněny podmínky k tomu, aby sám hned ohledně části nároku na náhradu nemajetkové újmy rozhodl rozsudkem (§265m odst. 1 tr. ř.), neboť, v části, byla v řízení před soudy prvního a druhého stupně věc objasněna v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného a pochybení bylo jen formulační. Podle §265m odst. 1 tr. ř. proto rozhodl Nejvyšší soud v rozsahu uvedeného zrušení nově rozsudkem ohledně povinnosti obviněných k náhradě nemajetkové újmy tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, tj. že obvinění H. B. M. a G. S. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozenému L. M. na náhradu nemajetkové újmy ve formě bolestného 81 900 Kč. V daném rozsahu byl nárok, jak již bylo řečeno, správně určen i odůvodněn, formálním pochybením bylo pouze jeho terminologické označení.
36. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud rozhodl tak, že se poškozený L. M. odkazuje se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť s ohledem na procesní situaci, v níž v daném rozsahu nebyl nárok poškozeného řádně zjištěn, jinak postupovat nemohl.
37. Dovolání obviněné H. B. M. pak Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
38. O dovoláních rozhodl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. za souhlasu stran rozsudkem v neveřejném zasedání, a to s vyhlášením rozsudku vyvěšením na úřední desce soudu (§265r odst. 8 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu