ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1010.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1010/2021-1214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 o dovolání obviněného E. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 7 To 23/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 27/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 20 T 27/2020, byl obviněný E. L. (dále též jen „obviněný“, popř.“dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným škodu a nemajetkovou újmu.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný své odvolání zaměřil proti všem výrokům napadeného rozsudku, státní zástupce směřoval odvolání výlučně proti výroku o trestu, a to v neprospěch obviněného. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 7 To 23/2021, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného a odvolání státního zástupce zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 24. 5. 2020, v době od 01:10 hod. do 01:17 hod., v XY v ul. XY v prostorách před vchodem do domu č. XY a v jeho okolí po předchozí rozepři ohledně nepřipálení cigarety, k níž došlo mezi ním a poškozenými L. M., nar. XY, J. M., nar. XY, J. M., nar. XY, a R. P., a jednom úderu pěstí do tváře poškozeného L. M., vybaven dvěma zavíracími noži, smířen s tím, že níže uvedené poškozené může usmrtit, se vrátil na místo incidentu v taxíku, a poté, co z něj vystoupil, poškozeného L. M. jedenkrát bodl nožem do dutiny břišní a zároveň jej znovu udeřil pěstí do obličeje, načež bodl jedenkrát nožem do dutiny břišní poškozeného J. M., jemuž dále způsobil řeznou ránu na levém předloktí dole, a poté dalšího poškozeného, J. M., bodl do podbřišku a dvakrát do zad, přičemž poškozenému L. M. tak způsobil bodnou ránu na břiše vlevo, pronikající do dutiny břišní, zasahující žaludek a játra, s vnitřním krvácením, poškozenému J. M. způsobil bodnou ránu na břiše pronikající do dutiny břišní s porušením tenkého střeva a závěsného aparátu, s vnitřním krvácením, a poškozenému J. M. způsobil jednu bodnou ránu do podbřišku, jednu na zádech do podkožního tuku, a bodnou ránu na zádech pronikající do hrudníku s prořízlým devátým žebrem a zavzdušněním dutiny hrudní a krvácením, tedy všem třem poškozeným, z pohledu rozsahu a charakteru, zranění těžká, pro poškození důležitých orgánů, která by u všech třech poškozených bez poskytnutí včasné, specializované zdravotnické péče vedla k jejich smrti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 7 To 23/2021, podal obviněný E. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítal, že v řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
5. Konkrétně dovolatel uvedl, že podle jeho názoru nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno naplnění skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. K uvedenému odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1038/17, v němž se Ústavní soud zabýval potřebným zaviněním při posuzování skutku jako trestného činu vraždy, a citoval jeho závěry. Trval na tom, že se v jeho případě jednalo o jednání v mezích nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Konstatoval, co se podle zákona a trestněprávní nauky rozumí nutnou obranou a uzavřel, že v daném případě byl po předchozím napadení úderem pěstí do hlavy, v jehož důsledku upadl na zem, pronásledován třemi osobami, což následně vyústilo ve rvačku, přičemž jeho otec byl útočníky povalen na zem a tito do něj kopali. Za takové situace, kdy se obával o život otce a život svůj, neboť proti nim stála skupina útočníků, šlo o jednání v mezích nutné obrany. Měl reálnou obavu o zdraví své a svého otce, proto se začal bránit. Neměl zájem o kontakt s poškozeným, byl však nucen odvracet přímý útok na svou a otcovu tělesnou integritu. Měl za to, že s ohledem na počet útočníků při odvracení nebezpečí, které vzniklo útokem směřujícím proti zájmu chráněného trestním zákonem, dostál mezím nutné obrany, která nebyla zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Závěrem uvedl, že ačkoliv je přesvědčen, že mu v předmětné věci nebyl prokázán úmysl, neboť jednal v mezích nutné obrany, mohlo by se v daném případě jednat maximálně o ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku.
6. Obviněný navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 7 Tdo 23/2021 (zjevně míněno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 7 To 23/2021), a dále rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 20 T 27/2020, ve všech výrocích zrušil a věc vrátil k novému projednání.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že nosná námitka dovolatele, že jednal v mezích nutné obrany, by mohla být formálně podřazena pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak materiálně se s obsahem tohoto dovolacího důvodu zcela míjí, neboť obviněný ji založil výhradně na své vlastní verzi skutkového děje odlišné od té, jak ji uzavřely soudy nižších stupňů. Státní zástupce konstatoval, že do skutkových zjištění by mohl Nejvyšší soud zasáhnout pouze v případě nesprávné realizace důkazního řízení, která by měla za následek porušení základních práv a svobody, avšak o takovou situaci se v tomto případě nejedná. Provedená skutková zjištění se mu jeví jako správná a soudy na ně aplikovaly odpovídající právní kvalifikaci. Z výsledků dokazování vyplynulo, že i kdyby mělo být jednání poškozených vyhodnoceno jako útok, respektive jednání obviněného jako nutná obrana, pak by bylo stejně nutné zohlednit, že obviněný byl jedinou ozbrojenou osobou během konfliktu, a to dvěma noži. V dané souvislosti je třeba zohlednit odhodlání obviněného atakovat poškozené za situace, kdy mohl místo předchozího drobného incidentu bezpečně opustit, avšak rozhodl se konflikt za užití zbraně eskalovat. V tomto směru odkázal na výpověď taxikáře T. S. a kamerové záznamy. Obhajobu obviněného ve světle dokazování označil za nepřesvědčivou. Státní zástupce dále zdůraznil, že v projednávané věci neshledal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů, přičemž soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla vyvrácena jednak závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství stran charakteru zranění poškozených, jednak výpověďmi svědků stran průběhu a eskalace konfliktu a v neposlední řadě i kamerovým záznamem z bytového domu. Nad rámec řečeného uvedl, že dovolatel ani žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, který by opodstatňoval zásah do provedeného dokazování, nenamítl.
8. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
9 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž obviněný odkázal, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný namítal, že nebyl prokázán úmysl ke spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a že jednal v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku. Námitky však postavil na skutkových zjištěních odlišných od těch, k nimž na základě provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů. Bez bližší argumentace také vyvozoval, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku.
13. Jak již bylo předznačeno, Nejvyšší soud je při svém rozhodování vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, ledaže dojde ke zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Takovou námitku však dovolatel nevznesl, nepoukazoval na žádné případné vady v dokazování či hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které by mohly mít za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces, a ani Nejvyšší soud žádné takové pochybení ve věci neshledal. Nejvyšší soud proto při svém přezkumu napadeného rozhodnutí v mezích dovolacích námitek vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
14. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, poněvadž obviněný se dopustil jednání bezprostředně směřujícího k úmyslnému usmrcení jiného, takový čin spáchal na více osobách, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
15. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky pokusu právě zločinu vraždy. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného, který před domem č. XY v ulici XY a v jeho okolí v XY po předchozí drobné potyčce s poškozenými, kdy poškozeného L. M. udeřil pěstí do tváře, následně odjel taxíkem, ale vrátil se zpět na místo konfliktu do přítomnosti poškozených, po vystoupení z taxíku za užití síly velké intenzity poškozeného L. M. jedenkrát bodl nožem do dutiny břišní a zároveň jej znovu udeřil pěstí do obličeje, načež bodl jedenkrát nožem do dutiny břišní poškozeného J. M., jemuž dále způsobil řeznou ránu na levém předloktí dole, a poté dalšího poškozeného, J. M., bodl do podbřišku a dvakrát do zad, též okolnost, že v příčinné souvislosti s útokem obviněného poškozený L. M. utrpěl bodnou ránu na břiše vlevo, pronikající do dutiny břišní, zasahující žaludek a játra, s vnitřním krvácením, poškozený J. M. utrpěl bodnou ránu na břiše pronikající do dutiny břišní s porušením tenkého střeva a závěsného aparátu, s vnitřním krvácením a poškozený J. M. utrpěl jednu bodnou ránu do podbřišku, jednu na zádech do podkožního tuku, a bodnou ránu na zádech pronikající do hrudníku s prořízlým devátým žebrem a zavzdušněním dutiny hrudní a krvácením. Vedle tohoto následku v podobě těžkých zranění, která obviněný reálně způsobil, vyjadřují daná skutková zjištění také následek, k němuž čin obviněného směřoval, tj. usmrcení poškozených, neboť jednáním obviněného došlo k poškození důležitých orgánů, která by bez poskytnutí včasné a specializované péče vedla k jejich smrti.
16. Zločin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.
17. Z hlediska posouzení, zda jde o přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nebo o zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace. Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku pokusu zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a možnost kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soud prvního stupně učinil taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého ve vztahu k trestnému činu vraždy podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku evidentně naplňují.
18. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku předeslal, že s ohledem na provedené důkazy a z nich vyplývající skutečnosti nemá pochybnosti o tom, že obviněný věděl, že předmětným jednáním může poškozené usmrtit, a pro případ, že tak učiní, byl s tímto srozuměn, přičemž k takovémuto následku ani u jednoho z poškozených nedošlo pouze na základě skutečností, které nezávisely na obviněném. V daných souvislostech poukázal na skutečnosti, že obviněný vedl zásahy nožem do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, uzavřel, že ze strany pachatele muselo jít o aktivní vedení nože proti tělům poškozeným, a to za užití síly velké intenzity (viz body 51.–59., 69. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
19. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a doplnil, že obviněný poškozeného L. M. napadl po vystoupení z taxíku, dále napadl poškozené J. M. aj. M. u domu č. XY, přičemž každému z nich zasadil bodnou ránu do břicha, respektive poškozenému J. M. do podbřišku a ještě dvě rány do zad, což svědčí o silných úderech nožem do přibližně stejné lokality těl, o které i laik ví, že jsou zde uloženy životně důležité orgány. Tyto útoky soustředěné do totožných tělesných partií poškozených tak podle odvolacího soudu zjevně nebyly provázeny chaotičností či nahodilostí ani nějakým nekontrolovaným oháněním se tímto nožem, ale záměrem do této lokality bodnout. I podle znalce z odvětví soudního lékařství se muselo jednat o aktivní vedení nože proti tělu poškozených, a to plnou silou. V důsledku těchto zranění byli poškození ohroženi na životě a ke smrti nedošlo pouze v důsledku specializovaných lékařských zákroků. Zdůraznil, že obviněný se nemohl důvodně domnívat, že při zjištěném použití nože poškozené zasáhne jen do té míry a natolik, aby jim způsobil jen případně těžké ublížení na zdraví bez ohrožení života (viz bod 24. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
20. Jak je zřejmé z provedených důkazů i z dovolání obviněného, obviněný popřel úmysl poškozené usmrtit. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl usmrtit jiného pak lze usuzovat z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozených, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
21. Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).
22. Je zjevné, že soudy nižších stupňů, zejména pak podrobně odvolací soud, se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněného, jež měly zpochybnit závěr o nepřímém úmyslu usmrtit poškozené, přesvědčivě vypořádaly. Sled událostí a činů obviněného tvoří řetězec, který způsobem jeho provedení a posléze i chováním po činu zapadá do obrazu, který vytvořily soudy nižších stupňů a který dovoluje akceptovat závěr o vině pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Lze spolehlivě uzavřít, že obviněný byl srozuměn se způsobením smrti poškozeným v tom smyslu, že byl s tímto následkem v době útoku smířen.
23. Stran skutkových zjištění naplňujících zákonné znaky úmyslné formy zavinění ve vztahu k hrozícímu následku smrti nutno upozornit na ta zjištění obsažená v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž obviněný užil nože (tj. nástroje, které byly schopny způsobit smrtící následek), jimiž poškozené L. M. a J. M. bodl do břicha, a poškozeného J. M. bodl do podbřišku a dvěma ranami do zad, tedy vedl útok noži do lokalit, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplynulo, že se jednalo o útoky vedené silou velké intenzity, tedy užitím plné síly, kterou je schopen dospělý jedinec vyvinout při aktivním vedení ruky proti tělu poškozeného, nikoliv při pouhém máchání noži okolo sebe v rámci snahy holého zastrašení poškozených. Obviněný pak poškozené zanechal bez poskytnutí či přivolání pomoci a odešel do domu, kde otřel použité nože od krve poškozených a zbavil se jich, aby zahladil stopy, a schoval se pod postel v domě.
24. Použil-li obviněný nože, musel vědět, že jde o prostředek, jehož použitím lze způsobit újmu, která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže použil nože silnou intenzitou a vedl útok do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž poškozeným L. M. a J. M. způsobil zranění, která je bezprostředně ohrožovala na životě, a J. M. způsobil zranění, která jej sice neohrožovala na životě zcela bezprostředně, ale rovněž jeho život ohrožovala v případě neposkytnutí včasné a specializované lékařské pomoci, rozhodl se jednat takovým způsobem, ačkoliv si v době útoku musel být vědom toho, že poškozeným může smrt způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit. Tím je naplněna i složka srozumění s následkem, který může nastat. V tomto ohledu lze nad rámec rovněž poukázat na jednání obviněného po dokonání tohoto činu, které pouze dotváří představu o úmyslu poškozeného, kdy poškozeným nepřivolal lékařskou pomoc ani se jim nesnažil jakýmkoliv jiným způsobem pomoci a nezajímal se o jejich stav, ačkoliv věděl, že poškozené bodl do oblasti břicha či zad, a musel předpokládat, že jsou ohroženi na životě, avšak ničeho neučinil k jejich záchraně, pak i za zavřenými vchodovými dveřmi vůči poškozeným stále vystupoval agresivně, a dále pak poklidně otíral nože, které proti poškozeným použil, od krve, což vše svědčí o lhostejnosti a smíření se i s reálně hrozícím následkem v podobě smrti poškozených.
25. K opakovaně uplatňované námitce nutné obrany je třeba uvést, že podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, která odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v citovaném ustanovení. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí, ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen; nestačí ovšem, jestliže útočník již dokonal některý trestný čin, tedy naplnil všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty, pokud útok nadále trvá. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pojem způsobu útoku v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, ale i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti a prostředky použité k tomuto útoku apod. O nutnou obranu tedy nepůjde v případech, když nepoměr mezi intenzitou útoku a mírou reakce na něj je naprosto výrazný. To však neznamená, že mezi útokem a obranou musí existovat proporcionalita, takže se nevyžaduje, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany. Obrana by totiž měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Při posuzování přiměřenosti obrany musí být dále zjištěno i to, jaké fyzické konstituce byli útočník a obránce, jaký byl mezi nimi věkový rozdíl, zda jde o útočníka, který je znám svou agresivitou apod. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, pokud podle poznatků a úsudku bránící se osoby, k jejímuž psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba rovněž přihlížet, není potřebná k odvrácení útoku a kromě toho také tehdy, je-li obrana zcela neúměrná intenzitě a významu útoku (v podrobnostech viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 408).
26 . Okolnosti vylučující protiprávnost činu podle §29 tr. zákoníku se tedy nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 26/1967 Sb. rozh. tr.).
27 . Z hlediska těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval závěry, které soudy v přezkoumávané věci učinily, a zjistil, že se velice podrobně a pečlivě zabývaly všemi zjištěnými a rozhodnými skutečnostmi, a to jak na straně chování obviněného, tak i poškozených (viz body 60.–67. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 12.–21. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, jenž by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Jak však soudy obou stupňů shledaly, podle výsledků provedeného dokazování žádný takový útok nejprve ze strany poškozeného L. M., který by musel obviněný odvracet, nebyl prokázán a ani nehrozil, následně, pokud by bylo připuštěno, že by se za takový hrozící útok dala považovat schylující se potyčka s poškozenými, pak obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu takového útoku. Obviněný nejdříve bez jakékoliv zjištěné fyzické provokace zaútočil na poškozeného L. M., kterého udeřil pěstí do tváře, a následně z místa odjel ve vozidle taxi služby, avšak sám se rozhodl na místo incidentu vrátit, přičemž k vozidlu taxi služby přistoupil na straně obviněného poškozený L. M., a ačkoliv poškozený obviněného nikterak fyzicky nenapadal, nebyl ozbrojen a nebyl v přesile, tedy jej nijak neohrožoval (jak vyplynulo především z výpovědi taxikáře), obviněný poškozeného napadl, a to jeho odražením dveřmi vozidla a následným bodnutím do břicha. Z uvedeného je zjevné, že to byl právě obviněný, kdo inicioval útok proti poškozenému a nečelil žádnému útoku vedenému proti jeho osobě. I v případě, kdy by měl subjektivně obavu o své zdraví ze strany poškozeného, mohl z místa incidentu bez problému odjet vozidlem taxi služby, v němž v bezpečí seděl, především se pak vůbec na místo incidentu nemusel vracet. Jeho tvrzení, které zopakoval i v dovolání, že měl za to, že se na místě nacházel jeho otec, který byl poškozenými ohrožen, a proto se na místo vrátil, bylo vyvráceno. Otec obviněného se na daném místě v dané době vůbec nenacházel a obviněný si jej nemohl za poškozené, s nimiž se předtím nedohodl, zaměnit. Ani jeho následné jednání nesvědčí ve prospěch závěru, že by se snažil někomu pomoci či shledat se na daném místě se svými rodinnými příslušníky, jak v rámci své obhajoby tvrdil, když pouze zaútočil na poškozeného L. M., bodl jej a rovnou utíkal pryč směrem k domu č. XY. Poškozený tedy žádný útok proti obviněnému nevedl a obviněný neměl žádný důvod obávat se ze strany poškozeného o svůj život či o své zdraví pouze na základě toho, že se poškozený sám přiblížil k vozidlu, v němž se obviněný nacházel. Ani na místě před uvedeným domem č. XY na ulici XY se nemohl cítit ohrožen ze strany poškozených, kteří jej doběhli. Obviněný totiž již před domem začal svolávat své rodinné příslušníky, kteří se na místě následně objevili. Obviněný tak nečelil žádné přesile ze strany poškozených, když na straně poškozených se nacházely při počátku potyčky tři osoby, na straně obviněného se nacházely osoby čtyři, přičemž obviněný byl jedinou ozbrojenou osobou. I zde se s ohledem na přibližnou vyrovnanost sil, či spíše přesilu na straně obviněného, navíc za situace, kdy jeden z poškozených již byl obviněným zraněn bodnutím do břicha, nemohl obviněný obávat o svůj život, přesto za dané situace jako jediná ozbrojená osoba přímo zaútočil na život poškozených J. M. a J. M., když je noži bodl do oblasti břicha a zad, tedy do míst, v nichž se nacházejí životně důležité orgány. Z uvedených skutečností je evidentní, že to byl právě obviněný, kdo konflikty inicioval a stupňoval a kdo zcela zjevně nepřiměřeně v situaci, kterou navíc sám vyvolal, použil nože, ačkoliv poškození nebyli v přesile, nebyli ozbrojeni a neohrožovali obviněného či členy jeho rodiny ani zdaleka srovnatelnými následky, které obviněný přivodil poškozeným. Dovolací argumentace obviněného, že jednal na obranu svého otce, kterého poškození povalili na zem a kopali do něj, byla zcela vyvrácena provedeným dokazováním, zejména kamerovými záznamy a svědeckými výpověďmi, z nichž vyplynulo, že otec obviněného se na místo druhé části incidentu, tj. před dům XY, dostavil na výzvu obviněného společně s dalšími příbuznými jako jeho posila, kdy k fyzické potyčce mezi oběma stranami a užití nožů obviněným došlo hned následně po příchodu této posily, a obviněný tak nejednal popsaným způsobem v nějaké reakci na napadení jeho otce poškozenými v rámci jeho obrany.
28 . S ohledem na učiněné závěry soudů nižších stupňů ani podle Nejvyššího soudu nebyly v přezkoumávané věci naplněny podmínky nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů uzavřely, že i v případě, kdy by se dalo hovořit o útoku ze strany poškozených, jednání obviněného bylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu tohoto útoku. Nejvyšší soud však konstatuje, že v případě napadení poškozeného L. M. nebyla naplněna ani základní podmínka nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, tedy přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný skutečně nemohl mít za dané situace strach z vážné újmy na svém zdraví ze strany tohoto poškozeného, který pouze přistoupil k vozidlu, v němž se obviněný nacházel. Obviněný mohl zůstat v bezpečí vozidla či z místa po uvolnění prostoru odjet. V případě pokračujícího incidentu, který se odehrál již před domem č. XY, lze předpokládat jistou obavu obviněného o své zdraví ze strany poškozených, avšak s ohledem na všechny okolnosti případu, kdy obviněný nebyl vystaven přesile poškozených co se týče jejich počtu, jeden z poškozených již byl právě útokem obviněného vážně raněn, nadto byl obviněný jedinou ozbrojenou osobou vybavenou dvěma noži, byl pak způsob případné obrany obviněného proti poškozeným aktivním vedením nožů proti tělu poškozeným v místech, kde se nachází orgány životně důležité, a to silou o velké intenzitě, zcela zjevně nepřiměřený. Obviněnému ani příslušníkům jeho rodiny v dané situaci vyvolané obviněným nebylo způsobeno žádné zranění a žádná závažná újma na zdraví s ohledem na rozložení sil a absenci zbraní ze strany poškozených obviněnému ani jeho rodině nehrozila.
29 . Z těchto důvodů Nejvyšší soud sdílí závěry soudů nižších stupňů, že předpoklady pro aplikaci ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku o nutné obraně nebyly splněny.
30. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu