ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1346.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1346/2020-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovoláních obviněných Z. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a M. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 9 To 108/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 194/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. D. a M. D. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 1 T 194/2019, byli obvinění Z. D. a M. D. (dále též jen „obvinění“, popř. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byli oba obvinění shodně odsouzeni podle §208 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců.
2 . Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 9 To 108/2020, byla odvolání obviněných podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku tím, že od 16. 1. 2019 nejméně do 28. 11. 2019 společně užívali pozemek par. č. XY, jehož součástí je stavba číslo popisné XY, pozemek par. č. XY 2 a pozemek par. č. XY, vše v obci XY, katastrální území XY, ačkoliv uvedené nemovitosti byly dne 5. 6. 2018 příklepem soudního exekutora Mgr. Martina Slavaty z Exekutorského úřadu Mladá Boleslav, č. j. 080 EX 1335/2011-231, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Praze dne 28. 11. 2018, č. j. 20 Co 217/2018-258, které nabylo právní moci dne 16. 1. 2019, převedeny do vlastnictví společnosti N., IČ: XY, čehož si oba obvinění byli prokazatelně vědomi, a bez souhlasu nového vlastníka v domě a na pozemcích nadále setrvali, ačkoliv byli nejméně v jednom případě ústně vyzváni k jejich vyklizení a dne 11. 6. 2019 si Z. D. osobně převzal výzvu k vyklizení nemovité věci ve lhůtě sedmi dní od doručení výzvy, což však ani jeden z obviněných neučinil.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 9 To 108/2020, podali obvinění Z. D. a M. D. prostřednictvím svého obhájce společným podáním dovolání. Odkázali na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. a namítli, že ve veřejném zasedání bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatelé uvedli, že odvolací soud konal veřejné zasedání o jejich odvoláních dne 17. 6. 2020 v jejich nepřítomnosti bez jejich souhlasu v rozporu s právem na spravedlivý proces. Odvolací soud odmítl jejich žádost o odložení veřejného zasedání o odvolání s tím, že se jej chtějí účastnit, kterou prostřednictvím svého obhájce předložili soudu současně s omluvou nedostavení se k veřejnému zasedání z důvodu náhlých zdravotních obtíží, které chtěli následně doložit.
6. S odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění soudům nižších stupňů vytkli, že nesprávně uchopily otázku jejich trestní odpovědnosti. Měli za to, že se dostatečným způsobem nezabývaly otázkou subsidiarity trestní represe zakotvenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a že svým rozhodnutím vybočily z rozhodovací praxe vrcholných soudů České republiky (např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). S odkazem na princip ultima ratio konstatovali, že v jejich případě může být právem chráněný zájem na ochranu vlastnického práva společnosti N., dostatečně chráněn prostředky, které jí právní řád poskytuje v rámci občanského soudního řízení. Připomněli závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, přičemž ve věci se jednalo o obdobný případ. Ústavní soud v tomto nálezu judikoval, že otázka, zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty, stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu, ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení. Pokud je vedeno civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bývalého nájemce, pak do uplynutí lhůty stanovené soudem k vyklizení bytu nelze připustit, že by se bývalý nájemce (či jinak dříve k užívání bytu legitimovaná osoba) setrváváním v předmětném bytě dopouštěl trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru. Dovolatelé uvedli, že prostředky právní ochrany mimo trestní právo v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu vyčerpané nebyly. Soud se tedy měl zabývat otázkou účinnosti takových prostředků, případně vhodností jejich uplatnění. Obvinění vyjádřili názor, že v okamžiku, kdy již bylo v pokročilé fázi občanskoprávní řízení, nebyl důvod neponechat vyřešení této otázky plně v rukou občanskoprávního soudnictví. Zdůraznili, že prokazatelně probíhalo jednání o možnosti odkupu nemovitosti a oni navrhovali zamítnutí žaloby (pro tentokrát) s ohledem na skutečnost, že jednání nebylo řádně ukončeno. Uzavřeli, že odvolací soud měl umožnit oběma obviněným účastnit se veřejného zasedání a podat v souladu se zásadou bezprostřednosti svůj pohled na celou věc.
7 . Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 9 To 108/2020, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 1 T 194/2019, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k novému projednání. Zároveň požádali, aby Nejvyšší soud přiznal podání dovolání odkladný účinek.
8 . Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) předně upozornila, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze aplikovat na jakýkoliv případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného, ale může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením. Uvedla, že účast obviněných u veřejného zasedání odvolacího soudu nebyla nutná, obvinění byli ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. o konání veřejného zasedání ve lhůtě uvedené v §233 odst. 2 tr. ř. toliko vyrozuměni s oprávněním se jej účastnit. Předseda senátu odvolacího soudu dal způsobem jejich vyrozumění o konání veřejného zasedání najevo, že účast obviněných u veřejného zasedání není nezbytná, neboť věc je možno s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jejich přítomnosti. Státní zástupkyně uzavřela, že takovým postupem odvolacího soudu nedošlo k zásahu do práva obviněných na spravedlivý proces, neboť odvolací soud učinil pro zajištění přítomnosti obviněných u veřejného zasedání vše, co mu ukládá trestní řád.
9. Za opodstatněnou nepovažovala ani tu část dovolací argumentace, která se vztahovala k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatovala, že obvinění ve své argumentaci přehlíželi odpovídající pasáže z odůvodnění soudů nižších stupňů dokládající, že při důsledném způsobu posouzení všech okolností případu z hlediska rozhodné míry společenské škodlivosti jednání obviněných se nemohly soudy nižších stupňů postavit na stanovisko, že uplatnění odpovědnosti podle jiného než trestněprávního předpisu považují za dostatečně účinný nástroj ochrany vlastnického práva poškozené společnosti. Připomněla, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe je namístě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, respektive pokud skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Za takový případ však podle státní zástupkyně nelze považovat věc obviněných ani při zohlednění souběžného průběhu občanskoprávní věci. Měla za to, že jednání obviněných vypovídá o tom, že odmítli akceptovat změnu subjektu vlastnického práva k předmětné nemovitosti, kterou bez ohledu na pravomocně ukončené exekuční řízení stále užívali dosavadním způsobem a v jejím neoprávněném užívání setrvali i po dobu navazujícího řízení o návrhu na její vyklizení. Zdůraznila, že ani citová vazba obviněných k předmětné nemovitosti je neopravňovala k nerespektování aktuálního právního režimu zájmové nemovitosti, navíc obviněný Z. D. se nesnažil tento režim zvrátit napadením platnosti hypotečního zástavního práva váznoucího na předmětné nemovitosti, pokud byl tento zajišťovací institut použit na zajištění závazků jeho bývalé manželky bez jeho souhlasu, respektive bez jeho vědomí a při zfalšování jeho podpisu, jak se z jeho výpovědi podává. Konstatovala také, že možnost pokrytí aktuální potřeby bydlení v jiné rodinné nemovitosti obviněným i přes její snížený standard zůstala zachována, aniž by se vyklizením předmětné nemovitosti ocitli v postavení bezdomovců, tudíž nedošlo ke snížení společenské škodlivosti ani z tohoto důvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 11 Tdo 684/2013). Při zřetelném povědomí dovolatelů o této nevyužité možnosti se tito dopouštěli setrvalého zásahu do vlastnického práva k domu a postupovali tak ve spojení s využíváním jeho užitné hodnoty k bydlení bez elementárního příspěvku tomu odpovídající protihodnoty na platbách nájemného. Důraz kladla rovněž na postoj obviněných k opakovaným výzvám oprávněného subjektu a prohlášení, že nemovitost neopustí a budou ji hlídat se zbraní v ruce. S ohledem na tyto okolnosti měla státní zástupkyně za to, že soudy nemohly na jednání obviněných nahlížet ve smyslu menší závažnosti spáchaného trestného činu, u kterého by za použití zásady subsidiarity trestní represe postačovalo vyvození odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
10. Změnu tohoto náhledu nemůže podle státní zástupkyně způsobit ani judikatura Ústavního soudu, na niž dovolatelé poukazovali, a to pro značnou odlišnost s nyní projednávaným případem. V tam projednávané věci se jednalo o otázku, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, tedy jednalo se nejprve o legitimní užívání bytu, které se následně stalo jeho užíváním bez právního důvodu v důsledku výpovědi z nájmu z důvodu ukončení prací nájemkyně pro pronajímatele s tím, že povinnost vyklizení bytu byla vázána na zajištění náhradního bytu. Obviněným však žádný ochranný institut podmiňující splnění jejich povinnosti nemovitost vyklidit a oddalující tak počátek doby rozhodné pro vyvození jejich trestní odpovědnosti v souvislosti s neoprávněným užíváním nemovitosti poškozeného v žádném případě nesvědčí.
11 . Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud společné dovolání obviněných Z. D. a M. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nepřisvědčila ani návrhu dovolatelů na přiznání odkladného účinku dovolání obviněných pro fakultativnost návrhu na postup podle §265o odst. 1 tr. ř., a to i s ohledem na nedůvodnost jejich dovolání.
III. Přípustnost dovolání
12 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění ve společném podání označeném jako dovolání odkázali na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
14 . Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že se jedná o situaci, bylo-li v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, tedy když došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02, aj.).
15. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz věc Kamasinski proti Rakousku, č. 9783/82, rozsudek ze dne 19. 12. 1989, aj.). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. věc Monnell a Morris proti Spojenému království, č. 9562/81 a 9818/82, rozsudek ze dne 2. 3. 1987). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Tento předpoklad byl v posuzované věci bezezbytku naplněn.
16. Z hlediska obsahu dovolání obviněných je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 17. 6. 2020 konat veřejné zasedání o odvoláních obviněných v jejich nepřítomnosti. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení vyložil (bod 7., str. 2), že veřejné zasedání bylo konáno v nepřítomnosti obviněných, kteří byli o termínu jeho konání řádně a včas vyrozuměni. Obhájce obviněných omluvil nepřítomnost obviněného M. D. tím, že utrpěl zlomeninu horní končetiny, obviněný Z. D. jej vozí na vyšetření a pro psychické problémy tento obviněný v den konání veřejného zasedání vyhledal lékaře. Lékařské zprávy však předloženy nebyly. Odvolací soud zdůraznil, že zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání byly splněny, osobní účast obviněných nebyla nutná. Závěr odvolacího soudu je třeba v konkrétním případě akceptovat.
17 . Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu; není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce §263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo.
18 . Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Z ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. vyplývá povinnost předsedy senátu soudu druhého stupně předvolat obviněného k veřejnému zasedání o odvolání či ho o konání takového veřejného zasedání vyrozumět. Vždy je však nutné jasně stanovit, zda má být obviněný (či jiná osoba) k veřejnému zasedání předvolán či jen o jeho konání vyrozuměn, neboť toto rozlišení má důležité procesní důsledky. Předvoláním osoby dává předseda senátu zpravidla najevo, že účast osoby u veřejného zasedání je nezbytná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést. V ostatních případech, když osobní účast obviněného při veřejném zasedání není nutná, se obviněný o jeho konání pouze vyrozumí.
19. Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obvinění byli o konání veřejného zasedání o odvolání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. ve lhůtě uvedené v §233 odst. 2 tr. ř. toliko vyrozuměni (viz doručenky na č. l. 128) vzorem č. 14 (vyrozumění o veřejném zasedání podle sdělení ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř., doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení). Veřejné zasedání odvolacího soudu se konalo dne 17. 6. 2020 (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 133). Obhájce obviněných Mgr. Vladimír Gall (i. s. Mgr. Marek Ječmen) zde soudu sdělil, že ho předmětného dne obviněný Z. D. telefonicky informoval o tom, že si předchozího dne obviněný M. D. zlomil horní končetinu a obviněný Z. D. jej vozí na vyšetření, a dále o tom, že má psychické problémy a předmětného dne vyhledá lékaře. Žádná lékařská ani jiná potvrzení ohledně zmiňovaných skutečností však obhájce obviněných k dispozici neměl, přičemž obvinění tvrzené skutečnosti, které jim měly v účasti na veřejném zasedání bránit, ani později nedoložili. Neučinili tak ani v souvislosti s podáním dovolání.
20 . Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud neporušil ustanovení o přítomnosti obviněných ve veřejném zasedání o odvolání, když toto konal v jejich nepřítomnosti poté, co je řádně a včas o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, čímž dal najevo, že účast obviněných u veřejného zasedání není nezbytná, neboť věc je možno s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jejich přítomnosti. Ačkoliv obvinění prostřednictvím svého obhájce svoji osobní neúčast omluvili a dali najevo, že si přejí být přítomni veřejnému zasedání, nikterak odvolacímu soudu překážku pro svou účast u veřejného zasedání neosvědčili. Důvod jejich omluvy nelze hodnotit jako akceptovatelný, navíc jej žádný z nich ani nedoložil. Naopak omluva, kterou prostřednictvím obhájce soudu sdělili, se jeví jako účelová; např. obviněný Z. D. uvedl, že má psychické problémy a právě v den, na který bylo předem avizováno konání veřejného zasedání, se rozhodl vyhledat lékaře. Jen na okraj lze poznamenat, že takový postup obviněných zcela zapadá do jejich snahy prodloužit trestní řízení, když měli za to, že věc má být nejprve vyřešena v občanskoprávním řízení. Konal-li odvolací soud veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněných, nejednalo se z jeho strany o žádnou svévoli, v jejímž důsledku by byla obviněným odňata možnost vystupovat před soudem, hájit své zájmy a využívat svých práv. V této souvislosti je vhodné též připomenout, že obviněným byla dána možnost se k tomu, co jim bylo kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž byla obžaloba založena, vyslovit v hlavním líčení. V hlavním líčení dne 7. 1. 2020 byli oba obvinění přítomni, byla jim dána možnost se k věci vyjádřit, což také učinili (č. l. 86 až 88), dne 4. 2. 2020 byli hlavnímu líčení taktéž oba obvinění přítomni (č. l. 100), dne 27. 2. 2020 byl přítomen obviněný Z. D., spoluobviněný M. D. svoji neúčast prostřednictvím obhájce omluvil (č. l. 108). Postup odvolacího soudu tak nebyl v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny, a konal-li veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněných, řízení jako celek nepozbylo rysy spravedlivého procesu.
21. Dovolání obviněných, odkazovali-li na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jsou v této části proto zjevně neopodstatněná.
22. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
23. Se zřetelem k obsahu dovolání byla ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněna námitka, že soudy chybně nahlížely na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a v důsledku toho nesprávně vyvodily závěr o trestní odpovědnosti obviněných. Ti byli uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku v alternativě, že neoprávněně užívali dům a nebytový prostor jiného.
24. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, jíž se obvinění v dovolání dožadovali, je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).
25 . V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
26 . V daném případě všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti splněny byly; u obviněných nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jejich osobám. Není pochyb o tom, že jejich čin zřetelně vybočil z rámce běžných civilněprávních vztahů. Obvinění zcela úmyslně poté, co byl jejich dům prodán v exekučním řízení a příklepem soudního exekutora potvrzeného pravomocným usnesením soudu převeden do vlastnictví poškozené společnosti, tedy v době, kdy si byli zcela vědomi, že předmětný dům již není v jejich vlastnictví a že o této skutečnosti již pravomocně rozhodoval soud a nemají ani jiný právní titul, pro který by jej mohli užívat, dům nadále neoprávněně užívali a odmítali nemovitost opustit. Obvinění popsaným skutkem naplnili všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe.
27. Výhradou této povahy se již zabývaly soudy nižších stupňů a jejich závěry rozvedené pod bodem 27. na str. 7 a 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a pod bodem 16. na str. 4 a 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu jsou přiléhavé. Jednání obviněných spočívalo v záměrném neoprávněném užívání dané nemovitosti po nikoliv zanedbatelnou dobu (přesahující deset měsíců), kdy obvinění svévolně ignorovali proběhnuvší exekuční řízení, jeho výsledek a pravomocné usnesení soudu, které příklep dané nemovitosti soudním exekutorem potvrdilo, a bránili tak poškozené společnosti, jakožto oprávněnému uživateli a vlastníku nemovitosti, aby realizoval svá práva z vlastnictví nemovitosti vyplývající, a činili tak přesto, že nemovitost opustit mohli a měli k dispozici jinou nemovitost, do níž se mohli nastěhovat a až následně řešit otázky spojené s nemovitostí, již protiprávně užívali (kupř. otázku odkupu nemovitosti zpět do svého vlastnictví). Nejvyšší soud ve shodě se závěry obou soudů shledal, že takové jednání vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio neodpovídá a ochrana práv poškozené společnosti pouze prostředky práva civilního by v daném případě nejenže nebyla postačující, ale minula by se naprosto účinkem.
28 . Na daných závěrech nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, neboť zde řešený případ není s případem obviněných srovnatelný, a závěry v citovaném nálezu učiněné tak nelze na nyní projednávaný případ aplikovat. V tam projednávaném případě se jednalo o řešení situace, kdy nájemkyně na základě praxe s pronajímatelem nemovitosti, s nímž uzavírala vždy smlouvu o nájmu na dobu určitou, a to jeden rok, po dobu několika let, i přes neprodloužení nájemní smlouvy, nadále nemovitost užívala s ohledem na neaktivitu pronajímatele stran skončení nájmu a možnost prodloužení nájmu automaticky na základě ustanovení §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, navíc v situaci, kdy neměla zajištěné náhradní bydlení. V dané věci vyvstala potřeba civilními soudy řešit otázku, zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, ale též zda byl bývalý pronajímatel povinen zajistit nájemkyni bytovou náhradu. Zcela jinak je tomu v nyní projednávaném případě obviněných, když tito v předmětné nemovitosti setrvávali a tuto bezplatně užívali a odmítali vyklidit i přesto, že již po nějakou dobu probíhalo exekuční řízení, v jehož rámci byla nemovitost prodána, dále bylo pravomocně soudem rozhodnuto o tom, že nemovitost přešla do vlastnictví poškozené společnosti, čehož si obvinění byli vědomi. Přesto, že si byli obvinění vědomi skutečnosti, že nemovitost již není v jejich vlastnictví a nenabyli ani jiný právní titul k jejímu užívání, nadále v nemovitosti setrvávali a odmítli tuto vyklidit nikoliv s odkazem na legitimní pochybnosti o tom, zda jsou skutečně povinni nemovitost vyklidit a zda jim má někdo zajistit náhradu bydlení (jak tomu bylo v případě projednávaném v citovaném nálezu), ale pouze s důrazem na svou citovou vazbu k nemovitosti. Pominout nelze ani tu rozdílnost, že obvinění měli k dispozici jinou nemovitost, v níž mohli bydlet, na niž upozornila též státní zástupkyně ve svém vyjádření. Vyklizení předmětné nemovitosti tak neohrožovalo jejich základní lidskou potřebu bydlení, obvinění by se splněním povinnosti vyklidit předmětný dům nedostali do stavu bezdomovectví, což by mohlo odůvodňovat sníženou společenskou škodlivost jejich činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 11 Tdo 684/2013). Argumentace obviněných, že v jejich věci mělo být rozhodováno v občanskoprávním řízení, nikoliv v řízení trestním, je tak zcela lichá. S ohledem na situaci, za níž obvinění dům užívali, tedy i s ohledem na příklep soudního exekutora potvrzený pravomocným rozhodnutím soudu, dovolací soud neshledal opodstatněnou ani námitku dovolatelů, že soudy nižších stupňů měly před svým rozhodnutím vyčkat na další rozhodnutí v občanskoprávním řízení, které mezi poškozenou společností a obviněnými probíhá, neboť takové rozhodnutí by již prokázané skutečnosti naplňující všechny znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku nemohlo zvrátit.
29. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem odvolacího soudu k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněných proto pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
30. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněných na odložení výkonu rozhodnutí (přiznání podání dovolání odkladný účinek), poněvadž obvinění nejsou osobami oprávněnými k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinili podnět). Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu