ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1386.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1386/2020-499
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2021 o dovolání G. C. O. A. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 61 To 426/2020, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 4007/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání G. C. O. A. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství pro Prahu IV, ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. KRPA-392589-36/TČ-2018-001473, byla podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena věc G. C. O. A. spočívající v tom, že minimálně dne 5. 11. 2018 ve 12:40 hodin při telefonickém hovoru s J. J., pracovnicí Odboru vnitřní kontroly KŘ PČR XY, se sídlem XY, XY, vyhrožovala, že usmrtí příslušníka PČR M. V., J. sdělila, že jí je to líto, ale V. zabije, dále dne 12. 12. 2018 v budově OŘ PČR XY hovořila o pistoli a prohlásila, že se zastřelí anebo zastřelí V., opakovaně kontaktovala telefonicky, e-mailem V., vyhrožovala, vulgárně urážela a následně na něj podala oficiální stížnost, a tímto svým jednáním v V. vzbudila obavu o život a zdraví, v čemž byl spatřován přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 0 Nt 4007/2019, podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku a contrario zamítl návrh Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 na uložení ambulantního psychiatrického ochranného léčení G. C. O. A.
3. Městský soud v Praze jako stížnostní soud z podnětu stížnosti státní zástupkyně usnesením ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 61 To 426/2020, podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedené usnesení soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku G. C. O. A. uložil ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení G. C. O. A. podala prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. dovolání, v němž namítala nesprávné hmotněprávní posouzení a nedůvodné uložení ochranného léčení, neboť v době rozhodování soudů neexistovala zákonná podmínka, že je pro společnost nebezpečná.
5. V souladu se soudem prvního stupně tvrdila, že jejím jednáním nedošlo k naplnění znaků přečinu podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pro nějž je nezbytné, aby „výhrůžka byla míněna vážně a pronesena takovým způsobem, aby byla způsobilá vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval.“. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by se stížnostní soud zabýval tím, zda myslela svou výhrůžku vážně. Zdůraznila, že Policie České republiky si svévolně dotvořila skutkový děj případu, kdy v záznamu o podaném vysvětlení J. J. je uvedeno, že „posuzovaná způsob zabití nespecifikovala.“. Naproti tomu v úředním záznamu o podaném vysvětlení M. V. se podává, že „dne 18. 12. 2018 mi telefonoval K., pracovník 1. odd. OOK SKPV XY, že mě chce paní O. zastřelit …“. Takové dotváření skutkového stavu ze strany orgánů činných v trestním řízení není přípustné, a stížnostní soud se zaměřil pouze na důvodnost obav, namísto toho, aby zkoumal relevanci výhružky tím spíše, pokud podle znaleckého posudku její rozpoznávací a ovládací schopnosti zcela vymizelé, a jde o postup v rozporu s judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesením ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 375/2017.
6. Dovolatelka považovala za nesprávný závěr o své nebezpečnosti pro společnost, protože tu bylo nutné ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1466/2014, posuzovat v celém kontextu, a k okamžiku rozhodování soudu, nikoliv k době spáchání činu jinak trestného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 784/2017). Soud druhého stupně však tyto skutečnosti neakceptoval a nebral do úvahy, že řádně pracuje a je začleněna do fungování společnosti. Opíral se toliko o závěry znaleckého posudku, neboť z ostatních listinných důkazů její nebezpečnost neplyne, a proto nebylo možné učinit jednoznačný závěr, že její pobyt na svobodě je nebezpečný. Znalecký posudek zpracovaný MUDr. Danou Dufkovou považovala za založený na nepravdivých a nesprávných informacích, včetně závěru o vzdělání, a proto nemůže mít relevantní vypovídací hodnotu.
7. Dovolání dovolatelka zaměřila i proti závěru o činu jinak trestném, protože nikomu nevyhrožovala, a proto nemohly být naplněny znaky podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V takovém případě nebylo možné ukládat ochranné léčení, pro které nebyly splněny podmínky podle §99 tr. zákoníku, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 61 To 426/2020, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.), jenž námitky dovolatelky nepovažoval za důvodné jednak proto, že na stejné již reagoval stížnostní soud, který v bodech 9. až 11. přezkoumávaného usnesení vysvětil, proč rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo správné. S těmito závěry se ztotožnil s tím, že výhrady vůči právní kvalifikaci nemají opodstatnění, neboť se jednalo o čin jinak trestný, protože u přečinu podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se nerozlišuje mezi vzbuzením důvodné obavy a pouhou způsobilostí výhružky k takovému vzbuzení. Je nerozhodné, zda pachatel měl skutečně úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka v konkrétním případě u poškozeného byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění, ale podstatné je, aby vyhrůžka byla schopna obavu obecně vyvolat. Nevyžaduje se, aby byla způsobilá takovou obavu vyvolat u konkrétního poškozeného. Trestnosti jednání dovolatelky proto nebránilo, že se poškozený jakožto zkušený policista její vyhrůžky nebál, neboť postačí, že výhrůžka způsobením smrti nebo zastřelením jsou alternativy, u nichž je obecně možné z nich plynoucí obavu o život dovodit.
9. Státní zástupce považoval usnesení Nejvyššího soudu dne 26. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 375/2017, o které dovolatelka své argumenty opírala, za nevhodně zvolené, neboť se v něm jednalo o jiné skutkové okolnosti, a na rozdíl od nich v rámci jí za vinu kladeného trestného jednání jasně vyslovila pohrůžku usmrcením (nebo zastřelením) konkrétní osoby. Neztotožnila-li se dovolatelka se závěry znaleckého posudku o své nebezpečnosti, vyjádřila tím výhrady proti skutkovým zjištěním, které soudy na základě znaleckého posudku učinily, což je námitka, jež žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Protože argumenty v dovolání dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
10. Vyjádření státního zástupce působícího u Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci dovolatelky k případné replice, který se k němu do dne konání neveřejného zasedání připomínky nevznesl.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. ř. a bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a poté zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitých dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
12. Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí o uložení ochranného léčení, je třeba uvést, že pro jeho přezkoumávaní slouží důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je dán v případě, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení v §99 odst. 1 nebo 2 písm. a) tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173). Obecně však platí, že ochranné opatření nelze uložit podle §96 odst. 1 tr. zákoníku, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Podle odstavce 2 §96 tr. zákoníku újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Určení nebezpečnosti je závěrem právním, jehož učinění přísluší vždy soudu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 36/2015 Sb. rozh. tr.).
13. Pro posouzení nebezpečnosti svého jednání dovolatelka zpochybňovala význam spáchaného činu s tím, že jej stížnostní soud nesprávně posoudil jako čin jinak trestný, a pro tyto výhrady použila důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
IV. K námitkám uplatněným v dovolání
14. Podle §99 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §40 odst. 2 a §47 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Jedná se o případy, kdy je ochranné léčení ukládáno obligatorně, a to po posouzení pěti základních podmínek, které spočívají v tom, že se stal skutek, tento skutek má jinak znaky trestného činu, osoba, jíž se ochranné léčení ukládá, je pachatelem tohoto skutku, není pro nepříčetnost trestně odpovědná, a její pobyt na svobodě je nebezpečný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1567/2010, uveřejněné pod č. 72/2011 – T 1356 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
15. K výhradě, že čin, pro který byla dovolatelka stíhána, není činem jinak trestným podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je třeba uvést, že při rozhodování o uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku je soud, který o uložení ochranného léčení rozhoduje, povinen zkoumat, zda jde o pachatele činu jinak trestného, a není vázán usnesením o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 22/91, publikované pod č. 24/1992 Sb. rozh. tr.), a proto bylo správné, že se v této trestní věci soudy obou stupňů otázkou, zda dovolatelka spáchala čin jinak trestný, zabývaly. Obvodní soud pro Prahu 4, usnesením ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 0 Nt 4007/2019, když konstatoval, že skutek, který byl na základě dokazování prokázán, nenese znaky trestného činu, shledal, že věc měla být posouzena jako přestupek, pro jehož projednání však uplynula promlčecí doba (srov. v podrobnostech body 11. až 13. usnesení soudu prvního stupně na č. l. 376 až 378 spisu). Městský soud v Praze se s tímto závěrem neztotožnil. Za vadný považoval zejména názor soudu prvního stupně o tom, že by se nejednalo o čin, jenž by jinak naplňoval znaky přečinu podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což podložil úvahami, proč shledal danou skutkovou podstatu s ohledem na výsledky provedeného dokazování naplněnou. Zejména zdůraznil, že bylo objasněno, že dovolatelka M. V. opakovaně vyhrožovala zabitím, ačkoli pro svou duševní nemoc nebyla příčetná, přičemž nebylo podstatné, zda její výhružka vzbuzovala důvodnou obavu, ani to, jestli byla způsobilá ji uskutečnit (srov. body 8. a 9. usnesení stížnostního soudu).
16. Nejvyšší soud k tomuto správnému závěru doplňuje, že neshledal vady v objasňování skutečností, z nichž bylo na čin dovolatelky usuzováno, neboť skutkové závěry jsou podloženy jejími výpověďmi i svědků J. J., svědka M. V., znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Dany Dufkové a listinnými důkazy založenými ve spise Policie České republiky, Obvodního ředitelství pro Prahu IV, č. j. KRPA-392859/TČ-2018-001473 (viz body 3. až 8. usnesení soudu prvního stupně). Na základě uvedených podkladů proto soudy důvodně usoudily, že k popsanému činu skutečně došlo, přičemž je nutné zdůraznit, že na rozdíl od soudu prvního stupně stížnostní soud shledal, že jde o čin jinak trestný podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
17. K tomuto právnímu posouzení je třeba uvést, že přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci takového orgánu. Dovolatelka se jej dopustila v alternativě, že vyhrožovala jinému usmrcením pro výkon jeho pravomoci.
18. Vyhrožováním je psychické působení na vůli člověka. Výhrůžka může být adresována nejen státnímu orgánu a jeho členům jako celku, ale i jeho jednotlivému pracovníku nebo i jiné osobě a musí být prostředkem působení na výkon pravomoci orgánu veřejné moci, nebo pachatel musí jednat pro výkon pravomoci takového orgánu, tedy v pohnutce postihnout státní orgán proto, že svoji pravomoc vykonal. V druhém případě se tedy jedná o odplatu za vykonání pravomoci. K naplnění skutkové podstaty se vyžaduje, aby pachatel vyhrožoval některou újmou výslovně uvedenou v ustanovení §324 odst. 1 tr. zákoníku. Jde vlastně o vyhrožování spácháním některého úmyslného trestného činu, zejména vraždy (vyhrožování usmrcením), ublížení na zdraví, těžkého ublížení na zdraví (vyhrožování ublížením na zdraví) nebo poškození cizí věci, popř. jiného majetkového trestného činu (vyhrožování způsobením značné škody). Újma, kterou pachatel hrozí, nemusí hrozit bezprostředně, postačuje výhrůžka jednáním a následky vzdálenými. Výhrůžka musí být míněna vážně a pronesena takovým způsobem, aby byla objektivně způsobilá vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval. Je nerozhodné, zda pachatel měl skutečně úmysl výhrůžku splnit a zda v konkrétním případě byla způsobilá u poškozeného vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění. Zda je vyhrožování schopné v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Nevyžaduje se, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl přítomen. Stačí, když je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se poškozený o ní dozví, např. prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3123, 3286). Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace (srov. rozhodnutí č. 21/2011 Sb. rozh. tr.).
19. Podle těchto právních zásad stížnostní soud čin dovolatelky posuzoval, a nepochybil, jestliže v něm shledal naplněné nejen jednotlivé znaky uvedené v §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ale i potřebnou závažnost uváděných výhrůžek, protože v nich uváděla opakovaně, že chce M. V. zabít či zastřelit. Jejich závažnost vycházela z jejich množství, kde kromě výhrůžek ho nazývala parchantem, idiotem, mafiánem, a neustále své nadávky stupňovala. Svědek rovněž popsal, že když byla u něj v kanceláři, tak ji často chytil záchvat, brek, mlátila tam se vším. Její záchvaty byly časté a obzvlášť, když jí nevyhověl (viz č. l. 84 až 86 spisu). Podle J. J. (viz úřední záznam ze dne 5. 11. 2018, na č. l. 4 spisu Obvodního ředitelství pro Prahu IV, č. j. KRPA-392859/TČ-2018-001473, a č. l. 80 a 81 spisu) ji dovolatelka telefonicky často kontaktovala, jednalo se o několikaminutové monology, emočně vyhrocené, jež končily pláčem. Popsala i chování dovolatelky při výhrůžce dne 5. 11. 2018, u níž ji zarazila na rozdíl od jiných projevů stručnost a věcnost.
20. S ohledem na rozvedené okolnosti stížnostní soud důvodně pronesenou výhružku posoudil jako dostatečně vážnou a objektivně způsobilou vyvolat obavu, že bude naplněna. Na daném závěru nemůže změnit nic ani fakt, že osoba, vůči níž byla výhružka pronesena, je policistou, který musí být zvyklý na krizové situace, neboť není nutné, aby výhružka obavu u konkrétního poškozeného opravdu vzbudila, nicméně byla schopna ji vyvolat. Na základě těchto skutečností bylo třeba přisvědčit závěru stížnostního soudu o důvodnosti právní kvalifikace podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti jde o čin, který splňuje i požadavky společenské nebezpečnosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Z těchto důvodů se nejedná o přestupek, jak tvrdil soud prvního stupně, a Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úsudku stížnostního soudu, který při závěru o naplnění znaku činu jinak trestného též opodstatněně shledal, že pokud dovolatelka podstoupí ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě, což postačí k tomu, aby její duševní stav mohl být korigován (srov. body 8. a 9. přezkoumávaného usnesení).
21. Stížnostní soud důvodně pro závěr o nepříčetnosti dovolatelky vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Dany Dufkové. Jestliže dovolatelka vůči němu vznášela výhrady tvrzením, že se znalkyně opírala o nepodložené okolnosti, nemá tato námitka oporu v obsahu spisu. Znalkyně vycházela z dostupného spisového materiálu a výpisu ze zdravotnické dokumentace dovolatelky, jejichž shrnutí uvedla na stranách 2 až 10 znaleckého posudku. Dovolatelku ve dnech 28. 12. 2018 a 28. 2. 2019 osobně vyšetřila. V obsahu znaleckého posudku uvedla všechna potřebná zjištění i závěry, které potvrdila při výslechu na veřejném zasedání před soudem prvního stupně (č. l. 87 až 89 spisu), kde odpovídala na položené otázky a k případným rozporům se vyjádřila. V uvedeném postupu nelze shledávat dovolatelkou uváděná pochybení. Pro úplnost lze jen shrnout, že podle jejích závěrů vyjádřených ve znaleckém posudku dovolatelka trpí schizoafektivní poruchou s převažující manickou symptomatikou, kdy onemocnění se mimo jiné projevuje paranoidními bludy, nesouvislým myšlením, manýrováním, ambivalencí, někdy i halucinacemi. Onemocnění se projevovalo od roku 2008, a v roce 2012 byla hospitalizována s diagnózou porucha přizpůsobení, přičemž od roku 2016 je v péči S. Znalkyně též rozvedla, že u posuzované je narušen kontakt s realitou, vyšetření svědčí o paranoidním nastavení a její struktura osobnosti je přikryta duševním onemocněním z okruhu psychóz. Duševní onemocnění se u posuzované vrací, je nebezpečí, že se bude chronifikovat, nepříznivě ovlivňuje její osobnost a duševní schopnosti, přičemž nelze vyloučit možnou recidivu trestné činnosti se zaměřením se paranoidně na určité osoby a též brachiální aktivitu posuzované. Dospěla k závěru, že v době činu byly vlivem v současné době zjištěné choroby její rozpoznávací a ovládací schopnosti plně vymizelé.
22. Pro závěr o nebezpečnosti dovolatelky jako druhé z kumulativních podmínek §99 odst. 1 tr. zákoníku je nutné zkoumat nejenom povahu jednání, které jinak vykazuje v daném případě znaky trestného činu, neboť závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání je podstatné, že musí být zjišťován též ze stupně duševní poruchy pachatele, příp. jeho dosavadních recidivních projevů, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. Pobyt takové osoby na svobodě musí být nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem i pro budoucnost. Tato podmínka je splněna, jestliže je vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, by mohla pod vlivem duševní poruchy spáchat znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Splnění uvedené podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru psychiatrie i toho, zda duševní porucha je takového rázu, že obava z nebezpečnosti pobytu nepříčetné osoby na svobodě je pro budoucnost v uvedeném smyslu dána, přičemž musí být splněna již i v době rozhodování soudu o ochranném léčení. U verbálních útoků takových osob je třeba posuzovat, zda z pobytu těchto osob na svobodě vyplývá nebezpečí pro společnost, vždy vzhledem k situaci, za níž k verbálním útokům dochází. U tohoto druhu deliktů ojedinělé jednání nepříčetného pachatele není v takových případech zpravidla možné považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě (srov. rozhodnutí č. 58/1968, č. 11/1974, č. 23/1979 a č. 3/2000 Sb. rozh. tr.).
23. Uvedené zásady stížnostní soud respektoval, neboť se zabýval povahou psychické choroby dovolatelky. Nelze souhlasit s tím, že rozhodl pouze na základě doporučení znaleckého posudku, neboť ten jej hodnotil komplexně, přičemž vycházel z jemu dostupného spisového materiálu, výpovědí svědků, i lékařských zpráv, které sice sloužily jako podklad i znalkyni MUDr. Daně Dufkové, ale posuzoval je v kontextu s obsahem dalších zajištěných důkazů, které podrobil vlastnímu posouzení, což je z odůvodnění jeho usnesení dostatečně patrné. Na druhou stranu soudu nelze vytýkat, že při posuzování odborných otázek ohledně povahy duševního onemocnění se spoléhal na závěry znalkyně, neboť se jedná o otázky odborné a skutkové, k jejichž zodpovězení právě znalecký posudek slouží (viz §105 a násl. tr. ř.).
24. Pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na závěr znalkyně, který má oporu i v lékařských zprávách, v nichž se již v minulosti objevila obdobná diagnóza spočívající ve schizoafektivní poruše s převahou manickou symptomatikou, jejímž vlivem jsou rozpoznávací a ovládací schopnosti dovolatelky plně vymizelé. Pro tuto chorobu jsou charakteristické psychotické příznaky schizofrenie a afektivní poruchy. Manická symptomatika se projevuje expanzivní náladou a chováním se zvýšeným sebevědomím, velikášskými bludy, nekritičností. U tohoto onemocnění jsou typické paranoidní bludy s prapodivným obsahem, nesouvislým myšlením, manýrováním, ambivalencí, někdy i halucinacemi (č. l. 32 a 33 spisu Policie ČR, Obvodního ředitelství pro Prahu IV, č. j. KRPA-392859/TČ-2018-001473).
25. Z hlediska nebezpečnosti dovolatelky ve smyslu podmínky §99 odst. 1 tr. zákoníku má zejména význam to, že u ní dochází ke ztrátě kontaktu s realitou, její pobyt na svobodě je nebezpečný ve vztahu k možné recidivě trestné činnosti, která je podmíněna stavem duševní choroby. Kromě uvedeného je u ní přítomna emoční labilita, afektivní dráždivost a paranoidně persekuční bludná symptomatika, což jsou skutečnosti, které mohou vést k brachiální a verbální agresivitě. Nelze odhlédnout ani od zhoršujícího se vývoje zjištěné choroby, a toho, že při hospitalizaci od 28. 12. 2018 do 8. 2. 2019 v Psychiatrické nemocnici XY, u ní byla četná kverulace, domluva nebyla možná, a přítomna byla masivní paranoidně persekuční bludná symptomatika. Má sklon až k brachiální aktivitě, medikace musela být opakovaně aplikována parenterálně a pro neklid byla umístěna na uzavřeném oddělení.
26. Posoudí-li se tato zjištění včetně závěrů znalkyně, jakož i okolností, za kterých k činu došlo, je patrné, že se jednalo o emočně vypjaté situace, při kterých se dovolatelka dostává mimo realitu, její psychika je zatížena bludy a má sklony k brachiálnímu řešení svých stavů, onemocnění má negativně se vyvíjející tendenci, aniž by docházelo k patrnějším zlepšením, což svědčí o značné nestabilitě a paranoie vůči ostatním lidem. Ze všech uvedených důvodů lze dospět k opodstatněnému závěru, že dovolatelka je pro společnost nebezpečná. Proto lze shledat jako správným závěr stížnostního soudu (bod 8. jeho usnesení), který vyhověl návrhu státního zástupce a dovolatelce uložil ochranného léčení ve formě ambulantní. Lze jen dodat, že se jeví vhodným i doporučení znalkyně, že by v případě, kdy bude dovolatelka ambulantní ochranné léčení narušovat, doporučila přeměnu na ústavní formu léčení, což lze chápat jako reakci na dřívější neochotu dovolatelky se podrobovat pomoci ze strany psychiatrů.
V. Závěr
27. Nejvyšší soud uzavírá, že o uložení ochranného léčení bylo rozhodnuto za splnění všech zákonných podmínek plynoucích z §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku, což mohl dovolací soud posoudit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, a proto podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu