ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.209.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 209/2021-766
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2021 o dovolání obviněného F. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 4 To 34/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 1/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 33 T 1/2020, byl obviněný F. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy (§228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř.).
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Obviněný napadl všechny výroky rozsudku, státní zástupce brojil v neprospěch obviněného proti absenci výroku o uložení ochranného opatření. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 4 To 34/2020, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Nově bylo rozhodnuto i o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy (§228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř.). Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že
dne 15. 6. 2019, v době od 02:15 do 02:30 hodin, v XY, na ulici XY, na chodníku vedoucím kolem tanečního klubu H., umístěném v budově č. p. XY, za přítomnosti více než deseti osob, ovlivněn alkoholickými nápoji, jež během večerních a časných ranních hodin zkonzumoval, po předchozí krátké slovní výměně názorů s poškozeným D. G., narozeným XY, který kolem klubu procházel se svou přítelkyní, poškozeného napadl tím způsobem, že ho znenadání, aniž by byl sám jakýmkoliv způsobem atakován, nejprve oběma rukama silně strčil do oblasti krku, což vedlo k pádu poškozeného na zem, kde ležel v poloze na zádech, tedy neschopen kohokoliv ohrozit, načež k poškozenému okamžitě přistoupil, a ačkoliv si musel být vědom té skutečnosti, že následným, nadmíru razantním až likvidačním způsobem, s ohledem na povrch, na kterém poškozený ležel, jej může usmrtit, s čímž musel být srozuměn, si nadskočil a ve výskoku, tedy plnou vahou svého těla, mu pravou nohou, kterou propnul, dupl na centrální část obličeje, čímž došlo ke zvrácení hlavy a prudkému nárazu její pravé strany na chodník tvořený z kamenných obdélníkových dlaždic, kdy po takto realizovaném útoku, v důsledku něhož poškozený okamžitě ztratil vědomí a zůstal bezvládně ležet, aniž by se zajímal o jeho zdravotní stav, z místa odešel, a tímto svým jednáním poškozenému D. G. způsobil komplex úrazových změn zahrnující nalomení nosních kostí, vzniklé dupnutím střední intenzity síly, a nitrolební úrazové změny, konkrétně zlomeninu pravého bradavčitého výběžku, pyramidy pravé spánkové kosti přecházející na zevní zvukovod a spodinu lební v oblasti karotického sinu a dále přecházející na klínovou kost v oblasti její dutiny vpravo se zakrvácením tamtéž, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v rozsahu levého spánkového laloku mozku, zhmoždění temporálního laloku vlevo s krvácením pod měkké pleny mozkové tamtéž, včetně tinnitusu (šelestu) na pravém uchu s rozvojem převodní nedoslýchavosti, vzniklé mechanizmem protinárazu velké intenzity síly, kterážto poranění si vyžádala okamžitý transport poškozeného nejprve do Městské nemocnice XY, a posléze do Nemocnice XY, jakož i následnou vysoce odbornou léčbu spojenou s hospitalizací, trvající od 15. 6. 2019 do 25. 6. 2019, a na to navazující dlouhodobou rehabilitaci, kdy tímto útokem mohl být poškozený bezprostředně ohrožen na životě, a to i rozvojem zánětlivých komplikací, přičemž i díky včasně a účinně poskytnuté lékařské péči nedošlo ke smrti poškozeného D. G.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 4 To 34/2020, podal obviněný F. Š. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, byl nesprávně kvalifikován jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Poněvadž jeho jednání nesměřovalo k usmrcení poškozeného, mohl spáchat nanejvýš zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolání zaměřil i proti výroku o trestu, jemuž vytkl, že Vrchní soud v Olomouci neaplikoval ustanovení §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, ačkoliv pro to byly splněny veškeré podmínky.
5. Celou událost, k níž došlo, ze svého pohledu a v korespondenci se zajištěným kamerovým záznamem obviněný velmi podrobně popsal a dovodil, že to byl poškozený, který se vůči němu choval prvotně agresivně. Po připomenutí znaků pokusu trestného činu, podmínek, jejichž naplnění vede k závěru o pokusu trestného činu vraždy, a rovněž rozdílu mezi trestným činem vraždy a trestným činem těžkého ublížení na zdraví (s akcentem na subjektivní stránku, tedy na to, k jakému následku směřoval úmysl pachatele) konstatoval, že byť k útoku proti poškozenému použil kop (jediný) a útok vedl na jeho hlavu, nelze uzavřít, že jeho jednání směřovalo ke způsobení smrti poškozeného. Podle jeho názoru významným kritériem pro posouzení naznačené otázky je intenzita útoku a jeho následky. Vrchní soud vycházel z videozáznamu, a to pouze z jeho konečné fáze, kdy obviněný jedenkrát dupl na hlavu poškozeného. Z toho soud dovodil, že útok byl bezdůvodný, brutální až likvidační, a poškozený jím mohl být bezprostředně ohrožen na životě, a to i rozvojem zánětlivých komplikací, přičemž i díky včasně a účinně poskytnuté lékařské péči nedošlo ke smrti poškozeného. Tyto závěry jsou ale v rozporu s provedenými důkazy, včetně zmíněného videozáznamu a lékařských zpráv.
6. Vrchním soudem zjištěná poranění nebyla v celém rozsahu uvedena ve výrokové části jeho rozsudku (drobné krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, drobné zhmoždění temporálního laloku, drobné krvácení pod měkké pleny mozkové). Tato poranění si navíc nevyžádala specifický lékařský zákrok. U poškozeného nebyla nutná intubace, léčení proběhlo bez jakékoliv operace, léčba spočívala v klidovém režimu. Poškozený byl dne 15. 6. 2019 přijat na neurologii XY, dne 18. 6. 2019 byl předán na standardní pokoj, dne 19. 6. 2019 byl převezen do nemocnice v XY a dne 25. 6. 2019 byl propuštěn domů. Celková hospitalizace trvala 10 dní a již 18. 7. 2019 se poškozený aktivně účastnil ligového fotbalového zápasu, přičemž následovaly další fotbalové zápasy bez zdravotního omezení. Vrchní soud převzal závěry znalce doc. MUDr. Davida Krahulíka, Ph.D., MBA, primáře neurochirurgické kliniky FN Olomouc, s tím, že: a) riziko úmrtí nebo těžkého neurologického postižení bylo nízké, a nelze tedy souhlasit s tvrzením, že jen shodou šťastných okolností nedošlo k úmrtí poškozeného, b) malé krvácení pod tvrdou plenu mozkovou a malé zhmoždění temporálního laloku poškozeného sice mohlo ohrozit na životě svou progresí, i když riziko bylo nízké, ale neohrožovalo jej na životě bezprostředně, neboť v bezprostředním ohrožení života by musela být indikována neurochirurgická operační léčba, která indikována nebyla, c) hloubka bezvědomí nebyla ve škále GCS (Glasgow coma scale – pozn. soudu) 4, ale 12 bodů, tzn. že porucha vědomí byla na rozmezí mezi lehkou a střední, kdy k výraznému prohloubení vedla i hladina alkoholu u poškozeného 1,96 promile. Znalec k dotazům vrchního soudu uvedl, že zhlédnutý videozáznam s kopem obviněného nemá žádný vliv na jeho závěry o zdravotním stavu, tzn., že se jednalo o drobné zhmoždění temporálního laloku, drobné krvácení, kdy v přímém ohrožení života poškozený nebyl. Znalec připustil, že každý úraz mozku může člověka ohrozit svou progresí, ale poškozeného neohrozil. V léčbě nebyl žádný problém, ta spočívala v pozorování pacienta a v klidovém režimu. Žádné zánětlivé komplikace se během léčby neprojevily, žádná specifická léčba nebyla zapotřebí. Pokud by byl poškozený ponechán svému osudu, dopadlo by to asi stejně, protože žádná specifická léčba nebyla nutná. Při propuštění poškozený obdržel pouze léky na bolest a uklidnění. Podle mínění obviněného tedy intenzita útoku byla střední, žádnou obranou poškozeného nebyla ovlivněna, zejména ne v tom smyslu, že by byla jakkoli snížena. Výraznější zranění byla poškozenému způsobena úderem lebky na kamennou dlažbu. Poškozený byl po desetidenním pobytu v nemocnici a po klidovém pobytu v domácnosti zdravotně v pořádku.
7. Ze zjištění soudu podle dovolatele vyplývá, že čin neměl žádnou jasnou pohnutku vyhraněnou proti poškozenému. Obviněný i poškozený se v nočních hodinách nacházeli v podnapilém stavu před barem a agrese se proti poškozenému obrátila v podstatě náhodně - jako proti osobě obviněnému neznámé. Obviněný evidentně neměl žádný zvláštní důvod k tomu, aby poškozenému způsobil smrt. V této souvislosti obviněný připomněl, že sám byl v minulosti napaden, mj. surovým způsobem kopán do hlavy, přičemž útočníci byli za pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví odsouzeni k výchovným trestům. Nelze automaticky přepokládat, že jakýkoliv útok na hlavu znamená útok na život osoby. Pachatel musí vědět, že konkrétní jednání může způsobit smrt, způsobení smrti musí hrozit reálně a smrt musí být snadno možná. Nemůže se jednat pouze o hypotetickou situaci, která ve velké většině případů nenastane, stejně jako nenastala v posuzované věci. Jestliže obviněný neměl v úmyslu způsobit smrt poškozeného, je dovozování pokusu vraždy ze sporných aktů, které mají vést k přičítanému následku, v rozporu jak s trestněprávní doktrínou, tak i s judikaturou Ústavního soudu, podle které není vhodné „vyprazdňovat“ subjektivní zavinění příliš extenzivním výkladem nepřímého úmyslu. Při hodnocení různých skutkových verzí případu je nutno postupovat v souladu s pravidlem in dubio pro reo .
8. Obviněný se ohradil proti hodnocení jeho obhajoby vrchním soudem v napadeném rozsudku na str. 16, bod. 45 (že obviněný i v řízení před odvolacím soudem setrval na své obhajobě, podle níž i po odstrčení poškozeného z něj měl nadále obavy, proto ho chtěl pouze vyděsit, šlápnout vedle hlavy, přičemž pouze v důsledku své opilosti mu šlápl do obličeje), kdy se jednalo o citaci z výslechu z přípravného řízení, v hlavním líčení i ve veřejném zasedání konaném o odvolání se obviněný ke skutku doznal, jednání litoval, poškozenému se opakovaně omluvil (dopisem i u hlavního líčení), omluvil se i svědkyni N. N., jeho přítelkyni. Na policii se dobrovolně přihlásil, doznal se a spolupracoval. Probační a mediační službu požádal o zprostředkování kontaktu s poškozeným, projevil zájem o absolvování „Programu proti násilí“ a uzavřel s poškozenou zdravotní pojišťovnou dohodu o náhradě škody ve splátkách. Snažil se zapojit v Nadaci P. N., kde se měl jako dobrovolník starat o pacienty s onkologickým postižením. To však nebylo realizováno, když byl v mezidobí cca půl roku po svém výslechu vzat do vazby. Má středoškolské vzdělání, je vyučený autoelektrikář, na základní a střední škole prospíval bez snížené známky z chování, vždy měl dobré hodnocení. Nikdy se neléčil u psychiatra či psychologa, neprovozoval bojové sporty, hrál fotbal a florbal. V minulosti byl 2 x trestně stíhán, a to v roce 2013 pro krádež – vniknutí do vozidla s dalšími osobami a odcizení věci v hodnotě 230 Kč. V roce 2015 byl odsouzen pro nedbalostní přečin, a to dopravní nehodu. V případě obou odsouzení se na obviněného hledí jako na osobu netrestanou. Nikdy nebyl stíhán pro jednání, které by mělo znaky agresivity. Sám byl obětí napadení (viz výše), zaútočily na něj dvě osoby, které jej opakovaně bily pěstmi do těla a obličeje, a v rámci napadení mu bylo také kopáno a šlapáno na hlavu. Tímto jednáním mu byl způsoben otřes mozku, zlomenina přední čelní dutiny s krevním výronem, zlomeniny očnic a nosních kůstek. Jednání bylo kvalifikováno jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví a pachatelům byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem (trestní věc vedená u Okresního soudu v Ostravě – soudu pro mládež pod sp. zn. 73 Tm 36/2011 – pozn. soudu).
9. Vrchní soud podle obviněného dostatečně nevyhodnotil osobu poškozeného a tím ani motiv jednání obviněného. Poškozený je osobou vícekrát trestně stíhanou a trestanou. V rejstříku trestů má 2 záznamy, a to pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky z roku 2016 a dále pro přečin úvěrového podvodu z roku 2017. V minulosti byl trestně stíhán pro křivé obvinění a pro nebezpečné vyhrožování, v současné době je trestně stíhán pro skutek značený jako opilství, který však vykazuje znaky loupeže.
10. Obviněný shrnul podstatu ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, které umožňuje individualizaci trestu v případech, kdy trest odnětí svobody uložený v rámci trestní sazby by byl nepřiměřeně tvrdý vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Za takový považoval i jemu uložený trest v trvání 11 let odnětí svobody. §58 tr. zákoníku umožňuje odstranit zjevnou tvrdost zákona, kdy společenská škodlivost činu z konkrétních závažných důvodů výjimečně neodpovídá typové škodlivosti činu zákonem předpokládané. Okolnostmi případu se rozumí osoba pachatele, jeho psychický stav v době spáchání činu, osobní a rodinné poměry, míra jeho zavinění a pohnutka k činu. Podle §58 odst. 6 tr. zákoníku může soud snížit odnětí svobody pod dolní hranici sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za pokus trestného činu a vzhledem k povaze a závažnosti činu má za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené, bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Pokus v tomto konkrétním případě nedosahuje takového stupně společenské nebezpečnosti, jakému odpovídají trestní sazby odnětí svobody stanovené za dokonaný čin vraždy. Také trest odnětí svobody na samé dolní hranici této sazby je nepřiměřeně přísný a účelu trestu lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Podle názoru obviněného měl Vrchní soud v Olomouci aplikovat ustanovení §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku a příslušný trest uložit pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
11. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 4 To 34/2020, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 33 T 1/2020, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě v souladu s §265m sám rozhodl rozsudkem.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolání obviněného uvedl, že námitky, kterými se domáhal uložení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 1, popř. §58 odst. 5 tr. zákoníku, se nacházejí zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť dovoláním lze vytýkat pouze vadu, že soud aplikoval ustanovení §58 tr. zákoníku, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Jestliže však soud neshledal důvody k užití moderačního ustanovení §58 tr. zákoníku, nelze se mimořádného snížení trestu odnětí svobody domáhat v rámci žádného dovolacího důvodu. Bezpředmětné jsou též vlastní výklady verze událostí obviněným bezprostředně předcházející útoku na poškozeného, jimiž fakticky zpochybnil skutková zjištění.
13. Námitky obviněného proti použité právní kvalifikaci jsou podle státního zástupce založeny na jeho vlastní interpretaci a hodnocení provedených důkazů, zejména obhajobou předloženého znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, neurochirurgie znalce MUDr. Davida Krahulíka, Ph.D., MBA. Státní zástupce souhlasil s obecnými východisky prezentovanými obviněným, že pokus zločinu vraždy se od zločinu těžkého ublížení na zdraví liší v subjektivní stránce (tj. ke způsobení jakého následku směřoval úmysl pachatele), a že není-li k dispozici doznání pachatele, lze na úmysl pachatele usmrtit poškozeného usuzovat z intenzity a způsobu útoku, z povahy použité zbraně, z míst na těle, proti kterému útok směřoval, z pohnutky činu, z okolností, za kterých k útoku došlo a z toho, jaké nebezpečí z útoku pro poškozeného reálně hrozilo. Podle skutkových zjištění šlo o útok proti hlavě, mimořádně razantním způsobem, kdy si obviněný počínal tak, aby co nejvíce zvýšil intenzitu násilí – nadskočil si a ve výskoku, tedy plnou vahou těla, pravou nohou, kterou propnul, dupl na centrální část obličeje poškozeného. O intenzitě útoku svědčí i rozsah způsobených zranění, která se dovolatel snaží bagatelizovat, přičemž pomíjí i část vyjádření znalce MUDr. Davida Krahulíka, že mechanismus útoku byl schopen způsobit zranění, která by poškozeného bezprostředně ohrožovala na životě. Podle uvedeného znalce se jednalo o těžké poranění, došlo ke zlomenině kosti skalní, která vznikla přímým nárazem nohy na obličejovou část. Intenzita nebyla malá, protože kost skalní je relativně silná kost. Podle státního zástupce charakter zranění útokem skutečně způsobených nemusí mít vždy zásadní význam pro právní kvalifikaci pokusu násilného trestného činu a lze si představit i situaci, kdy poškozený fakticky žádné poškození neutrpí. V daném případě však došlo k poměrně rozsáhlým poraněním hlavy poškozeného, která sama o sobě byla těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (mj. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou), která ve spojení s dalšími zraněními reálně ohrožovala poškozeného na životě – viz též závěry znalce přibraného orgány činnými v trestním řízení MUDr. Petra Handlose, Ph.D. Ač každý útok na hlavu člověka nemusí představovat útok na jeho život, v daném případě způsob provedení a intenzita provedeného útoku svědčí o tom, že šlo o útok vskutku likvidační, který byl objektivně způsobilý k usmrcení poškozeného. Pak musel být obviněný i minimálně srozuměn (§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku) s tím, že způsobený následek může spočívat i ve smrti poškozeného. V případě tzv. prosté vraždy je běžné, že pachatel jedná v afektu a může uskutečnit vražedný útok i vůči osobě, ke které jinak nepociťuje nepřátelství nebo kterou dokonce vůbec osobně nezná. Skutková zjištění tedy odpovídají všem objektivním i subjektivním znakům pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného F. Š. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu (kdy proti právní kvalifikaci projednávaného skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný nijak nebrojil) je významnou otázkou, zda obviněný naplnil znaky subjektivní stránky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku, resp. zda jednal v úmyslu poškozeného D. G. usmrtit. Obviněný totiž namítal, že ne každý útok na hlavu znamená automaticky útok na život osoby. Pachatel musí vědět, že konkrétní jednání může způsobit smrt, způsobení smrti musí reálně hrozit a smrt musí být snadno možná. Nemůže se jednat pouze o hypotetickou situaci, která ve velké většině případů nenastane a která také v posuzované věci nenastala. Podle jeho mínění by měl být skutek kvalifikován nanejvýš jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
19. Dovolací soud výtkám obviněného nepřisvědčil. Právní posouzení skutku jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku shledává zcela správným. Zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se obviněný dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
20. Zločin vraždy je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Srozuměním ( §15 odst. 2 tr․ zákoníku) se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, jímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku sice není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť svým záměrem sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak cílem nezávadným, přitom je však pachatel srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. I když jde o následek pachatelem nechtěný (je pouze vedlejším následkem jeho jednání), je s takovým následkem srozuměn. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222–223).
21. V případě zločinu vraždy musí úmysl pachatele, byť eventuální, směřovat k usmrcení člověka. Pokud by pachatel jednal v úmyslu ohrozit nebo poškodit jiný zájem chráněný trestním zákoníkem než zájem na ochraně života a jeho jednání mělo za následek smrt člověka, ke které by nebyl dán úmysl pachatele (pachatel nechtěl smrt způsobit a nevěděl, že takový následek může způsobit, anebo to sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn), není trestně odpovědný za vraždu. Při zjišťování subjektivní stránky trestného činu není možno dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku. Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, nepostačí pouhé zjištění, že se dopustil jednání způsobilého přivodit smrt poškozeného, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné, apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, třebas úmysl eventuální či nepřímý, je možno uznat jej vinným tímto trestným činem, popř. jeho pokusem (srov. č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Zločin vraždy se od trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku liší jen formou zavinění k následku relevantnímu buď z hlediska §140, nebo §145, popř. §146 tr. zákoníku. Podobně z hlediska posouzení, zda jde o pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 tr. zákoníku nebo o dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, popř. podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Zavinění pachatele v takových případech je tedy určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, a tím i pro použití trestní sazby, která je u zločinu vraždy a trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, resp. odst. 2 či 3 tr. zákoníku, nebo ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, popř. odst. 2, 3 či 4 tr. zákoníku výrazně rozdílná (srov. č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). I když provedeným dokazováním nebylo zjištěno, jakou pohnutkou byl veden pachatel trestného činu vraždy, nelze z toho usuzovat, že chybí jeho úmysl způsobit poškozenému smrtelný následek ve smyslu §140 odst. 1 tr. zákoníku, je-li takový úmysl – přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu – dostatečně zřejmý z okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že svou povahou je způsobilá jiného usmrtit, a vede útok záměrně proti těm částem těla poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/2012 Sb. rozh. tr.).
22. Shora uvedená teoretická východiska v podstatné míře shrnuje též nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1038/17 (na nějž odkazuje také rozsudek odvolacího soudu – viz bod. 75.), podle něhož pokus vraždy lze shledat pouze v případě, kdy pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn, přičemž konkrétní provedení tohoto jednání musí mít jednoznačnou souvislost s možností úmrtí, která je běžně rozpoznatelná pro pachatele a která je relativně pravděpodobná (v dalším se věnuje posouzení skutku spočívajícího ve škrcení poškozeného po relativně krátkou dobu s nejistým možným smrtelným následkem). I tento nález vycházel z judikatorního a doktrinálního výkladu pokusu vraždy opřeného o ustanovení §140 a §21 tr. zákoníku. Shrnul na základě recentní judikatury Nejvyššího soudu, že nezůstane-li po útoku útočníka oběť mrtvá, zásadní otázkou je, jak přesně stanovit hranici, po jejímž překročení je nutné shledat, že došlo k pokusu vraždy z hlediska zavinění pachatele (subjektivní stránky). Podobně jako v případě dokonané vraždy je třeba z „aktivního vztahu pachatele ke způsobenému následku (smrti jiného)“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 543/2016) najisto postavit, že úmyslem (přímým či nepřímým) pachatele bylo poškozeného zabít. Nejvyšší soud judikoval, že „závěr o úmyslu pachatele způsobit svým jednáním jinému smrt přitom nelze dovodit toliko ze zjištění, že úmyslně vykonal něco, co takový následek mohlo způsobit“ (usnesení ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 406/2016). V konkrétním případu vraždy či pokusu o ni Nejvyšší soud obecně stanovil, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu „je třeba prokázat také to, že pachatel alespoň věděl o možnosti způsobení následku zde předpokládaného“ (usnesení ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 835/2010). Důležité tak je, aby pachatel věděl a byl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného (srov. §15 trestního zákoníku). Ústavní soud odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu ilustrativně vymezil jednání, která lze za pokus vraždy považovat s akcentem na vědomí pachatele, že jeho konkrétní jednání, tedy zejména způsob útoku, může mít za možný následek smrt, a aby si byl vědom souvislosti mezi jednáním a následkem. Na zavinění pachatele se tak usuzuje právě ze způsobu provedení útoku. Zvláštní roli při posuzování úmyslu, a to zejména v případě eventuálního úmyslu u pokusu, hraje intenzita útoku. Jelikož hranice mezi úmyslem a nedbalostí nemusí být příliš zřetelná, je třeba vždy přesvědčivě vysvětlit, na jakých konkrétních okolnostech stojí posouzení jednání jako úmyslného trestného činu, zejména pak v případech úmyslu nepřímého (eventuálního), kdy je potřeba vyložit, v jakých konkrétních okolnostech soudy spatřují srozumění pachatele s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem.
23. V posuzované trestní věci jsou okolnosti a intenzita útoku obviněného vůči poškozenému objektivně a zřetelně zachyceny na záznamu kamerového systému klubu H. Samotný způsob napadení poškozeného tak obviněný nijak nezpochybnil. Jak již podrobně rozvedl odvolací soud (srov. str. 15 a 16, body 44. a 45. jeho rozsudku), z tohoto obrazového záznamu je patrné, že obviněný se na fyzický útok namířený proti poškozenému předem připravil, neboť bezprostředně poté, co se poškozený vytrhl z držení svědkyně N. N., otočil se a začal se k obviněnému vracet, obviněný vytáhl svou pravou ruku z kapsy svých kalhot, využil momentu překvapení a poškozeného ihned, co se k němu na dosah rukou přiblížil, silně odstrčil. Ani dovolací soud nespatřoval ve způsobu, jakým se poškozený pohyboval, náznak jakéhokoliv nebezpečí, na které by měl obviněný důvod reagovat. Nutno zdůraznit, že právě obviněný byl od počátku původcem problematické komunikace s procházejícím poškozeným, s nímž se vůbec neznal, a navzdory tomu, že poškozený z místa se svojí přítelkyní již odcházel, opakovaně jej verbálně vulgárně inicioval k návratu. Chování poškozeného, jeho neverbální komunikace, nesvědčila o hrozícím útoku a rozhodně nelegitimizovala následné jednání obviněného. Poškozený, byť se k obviněnému (a to do jeho bezprostřední blízkosti) vracel na popud jeho vulgárního vyjádření (obviněný připustil, že na poškozeného zavolal „aby šel do piče“), měl obě ruce svěšené dolů, přičemž v levé ruce držel mobilní telefon. Nejvyšší soud proto sdílí názor soudů nižších stupňů, že obviněný nejednal na základě obavy z potenciálního ataku. Uvedené ostatně dokládá i jeho následné počínání – jakmile poškozeného odstrčil a ten upadl na záda, začal k ležícímu a evidentně otřesenému poškozenému okamžitě přistupovat a posléze mu ve výskoku, tedy plnou vahou svého těla, dupl na centrální část obličeje, což mělo za následek zvrácení hlavy poškozeného a její prudký náraz na kamenné dlaždice. Okolnosti incidentu jsou dokreslovány i dalšími důkazy. Z výpovědi svědkyně N. N. vyplynulo, že celý konflikt byl vyvolán poznámkou jednoho z mužů ze skupiny, do níž obviněný náležel, adresovanou směrem k její osobě a poškozenému. Uvedené konvenuje s výpověďmi obviněného a svědka S. S., kteří sdělili, že si svědkyni pamatovali z bazénu, což i jeden z nich směrem k ní a poškozenému pronesl. Na základě shora popsaných důkazů je tedy zřejmé, že tvrzení obviněného o nezjištění a neprokázání příčiny incidentu a že to byl poškozený, kdo se na začátku choval agresivně a budil zdání, že obviněného napadne, je s obsahem provedeného dokazování v rozporu.
24. Co se týče intenzity útoku, která je podle výše uvedených judikatorních východisek stěžejní při posuzování zavinění obviněného, včetně jeho vnitřního vztahu k zamýšlenému či alespoň předvídatelnému následku, ta je vyjma předmětného videozáznamu dokládána i znaleckými závěry MUDr. Petra Handlose, Ph.D., a doc. MUDr. Davida Krahulíka, Ph.D., MBA, které byly, pokud jde o hodnocení mechanismu útoku a jeho způsobilosti přivodit fatální následek, souladné. Podle znalce MUDr. Petra Handlose, Ph.D., mechanismus úrazového děje zachycený na videozáznamu vysvětluje rozsah i charakter utrpěných poranění, kterážto ze soudně lékařského hlediska naplňují kritéria poškození důležitého orgánu a ohrožovala poškozeného bezprostředně na životě. Útok měl zjevně likvidační charakter, kdy jen shodou šťastných okolností nedošlo k úmrtí poškozeného. Znalec doc. MUDr. David Krahulík, Ph.D., MBA, v rámci odvolacího řízení uvedl, že útok obviněného na poškozeného mohl způsobit výraznější zranění, než způsobil. Přímý náraz čímkoliv proti tvrdé podložce může způsobit výraznější krvácení nebo výraznější zhmoždění mozku nebo jakékoliv jiné poranění, než způsobil. Jakýkoliv podobný náraz nebo útok může způsobit krvácení, které člověka ohrozí na životě, což nejčastěji bývá epidurální hematom, což je přímé krvácení z arterie, které člověka může bezprostředně ohrozit na životě. Stejně tak ho může ohrozit i jakýkoliv pád z nějaké výšky. Mechanismus útoku obviněného na poškozeného by byl schopen způsobit zranění, která by ho bezprostředně ohrožovala na životě. U poškozeného se jednalo o těžké poranění, došlo u něj ke zlomenině v oblasti kosti skalní – fraktura pravé pyramidy. Jedná se o kost, která zasahuje i do oblasti obličejové. Vznikla přímým nárazem nohy na obličejovou část. Intenzita nebyla malá, protože skalní kost je relativně silná kost, která by nepraskla pouze při malé intenzitě. Znalec konstatoval, že poškozený mohl být v bezprostředním ohrožení života v důsledku způsobu „nadupnutí“, které je zaznamenáno na kamerovém záznamu. Za daných okolností je tedy z hlediska způsobilosti útoku obviněného způsobit smrtelný následek bez významu poukaz obviněného, že fakticky poškozenému byla způsobena pouze „drobná“ (jak zdůraznil) poranění nevyžadující specializovanou péči či operační zákrok a že po relativně krátké hospitalizaci se začlenil i do sportovních aktivit. Pokud jde o obviněným tvrzenou „střední intenzitu útoku“, byla tato zaměněna s vyjádřením znalce MUDr. Petra Handlose, Ph.D., o střední intenzitě síly působící vůči centrální části obličeje poškozeného. Jak správně poukázal již nalézací soud (viz bod 63. jeho rozsudku), nejde o pojem totožný s celkovou intenzitou útoku, která (jak nakonec nejautentičtěji dokládá kamerový záznam) byla velmi vysoká, musela být vyhodnocena ze způsobu provedení útoku samotného a lze plně odkázat na závěry prezentované i soudem odvolacím (a doslovně souladné s vyjádřením obou znalců), že šlo o fyzický útok brutální až likvidační. Zcela bez pochyb se tedy obviněný dopustil násilného jednání způsobilého přivodit poškozenému smrtelný následek. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že šlo ve své podstatě o konflikt situační, nahodilý, fakticky provedený jediným nadupnutím.
25. Nejvyšší soud se pak ztotožnil i se stěžejním závěrem soudů nižších stupňů, že (krom zjevného úmyslu poškozeného fyzicky napadnout způsobem, kterým smrtelný následek mohl objektivně způsobit) úmysl obviněného směřoval k usmrcení poškozeného. Soudy svůj závěr o úmyslu nepřímém [ §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], tedy že byl obviněný s možným fatálním následkem srozuměn, podpořily přesvědčivou argumentací (str. 21, bod 47., str. 25–26, body 62.–63. rozsudku nalézacího soudu, str. 22 a 23, body 76. –79. rozsudku odvolacího soudu). Nalézací soud, s nímž se soud odvolací ztotožnil, vyložil, že obviněný musel i s ohledem na své osobní zkušenosti, kdy sám byl v minulosti předmětem fyzického útoku zahrnujícího mimo jiné kopání do hlavy, vědět, že vzhledem ke způsobu jím zvoleného útoku, jeho vysoké razanci spojené s povyskočením, prudkým kopnutím s propnutím nohy zacíleným do hlavy, ve které se nachází mozek, jenž je životně důležitým orgánem, s vědomím toho, že poškozený leží na zádech na chodníku postaveném z kamenných obdélníkových dlaždic, tedy na velmi tvrdém povrchu, navíc od počátku po pádu na zem s hlavou mírně zvednutou, což musel obviněný vidět, že mu může způsobit komplex poranění zahrnující i nitrolební úrazové změny, které ho mohou usmrtit, a pro případ, že tento následek způsobí, byl s tím srozuměn. Musel vědět, že při zvoleném útoku dojde ke zvrácení hlavy vzad a následnému nárazu její zadní části o kamennou dlažbu a že tímto mechanismem mohou vzniknout poranění bezprostředně ohrožující život poškozeného. Útok byl veden cíleně, koordinovaně a s velkou razancí vůči nechráněné hlavě, kdy i průměrně orientovaný jedinec, obviněného nevyjímaje, musel být minimálně srozuměn s možnými fatálními následky takovým útokem vznikajícími, zejména za situace, kdy věděl, že pod hlavou poškozeného se nachází velmi tvrdý podklad v podobě kamenných dlaždic. Byť tedy útok byl (po předchozím razantním shození poškozeného zády na zem) veden toliko jediným kopem, resp. „nadupnutím“, je třeba uzavřít, že právě intenzita útoku, způsob jeho provedení, okolnosti, za kterých k útoku došlo a nebezpečí, které reálně poškozenému z útoku hrozilo, odůvodňují závěr, že jednání obviněného ke smrti poškozeného bezprostředně směřovalo, obviněný si byl této skutečnosti vědom a byl s takovým následkem pro případ, že nastane, srozuměn.
26. I dovolací soud vnímá při posuzování zavinění obviněného ve vztahu k možnému smrtelnému následku, že obviněný a poškozený nebyli osobami znepřátelenými (naopak se vůbec neznali) a obviněný nebyl intenzivněji motivován k likvidaci poškozeného, než verbálním konfliktem krátce činu předcházejícím. Přesto právě mimořádná intenzita provedeného útoku a způsob jeho provedení, byť spočíval ve zmíněném jediném nadupnutí, odůvodňují závěr o srozumění poškozeného s možným smrtelným následkem. Obviněný totiž po razantním shození poškozeného zády na zem okamžitě pokračoval v útoku tak, že povyskočil odrazem levé nohy a ve výskoku plnou vahou svého těla (při výšce 182 cm a hmotnosti 88 kg) dupl pravou nohou na centrální část obličeje poškozeného. Tímto způsobem v dané situaci s přihlédnutím k poloze ležícího bezvládného a evidentně již předchozím pádem otřeseného poškozeného a k povrchu, na němž ležel, učinil vše představitelné, aby maximalizoval účinek svého útoku vůči hlavě poškozeného (tedy pokud se jednalo o útok beze zbraně, využil plné váhy svého těla tím nejracionálnějším způsobem, aby umocnil škodlivý následek, který musel v případě napadení hlavy poškozeného nutně předvídat, přičemž útok na hlavu je třeba považovat z hlediska lidského těla za oblast s největší potencí fatálního zranění). Přitom i průměrně orientovaný jedinec je seznámen se skutečností, že při takto razantním napadení hlavy, které za dané situace mohlo být jen stěží provedeno méně efektivním způsobem, je bezprostředně ohrožen mozek, jako životně důležitý orgán, aniž by nutně muselo dojít např. k větší devastaci lebního skeletu, než která reálně nastala. Pokud se obviněný přes uvedené vědomí svého jednání dopustil, musel být minimálně srozuměn s reálnou možností usmrcení poškozeného. Vzhledem ke způsobu útoku a místu na těle, na něž byl útok namířen, musel zcela důvodně předpokládat zasažení životně důležitého orgánu (mozku) a v takovém případě již nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodlivému následku včetně usmrcení poškozeného zabránit. Byť nebylo usmrcení poškozeného jeho cílem, z jeho jednání je patrné aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem – jak k přežití poškozeného, tak i k jeho úmrtí; obě možnosti vzal s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem v potaz. O jeho lhostejnosti k tomu, zda následek nastane či nikoliv, svědčí rovněž skutečnost, že po realizaci likvidačního zákroku, aniž by se jakkoliv zajímal o zdravotní stav poškozeného, který ztratil vědomí a zůstal bezvládně ležet, z místa činu odešel. Fakt, že byl obviněný v minulosti obdobným způsobem napaden, resp. že on sám zakusil razantní atak vůči své tělesné integritě, mu z hlediska úvah o naplnění subjektivní stránky trestného činu neprospívá, neboť skutkové okolnosti každého případu musí být posouzeny striktně individuálně, což se projevuje i možnou odlišnou použitou právní kvalifikací. Obviněný v tomto projednávaném případě jednal způsobem podstatně razantnějším, který se režimu právní kvalifikace zločinu ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku vymyká. V projednávané trestní věci tak bylo prokázáno, že obviněný věděl, že jeho brutální fyzický útok vůči poškozenému může způsobit jeho smrt, způsobení smrti poškozeného s ohledem na způsob provedení tohoto útoku reálně hrozilo a smrt byla snadno možná a obviněným představitelná a pro případ, že by nastala, akceptovaná. Že k ní nakonec nedošlo, nelze přičítat intenzitě útoku (tato byla mimořádně vysoká, nikoliv - jak obviněný namítal - střední), nýbrž včasně a kvalifikovaně poskytnuté lékařské péči a rovněž dalším příznivým okolnostem na straně poškozeného (zejména věk poškozeného a jeho zdravotní stav před útokem).
27. K výtce poukazující na absenci pohnutky či motivu se již dostatečně a podle mínění dovolacího soudu správně vyjádřil nalézací soud (str. 26, bod 66. jeho rozsudku). Nejvyšší soud sdílí jeho úvahu, podle níž se jednalo o kombinaci účinků alkoholu a osobnostních rysů obviněného. Jestliže je podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, zpracovaném znalci Mgr. Michaelou Mrowetz a MUDr. Michalem Samsonem, osobou trpící těžkou poruchou osobnosti disociální, anetickou, která se projevuje mimo jiné nízkou mírou tolerance k frustraci, nízkým prahem pro uvolňování agrese, včetně násilí, snahou o rychlé a dominantní ovládnutí prostoru a zneškodnění jedince, který klade odpor či náznak kritičnosti k jeho činům, pak lze považovat za racionální a opodstatněný závěr, že v projednávané věci byl likvidační fyzický útok obviněného reakcí na „opovážlivé“ jednání poškozeného, který se otočil a chtěl s ním opětovně verbálně řešit jeho vulgární slovní projev.
28. Dovolací soud uzavírá, že právní posouzení skutku jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku tedy shledal správným. Úmysl obviněného směřoval k usmrcení poškozeného, s kterýmžto následkem byl srozuměn, nikoliv k „pouhému“ způsobení těžké újmy na zdraví. Právní kvalifikace skutku podle §145 odst. 1 tr. zákoníku proto nebyla namístě. Pro úplnost se nabízí dodat, že námitku nedostatečného vyhodnocení osoby poškozeného odvolacím soudem nutno označit za irelevantní. Nalézací soud v reakci na uvedenou výtku (uplatněnou již v rámci prvotní obhajoby obviněného) trefně poznamenal, že je zcela nepodstatné, zda poškozený byl či nebyl osobou v rozhodné době vedoucí řádný život, poněvadž osoba s trestní minulostí nepožívá nižšího stupně ochrany trestního zákoníku před trestnými činy proti životu a zdraví (str. 22 a 23 bod 52. jeho rozsudku).
29. Pokud jde o výhradu dovolatele vztahující se k výroku o trestu, při jehož ukládání nebyla aplikována ustanovení §58 odst. 1, 5 tr. ř., je nezbytné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
30. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (takový dovolací důvod však obviněným uplatněn vůbec nebyl), který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). I podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020 , námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 1, 2, 5, 6 tr. zákoníku (pozn.: podle právní úpravy platné do 30. 9. 2020), nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. Nepoužití ustanovení §58 odst. 1, 2, 5, 6 tr. zákoníku nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. , neboť se v zásadě jedná o otázku přiměřenosti trestu a aplikaci obecných zásad k ní se vztahujících.
32. Jak tedy výše naznačeno, námitku, že soud nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku, nelze v řízení o dovolání úspěšně namítat a výrok o trestu tak v dané věci není způsobilým k přezkumu dovolacím soudem. Nejvyšší soud přesto poznamenává, že odvolací soud se případnou aplikací §58 odst. 1, 6 tr. zákoníku (s účinností od 1. 10. 2020 bylo dovolatelem zmiňované ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku vtěleno bez obsahových změn do ustanovení §58 odst. 6 tr. zákoníku) pečlivě zabýval a dospěl k závěru, s nímž se lze zcela ztotožnit (srov. str. 25 a 26, body 95.–97. jeho rozsudku). Uvedl, že po vyhodnocení všech rozhodných hledisek u obviněného a s přihlédnutím k soudem zmíněným teoretickým východiskům nenaznal, že by trest odnětí svobody uložený v rámci trestní sazby §140 odst. 1 tr. zákoníku, která činí 10 až 18 let, tj. trest v trvání 11 let, byl pro obviněného nepřiměřeně tvrdým vzhledem k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů a k poměrům obviněného - že by tedy byl ve zřejmém nepoměru ke společenské škodlivosti činu a obviněným i veřejností by tak byl nutně pociťován jako trest nespravedlivý a neplnil by svůj účel. Společenskou škodlivost jednání obviněného nelze s ohledem na ve věci významné okolnosti hodnotit jako neodpovídající typové škodlivosti činu zákonem předpokládané při stanovení trestního postihu. Rodinné poměry obviněného soud nevyhodnotil jako mimořádné. U obviněného nejsou dány takové okolnosti případu a ani jeho osobní poměry, aby bylo možno aplikovat ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž vzhledem ke způsobu provedení činu ani absence následku předvídaného ustanovením §140 odst. 1 tr. zákoníku nemůže být důvodem pro uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby v případě spáchání pokusu trestného činu.
33. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného F. Š. bylo podáno dílem z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Proto dovolání jako celek pro zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth