ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.573.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 573/2021-928
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2021 o dovolání obviněného J. G. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 9 To 400/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 56/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 2 T 56/2019, byl obviněný J. G. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest, a to v 60 denních sazbách ve výši 500 Kč, tedy v celkové výměře 30 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 90 dnů. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 16 T 31/2019, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 12. 2019, sp. zn. 2 T 60/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému V. S., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 1 273 900 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 9 To 400/2020, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tím, že přesně nezjištěného dne na konci října 2017 na přesně nezjištěném místě v XY převzal od poškozeného V. S., nar. XY, jeho motorové vozidlo zn. Nissan GT-R R35, reg. zn. XY, VIN: XY, které od poškozeného vylákal pod záminkou, že uvedené vozidlo od něj koupí za kupní cenu 2 190 000 Kč, jejíž zaplacení mělo být financováno prostřednictvím úvěru, který obviněnému údajně měl být poskytnut společností s Autoleasing, a. s., IČO: 27089444, a aby poškozeného o svém úmyslu zakoupit předmětné vozidlo utvrdil, předložil mu padělek Potvrzení o schválení financování, které mělo být za tímto účelem vyhotoveno dne 1. 9. 2017 společností s Autoleasing, a. s., přičemž na základě těchto nepravdivých skutečností mu poškozený dne 15. 11. 2017 podepsal plnou moc opravňující obviněného k zajištění přepisu předmětného vozidla v registru motorových vozidel, načež dne 21. 11. 2017 obviněný tuto plnou moc zneužil k přepisu předmětného vozidla na svou známou A. K., nar. XY, vozidlo si ponechal ve své dispozici a tímto jednáním poškozenému V. S. způsobil škodu ve výši 1 273 900 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 9 To 400/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel vyslovil v úvodu svého podání přesvědčení, že jeho jednání není trestným činem. Poté se v teoretické rovině věnoval otázce úmyslného zavinění, které je nutnou podmínkou naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Zdůraznil přitom, že úmysl nelze pouze předpokládat, naopak je třeba jej na základě zjištěných okolností prokázat. Podle jeho názoru proto soudy nemohly dospět k závěru, že již v době, kdy přebíral od poškozeného V. S. jeho motorové vozidlo, byl veden podvodným úmyslem jej od něho vylákat, aniž by mu poskytl přiměřené protiplnění. Obviněný s poškozeným spolu byli v kontaktu ještě po převzetí vozidla a poškozený jej měl několikrát zpět ve své dispozici a užíval jej. Věděl dokonce, že dovolatel se živí pronájmem obdobných vozidel a že i toto vozidlo bylo předmětem pronájmu. Z právě uvedeného tedy lze usuzovat, že se o podvod jednat nemohlo, protože obviněnému nebyl prokázán podvodný úmysl v okamžiku převzetí vozidla. Jeho jasným podnikatelským záměrem od samého počátku bylo vozidlo prostřednictvím třetí osoby odkoupit a následně zprostředkovávat jeho pronájem či jej se ziskem prodat. To, že k naplnění daného záměru nedošlo a dovolatel nebyl schopen poškozenému zajistit úhradu avizované kupní ceny, nemůže být automaticky posuzováno podle norem trestního zákoníku.
6. S ohledem na shora uplatněné dovolací námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 T 400/2020 ze dne 16. 2. 2021 a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 2 T 56/2019, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve konstatovala, že namítaná absence podvodného úmyslu důsledně nevychází z přisouzených skutkových zjištění. Mimo ně se nachází tvrzení obviněného o nenaplnění jeho podnikatelského záměru, orientovaného na obchodování s motorovými vozidly a jejich následný pronájem.
8. Podle státní zástupkyně je podstatným způsob, jakým dovolatel v jím tvrzeném rámci obchodních vztahů postupoval v posuzovaném případě. Připomenula, že předmětné motorové vozidlo od poškozeného vylákal na podkladě nepravdivé informace, že má zajištěn konkrétní zdroj financování jeho kupní ceny, a to prostřednictvím úvěru od společnosti s Autoleasing, a. s. Uvedenou informaci současně utvrdil předložením padělku listiny, nazvané Potvrzení o schválení financování prodeje vozidla společnosti M&D autoservis – pneuservis, s. r. o., kterou měla společnost s Autoleasing, a. s., vyhotovit. Tímto klamavým jednáním došlo k uvedení poškozeného v omyl ohledně vážnosti uskutečněné nabídky koupě zájmového vozidla s tím, že nabízená kupní cena bude pokryta financemi z úvěrových prostředků a že se tak prodávajícímu dostane finančního ekvivalentu obchodované věci v dohodnuté výši. Jestliže poškozený v uvedené klamavé představě vystavil dovolateli plnou moc, která jej opravňovala k zajištění úředního přepisu vozidla v registru motorových vozidel na financující společnost s Autoleasing, a. s., a ten danou plnou moc zneužil k převodu vozidla na třetí osobu, není pochyb o tom, že se o jeho hodnotu obohatil ke škodě jeho oklamaného převodce (nedisponujícího tak ani vozidlem ani jeho protihodnotou v podobě dohodnuté kupní ceny).
9. Státní zástupkyně proto uzavřela, že dovolatel zcela jednoznačně věděl, že v době, kdy s poškozeným dohodl popsaný obchodní případ s předmětným vozidlem, rozhodně nebude postupovat v jeho intencích, ale že jeho jednání bude ve skutečnosti směřovat k tomu, aby na poškozeném vylákal vozidlo do své dispozice a aby s ním následně a při zneužití jeho přepisu na formálně figurující osobu A. K. obchodoval se ziskem výlučně na své straně. To se také stalo, když vozidlo následně prodal společnosti AP Auto Praha za částku 650 000 Kč, kterou si ponechal pro svoji potřebu. I přesto se z obsahu jeho elektronické komunikace s poškozeným po poměrně dlouhou dobu podávají četná ujištění o reálné perspektivě dostupnosti dohodnuté kupní ceny ve výši 2 190 000 Kč.
10. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Obviněný v podaném dovolání vznesl v podstatě pouze jedinou námitku, a to že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Tvrdil konkrétně, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl již v okamžiku, kdy přebíral od poškozeného V. S. jeho motorové vozidlo, a že vše byl pouze nevydařený obchodní záměr, který nemůže být automaticky posuzován podle norem trestního zákoníku. Uvedená výhrada je sice zaměřena do hmotněprávního hodnocení předmětného skutku, a formálně tedy vyhovuje zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu, nelze si však nepovšimnout, že svým obsahem do určité míry popírá skutkové závěry soudů nižších instancí, ze kterých bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že se o zmiňovaný neúspěšný podnikatelský záměr (od samého počátku) nejednalo a ani jednat nemohlo. Na druhou stranu dovolatel žádné konkrétní skutkové zjištění nijak explicitně nezpochybnil a dovolací soud ani nežádal o jejich (mimořádnou) revizi. Lze tedy vycházet z toho, že obviněný skutečně (a primárně) napadal právní závěr soudů o jeho úmyslném zavinění, přičemž vyjadřoval názor, že z přijatých skutkových zjištění nelze k takovému závěru o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu dospět. Nejvyšší soud tak považoval příslušnou dovolací argumentaci – v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – za relevantně uplatněnou, proto ji posoudil po věcné stránce, a to ve světle skutkového děje, na jehož průběhu se ustálily oba nižší soudy (což je ostatně podstatou dovolacího řízení – srov. výše). S názorem obviněného vyjádřeným v podaném dovolání se ale neztotožnil a naopak se přiklonil k právnímu hodnocení soudů nižších instancí.
16. Přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu [tj. ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku škodu dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč], spáchá zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Skutková podstata podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku]. V napadených rozhodnutích se podává, že dovolatel jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, když chtěl porušit zájem na ochraně majetku (viz bod 14. rozsudku soudu prvního stupně, bod 5. usnesení odvolacího soudu). K tomuto závěru zcela důvodně dospěly soudy na základě skutkových zjištění, podle kterých obviněný přesvědčil poškozeného V. S. k zakoupení motorového vozidla zn. Nissan GT-R R35 za 1 800 000 Kč s tím, že v období následujících tří měsíců poskytne společnost s Autoleasing, a. s., třetí osobě úvěr, z jehož prostředků bude předmětné vozidlo od poškozeného odkoupeno za cenu 2 190 000 Kč. K utvrzení poškozeného o reálnosti tohoto výhodného obchodu, mu dovolatel předložil zfalšované „potvrzení o schválení financování“ ze dne 1. 9. 2017, v němž výše zmíněná leasingová společnost potvrzuje, že klientovi bylo schváleno financování předmětného vozidla ve výši 2 190 000 Kč (č. l. 86). Tímto klientem (tj. budoucím kupcem vozidla) měla být společnost M&D autoservis – pneuservis, s. r. o. Skutečnost, že se dané potvrzení nezakládá na pravdě, přitom potvrdili zástupci obou shora uvedených obchodních společností (č. l. 153 a 208). Dovolatel tedy ještě před započetím tohoto „obchodu“ velmi dobře věděl, že žádné finanční prostředky ke splnění závazku vůči poškozenému zajištěny nemá, přesto jej lživě ubezpečoval o opaku. Přitom právě tyto nepravdivé informace byly klíčové pro rozhodnutí poškozeného přistoupit na popisovaný „podnikatelský záměr“ obviněného. Již v tomto klamavém jednání lze tedy nejen vysledovat naplnění znaku „uvedení v omyl“ ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku, ale zároveň zcela zřetelný podvodný úmysl dovolatele, jenž poškozenému naprosto záměrně a vědomě poskytoval nepravdivé údaje.
17. Poškozený proto uzavřel dne 7. 9. 2017 smlouvu o koupi předmětného motorového vozidla, zaplatil kupní cenu v dohodnuté výši a dne 11. 10. 2017 byl v technickém průkazu k vozu zapsán jako vlastník. Po celou tuto dobu, ale i následně, jej dovolatel udržoval v omylu ohledně získání finančních prostředků na jím tvrzený prodej vozidla, přestože věděl, že ani on ani společnost M&D autoservis – pneuservis, s. r. o., s výše jmenovanou ani jinou leasingovou společností o ničem podobném nejednali (což je doložitelné i z výpovědi svědka D. H., č. l. 156). V tomto omylu poškozený přenechal vozidlo (mající podle odborného vyjádření hodnotu 1 273 900 Kč) k užívání obviněnému, ale především mu dne 15. 11. 2017 udělil plnou moc k zajištění přepisu vozidla v registru motorových vozidel, čímž jej vlastně svěřil do faktické dispozice dovolatele. Ten několik dní na to, a bez vědomí poškozeného, nechal přepsat vůz nejprve dne 21. 11. 2017 na svědkyni A. K., která prakticky vystupovala jako tzv. „bílý kůň“, a není bez zajímavosti, že obviněný jí poskytl zcela jinou a prokazatelně nepravdivou legendu o okolnostech daného „obchodu“ s vozidlem Nissan. Následně, na základě plné moci udělené jmenovanou svědkyní (která se měla navíc vydávat za jeho přítelkyni), dne 24. 11. 2017 zprostředkoval prodej vozidla společnosti A. P. – Auto Praha, s. r. o., za kupní cenu 650 000 Kč. Opět se tak stalo bez vědomí poškozeného, kterého naopak v e-mailové komunikaci (č. l. 94 a násl.) stále utvrzoval v tom, že k domluvené transakci dojde, byť se vyskytly určité problémy s uzavřením leasingové smlouvy. Podle příjmových dokladů vystavených společností A. P. – Auto Praha, s. r. o. (č. l. 179–181), měla ve dnech 20. až 22. 12. 2017 svědkyně A. K., ve skutečnosti však dovolatel, obdržet částku 650 000 Kč za prodej vozidla. Z této částky obviněný nic nepředal poškozenému, v plné výši si ji ponechal, avšak poškozeného i nadále (nepravdivě) informoval o vyjednávání o prodeji předmětného vozu, kdy zájem o jeho koupi měla údajně projevit společnost J&J RENT CAR, s. r. o., což dokládal i zasíláním různých listinných dokumentů (jako např. návrhem kupní smlouvy, č. l. 84). Tuto „hru“ hrál s poškozeným až do dubna 2018, a to i přesto, že v lednu 2018 sám zprostředkoval další dvě transakce s příslušným motorovým vozidlem – konkrétně dne 3. 1. 2018 jeho prodej svědku M. U. a vzápětí dne 17. 1. 2018 i další prodej, tentokrát svědku D. B.
18. Z nastíněné časové osy posuzovaného případu je více než patrné, že obviněný poškozeného zcela záměrně, konstantně a prokazatelně klamal od prvního týdne v září 2017, kdy mu předložil ono padělané potvrzení, až do 10. 4. 2018, kdy mu napsal poslední zprávu, aby s ním posléze přestal komunikovat. V omyl jej tedy uváděl ještě před započetím jakýchkoliv úkonů jím tvrzeného „výhodného obchodu“, v době předání vozidla jeho osobě, což jsou okamžiky stěžejní, ale i v okamžiku uskutečnění všech dílčích jednání, jež vedly k dokonání předem naplánovaného trestného činu, a ještě několik měsíců po jeho dokonání, kdy byl poškozený již definitivně připraven o vlastnické právo k vozu Nissan. Ze shora popsaných okolností přitom zřetelně vyplývá, že dovolatel od samého počátku neměl žádný zájem poskytnout poškozenému jakékoliv protiplnění, což se nakonec projevilo i v realitě. Pokud tedy v dovolání namítal, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl v době, kdy vozidlo převzal do své faktické moci, nelze jeho tvrzení v žádném případě akceptovat. Na závěr o jeho podvodném úmyslu nemůže mít žádný vliv ani skutečnost, že byl s poškozeným i nadále v kontaktu a ten vozidlo občas užíval a věděl, že bylo pronajímáno dalším osobám. Tyto informace jsou při úvahách o zavinění zcela irelevantní, klíčové naopak je, že poškozený byl neustále uváděn v omyl (popř. v něm udržován) ohledně skutečného záměru, který obviněný s vozidlem měl. Lze proto shrnout, že závěr obou soudů o naplnění subjektivní stránky posuzovaného jednání ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je zcela správný, odůvodněný konkrétními okolnostmi zjištěného skutkového děje.
19. Nejvyšší soud uzavírá, že uplatněná námitka obviněného je zjevně neopodstatněná. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu