ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.912.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 912/2021-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2021 o dovolání obviněného K. V. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 9 To 349/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 87/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 9 To 349/2020, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 4 T 87/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Nymburce, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 4 T 87/2020, byl obviněný K. V. uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §181 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
2. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 9 To 349/2020, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §181 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu stanovenému ve 100 denních sazbách, přičemž jedna denní sazba činí 400 Kč, celkem tedy 40 000 Kč.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označeného přečinu dopustil tím, že dne 27. 12. 2018 při elektronické komunikaci s Odborem dopravy Městského úřadu XY v rámci prošetřování přestupkového jednání vedeného pod spisovou značkou XY ve věci přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ke kterému došlo dne 4. 11. 2018 v 17:34 hodin na komunikaci v obci XY ve směru jízdy na XY, kdy nezjištěný řidič s osobním motorovým vozidlem tov. zn. Chevrolet Orlando, RZ: XY, jel rychlostí 64 km/hod v úseku, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/hod, jakožto vlastník daného motorového vozidla na výzvu, která mu byla zaslána Městským úřadem XY dne 10. 12. 2018 a která mu byla doručena do jeho datové schránky XY a kterou si převzal dne 17. 12. 2018 v 04:41:54 hodin, odpověděl prostřednictvím dané datové schránky XY zasláním zprávy dne 27. 12. 2018 v 10:38:39 hodin na Odbor dopravy Městského úřadu XY, kde záměrně v úmyslu vyhnout se přestupkovému řízení uvedl nepravdivé informace k osobě řidiče, kdy jako řidiče označil osobu I. B., narozený XY, trvale bytem XY, s doručovací adresou XY, a tímto jednáním vystavil poškozeného I. B., narozeného XY, hrozbě přestupkového řízení souvisejícího s překročením nejvyšší povolené rychlosti v obci, přičemž k jeho postihu nedošlo pouze v důsledku toho, že poškozený I. B. předložil policejnímu orgánu jednoznačné důkazy svědčící o tom, že v danou dobu se nacházel mimo území České republiky, a nemohl tak výše uvedené motorové vozidlo v předmětnou dobu řídit.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 9 To 349/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že intenzita zásahu do nemajetkových práv poškozeného byla značná. On naopak vyjádřil přesvědčení, že samotné jeho sdělení, ve kterém označil jako řidiče poškozeného (ať už pravdivé či nikoliv), nebylo způsobilé jej jakkoliv poškodit, neboť na základě listiny, v níž bylo toto nepravdivé oznámení učiněno, nelze bez dalšího zahájit přestupkové řízení. Tímto svým jednáním mohl obviněný naplnit nejvýše skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. c) bod 1. (správně bod 2.; pozn. Nejvyššího soudu) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kdy jiného nepravdivě obvinil z přestupku, a to za předpokladu, že by se jednoznačně prokázalo, že poškozený předmětné vozidlo neřídil. Zcela jistě se však dovolatel nemohl dopustit spáchání trestného činu. V tomto směru rovněž poukázal na související judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 16. 8. 2007, č. j. 6 As 37/2005-114.
6. Obviněný dále zdůraznil, že na základě jeho sdělení správní orgán žádné řízení proti poškozenému nezahájil. Reakcí správního orgánu bylo zaslání výzvy řidiči motorového vozidla ze dne 8. 1. 2019, které obsahovalo přílohu pro vyplnění identifikačních údajů řidiče. Tato příloha byla doručena správnímu orgánu zpět (k poštovní přepravě podána na poště XY) a vyplaněna tak, že jako řidič v danou dobu na daném místě byl vyplněn poškozený a listina obsahovala podpis „B.“, tj. podpis příjmením poškozeného (č. l. 76). Tedy veškeré další úkony správního orgánu byly činěny až na základě této listiny, nikoliv na základě jakéhokoliv sdělení obviněného. Kdo tuto listinu správnímu orgánu zaslal, to není známo, z žádného důkazu či tvrzení nevyplývá, že by to byl dovolatel, který by tuto listinu ať už vyhotovil či zaslal správnímu orgánu. Až poté, co byla tato listina správnímu orgánu doručena, tento se začal zabývat možným zahájením přestupkového řízení proti poškozenému, respektive prověřováním jeho osoby a postoupením věci Policii České republiky. Pokud by správní orgán tuto listinu neobdržel, postupoval by standardně tak, že by zahájil správní řízení pro přestupek provozovatele motorového vozidla, jehož prostřednictvím došlo ke spáchání přestupku. V dané souvislosti poukázal obviněný rovněž na přístup poškozeného k dané věci. Pokud by poškozený standardně přebíral poštu na adrese svého trvalého bydliště, celá věc by se vyjasnila ještě před správním orgánem a před tím, než by došlo k jakýmkoliv zásahům do jeho práv. Zcela by postačovalo, pokud by správnímu orgánu byť jen telefonicky sdělil, že předmětné vozidlo v dané době neřídil, a správní orgán by postupoval tak, jak je popsáno výše – zahájil by správní řízení s provozovatelem vozidla. Pokud by se prokázalo, že přílohu s vyplněnými identifikačními údaji řidiče a podpisem „B.“ nepodepsal a neodeslal sám poškozený, což podle názoru dovolatele nebylo dosud bez důvodných pochybností prokázáno, pak by bylo možné uvažovat o poškození jeho práv doposud neztotožněnou osobou, která za něj převzala zřejmě na adrese XY, výzvu správního orgánu k podání vysvětlení a následně se za něj ke spáchání přestupku v rámci písemného podání vysvětlení přiznala (pokud by opět touto osobou nebyl sám poškozený). Touto osobou však není dovolatel, který z takového jednání nebyl ani obviněn, natož aby za něj byl shledán vinným. Pokud by tedy v souvislosti s takovým jednáním šlo o přečin poškození cizích práv, dopustila by se ho tato dosud neustanovená osoba.
7. Obviněný proto shrnul, že v obecné rovině není možné nepravdivým obviněním z přestupku naplnit skutkovou podstatu přečinu poškození cizích práv podle §188 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, takové jednání lze podřadit toliko pod skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení §7 odst. 1 písm. c) bod 1. (správně bod 2.) zákona č. 251/2016 Sb. Dále konstatoval, že v konkrétní rovině projednávané věci nelze nepravdivým označením osoby řidiče motorového vozidla na výzvu správního orgánu bez dalšího navazujícího jednání naplnit skutkovou podstatu přečinu poškození cizích práv podle §188 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
8. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém jeho rozsahu zrušil a sám jej zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť v obžalobě popsaný skutek není trestným činem.
9. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předeslal, že námitka obviněného odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu a mohla by se jevit jako důvodná. Skutkový stav tak, jak byl soudy obou stupňů zjištěn, nenaplňuje podle jeho názoru znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
10. Dovolatel zpochybnil naplnění jednoho z formálních znaků objektivní stránky skutkové podstaty přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku, a to způsobení vážné újmy na právech. Závěr odvolacího soudu o značné intenzitě zásahu do nemajetkových práv poškozeného označil státní zástupce za nepřiléhavý. Podle jeho názoru v napadeném rozhodnutí zcela absentují úvahy o odlišení vážné újmy na právech od újmy prosté. Podle ustálené judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soud ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1267/2016), otázku zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména se zřetelem k tomu, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný. Předně je třeba uvést, že přestupkové řízení je neveřejné, a proto není zřejmé, jak intenzivně se mohlo, resp. v tomto konkrétním případě mělo projevit ve společenských vztazích poškozeného. A následek v podobě hrozícího přestupkového řízení byl aktivními kroky poškozeného odvrácen, což plyne z jeho výpovědi ze dne 19. 10. 2020.
11. Státní zástupce konstatoval, že ze skutkových zjištění nelze dovodit naplnění všech formálních znaků posuzovaného trestného činu a též skutková zjištění ve vztahu k jeho subjektivní stránce, zejména ke způsobení vážné újmy na právech v rozhodnutí odvolacího soudu absentují. Dospěl proto k závěru, že výrok o vině nemá oporu v provedeném dokazování. Nedostatečný popis objektivní stránky trestného činu podle §181 tr. zákoníku a absence subjektivní stránky způsobují, že výrok o vině nemůže obstát. Jednání obviněného by podle jeho názoru mohlo být hmotněprávně podřazeno pod přestupek proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní správy podle §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
12. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 9 To 349/2020, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §256 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. S ohledem na výše uvedená pravidla lze považovat za relevantní tu část dovolací argumentace, v níž obviněný zpochybnil hmotněprávní posouzení skutku jako přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V daném směru namítl, že nepravdivým obviněním z přestupku nelze naplnit skutkovou podstatu tohoto přečinu a zjištěné jednání je možno posoudit toliko jako přestupek proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.
18. Naproti tomu nelze akceptovat tu skupinu dovolacích výhrad, jimiž obviněný popíral svou odpovědnost za dílčí jednání, které se stalo důležitou součástí posuzovaného skutkového děje. Tímto se totiž vychýlil z vymezeného rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož nebrojil proti hmotněprávnímu posouzení, nýbrž proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Shora bylo ovšem zmíněno, že Nejvyšší soud není v dovolacím řízení (a to na základě žádného se zákonem definovaných dovolacích důvodů) oprávněn do skutkových závěrů nižších soudů jakkoliv zasahovat a opětovně je přezkoumávat. Naopak je povinen z nich striktně vycházet a pouze v jejich kontextu hodnotit správnost či nesprávnost právního posouzení věci. Není tedy v jeho kompetenci zpochybnit ani návaznost mezi protiprávním jednáním obviněného na straně jedné a zasláním vyplněného formuláře s údaji o řidiči vozidla ze dne 8. 1. 2019 (č. l. 76) na straně druhé. Nicméně jelikož se ani tato – nikoliv bezvýznamná – skutečnost neobjevila ve skutkové větě výroku o vině, Nejvyšší soud se k ní alespoň ve stručnosti a nad rámec tohoto dovolacího řízení vyjádří.
19. Ve shodě s názorem odvolacího soudu vyjádřeném v bodě 11. odůvodnění jeho rozhodnutí si nelze nepovšimnout, že předmětná listina zaslaná Městskému úřadu XY obsahovala tytéž nepravdivé údaje jako předcházející sdělení dovolatele ze dne 27. 12. 2018 ohledně osoby řidiče vozidla. Jednalo se konkrétně o adresu pro doručování nepravdivě označeného řidiče vozidla – poškozeného I. B.: XY. Zde však poškozený, podle svých slov, nikdy nepobýval a žádnou jinou spojitost s tímto místem nikdy neměl. Uvedená shoda v nesprávném údaji svědčí o tom, že obě dvě jednání spolu prokazatelně a zcela jednoznačně souvisí, jakožto dva dílčí akty téhož skutku. Přitom první z nich, tedy sdělení ze dne 27. 12. 2018, označila obhajoba obviněného za nesporné. V takovém případě ovšem nelze popírat účast jeho osoby (ať již přímou nebo nepřímou) i na druhém z nich.
20. Těžištěm posouzení této trestní věci je však právní kvalifikace skutku jako přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl. Tímto ustanovením jsou chráněna jiná než majetková práva jednotlivce v oblasti vztahů rodinných, pracovních, podnikatelských apod., ale také práva právnických osob a státu. K naplnění znaků tohoto přečinu je nutné jednak způsobení vážné újmy na právech a jednak jednání, které má podvodnou povahu, tj. uvedení někoho v omyl. Oba tyto zákonné znaky musí být naplněny kumulativně.
21. Uvedení v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním a může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popř. orgánu apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1800). Polemika obviněného nesměřovala ke zpochybnění zákonného znaku spočívajícího v uvedení někoho v omyl, jež mělo spočívat v nepravdivém označení poškozeného I. B. jako pachatele přestupku v dopravě. Jeho námitky zpochybňovaly naplnění zákonného znaku způsobení vážné újmy na právech, kterému soudy nižších instancí ani podle dovolacího soudu nevěnovaly odpovídající pozornost.
22. Je vhodné uvést, že skutečnost, zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů (rodinných, pracovních, podnikatelských, státních zájmů apod.) šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek na právech lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný a jaká byla intenzita takového následku, a pokud měla újma na právech určité trvání, i jak dlouho trvala. Právy se zde rozumějí veškerá práva, která nemají majetkovou povahu, neboť ta požívají ochrany podle §209 až 212 tr. zákoníku o různých typech majetkových podvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1267/2016).
23. V předmětné trestní věci bylo úkolem soudů přesně definovat, jaká konkrétní nemajetková práva poškozeného byla zasažena a v jaké intenzitě, rovněž bylo na místě zabývat se otázkou, zda následek nepravdivého obvinění z přestupku byl snadno či obtížně odstranitelný. Teprve na tomto základě mohly soudy rozhodnout, zda v posuzovaném případě došlo ke způsobení vážné újmy na právech či nikoliv. Odvolací soud v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku však v tomto ohledu pouze ve stručnosti poznamenal, že „intenzita zásahu do nemajetkových práv poškozeného byla značná, neboť ten musel čelit hrozbě přestupkového řízení, což je pro každého jedince situace značně nekomfortní a ve společenských vztazích nepříjemná, sám pak i vyvíjel určité úsilí, aby doložil, že pachatelem přestupku není“. Soud druhého stupně se tedy omezil na poměrně obecné konstatování, které ale z hlediska úvah o naplnění obligatorního znaku objektivní stránky přečinu nelze považovat za dostačující a přesvědčivé.
24. V prvé řadě lze soudům nižších instancí vytknout, že se blíže nevěnovaly samotné povaze přestupkového řízení, tedy sledu procesních úkonů, kterým se musí osoba obviněná z přestupku podrobit, v jejich rámci se hájit a případně prokazovat, že se projednávaného přestupku nedopustila. Šlo tedy o to zjistit, nejen jaký význam má pro průběh řízení o přestupku nepravdivá informace obviněného a jak je z hlediska případného rozhodnutí o spáchání přestupku relevantní, ale i jaká úřední jednání musel poškozený na základě předchozích nepravdivých informací obviněného absolvovat, dále například jaké podklady musel správnímu orgánu předložit, zda byl v zájmu své obrany nucen využít nějakých poradenských či jiných služeb apod. Dalším krokem pak mělo být posouzení důsledků dané (nezákonně vyvolané) úřední procedury na osobní, rodinný, společenský či pracovní život poškozeného. V této souvislosti se nabízí jako vhodné definovat konkrétní nemajetková práva zaručená českým právním řádem, která mohla být jednáním dovolatele narušena. Následně bylo povinností soudů zhodnotit, zda zásah do zjištěných nemajetkových práv poškozeného dosahoval intenzity vážné újmy na právech ve smyslu §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to (jak již bylo zmiňováno) s přihlédnutím k charakteru, průběhu i důsledkům přestupkového řízení.
25. Na soudu v dalším řízení však také bude, aby se pečlivě vypořádal i s otázkou zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, ze dne 22. 12. 2004, II. ÚS 372/03, v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě přichází v úvahu vyvození právní odpovědnosti za deliktní jednání správněprávní povahy podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 251/2016 Sb.“). V §2 tohoto zákona jsou upraveny skutkové podstaty přestupků proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní správy, přičemž v daných souvislostech lze upozornit především na znění §2 odst. 2 písm. b), podle něhož se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že úmyslně uvede nesprávný nebo neúplný údaj správnímu orgánu anebo mu požadovaný údaj zatají za účelem získání neoprávněné výhody. Komplexní a přiléhavé posouzení podstaty jednání obviněného nutně doplňuje ještě upozornění na §7 zákona č. 251/2016 Sb., v němž jsou upraveny přestupky proti občanskému soužití. Tohoto přestupku se podle §7 odst. 1 písm. c) bod 2. fyzická osoba dopustí tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že jiného nepravdivě obviní z přestupku. Bude proto na soudu, aby s konkrétní argumentací vyložil, proč je nezbytné vyvozovat trestní odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené a proč nepostačuje odpovědnost podle zákona č. 251/2016 Sb., v němž jsou obsaženy skutkové podstaty přestupků, pod něž lze jednání obviněného v úplnosti podřadit.
26. Lze proto shrnout, že v dosavadním trestním řízení nebylo v uspokojivé míře objasněno, jaká nemajetková práva poškozeného byla zasažena tím, že byl nepravdivě obviněn ze spáchání přestupku. Logicky tak dosud nemohla být vyřešena ani otázka, zda intenzita takového zásahu dosáhla hranice vážné újmy na právech, která je obligatorním znakem přečinu poškození cizích práv, anebo zda se jednalo toliko o prostou újmu na právech, kterou lze postihnout jako některý z přestupků na základě zákona č. 251/2016 Sb. Přestože Nejvyšší soud nemá v úmyslu jakkoliv předjímat výsledek dalšího řízení, připomíná, že pokud soudy znovu dospějí k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, bude na základě požadavků §120 odst. 3 tr. ř. nutno i ve skutkové větě výroku o vině přesně definovat, v čem naplnění těchto znaků spočívá, tedy v čem (tj. v porušení jakých konkrétních práv) lze spatřovat také onu opakovaně zmiňovanou vážnou újmu na právech poškozeného I. B. (k tomu přiměřeně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93, publikované pod č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr.). Jen pro úplnost a toliko k poznámce státního zástupce týkající se naplnění subjektivní stránky přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není od věci připomenout, že patřičnou pozornost je třeba věnovat i existenci zavinění, tj. úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 tr. zákoníku, ve vztahu k naplnění zákonného znaku spočívajícímu ve způsobení vážné újmy na právech jiného.
27. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 9 To 349/2020, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 4 T 87/2020, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Nymburce přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je označený soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. ř.). Při respektu k zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku bude jeho úkolem znovu se zabývat naplněním znaku vážné újmy na právech ve smyslu §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a případně v daném směru doplnit dokazování (např. opětovným výslechem poškozeného I. B. či hlubším zkoumáním procesního postupu v daném přestupkovém řízení). Rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.). Protože vady rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu