ECLI:CZ:NS:2021:8.TZ.10.2021.1
sp. zn. 8 Tz 10/2021-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a T. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti pravomocnému usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 2 ZT 35/2020, takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá .
Odůvodnění:
I. Z obsahu stížnosti pro porušení zákona
1. Ministryně spravedlnosti podala ve prospěch obviněných M. K. a T. P. stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 2 ZT 35/2020, jímž byla jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněných proti usnesení policejního orgánu ze dne 5. 3. 2020, č. j. KRPA-388951-52/TČ-2018-001191, kterým bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněných pro skutek kvalifikovaný jako přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku.
2. V obsahu stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti poukázala na úkony předcházející vydání napadeného rozhodnutí, zejména na obsah úředního záznamu sepsaného dne 26. 7. 2019 právním čekatelem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, podle kterého při osobní schůzce s policejním orgánem, jejímž účelem byla konzultace postupu ve věci č. j. KRPA-388951/TČ-2018-001191-6-PI, při níž čekatel odkázal na to, že při právním posouzení skutku se bude vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 5 Tdo 209/2011 a 5 Tdo 1406/2014; „bude-li policejní orgán uvažovat o zahájení trestního stíhání, vyjde při formulaci skutku z citovaných rozhodnutí; došlo k nástinu popisu skutku podle úvah policejního orgánu s doplňujícími vysvětlivkami; „u jednotlivých úkonů obviněného NEDĚLIT na právní a poradenské služby (…)“; ve věci se nejedná o spolupachatelství a v případném popisu skutku je nutno rozlišit činnosti jednotlivých obviněných; záznam též poukazuje „na dosavadní obhajobu obviněných, že jednali v rámci živnostenského zákona (bod 70 přílohy 4 nařízení vlády), což hovoří o poskytování služeb pomoci při zadavatelských službách, nikoli dodavatelských“; „větší rozsah lze dovodit zejména z doby jednání a charakteru právního poradenství a zastoupení coby hlavního artiklu obviněných (viz např. internetové stránky)“. Tento úřední záznam ze dne 26. 7. 2019 byl dne 2. 9. 2019 odeslán policejnímu orgánu, který jej zařadil do vyšetřovacího spisu, přičemž policejní orgán dne 1. 8. 2019, rovněž vyhotovil k předmětné osobní konzultaci svůj úřední záznam, v němž mimo jiné zaznamenal, že „státní zástupce uvedl, že zde skutečně došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání dle §251 odst. 1 tr. zákoníku, kdy od roku 2017 je trestně odpovědná za tento skutek i právnická osoba“. Dne 5. 11. 2019 policejní orgán zaslal Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 6 návrh na prodloužení lhůty ke skončení prověřování, v němž k úkonům, které zbývá provést, poznamenal: „vypracovat usnesení podle §160/1 tr. ř., přičemž pol. orgán bude při jeho tvorbě vycházet z Vašeho ÚZ ze dne 26. 7. 2019“. K takto formulovanému odůvodnění návrhu neměl dozorový státní zástupce výhrad a lhůtu prodloužil podle požadavku policejního orgánu.
3. Usnesením policejního orgánu ze dne 5. 3. 2020, č. j. KRPA-388951-52/TČ-2018-001191, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněných T. P. a M. K., u každého z nich samostatně pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku. Ministryně spravedlnosti poznamenala, že toto usnesení je v souladu s poznámkami uvedenými v úředním záznamu ze dne 26. 7. 2019, přičemž výjimku představují pouze formulace uvedené v popisu skutku, které přesně tomuto nástinu neodpovídají.
4. Obvinění prostřednictvím obhájce dne 9. 3. 2020 podali proti uvedenému usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 3. 2020 blanketní stížnost, kterou následně dne 23. 3. 2020 odůvodnili a dne 21. 4. 2020 její odůvodnění doplnili. Usnesením ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 2 ZT 35/2020, byla stížnost zamítnuta státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná.
5. Ministryně spravedlnosti poukázala na znění §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. a s ohledem na jeho dikci dovodila, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 postupoval v rozporu s tímto ustanovením, neboť sám rozhodl o stížnosti směřující proti usnesení, které bylo vydáno na základě jeho souhlasu, namísto toho, aby věc předložil k rozhodnutí nadřízenému státnímu zástupci, tedy státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze.
6. Poukázala na to, že není v této věci podstatné, že úřední záznam ze dne 26. 7. 2019 byl sepsán právním čekatelem, neboť konzultace proběhla za účasti dozorového státního zástupce, který právního čekatele k uvedenému postupu pověřil. Navíc z úředního záznamu ze dne 1. 8. 2019 sepsaného policejním orgánem o uskutečněné konzultaci vyplývá, že to byl právě státní zástupce, kdo na osobní schůzce konstatoval, že znaky skutkové podstaty přečinu podle §251 odst. 1 tr. zákoníku byly naplněny. Stěžovatelka v bodech 12. až 20. podala vlastní rozbor obsahu předmětného úředního záznamu ze dne 26. 7. 2019 a rozvedla, že obsahuje poměrně zřetelné usměrnění činnosti policejního orgánu, když je v něm konstatováno, že ve věci by mělo být vycházeno z judikatury Nejvyššího soudu implikující možnost trestněprávního postihu osoby, která soustavně a za úplatu poskytuje právní služby spočívající v zastupování v řízení před správními orgány, aniž by k tomu byla oprávněna podle právních předpisů regulujících výkon advokacie. Pro obdobnou činnost bylo následně vůči obviněným zahájeno trestní stíhání. Policejnímu orgánu byl předestřen též nástin popisu skutku pro účely případného usnesení o zahájení trestního stíhání a byly mu poskytnuty i další indicie vztahující se k právní kvalifikaci prověřovaného jednání, pokud jde mimo jiné o otázku spolupachatelství. V úředním záznamu je stručně vyjádřen i právní názor dozorového státního zástupce na argumentaci spočívající v tom, že T. P. a M. K. jednali v intencích nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, když disponovali živnostenským oprávněním mimo jiné pro služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy (bod 70. přílohy č. 4 k citovanému nařízení), mezi něž je zařazeno i poskytování služeb při výkonu zadavatelských činností pro zadávání veřejných zakázek a služby obdobné povahy. V úředním záznamu ze dne 26. 7. 2019 je policejní orgán upozorňován na skutečnost, že tímto živnostenským oprávněním je aprobováno pouze poskytování služeb při výkonu činností zadavatelských, nikoli služeb při výkonu činnosti dodavatelů. Prověřované jednání nynějších obviněných spočívalo právě v poskytování služeb dodavatelům veřejných zakázek. Eventuální obhajoba obviněných tak byla dozorovým státním zástupcem de facto předem rozporována. Podle úředního záznamu ze dne 26. 7. 2019 byla konzultována i otázka naplnění znaku skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku a že větší rozsah lze dovodit z doby jednání a charakteru poradenství, kdy mělo jít o „hlavní obchodní artikl obviněných“, čímž dozorový státní zástupce zprostředkovaně předeslal svůj názor na otázku naplnění i tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu.
7. Ministryně spravedlnosti doplnila, že ačkoliv jsou v úředním záznamu ze dne 26. 7. 2019 zmiňovány osoby, které bylo v tu dobu nutno považovat za osoby z trestné činnosti toliko podezřelé, jsou označovány jako „obvinění“, tedy výrazem odpovídajícím procesnímu postavení, které mohly v souladu s §32 tr. ř. nabýt nejdříve v okamžiku, kdy proti nim bylo zahájeno trestní stíhání. Naproti tomu podle jednoho z úvodních odstavců úředního záznamu nástin popisu skutku platí pouze pro případ, že policejní orgán bude o zahájení trestního stíhání uvažovat. Vzhledem k této okolnosti je podle jejího názoru vyloučena eventualita, že dozorový státní zástupce vůči policejnímu orgánu plně prosazoval svůj názor na další postup ve věci, tedy že uložil pokyn k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Zároveň však užití předmětné formulace neznamená, že není na místě přihlížet k celkovému obsahu a vyznění písemnosti, pokud jde o otázku, zda je v ní vyjádřen souhlas státního zástupce, neboť ve svém celku obsah úředního záznamu ze dne 26. 7. 2019 představuje předběžné vyjádření kladného stanoviska k případnému zahájení trestního stíhání, a to především s ohledem na rozsah úvah předestřených policejnímu orgánu, jejich vzájemnou provázanost a označení osob, proti kterým dosud trestní stíhání zahájeno nebylo, jako osob obviněných. Nadto sám policejní orgán v tomto smyslu stanovisko státního zástupce interpretoval, když následně uvedl, že při vypracování usnesení o zahájení trestního stíhání bude z obsahu úředního záznamu vycházet.
8. Z těchto důvodů ministryně spravedlnosti dovodila, že policejní orgán vydal usnesení o zahájení trestního stíhání s vědomím, že jeho postup bude ze strany státního zástupce akceptován, a učinil tak s jeho předchozím souhlasem, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 2 ZT 35/2020, byl v neprospěch obviněných T. P. a M. K. porušen zákon v ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze, aby jako věcně i místně příslušný orgán věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
II. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ke stížnosti pro porušení zákona a vyjádření obviněných k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podané stížnosti pro porušení zákona
9. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl důvody, pro které se s ní neztotožňuje. Poukázal na obsah předmětného úředního záznamu ze dne 26. 7. 2019, podle něhož právní čekatel v rámci konzultace s policejním orgánem vyjádřil, že v případě „bude-li“ policejní orgán uvažovat o zahájení trestního stíhání, je třeba, aby vycházel ze závěrů relevantní judikatury Nejvyššího soudu, kterou výslovně citoval, a upozornil jej na další související právní otázky, kterými je třeba se v dané věci zabývat. Zároveň s tím uložil, jaké podklady je třeba opatřit a v jakém rozsahu. Z uvedeného úředního záznamu vyplývají předběžné právní závěry pro případ, že policejní orgán bude „uvažovat o zahájení trestního stíhání“ a další pokyny pro objasňování věci. V úředním záznamu policejního orgánu k témuž je obsah konzultace shrnut tak, že je třeba zpracovat „úřední záznam ke zbývajícím vytištěným rozhodnutím ÚOHS“, což v podstatě odpovídá pokynu k objasnění věci vyjádřenému v předposlední odrážce úředního záznamu právního čekatele. Zároveň je v tomto záznamu vyjádřeno, že „státní zástupce uvedl, že zde skutečně došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu neoprávněné podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, kdy od roku 2017 je trestně odpovědná za tento skutek i právnická osoba“.
10. Nepodstatným bylo, že uvedený úkon činil právní čekatel, jak vyjádřila i ministryně spravedlnosti, protože se svou povahou jednalo o úkon ve smyslu §11 písm. q) vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, k němuž byl oprávněn z pověření příslušného státního zástupce. Ztotožnil se se stěžovatelkou i v tom, že nešlo ve smyslu §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. o „pokyn“, neboť se nejednalo o takový postup, jímž by „státní zástupce vůči policejnímu orgánu plně prosazoval svůj názor na postup“. Stěžejní pro posouzení správnosti zkoumaného postupu je to, zda podle obsahu úředního záznamu ze dne 26. 7. 2019 šlo o „souhlas“ státního zástupce.
11. Nejvyšší státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013 sp. zn. 5 Tz 94/2012, podle něhož za „souhlas“ ve smyslu §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. je třeba považovat nejen úkony takto v zákoně výslovně označené, ale také další úkony státního zástupce, kterými vyjadřuje své kladné stanovisko ke konkrétnímu rozhodnutí policejního orgánu. Rovněž poukázal na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 40/2016, podle kterých nelze přijmout extenzivní výklad pojmu „souhlas“, který by mohl vést k „absurdním důsledkům, buď na straně jedné k zásadnímu oslabení pozice dozorového státního zástupce a k extrémnímu zúžení možností aktivního vedení policejního orgánu již ve fázi prověřování, nebo na straně druhé k zásadnímu přesunutí rozsáhlé agendy rozhodování o stížnostech proti usnesením policejního orgánu na státní zastupitelství vyšších stupňů v soustavě státního zastupitelství . “ V tomto kontextu předkládaná věc nevykazuje znaky „souhlasu“, neboť obsahem problematizované konzultace zjevně nebylo vyjádření kladného stanoviska ke konkrétnímu rozhodnutí policejního orgánu, ale šlo o projev řádného aktivního vedení dozoru nad činností policejního orgánu v rámci prověřování s důrazem na respektování zákonných a judikaturních východisek. Nejednalo se o „souhlas“ i podle samotného obsahového zaměření vlastní konzultace, v níž bylo výslovně zdůrazněno, že jde o konzultaci „pro případ, že policejní orgán bude uvažovat o zahájení“ trestního stíhání.
12. Pro závěr, že v uvedené konzultaci nelze shledávat nejen „pokyn“, ale ani „souhlas“, podle názoru státního zástupce svědčí i to, že k vydání dotčeného usnesení o zahájení trestního stíhání došlo až více než sedm měsíců poté, co byla konzultace uskutečněna. Lze proto považovat za prakticky vyloučené, že by v mezidobí sedmi měsíců mezi spornou konzultací a vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání již nedošlo k žádnému posunu ve stavu skutkových zjištění policejního orgánu, popřípadě k doplnění shromážděných důkazů. Je také zřejmé, že v době konzultace nemohl právní čekatel (ani tehdejší dozorový státní zástupce) předjímat, jakým způsobem se důkazní situace během vedeného vyšetřování věci vyvine. Nadto z jejího obsahu ani nevyplývá, zda již v červenci 2019 policejní orgán relevantně zvažoval vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, které nakonec vydal i jiný policista se značným zpožděním, a proto je nelze považovat za „produkt“ údajného dříve vysloveného „souhlasu“.
13. Z uvedených důvodů není rozhodný ani obsah úředního záznamu policejního orgánu ze dne 1. 8. 2019, který je zcela kusý, neobsahuje zdaleka všechny skutečnosti, které byly předmětem sporné konzultace, když na rozdíl od ní je úřední záznam policejního orgánu zjednodušující, a proto ani tam uvedenou formulaci, že státní zástupce měl údajně uvést, že „došlo k naplnění skutkové podstaty“ prověřovaného přečinu, nelze považovat za relevantní souhlas státního zástupce s vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, a to již proto, že takové údajné sdělení státního zástupce zahájení trestního stíhání vůbec nezmiňuje, naopak po policejním orgánu bylo požadováno doplnění podkladů k rozhodnutím ÚOHS. Pro závěr o smyslu materiálního obsahu sporné konzultace nemůže mít vliv ani právním čekatelem nevhodně zvolená terminologie „obviněných“, i když je nepatřičné, neboť nejde o relevantní okolnost, z níž by vyplývalo namítané porušení zákona. Uvedené oslovení označil za formulační neobratnost.
14. Z uvedených důvodů státní zástupce stížnost pro porušení zákona označil za nedůvodnou, neboť je založena na nepřiměřeně extenzivním výkladu pojmu „souhlas“, a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání (§274 věta poslední tr. ř.) podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl.
15. Obvinění T. P. a M. K. na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagovali tím, že ho nepovažovali za správné, protože názory vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 5 Tz 40/2016, na předmětnou věc nedopadají, když se v posuzované věci z obsahu spisu (viz zejména úřední záznam ze dne 26. 7. 2019, úřední záznam ze dne 1. 8. 2019 a návrh na prodloužení lhůty ze dne 5. 11. 2019) podává, že dozorující státní zástupce nevykonával jen „běžná dozorová oprávnění“, ale policejnímu orgánu dal přímý a jasný „pokyn“, resp. „předchozí souhlas“, co má být obsahem skutku v obvinění, jak má být věc právně kvalifikována a že je potřeba odmítnout jejich obhajobu. Naopak v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 7 Tz 32/2013, dovodili, že není zásadní, jakou formou dozorující státní zástupce policejnímu orgánu souhlas nebo pokyn dá, ale stěžejní je obsah a intenzita takového sdělení. Právě takové podrobné pokyny byly v posuzované věci státním zástupcem policejnímu orgánu uděleny a ten je pro sebe vyhodnotil jako závazné. Dozorující státní zástupce je navíc považoval za obviněné ještě dříve, než je sám policejní orgán obvinil, neboť je tak ve svém úředním záznamu sám označil. Obvinění poukázali na to, že ačkoli dne 29. 4. 2020 zaslali na Městské státní zastupitelství v Praze žádost, aby o jejich stížnosti rozhodlo, tato byla v kopii zaslána jak na policejní orgán, tak na dozorující státní zastupitelství, včetně podrobného odůvodnění. Namísto, aby dozorující státní zástupce vyčkal a věc předložil Městskému státnímu zastupitelství v Praze, o stížnosti obviněných rozhodl usnesením ze dne 29. 4. 2020, jíž jako nedůvodnou zamítl a v odůvodnění usnesení o zamítnutí stížnosti de facto jen rozvinul svoje vlastní závěry uvedené již dříve v úředním záznamu ze dne 26. 7. 2019. Postupem dozorujícího státního zástupce JUDr. Jakuba Matochy, Ph.D., bylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces, jakož i jejich právo garantované článkem 8 odst. 2 Listiny.
III. Posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona
16. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející, a dospěl k závěru, že zákon z důvodů vytýkaných ministryní spravedlnosti porušen nebyl.
17. Z obsahu dozorového spisu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 sp. zn. 2 ZT 35/2020 a všeobecného spisu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 sp. zn. 2 ZN 1349/2019, Nejvyšší soud zjistil, že dne 15. 3. 2019 byly Policií České republiky, Obvodním ředitelstvím policie Praha 1, Službou kriminální policie a vyšetřování, Odborem hospodářské kriminality, 1. oddělením hospodářské kriminality Praha 1, detašovaným pracovištěm Praha 7, podle §158 odst. 3 tr. ř. zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezřelých M. K. a T. P., v níž zjištěnými skutečnostmi byl odůvodněn závěr o spáchání přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku (viz č. l. 1 vyšetřovacího spisu sp. zn. KRPA-388951-18/TČ-2018-001191, a rovněž dozorového spisu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 sp. zn. 2 ZT 35/2020). Dne 15. 5. 2019 byl učiněn policejním orgánem návrh na prodloužení lhůty k prověřování do 15. 7. 2019, jemuž bylo téhož dne vyhověno (viz č. l. 2, 3 tamtéž). Dne 4. 7. 2019 byl učiněn nový návrh obsahující žádost o prodloužení lhůty k prověřování o další dva měsíce, tj. až do 15. 9. 2019, jemuž bylo opět vyhověno (č. l. 4, 5 cit. spisu).
18. Z úředního záznamu (č. l. 8, 9 cit. spisu), který je předmětem podané stížnosti pro porušení zákona, se podává tento doslovný text:
„- případ je skutkově ve spisovém materiálu dobře zachycen, problematický je spíše z hlediska právního; z tohoto důvodu bude dále vycházeno z cit. rozhodnutí 5 Tdo 209/2011 a 5 Tdo 1406/2014, popř. dalších;
- bude-li PO uvažovat o zahájení trestního stíhání, vyjde při formulaci skutku z citovaných rozhodnutí; struktura skutku by pak měla být přibližně následující (dle úvahy PO):
od do poskytoval, a to jako OSVČ nebo pod záštitou sdružení INDOC (poté konkrétní s. r. o.), na základě rámcových smluv a udělených plných mocí k zastupování (obecně rozepsat) jednotlivým klientům právní služby ve smyslu §1 odst. 2 zák., o advokacii spočívající mj. v (demonstrativní, avšak názorný výčet jednotlivých úkonů), a to konkrétně v následujících řízeních:
(taxativní výčet jednotlivých řízení min. s uvedením pozice zastupovaného subjektu se zaměřením na dodavatele či zadavatele, předmět řízení, sp. zn. řízení + byla-li udělena plná moc, uvést toto konkrétní zmocnění taky); jednotlivé úkony nevypisovat!
přičemž za tyto právní služby bylo klienty placeno v rámci jednotlivých paušálních vyúčtování, a takto jednal přesto, že se jedná o úkony, které jsou podle zák. o advokacii oprávněny poskytovat pouze osoby uvedené v §2 odst. 1, 2 tohoto zákona, přičemž obviněný touto osobou nebyl.
- u jednotlivých úkonů obviněného NEDĚLIT na právní a poradenské služby, Jedná se komplexně o právní služby (včetně konzultací a poradenství), které byly takto jako celek nabízeny či inzerovány přímo obviněným a ke kterým byl zmocněn (pro celé řízení);
- nejedná se o spolupachatelství obviněných. V případném popisu skutku rozlišit činnosti jednotlivých obviněných s vyjádřením, v jakých případech byl ten který obviněný k zatupování zmocněn;
- byla-li by dána trestní odpovědnost právnické osoby (INDOC, s. r. o.), je nutné dbát účinnosti novely §7 zák. č. 418/2011 Sb.;
- poukazuji na dosavadní obhajobu obviněných, že jednali v rámci živ. zákona (bod 70 přílohy 4 nařízení vlády): toto hovoří o poskytování služeb pomoci při zadavatelských službách, nikoliv dodavatelských;
- zjištění a důkazní zajištění všech jednotlivých úkonů podezřelých v daných řízeních není nezbytné – jednotlivé fyzické prohlídky správních spisů nebudou prováděny;
- kopírování jednotlivých rozhodnutí ÚOHS do ETŘ není potřebné. Stačí vyhotovit ÚZ s hypertextovými odkazy na internetovou stránku (příslušné rozhodnutí) ÚOHS tak, aby se proklikem uživatel dostal na el. verzi příslušného rozhodnutí;
- větší rozsah lze dovodit zejména z doby jednání a charakteru právního poradenství a zastoupení coby hlavního obchodního artiklu obviněných (viz např. internetové stránky).
PO poučen o možnosti konzultace případných problémů či dotazů.“.
19. Po tomto úkonu následovaly další tři žádosti o prodloužení lhůty k prověřování postupně podávané dne 12. 9. 2019, 5. 11. 2019 a 17. 1. 2020, jimiž bylo dosaženo prodloužení lhůty až do 17. 3. 2020, a všem třem bylo vyhověno. Důvodem těchto žádostí byla potřeba nastudování spisové materie a rozhodnutí o případném postupu podle §160 odst. 1 tr. ř. vyšetřovatelem, vyžádání součinnosti České advokátní komory v souvislosti s činností společnosti INDOC a vypracování odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, jelikož v mezidobí došlo ke změně jeho zpracovatele (viz č. l. 10 až 13 dozorového spisu).
20. Usnesení o zahájení trestního stíhání obou obviněných bylo vydáno dne 5. 3. 2020 pod sp. zn. KRPA-388951-52/TČ-2018-001191-6-Pl (č. l. 27 dozorového spisu). Stížnost proti němu obvinění podali dne 9. 3. 2020 (č. l. 43 až 57 spisu), ta byla předložena Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 6 dne 27. 3. 2020 (č. l. 70), dne 21. 4. 2020 bylo odůvodnění stížnosti obviněnými písemně doplněno (č. l. 73 až 75). Podáním učiněným dne 29. 4. 2020 odeslaným z datové schránky „Mgr. Ladislav Rychtář“, dodaným do datové schránky Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 dne 29. 4. 2019 v čase 18.49 hodin, obvinění požádali o předložení stížnosti k rozhodnutí Městskému státnímu zastupitelství v Praze (č. l. 82 až 85 téhož spisu). Téhož dne, tj. 29. 4. 2020, však již státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 rozhodl stížností pro porušení zákona napadeným usnesením sp. zn. 2 ZT 35/2020 tak, že stížnost obviněných podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť ji neshledal důvodnou (č. l. 82a až 82ch).
21. Nejvyšší soud nejprve předesílá, že s ohledem na to, že stěžovatelka nevytýkala, že by porušení zákona v této trestní věci spočívalo v tom, že údajný „souhlas“ se zahájením trestního stíhání ve věci obviněných T. P. a M. K. vydal právní čekatel Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, není třeba se touto skutečností zabývat. Postačí toliko pro úplnost zmínit, že podle §34 odst. 7 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 283/1993 Sb.“), je právní čekatel oprávněn provádět jednoduché úkony státního zástupce nebo administrativní činnost pod vedením státního zástupce nebo jiného odborného zaměstnance státního zastupitelství, a to v rozsahu daném pověřením státního zástupce (srov. §11 vyhlášky č. 23/1994 Sb.). Z uvedených důvodů je nepochybné, že úkony, které v rámci konzultace ve vztahu k policejnímu orgánu dne 26. 7. 2019 právní čekatel učinil, je třeba považovat za úkony státního zástupce.
22. Stížností pro porušení zákona bylo tvrzeno porušení zákona v ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., a proto je třeba uvést, že podle §146 odst. 1 tr. ř. orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může jí sám vyhovět, nedotkne-li se změna původního usnesení práv jiné strany trestního řízení. Jde-li o usnesení policejního orgánu, které bylo vydáno s předchozím souhlasem státního zástupce nebo na jeho pokyn, může policejní orgán sám stížnosti vyhovět jen s předchozím souhlasem státního zástupce. Podle §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží policejní orgán věc k rozhodnutí státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci nebo, je-li takovým státním zástupcem evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, jeho prostřednictvím příslušnému orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce.
23. Jak se z obsahu stížnosti pro porušení zákona i z vyjádřeních k ní podává, podstatou řešené problematiky v této věci, od níž se odvíjí závěr o tom, zda došlo v posuzované věci k porušení zákona v §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. tím, že s vydáním usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. KRPA-388951-52/TČ-2018-001191-6-Pl, dal státní zástupce „souhlas“. Předmětem stížnosti není alternativa vydání „pokynu“, protože tuto možnost samotná stěžovatelka nepředpokládala (srov. body 8. a 9. stížnosti pro porušení zákona), resp. uvedla, že o tuto alternativu se nejedná (viz bod 18. stížnosti). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud pouze posuzoval, zda se podle §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. mohlo jednat o „souhlas“ s vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání na základě zákonem a judikaturou stanovených podmínek.
24. Lze předeslat, že této problematice byla v judikatuře Nejvyššího soudu věnována poměrně velká pozornost. Svědčí o tom rozhodnutí č. 14/1973 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud konstatoval, že o stížnosti proti usnesení vyšetřovatele nebo vyhledávacího orgánu, k němuž dal pokyn nebo souhlas prokurátor, který vykonává nad přípravným řízením dozor, nerozhoduje tento prokurátor, nýbrž prokurátor jemu nadřízený. Podle rozhodnutí č. 7/2010 Sb. rozh. tr. pokyn k zahájení trestního stíhání může být dán i v rámci odůvodnění usnesení, jímž státní zástupce vykonávající dozor zruší usnesení policejního orgánu o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. ř., a v němž současně uvede, že jediným možným a správným postupem v předmětné věci je zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř; i když takový názor byl obsažen jen v odůvodnění usnesení a nebyl výslovně označen jako pokyn. I když se toto rozhodnutí týká „pokynu“, kterým se Nejvyšší soud v přezkoumávané věci nezabývá, lze z uvedeného rozhodnutí vyjít i pro „souhlas“ potud, že není rozhodující forma, nýbrž je třeba v konkrétním případě posoudit, zda jde o takový úkon z hlediska materiálního, a nikoli formálního. Na to navázal Nejvyšší soud i v dalším rozhodnutí č. 8/2013 Sb. rozh. tr., v němž poukázal na nutnost posoudit, zda bylo smyslem pokynu usměrnit postup státního zástupce nejblíže nižšího státního zastupitelství, tak, aby bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro konkrétní trestný čin včetně toho, jak má být popsán skutek. Z uvedeného lze dovodit, že je třeba vycházet z obsahové stránky a každý úkon, tedy jak „pokyn“, tak „souhlas“, je nutné posuzovat vždy individuálně se zřetelem na to, nakolik svým postupem státní zástupce vykonávající dozor, příp. dokonce i dohled, ovlivnil rozhodnutí policejního orgánu. Je tedy nezbytné na činnost takového státního zástupce nahlížet materiálně a nerozhoduje, zda procesní postup policejního orgánu ovlivnil formálně správným postupem.
25. Pro posuzovanou věc je významný i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 Tz 94/2012, v němž je vyjádřeno, že za souhlas podle §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. lze považovat nejen úkon státního zástupce takto výslovně označený a vyžadovaný (např. podle §76 odst. 1, §79 odst. 1, §79a odst. 1, §79c odst. 2, §79e odst. 1, §83b odst. 1 tr. ř. dalších ustanovení), ale též další úkony státního zástupce, jimiž vyjadřuje své kladné stanovisko ke konkrétnímu rozhodnutí policejního orgánu. Takový souhlas pak může být rovněž obsažen i v písemně zachycené zprávě o prověrce trestního spisu v rámci dozoru státního zástupce nad zachováváním zákona v přípravném řízení (§157 odst. 2, §174 tr. ř.). Ovšem tento případ není srovnatelný s nyní projednávanou věcí, protože státní zástupce nevyjádřil souhlas s usnesením o zahájení trestního stíhání, a takový závěr nelze učinit ani objektivním rozborem jednotlivých formulací konzultace ze dne 26. 7. 2019 zachycené v konkrétních bodech úředního záznamu.
26. Nejvyšší soud k tomuto doplňuje, že je třeba pro konstatování, zda jde o „souhlas“ se zahájením trestního stíhání, posuzovat smysl a účel vyjádření státního zástupce, u nějž nelze zcela potlačit jeho dozorové oprávnění do té míry, aby došlo k vyloučení jakékoli komunikace mezi ním a policejním orgánem zaměřeným na řešení otázek, které mají být v dalším prověřování objasňovány. K vyloučení státního zástupce z možnosti rozhodovat o opravném prostředku nemůže dojít jen tím, že jakékoliv pokyny a dozorová činnost vůči policejnímu orgánu budou a priori považovány za vyjádření souhlasu s budoucím procesním postupem policejního orgánu. Není možné připustit zcela bezbřehý extenzivní výklad pojmu pokyn nebo souhlas. Takový výklad by totiž mohl vést k absurdním důsledkům, buď na straně jedné k zásadnímu oslabení pozice dozorového státního zástupce a k extrémnímu zúžení možností aktivního vedení policejního orgánu již ve fázi prověřování, nebo na straně druhé k zásadnímu přesunutí rozsáhlé agendy rozhodování o stížnostech proti usnesením policejního orgánu na státní zastupitelství vyšších stupňů v soustavě státního zastupitelství (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 5 Tz 40/2016, obdobně i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tz 13/2016, a ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 4 Tz 2/2017).
27. Charakter „souhlasu“ by mohlo mít zejména vyjádření státního zástupce, že po prověrce spisu policejního orgánu „neshledal překážky k zahájení trestního stíhání“, neboť v takovém případě by sice nešlo o snahu prosadit svůj právní názor na věc a autoritativně ho uplatnit vůči policejnímu orgánu, ale spíše o jeho reakci jako dozorujícího státního zástupce na již existující záměr policejního orgánu zahájit trestní stíhání obviněných, resp. na jeho postup k tomu směřující. Z uvedené judikatury Nejvyššího soudu k posuzování „souhlasu“ ve smyslu §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. se podává, že jde o případy, ve kterých státní zástupce projevil názor, kterým v podstatě sdělil policejnímu orgánu, že může zahájit trestní stíhání obou obviněných podle §160 odst. 1 tr. ř., takže pokud tak policejní orgán učiní, nebude to proti vůli státního zástupce, který ovšem výslovně a přímo nezavázal policejní orgán k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, jak by tomu bylo v případě pokynu, jehož se týká např. rozhodnutí publikované pod č. 7/2010 Sb. rozh. tr. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 Tz 94/2012).
28. Z uvedených příkladů lze shledat, že dosavadní soudní praxe při posuzování, zda šlo o souhlas, vycházela z konkrétní situace, za které policejní orgán po následném stanovisku státního zástupce ve věci vydal usnesení o zahájení trestního stíhání. V těch věcech, kde bylo shledáno, že šlo o „souhlas“, byl vyjádřen postoj státního zástupce, který měl vztah přímo na vydání rozhodnutí k zahájení trestního stíhání. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo. Je totiž třeba mít na paměti, že „souhlas“ obecně představuje vyjádření kladného stanoviska s určitým konkrétním postupem nebo postojem. Ve zkoumané situaci by to znamenalo, že by policejní orgán před státním zástupcem projevil názor, že hodlá trestní stíhání zahájit a státní zástupce by své kladné stanovisko („souhlas“) k takovému, byť jen naznačenému předpokladu, určitým způsobem formuloval (viz např. způsoby naznačené ve srovnávaných dřívějších rozhodnutích). O takovou situaci však nešlo, naopak z obsahu konzultace plyne, že policejní orgán v mnohých otázkách neměl „jasno“, o čemž svědčí šíře a obsah pokynů, kterými čekatel určoval směr dalšího prověřování věci. Takovou situaci nelze označit za „souhlas“ s trestním stíháním, protože tím není jakékoliv usměrnění postupu při objasňování věci, v jehož rámci státní zástupce poukazuje na obecné znaky skutkové podstaty trestného činu nebo judikaturu k němu se vztahující, když přitom ze smyslu vyjadřovaných připomínek plyne, že ponechává na úvaze policejního orgánu, zda trestní stíhání zahájí či nikoliv, a uvedený výklad hmotněprávních pravidel ve vztahu k zahájení trestního stíhání vyjadřuje z gramatického hlediska podmiňovacím způsobem. Nelze odhlížet od toho, že státní zástupce je oprávněn v rámci dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení usměrňovat činnost policejního orgánu a v rámci tohoto oprávnění také vyjádřit právní názor na posuzovanou věc, aniž by se nutně muselo jednat o vyjádření „pokynu“ či „souhlasu“ ve vztahu k zahájení trestního stíhání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 Tz 94/2012). V posuzované věci nešlo o situaci, kdy policejní orgán učinil s dozorujícím státním zástupcem neformální dohodu, že usnesení o zahájení trestního stíhání bude akceptováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 7 Tz 32/2013).
29. Lze tedy uzavřít, že za „souhlas“ ve smyslu §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. nelze považovat pouhou neformální konzultaci mezi policejním orgánem a státním zástupcem týkající se usměrnění nabízejících se postupů a směřování prověřování věci s vysvětlením a vyložením pojmů hmotného práva. Souhlas se zahájením trestního stíhání nelze odvozovat ani od toho, že v písemném zanesení průběhu konzultace jsou podezřelé osoby označovány za „obviněné“, byť jde o pojmenování, které se váže až k osobám, vůči nimž bylo zahájeno trestní stíhání (srov. §32 tr. ř.), neboť tato skutečnost může znamenat jen formulační nepřesnost, k níž obvykle dochází a pojmy podezřelý, obviněný, obžalovaný či odsouzený, se často nepoužívají přísně ve vztahu ke stádiu trestního řízení, pro něž jsou určeny.
30. Nejvyšší soud z uvedených důvodů k obsahu konzultace ze dne 26. 7. 2019 založené na č. l. 8, 9 dozorového spisu se zřetelem na její konkrétní obsah, jak byl zaznamenán v úředním záznamu, shledal, že z něj neplyne, že by policejní orgán před státním zástupcem nenaznačil, že hodlá ve věci zahájit trestní stíhání. Proto nebyl dán ani podnět pro případný souhlas státního zástupce. Naopak z celého kontextu této konzultace plyne spíše snaha policejního orgánu získat od státního zástupce informace, kterým směrem další prověřování zaměřit a na jaké aspekty převážně v hmotněprávní rovině se s ohledem na povahu posuzované věci dále soustředit. K tomuto účelu se státní zástupce také vyjadřoval.
31. Hovořil-li státní zástupce o zahájení trestního stíhání, činil tak v rovině zcela alternativní, což plyne i z gramatického vyjádření, neboť veškeré úvahy vztahující se k možné právní kvalifikaci jako přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku jsou formulovány podmiňovacím způsobem (uvozovací slovesa „byla-li by…“, „bude-li“) nebo uvedením jen alternativní možnosti formulací „v případném popisu skutku“, což znamená, že státní zástupce usměrňoval činnost policejního orgánu pro situaci, že jím shromážděné důkazy budou nasvědčovat tomu, že by šlo o prověřovaný trestný čin. Žádný takový konkrétní projev neučinil. Z převážného obsahu a formulace jednotlivých odrážek v úředním záznamu plyne, že jsou v nich obsaženy obecné nebo formální instrukce pro postup policejního orgánu tak, aby byl efektivní a nedocházelo ke zbytečným neopodstatněným průtahům při vyšetřování např. v důsledku kopírování listin, které lze opatřit i jiným, méně zdlouhavým způsobem, případně o preventivní působení státního zástupce k tomu, aby policejní orgán neopomenul zabývat se některými, z hlediska hmotného i procesního práva podstatnými okolnostmi, jakými jsou např. v posledním bodě zmíněný „větší rozsah“. Bylo též vymezeno, na co je třeba zaměřit pozornost při výkladu některých, pro policejním orgánem zvažovanou právní kvalifikaci důležitých pojmů, ale v žádné z těchto udělených rad státní zástupce nenaznačil, že by měl policejní orgán zahájit trestní stíhání. Takový předpoklad by ovšem již svědčil o „pokynu“, který však stěžovatelka v této věci neshledala, a nikoliv o souhlasu.
32. Za „souhlas“ se zahájením trestního stíhání není možné považovat konstatování státního zástupce, že „případ je po skutkové stránce ve spisovém materiálu dobře zachycen“, protože se nelze ztotožnit se stěžovatelkou (viz bod 12. stížnosti pro porušení zákona), že by poměrně zřetelné usměrnění činnosti policejního orgánu znamenalo „souhlas“ ve smyslu §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť by se takovým výkladem zcela vytrácela možnost státního zástupce v rámci dozoru nad vyšetřováním právě takové usměrnění objasňování věci provést. Obzvláště, když nic, co je v posuzovaném úředním záznamu uvedeno, nesvědčí o tom, že by se o „souhlas“ spojovaný s konkrétním rozhodnutím jednalo. Samotná konzultace ohledně právní kvalifikace, případně i ztotožnění se se znaky konkrétní skutkové podstaty, neznamená, že jde o souhlas se zahájením trestního stíhání, obzvláště za situace, kdy ani policejní orgán o této alternativě nehovořil, obzvláště, když ve věci byl poté konáno poměrně obsáhlé objasňování s jeho opakovaným prodlužováním.
33. Naopak ze všech zjištěných souvislostí lze vyvodit, že uvedená konzultace vycházela z určité neznalosti nebo nejistoty policejního orgánu, který se obrátil na státního zástupce, aby si ujasnil, jakým směrem má další objasňování orientovat, případně na které skutečnosti se zaměřit, a nikoliv zda ve věci zahájit trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., k němuž může dojít až tehdy, „nasvědčují-li prověřováním podle §158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin“. V dané věci policejní orgán i s ohledem na další prováděné objasňování trvající sedm měsíců, tyto otázky neměl v době konzultace zřejmě ujasněny, takže mu nešlo o “souhlas“ se zahájením trestního stíhání, ale o rady, kterým směrem prověřování zaměřit. Ministryni spravedlnosti nelze přisvědčit, pokud dovozovala, že by byl zároveň naznačen či předjímán výsledek řízení o případné stížnosti obviněných směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
34. Zmíněná dlouhá doba, která uplynula od konzultace k zahájení trestního stíhání (více jak sedm měsíců) naopak svědčí pro to, že policejní orgán na jejím podkladě důsledně shromažďoval a ověřoval opodstatněnost postupu podle §160 odst. 1 tr. ř., když zejména sepsal úřední záznamy ke skutečnostem zjištěným z rozhodnutí ÚOHS a ke správním řízením, v nichž figurovala společnost INDOC (viz č. l. 9 dozorového spisu). Z obsahu samotného úředního záznamu ze dne 26. 7. 2019 i následných úkonů, které byly prováděny, se utvářel teprve podklad pro konečný postup v rámci prověřování věci.
35. Je zřejmé, že obsah úředního záznamu byl podkladem pro postup policejního orgánu a ten také se v něm uvedeným skutečnostmi řídil, jak na to upozorňují i obvinění ve svém stanovisku k vyjádření nejvyššího státního zástupce, ale právě za tím účelem byla konzultace provedena (srov. přiměřeně §19 vyhlášky č. 23/1994 Sb.). Policejní orgán byl důvodně veden názory dozorového státního zástupce, když si byl zjevně vědom toho, že v době konzultace shromážděné podklady nejsou dostačující pro ukončení objasňování, a tudíž je třeba v prověřování pokračovat, dokud nebudou dostatečně zjištěny všechny rozhodné okolnosti, na jejichž základě bude moci volit další jakýkoliv postup.
IV. Závěr
36. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že pravomocným usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 2 ZT 35/2020, jímž byla zamítnuta stížnost obviněných M. K. a T. P. proti usnesení policejního orgánu ze dne 5. 3. 2020, č. j. KRPA-388951-52/TČ-2018-001191, kterým bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno jejich trestní stíhání pro přečiny neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, nedošlo k porušení zákona v §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Stížnost pro porušení zákona ministryní spravedlnosti podanou proti tomuto usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 2 ZT 35/2020, proto zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu