ECLI:CZ:NS:2021:8.TZ.40.2021.1
sp. zn. 8 Tz 40/2021-39
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a Mgr. Pavla Götha stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Š. F. , narozeného XY v XY, zemřelého dne 3. 2. 2011, naposledy trvale bytem XY, Slovenská republika, proti rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, byl porušen zákon v ustanoveních §145, §146 písm. c), §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, a to v neprospěch obviněného Š. F.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 413/48, zrušují . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za splnění podmínek §271 odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný Š. F. se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že 24. června 1948 a 25. června 1948 opětovně u vojenského útvaru v Uherském Hradišti úmyslně neprovedl služební rozkaz velitele setniny, aby přijal vojenskou výstroj a podrobil se vojenskému výcviku,
že tedy úmyslně neprovedl důležitý služební rozkaz,
čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 vojenského trestního zákona,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 413/48, byl obviněný Š. F. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech (dále jen „vojenský trestní zákon”). Za tento zločin byl podle §149 vojenského trestního zákona za použití §92 a 125 vojenského trestního zákona odsouzen do žaláře v trvání osmnácti měsíců, zostřeného jednou měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou v každém čtvrtém měsíci trestu. Podle §127 vojenského trestního zákona mu byla do trestu započítána vyšetřovací vazba od 9. 7. 1948 do 27. 10. 1948.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný zločinu porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 vojenského trestního zákona dopustil tím, že dne 24. června 1948 a 25. června 1948 opětovně u vojenského útvaru v Uherském Hradišti úmyslně neprovedl služební rozkaz velitele setniny, aby přijal vojenskou výstroj a podrobil se vojenskému výcviku.
3. Proti označenému rozsudku podal obviněný dne 8. 11. 1948 zmateční stížnost, která byla rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, zamítnuta jako neodůvodněná.
4. Pro doplnění lze uvést, že výše citovaným rozsudkem nalézacího soudu nebyl obviněný za zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 vojenského trestního zákona odsouzen poprvé. Již předtím se tak stalo rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1948, sp. zn. Ktr 39/48-II., a to za jednání spočívající v tom, že dne 1. 10. 1947 v Uherském Hradišti neuposlechl rozkazu velitele roty škpt. K. a účetního setniny šrtm. S., aby převzal vojenskou výstroj, a odepřel podrobiti se vojenskému výcviku. Za to byl obviněný podle §149, §92 a §125 vojenského trestního zákona odsouzen do žaláře v trvání devíti měsíců, zostřeného jednou týdně postem a tvrdým ložem a samovazbou v prvém, třetím, sedmém a posledním měsíci trestu. Podle §127 vojenského trestního zákona mu byla do trestu započítána vyšetřovací vazba od 7. 10. 1947 do 27. 1. 1948. Zmateční stížnost obviněného byla usnesením bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 9. 6. 1948, sp. zn. P-69/48, zamítnuta jako nepřípustná a jeho odvolání do výroku o nepovolení podmíněného odsouzení, jakož i odvolání vojenského prokurátora do výroku o výši trestu byla zamítnuta jako neodůvodněná. Trest obviněný nastoupil dne 16. 6. 1948. Amnestií prezidenta republiky ze dne 19. 6. 1948 mu však byl zbytek trestu prominut, a ten byl propuštěn z trestní vazby.
5. Obviněný nepodal v zákonné lhůtě podle §6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, návrh na přezkoumání zákonnosti předmětného odsouzení podle oddílu třetího uvedeného zákona, přestože jeho oprávnění v uvedeném směru vyplývalo z §4 písm. f) téhož zákona. Předmětná věc se tak nestala předmětem rehabilitačního řízení.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
6. Proti pravomocnému rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného Š. F. podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Podle jejího názoru byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §145, §146 písm. c), §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, jakož i v ustanovení §138 odst. 3 zákona č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu. Pokud jde o přípustnost stížnosti pro porušení zákona proti takovému rozhodnutí, poukázala ministryně spravedlnosti na §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byť konkrétní rehabilitační řízení ve věci konáno nebylo. V daném světle vyjádřila názor, že zmateční stížnost pro zachování zákona podle vojenského trestního řádu, o níž příslušelo rozhodovat Nejvyššímu vojenskému soudu, je možno považovat za analogii stížnosti pro porušení zákona ve smyslu právě uvedeného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Předchozí rozhodnutí Nejvyššího vojenského soudu proto ve smyslu zákona o soudní rehabilitaci nelze považovat za překážku zakládající nepřípustnost stížnosti pro porušení zákona podle současné procesní úpravy.
7. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti po citaci relevantních ustanovení vojenského trestního zákona, §15 odst. 1, 2 a §34 odst. 2 Ústavy Československé republiky ze dne 9. 5. 1948 a §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, připomenula, že obviněný své jednání plně doznával po celou dobu řízení, hájil se však tím, že vojenskou službu, zejména se zbraní v ruce, odmítl konat, protože tato je „v rozporu se zákonem božím“. Jednal tak v souladu se svým náboženským přesvědčením jako člen náboženské společnosti Svědků Jehovových, a odpíral tedy provést důležitý služební rozkaz svých tehdejších představených za situace, kdy by se podřízení takovému rozkazu dostalo do rozporu s principy jeho náboženského přesvědčení. Pokud byl i přes takto uplatněnou obhajobu pravomocně uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 vojenského trestního zákona za jednání spáchané ve dnech 24. a 25. 6. 1948, stalo se tak až po datu 25. 2. 1948, a tedy v době celospolečenských poměrů, které již nebylo možno obecně spojit s demokratickým způsobem přístupu státu k regulaci podmínek výkonu oprávnění a povinností osob, které mu státoprávně podléhaly. V této souvislosti ministryně spravedlnosti v podrobnostech rozvedla závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26, 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003. V jejich světle vyjádřila přesvědčení, že jednání obviněného, nelze považovat za trestný čin pro absenci protiprávnosti.
8. Dále ministryně spravedlnosti s odkazem na §138 odst. 3 zákona 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu, čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod namítla porušení zásady ne bis in idem . V daném ohledu připomenula předchozí odsouzení obviněného za obdobné jednání spáchané dne 1. 10. 1947 (srov. bod 4. tohoto usnesení). Opět zmínila konstantní judikaturu Ústavního soudu, a to v otázce totožnosti skutku v obdobných věcech (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS. 81/1995 a sp. zn. IV. ÚS. 82/1997), podle níž je na další odsouzení obviněného pro shodnou trestnou činnost, tj. setrvání na jeho již projevené vůli neuposlechnout služebního rozkazu velitele vojenského útvaru, třeba nahlížet jako na odsouzení pro totožný skutek, a tím i na odsouzení v rozporu se zásadou ne bis in idem . Ve smyslu uvedených nálezů Ústavního soudu ministryně spravedlnosti poznamenala, že v obou skutcích obviněného šlo o stejné jednání a stejný následek, a tedy i o stejný skutek, přičemž tuto totožnost nemůže narušit ani změna v jednotlivých okolnostech, které skutek individualizují. V souladu se soudobou zásadou neopakovatelnosti trestního postihu pro stejný trestný čin, je tedy na místě dovodit porušení pravidla ne bis in idem s tím, že tentýž závěr lze na základě argumentu a minori ad maius dovodit i z §138 odst. 3 zákona č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu.
9. Ministryně spravedlnosti proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, byl v neprospěch obviněného Š. F. porušen zákon v ustanoveních §145, §146 písm. c), §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, jakož i v ustanovení §138 odst. 3 zákona č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu, dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 413/48-I, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný Š. F. podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje podané obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 24. června 1948 a 25. června 1948 opětovně u vojenského útvaru v Uherském Hradišti úmyslně neprovedl služební rozkaz velitele setniny, aby přijal vojenskou výstroj a podrobil se vojenskému výcviku, čímž měl spáchat zločin porušení subordinace a podle §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
10. Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller. Stížnost pro porušení zákona označil za důvodnou, poněvadž napadený rozsudek bývalého Nejvyššího vojenského soudu ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, je v přímém rozporu s právním názorem, který v obdobných, jím konkretizovaných případech vyslovil Ústavní soud, jakož i Nejvyšší soud. Napadené rozhodnutí je podle něj vadné i proto, že v dané věci šlo již o druhé odsouzení obviněného ze stejného důvodu, jak dokládá rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1948, sp. zn. Ktr 39/48-II., potvrzený usnesením bývalého Nejvyššího vojenského soudu ze dne 9. 6. 1948, sp. zn. P-69/48. Došlo tak i k porušení zásady ne bis in idem (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96, ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. IV. ÚS 82/97, ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl- ÚS 19/98, ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 26/01, aj.). K porušení zákona proto došlo jak napadeným rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, tak i předcházejícími rozhodnutími, zejména rozsudkem Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 413/48-I, jakož i rozsudkem téhož soudu ze dne 27. 1. 1948, sp. zn. Ktr 39/48-II., a usnesením bývalého Nejvyššího vojenského soudu ze dne 9. 6. 1948, sp. zn. P-69/48. Současně vyslovil pochybnosti o možnosti vyslovit porušení zákona v ustanovení §138 odst. 3 vojenského trestního řádu č. 131/1912 ř. z., protože nešlo o kolizi kázeňského a trestního řízení; podle jeho názoru došlo k porušení čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil i další předcházející rozhodnutí, tj. rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1948, sp. zn. Ktr 39/48-II. a usnesení bývalého Nejvyššího vojenského soudu ze dne 9. 6. 1948, sp. zn. P-69/48, a aby byl obviněný zproštěn obžaloby i pro stejný skutek, kterého se měl dopustit na stejném místě dne 1. 10. 1947.
11. Ve veřejném zasedání na již řečené odkázal, zrekapituloval a dodal, že se v podstatě ztotožňuje se stížností pro porušení zákona a připojuje se k ní. Učinil proto návrh shodný s návrhem obsaženým v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného a zrušení napadeného rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, což se podle něj týká i rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1948, sp. zn. Ktr 39/48-II. a usnesení bývalého Nejvyššího vojenského soudu ze dne 9. 6. 1948, sp. zn. P-69/48. Navrhl, aby byl obviněný zproštěn obžaloby i pro stejný skutek, kterého se měl dopustit na stejném místě dne 1. 10. 1947.
12. Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona, s nímž se ztotožnil, učinil návrh shodný s návrhem obsaženým v mimořádném opravném prostředku.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
13. Úvodem je namístě konstatovat, že Nejvyšší soud sdílí názor stěžovatelky, že ač je stížnost pro porušení zákona podána proti rozsudku Nejvyššího vojenského soudu, který ve věci rozhodoval o zmateční stížnosti pro zachování zákona, ustanovení §266 odst. 1 věty druhé tr. ř. ( per analogiam ) nebrání její přípustnosti. Stěžovatelka přiléhavě upozornila na znění §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož i v jiných věcech, než jsou uvedeny v tomto zákoně, je generální prokurátor povinen podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v §1 tohoto zákona. Tomuto postupu nebrání skutečnost, že Nejvyšší soud věc rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud má za to, že ze znění citovaného ustanovení („...i v jiných věcech...“) lze dovodit, že toto se vztahuje jak na trestné činy, které nejsou vyjmenovány v zákoně o soudní rehabilitaci (tzv. trestné činy nerehabilitovatelné), tak i na trestné činy, na které se tento zákon vztahuje (tzv. trestné činy rehabilitovatelné), za předpokladu, že zde existují důvody uvedené v §1 označeného zákona. To znamená, že i ve věcech týkajících se pravomocných soudních rozhodnutí vyhlášených v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 o trestných činech uvedených v oddíle třetím tohoto zákona, v nichž se kupř. vůbec nekonalo přezkumné řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci, lze s poukazem na ustanovení §30 odst. 2 zákona podat stížnost pro porušení zákona (shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. 11 Tz 27/2001, ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 6 Tz 18/2020).
14. Nejvyšší soud v souladu s §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného. Tento závěr učinil bez jakýchkoliv důvodných pochybností, přestože neměl k dispozici původní trestní spis (ale jen opisy relevantních rozhodnutí z Vojenského historického archivu v Praze) v důsledku čehož bylo možné přezkoumat řízení napadenému rozhodnutí předcházející pouze v omezeném rozsahu.
15. Zločinu porušení subordinace podle §145 vojenského trestního zákona se dopustí, kdo v čase, kdy nachází se ve skutečné službě, nebo i mimo tento čas odepře rozkazu představeného ke službě se vztahujícímu povinnou poslušnost, nebo též jen úctu vůči představenému povinnou kdykoli a kdekoli úmyslně opomíjí.
16. Podle §146 vojenského trestního zákona odepření poslušnosti nebo povinné úcty může se díti:
a. násilným zprotivením se vůči představenému nebo násilným útokem na jeho osobu;
b. neuctivým neb urážlivým chováním;
c. nesplněním rozkazu nebo nařízení představeného.
17. Podle §149 vojenského trestního zákona odepře-li se provedení služebního rozkazu nebo ke službě se vztahujícího nařízení představeného, nikoliv sice násilně, avšak neurvalým neb urážlivým způsobem, nebo neprovede-li se úmyslně důležitý služební rozkaz, potrestán bud' viník žalářem od tří až do pěti let, v čas války však od pěti až do desíti let a podle okolností, zvláště týkal-li se rozkaz nějakého služebního úkonu proti nepříteli, nebo vzešla-li z neprovedení velká škoda pro službu, smrtí zastřelením.
18. Podle §92 vojenského trestního zákona poněvadž však dlouhotrvající tresty žaláře vojenské službě jsou na újmu, budiž zákonitá doba trestu pokud možno tím poměrně zkrácena, že se uzná na zostření v 36 b), c), e) a f) uvedená, pokud jich podle osobní vlastnosti a tělesné povahy trestancovy lze užíti. Totéž má nastati, když by nevinná rodina zločincova dobou trestu žaláře v zákoně stanovenou na své výživě nebo výdělku podstatnou újmu utrpěla.
19. Podle §1 vojenského trestního zákona je ke zločinu potřebí zpravidla zlého úmyslu. Zlý úmysl přičítá se však k vině nejen tehda, když zlo se zločinem spojené pachatel před činem neb opominutím, anebo při činu neb opominutí přímo na mysli měl a pro ně se rozhodl, nýbrž i když z nějakého jiného zlého úmyslu něco bylo vykonáno neb opominuto, z čehož zlo, které tím povstalo, obyčejně vzniká neb alespoň snadno vzniknouti může.
20. Podle §2 téhož zákona z pravidla, že ke zločinu potřebí jest zlého úmyslu, nastává však výjimka u vojenských zločinů a považuje se porušení některé povinnosti vojenské služby nebo stavu vojenského každým způsobem za zločin, jakmile toto porušení v přítomném zákoně jako vojenský zločin je označeno.
21. Podle §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále jen „Ústava 9. května“), se svoboda svědomí zaručuje. Podle §15 odst. 2 téhož ústavního zákona světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Podle §34 odst. 2 citovaného ústavního zákona je každý občan povinen účastnit se branné výchovy, konat vojenskou službu a uposlechnout výzvy k obraně státu.
22. Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení zákona je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
23. Podle §138 odst. 3 zákona č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu, byl-li přečin (přestupek), jehož kázeňské vyřízení podle §2 nebo §455 bylo odůvodněno, potrestán kázeňsky, je soudní stíhání pro týž trestný čin vyloučeno.
24. Podle článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.
25. Z výroku o vině, jakož i odpovídající části odůvodnění rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 413/48, vyplývá, že obviněný se trestného činu dopustil tím, že dne 24. června 1948 a 25. června 1948 opětovně u vojenského útvaru v Uherském Hradišti úmyslně neprovedl služební rozkaz velitele setniny, aby přijal vojenskou výstroj a podrobil se vojenskému výcviku. Obviněný byl dne 22. 6. 1948 odeslán z vojenské věznice v Brně, kde si odpykával předchozí trest za zločin porušení subordinace, zpět ke svému vojenskému útvaru, kde měl konat vojenskou službu. Ten se ovšem její výkon znovu odmítl, jelikož „jako křesťan, služebník Boha Jehovy, následník Ježíše Krista, nemůže vojenskou službu konati, protože tato, zejména pak služba se zbraní, je svým účelem a zaměřením v rozporu se zákonem božím, jehož jedině jest poslušen, i když jest si vědom, že žalovaným jednáním se dopouští činu, trestného podle světských zákonů“.
26. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, ve spojení s rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 413/48, nelze než označit za nesprávné, neboť nerespektovaly principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Ze strany obviněného se evidentně jednalo pouze o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v §15 odst. 1 Ústavy 9. května republiky a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
27. V této souvislosti nutno připomenout závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jenž se k otázce svobody svědomí vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem – tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje … Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když navíc svoboda svědomí patří k tzv. absolutním základním právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. „Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“
28. Ústavní soud se v nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyjádřil také k otázce výkladu a aplikace „starého práva“ při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, když konstatoval, že „pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal §267 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění novel, trestní řád, tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.“
29. Výše citované závěry Ústavního soudu je potřebné vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého vyznání a takové jednání bylo reálným projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou 9. května zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarované v §15 odst. 1 Ústavy 9. května bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 daného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s §34 odst. 2 tehdejší Ústavy. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona. Uvedené platí tím spíše, je-li přihlédnuto k čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
30. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, ve spojení s rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 413/48, s dříve uvedenými závěry Ústavního soudu je zřejmé, že těmito rozhodnutími byl zákon porušen v neprospěch obviněného, a to hmotněprávně v rozsahu vytýkaném v mimořádném opravném prostředku.
31. Stížnost pro porušení zákona vytkla též porušení práva obviněného nebýt souzen nebo trestán dvakrát (princip ne bis in idem ) zaručeného čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě a také čl. 40 odst. 5 Listiny. Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě v českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“. Obdobně v českém právním řádu Listina v čl. 40 odst. 5 stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem. Pro dosah uplatnění zásady ne bis in idem je jednou ze stěžejních otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí, o čemž svědčí skutečnost, že i jí věnuje ESLP dlouhodobě náležitou pozornost. V nauce jde o jednu z nejdiskutovanějších otázek, kterou jednotlivé právní řády neřeší stejně. Ve vztahu k aplikaci čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakotvujícího zásadu ne bis in idem jde o vyřešení toho, které prvky skutku musí být shodné, aby byla zachována jeho totožnost. K tomu Nejvyšší soud nemůže nepřipomenout, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký senát ESLP rozsudkem ve věci Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03, a toto rozhodnutí je třeba považovat za sjednocující ve vztahu k dosud, v některých směrech, vnitřně rozporné judikatuře ESLP, která se týká ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V projednávané věci se velký senát ESLP vyslovil v daném kontextu relevantně k otázce, zda delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem). Dospěl k závěru, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento druhý trestný čin založen na „totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku“. Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě (shodně též věc Ruotsalainen proti Finsku, č. 13079/03, rozsudek ze dne 16. 6. 2009).
32. V textu mimořádného opravného prostředku stěžovatelka akcentovala, že na odsouzení obviněného pro shodnou trestnou činnost, tj. setrvání na jeho již projevené vůli neuposlechnout rozkazu velitele vojenského útvaru, nutno pohlížet jako na odsouzení pro totožný skutek. Ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. IV. ÚS 82/97, jde totiž o stejné jednání a stejný následek, tedy i o stejný skutek, přičemž tuto totožnost nemůže narušit ani změna v jednotlivých okolnostech, které skutek individualizují. Tomuto názoru přisvědčil i obhájce obviněného.
33. K závěrům obsaženým v mimořádném opravném prostředku nutno především poznamenat, že obviněný byl ve věci bývalého Krajského vojenského soudu v Brně pod sp. zn. Ktr 413/48 i sp. zn. Ktr 39/48 řešen pro stejnou trestnou činnost. Již označenými rozsudky těchto soudů byl uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 vojenského trestního zákona, přičemž prvního z nich se dopustil dne 1. 10. 1947, druhého pak 24. 6. a 25. 6. 1948. Otázkou ne bis in idem se zabýval v nyní stížností pro porušení zákona napadeném rozhodnutí i bývalý Nejvyšší vojenský soud a shledal ji nedůvodnou s odkazem na opakovaně, nově vydaný rozkaz nadřízeného, jehož splnění obviněný odepřel. Zločinu porušení subordinace podle §145 vojenského trestního zákona se dopustil, jak již bylo uvedeno, kdo v čase, kdy nachází se ve skutečné službě, nebo i mimo tento čas odepře rozkazu představeného ke službě se vztahujícímu povinnou poslušnost, nebo též jen úctu vůči představenému povinnou kdykoli a kdekoli úmyslně opomíjí. Podstatným zákonným znakem této skutkové podstaty není úmysl směřující k trvalému odepření rozkazu představeného. Právě absencí trvalého úmyslu směřujícího k následku předvídanému označeným ustanovením vojenského trestního zákona se konstrukce tohoto ustanovení liší od skutkové podstaty trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. či nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., jejichž výkladu se týkaly i stěžovatelkou odkazované nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. IV. ÚS 82/97.
34. Za takových okolností, přes nesporně stejnou pohnutku jednání, není argument svědčící i o porušení zásady ne bis in idem dostatečně přesvědčivě podložen, a to pro absenci časové souvislosti . Nejvyšší soud proto neshledal důvod pro vyslovení porušení zákona též v ustanovení §138 odst. 3 zákona č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu, nadto souhlasí s pochybnostmi vyslovenými obhájcem obviněného, zda je vůbec namístě reálně uvažovat o porušení tohoto zákonného ustanovení, i kdyby bylo možno přisvědčit úvaze o porušení zásady ne bis in idem . Ostatně stížnost pro porušení zákona v tomto ohledu zmiňuje i nesprávný procesní postup, navrhuje-li vedle vyslovení porušení zásady ne bis in idem zproštění obžaloby. Porušení zásady ne bis in idem totiž ve svých důsledcích znamená nepřípustnost trestního stíhání a tedy zastavení trestního stíhání, nikoliv zproštění obžaloby. Pro úplnost zbývá dodat, že Nejvyšší soud nemohl reálně uvažovat též o zrušení rozhodnutí bývalého Nejvyššího vojenského soudu ze dne 9. 6. 1948, sp. zn. P-69/48, a rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu ze dne 27. 1. 948, sp. zn. Ktr 39/48-II., poněvadž proti těmto rozhodnutím stížnost pro porušení zákona nesměřovala a ani je nelze označit za rozhodnutí, která na tímto rozsudkem Nejvyššího soudu zrušená rozhodnutí obsahově navazují.
35. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, byl porušen zákon v ustanoveních v ustanoveních §145, §146 písm. c), §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, a to v neprospěch obviněného Š. F. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 413/48. Za splnění podmínek §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného Š. F. se podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že 24. června 1948 a 25. června 1948 opětovně u vojenského útvaru v Uherském Hradišti úmyslně neprovedl služební rozkaz velitele setniny, aby přijal vojenskou výstroj a podrobil se vojenskému výcviku, že tedy úmyslně neprovedl důležitý služební rozkaz, čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 vojenského trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu