ECLI:CZ:NS:2022:11.TCU.189.2021.1
sp. zn. 11 Tcu 189/2021-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 16. 2. 2022 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky Z. M. , narozeného dne XY v XY, nařízením Státního zastupitelství při Trestním tribunálu v Římě, Úřadem pro vymáhání práva, Italská republika, ze dne 19. 1. 2018, sp. zn. 1531/2012.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Řádného soudu v Římě ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 17631/2005, který nabyl právní moci dne 1. 10. 2005, byl Z. M. (dále také jen „odsouzený“) uznán vinným ze spáchání trestného činu porušení zákona o omamných látkách podle §110 italského trestního zákoníku ve spojení s §73 výnosu prezidenta Italské republiky č. 309/1990. Za tento trestný čin byl odsouzenému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a peněžitý trest ve výši 12 000,00 EUR.
2. Dále byl odsouzený rozsudkem Soudu v Římě ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 3056/2012, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2012, uznán vinným ze spáchání trestného činu porušení zákona o omamných látkách podle §110 italského trestního zákoníku ve spojení s §73 výnosu prezidenta Italské republiky č. 309/1990 ve dvou případech. Za tuto trestnou činnost byl odsouzenému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 6 (šesti) měsíců a dále též trest zákazu výkonu veřejných funkcí na dobu 5 (pěti) let.
3. Následně bylo Státním zastupitelstvím při Soudu v Římě, Úřadem pro vymáhání práva, ze dne 19. 1. 2018 rozhodnuto o stanovení výměry kumulativního trestu a nařízení jeho výkonu, a to ve vztahu ke shora uvedeným odsouzením cizozemských soudů [zbývajícího nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, 6 (šesti) měsíců a 5 (pěti) dnů a zbývajícího peněžitého trestu ve výši 2 000,00 EUR, a to při započtení již vykonaného nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce trvání 1 (jednoho) roku, 10 (deseti) měsíců a 10 (deseti) dnů a započtení dalších výhod].
4. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
5. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že v daném případě nejsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona.
6. Z aktuálního opisu evidence Rejstříku trestů fyzických osob Nejvyšší soud zjistil, že rozsudek Soudu v Římě ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 17631/2005, uznal Krajský soud v Ústí nad Labem, a to svým rozsudkem dne 19. 6. 2006, sp. zn. 48 T 5/2006. Tato skutečnost rovněž vyplývá z vyžádaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 48 T 5/2006, který nabyl právní moci dne 28. 7. 2006. Z opisu evidence Rejstříku trestů fyzických osob se dále k tomuto odsouzení podává, že bylo zahlazeno, a to usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 0 Nt 2504/2011. Tato skutečnost rovněž vyplývá z vyžádaného usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 3. 2011, č. j. 0 Nt 2504/2011-8, které nabylo právní moci dne 15. 3. 2011.
7. Pokud se týká odsouzení z rozsudku Soudu v Římě ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 3056/2012, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2012, Nejvyšší soud zjistil, že usnesením ze dne 18. 3. 2015, č. j. 11 Tcu 14/2015 - 15, rozhodl Nejvyšší soud podle §4a odst. 3 zákona, tak, že se na toto odsouzení hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
8. Především je třeba uvést, že podle §4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
9. Z podaného návrhu, jakož i z obsahu připojeného spisu a dalších podkladů vyplývá, že o uznání rozsudku Soudu v Římě ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 17631/2005, již dříve rozhodl podle §452 odst. 3, za použití §451 odst. 3 tr. řádu, ve znění účinném ke dni vydání daného rozhodnutí, Krajský soud v Ústí nad Labem, a to rozsudkem ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 48 T 5/2006. Uvedené odsouzení bylo navíc i zahlazeno, a to usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 0 Nt 2504/2011, které nabylo právní moci dne 15. 3. 2011. Pokud se týká odsouzení z rozsudku Soudu v Římě ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 3056/2012, tak v tomto případě je zřejmé, že o něm již Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 18. 3. 2015, č. j. 11 Tcu 14/2015-15, a to shora uvedeným způsobem.
10. Na shora uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že ve vztahu k oběma cizozemským rozhodnutím následně dne 19. 1. 2018 rozhodlo Státní zastupitelství při soudu v Římě, Úřad pro vymáhání práva, o následné modifikaci uloženého trestu odnětí svobody a dalších uložených trestů. Je totiž zřejmé, že jde o rozhodnutí učiněné až ve vykonávacím řízení a nejedná se tedy o nové odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie ve smyslu §4a odst. 3 zákona.
11. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.