ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.128.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 128/2022-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2022 o dovolání obviněné M. R. , narozené XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2021, č. j. 9 To 311/2021-407, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 63/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné M. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 9. 2021, č. j. 37 T 63/2021-381, byla M. R. (dále také jako „obviněná“) uznána vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se označených trestných činů dopustila následovně:
I.
v době od 26. 9. 2020 do 22. 1. 2021 v místě svého faktického bydliště na adrese XY, okres Praha – východ, ani nikde jinde, ač jí v tom nebránil žádný závažný důvod, nenastoupila do výkonu trestu odnětí svobody, ani neučinila žádné kroky směřující k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, ačkoli dne 15. 9. 2020 převzala výzvu Okresního soudu Praha - východ ze dne 6. 8. 2020, dle které měla nastoupit nejpozději do deseti dnů od převzetí této výzvy do Věznice Praha - Ruzyně výkon trestu odnětí svobody, který jí byl uložen trestním příkazem Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 1. 2015, č. j. 37 T 8/2015-81, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2020, č. j. 13 To 156/2020-237, v důsledku čehož musela být do výkonu trestu dodána orgány Policie ČR dne 22. 1. 2021,
II.
v rozporu s ustanovením §4 a §8 zákona číslo 167/1998 Sb. o návykových látkách, ve znění pozdějších doplňků, tedy aniž by disponovala potřebným povolením k nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy,
nejméně od roku 2016 do zimy roku 2020 na území města XY a obce XY, okres Praha – východ, a na dalších dosud nezjištěných místech poskytovala převážně za úplatu, ale i zdarma marihuanu přesně neustanovenému okruhu odběratelů, nejméně však:
A. Č., nar. XY, jíž v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2016 do června či srpna 2020 na různých místech v obci XY nejméně v pěti případech prodala marihuanu v množství odpovídajícím částce 50 Kč až 200 Kč, většinou však částce 100 Kč, či krabičce cigaret, a nejméně v pěti případech jí dala marihuanu zdarma,
P. J., nar. XY, jemuž v přesně nezjištěné době koncem léta 2020 v XY či jinde v autě ve třech nebo čtyřech případech poskytla jako odměnu za odvoz autem marihuanu,
a konopí (marihuana) je omamná látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a současně zařazená mezi omamné látky podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění zákonem č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a v něm obsažená látka delta-9-tetrahydrocannabinol je uvedena v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako látka psychotropní.
2. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně uložil obviněné podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 15 (patnácti) měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, a to do všech jeho výroků. V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“, anebo „stížnostní soud“) podle §256 tr. řádu odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Dvořáčka, advokáta, dovolání, které opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, v témže znění (pozn. Nejvyššího soudu: nebude-li uvedeno jinak, je v tomto usnesení uváděno znění trestního řádu účinné od 1. 1. 2022). To proto, neboť podle obviněné bylo její odvolání zamítnuto i přesto, že v řízení předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
5. Jde-li o skutek uvedený výše pod bodem I. obviněná proti tomuto brojí s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve spojení s §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Připomíná ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, jež se prosadí i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Podle této (mimo jiné) platí, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces, a proto námitka porušení práva na spravedlivý proces je podle ní vždy způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
6. Podle obviněné soud prvního stupně nesprávně posoudil po právní stránce její nenastoupení do výkonu trestu odnětí svobody, uloženého jí trestním příkazem soudu prvního stupně ze dne 29. 1. 2015, č. j. 37 T 8/2015-81, jenž nabyl právní moci dne 3. 3. 2015, ačkoliv dne 15. 9. 2020 převzala výzvu téhož soudu k nástupu výkonu tohoto trestu. O výkonu daného trestu podle přesvědčení obviněné ale nemělo být vůbec rozhodnuto, a výzva k jeho nástupu jí tedy neměla zasílána. Naopak, daný soud měl podle ní iniciovat nápravu nezákonného rozhodnutí.
7. Ze spisu vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 37 T 8/2015, totiž plyne, že shora označeným trestním příkazem téhož soudu byla uznána vinnou přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými prostředky a psychotropními látkami a jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za což jí byl podle téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Výkon tohoto trestu byl současně podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 28 (dvaceti osmi) měsíců. Pravomocným usnesením ze dne 26. 9. 2017, č. j. 37 T 8/2015-144, tentýž soud rozhodl, že podle §330 odst. 1 tr. řádu, za použití §83 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, se výše uvedené podmíněné odsouzení ponechává v platnosti a zkušební doba se prodlužuje o 2 (dva) roky, přičemž současně byl nad obviněnou stanoven dohled. Usnesením ze dne 26. 5. 2020, č. j. 37 T 8/2015-229, pak tentýž soud rozhodl, že podle §330 odst. 1 tr. řádu se za použití §86 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku ponechává výše uvedené podmíněné odsouzení obviněné v platnosti a zkušební doba se prodlužuje o 8 (osm) měsíců, přičemž nad obviněnou opětovně stanovil dohled. Uvedené usnesení však nenabylo právní moci, neboť proti němu podal státní zástupce stížnost. Usnesením stížnostního soudu ze dne 28. 7. 2020, č. j. 13 To 156/2020-237, bylo posledně uvedené usnesení soudu prvního stupně zrušeno, načež stížnostní soud rozhodl tak, že podle §86 odst. 1 tr. zákoníku obviněná vykoná trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, který jí byl uložen trestním příkazem soudu prvního stupně ze dne 29. 1. 2015, č. j. 37 T 8/2015-81, a pro jeho výkon obviněnou zařadil do věznice s ostrahou.
8. Podle obviněné z výše popsaného plyne, že na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2017, došlo k prodloužení zkušební doby podmíněného odsouzení do 3. 7. 2019. Další prodloužení zkušební doby usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 5. 2020, již právní moci nenabylo, neboť toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením stížnostního soudu ze dne 28. 7. 2020. Zrušením usnesení o prodloužení zkušební doby podle obviněné nastala uplynutím jednoho roku od konce zkušební doby, tedy dnem 3. 7. 2020 „fikce osvědčení se“ ve smyslu §86 odst. 2 tr. zákoníku. Stížnostní soud proto již nemohl učinit rozhodnutí o tom, že obviněná trest odnětí svobody vykoná (k tomu obviněná odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 6. 5. 1976, sp. zn. 4 Tz 81/76, uveřejněného pod č. 4/1978 Sb. rozh. tr. a Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 10. 1. 1977, sp. zn. 7 Tz 44/76, uveřejněného pod č. 5/1978 Sb. rozh. tr.).
9. Popsané skutečnosti podle obviněné zákonitě vedou k závěru, že usnesení stížnostního soudu ze dne 28. 7. 2020 je nezákonné, důsledkem čehož je dekriminalizace jejího jednání spočívajícího v nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody. Tuto námitku přitom vznesla obviněná již dříve, ale jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se s ní vypořádaly nesprávně, když podle odvolacího soudu může i po uplynutí jednoroční lhůty stížnostní soud rozhodnout o tom, že se původně podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná, bylo-li učiněno do doby jednoho roku od skončení zkušební doby jakékoli rozhodnutí uvedené v §86 odst. 1 větě první, části za středníkem tr. zákoníku. S tím obviněná nesouhlasí. Má za to, že je-li součástí rozhodnutí stížnostního soudu výrok zrušující rozhodnutí soudu prvního stupně, nastane již tímto výrokem zpětně osvědčení se ze zákona. Ze smyslu příslušných zákonných ustanovení je totiž nutno dovodit, že rozhodnutí o tom, že se trest vykoná, může učinit jak soud prvního stupně, tak soud stížnostní toliko do 1 roku od skončení zkušební doby. Je však zcela nerozhodné, kdy takové rozhodnutí nabude právní moci. Odkázal-li odvolací soud na okolnost, že ona sama snad měla zavinit průtahy v řízení, a tedy i opožděnost rozhodnutí ve smyslu §86 odst. 2 tr. zákoníku, pročež by soud rozhodující o osvědčení se nebyl vázán jednoroční lhůtou, nelze přehlédnout, že to byla ona, kdo u veřejného zasedání dne 26. 5. 2020 souhlasila s jeho konáním, ač neměla zachovánu zákonnou lhůtu k přípravě. Umožnila tak bez obstrukcí soudu ve lhůtě rozhodnout. Navíc při rozhodování o dalším osudu podmíněného trestu, uloženého v této věci, se soudy obou stupňů z tohoto pohledu věcí nezabývaly.
10. S ohledem na výše uvedené má proto obviněná hmotněprávní posouzení skutku spočívajícího v nenastoupení trestu odnětí svobody za nesprávné.
11. Stran skutku uvedeného výše pod bodem II. obviněná uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje v tom, že pro předmětný skutek je zcela zásadním zjištěním soudu prvního stupně, že měla poskytovat marihuanu (kromě odběratelů nezjištěných, na nezjištěném místě a v neuvedeném rozsahu) svědkům A. Č. a P. J. Při stanovení těchto skutkových zjištění podle obviněné soud prvního stupně vyšel z důkazů, které byly pořízeny způsobem rozporným s trestním řádem.
12. Tak svědkyně Č. v souladu se svým zákonným oprávněním odmítla před soudem vypovídat, když po řádném poučení jako důvod uvedla, že by svojí výpovědí mohla poškodit sebe samu a mohla by být trestně stíhaná. S ohledem na charakter trestné činnosti, kdy obviněná sama je uživatelkou drog, stejně jako svědkyně a jak vyplývá z výpovědi obviněné i zkušeností orgánů trestního řízení, uživatelé drog si mezi sebou drogy dávají a prodávají, je zřejmé, že svědkyně je osobou, u níž bylo dáno právo na odepření výpovědi podle §100 odst. 2 tr. řádu. Za této situace nemohl podle obviněné soud výpověď přečíst podle §211 odst. 3 tr. řádu, když nebyla splněna podmínka odepření výpovědi bez oprávnění. S ohledem na absenci výslovného prohlášení podle §211 odst. 4 tr. řádu, o nevyužití práva odepřít výpověď v protokolu o svědecké výpovědi učiněné v přípravném řízení, pak nebylo možno tuto výpověď číst ani podle §211 odst. 3 tr. řádu. Obdobná situace nastala i v případě svědka J., který jasně u hlavního líčení uvedl, že by svou výpovědí uškodil sobě i „M.“, přičemž je zřejmé, že tím měl na mysli nebezpečí trestního stíhání (když ostatně sám ve své výpovědi uvedl, že občas poskytl marihuanu obviněné). Pokud jde o vztah k obviněné, nesměřovaly dotazy na svědka tak, aby bylo možno usoudit, zda by újmu způsobenou obviněné pociťoval jako svoji vlastní, nicméně s ohledem na dříve uvedené, již toto rozhodující není.
13. Obviněná přitom nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož bylo možné výpovědi daných svědků použít proto, že tito byli v přípravném řízení vyslechnuti za účasti tehdejší obhájkyně obviněné a byli řádně poučeni, když neuvedli ani náznakem, že mají důvod k odepření výpovědi, a tedy jejich prohlášení u hlavního líčení nebyla relevantní. Podle obviněné její námitky nesměřovaly k tomu, že by byla porušena práva obhajoby, nebo by výpovědi z přípravného řízení byly absolutně nepoužitelné. Jestliže oba svědci oprávněně (kdy nic nesvědčí o opaku) odmítli vypovídat a soud jim toto nevyvracel [ani je neupozornil na to, že ani právo na odmítnutí výpovědi není absolutní a co z toho vyplývá], nebylo možno jejich výpovědi přečíst podle žádného ustanovení trestního řádu, a proto ani použít ke skutkovým zjištěním. Osočil-li odvolací soud obhajobu z přepjatého formalismu, obviněná dodává, že právě důsledné lpění na dodržování procesních ustanovení a předvídání procesní situace i do budoucna, zabrání situacím, kdy nelze důkazní materiál v řízení použít.
14. Podle obviněné jsou tedy důkazy provedené přečtením výpovědí svědků Č. a J. procesně nepoužitelné a je tak dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
15. Vzhledem k výše předestřeným námitkám proto obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace konstatuje, že první dovolací námitku obviněné lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho tzv. druhé variantě ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tuto námitku ale shledala neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.
17. Obviněná svoji shora předestřenou argumentaci uplatnila již v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, přičemž soud prvního stupně se na margo uvedeného vyjádřil přesvědčivě v bodu 16. svého rozsudku a odvolací soud v bodu 9. svého usnesení. Se závěrem soudů obou stupňů, podle nichž fikce osvědčení se ve smyslu §83 odst. 3 tr. zákoníku (popř. §86 odst. 2 tr. zákoníku) v případě obviněné nenastala, se státní zástupkyně plně ztotožňuje s tím, že soud prvního stupně v zákonné lhůtě rozhodl o tom, že ponechává podmíněné odsouzení obviněné v platnosti a prodlužuje zkušební dobu. Na tom podle ní nemůže nic změnit ani pozdější rozhodnutí stížnostního soudu, kterým zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a sám rozhodl tak, že obviněná původně podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná.
18. Státní zástupkyně je nadto přesvědčená, že při jazykovém a teleologickém výkladu §83 odst. 3 tr. zákoníku je možné dospět k závěru, že smyslem tohoto ustanovení je, aby v případě, že soud neučinil žádné z rozhodnutí podle §83 odst. 1 tr. zákoníku, nastala po uplynutí jednoho roku od skončení zkušební doby fikce osvědčení se, která má sloužit k tomu, aby odsouzená osoba nezůstávala neomezeně dlouho ve stavu právní nejistoty zapříčiněné nečinností soudu. K takovému výkladu ustanovení §83 odst. 3 tr. zákoníku se přiklání i komentář ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1047, podle něhož by vzniku fikce osvědčení bránilo i nepravomocné rozhodnutí v uvedeném smyslu. Poukazuje také na odlišně vyznívající závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 3. 3. 1965, sp. zn. 10 Tz 15/65, uveřejněného pod č. 35/1965 Sb. rozh. tr. a obviněnou zmiňovaná rozhodnutí Rt 4/1978 a Rt 5/1978, kdy se domnívá, že nejednotná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou staršího data, nic nemění na tom, že soudní praxe se ve výkladu tohoto ustanovení v průběhu let unifikovala, což se projevilo i v označeném komentáři k tomuto ustanovení.
19. K druhé dovolací námitce obviněné státní zástupkyně dodává, že tuto lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho tzv. druhé alternativně ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. I tuto námitku považuje za neopodstatněnou.
20. Obviněná uvedené tvrdila již v odvolacím řízení a odvolací soud se s danou námitkou vypořádal v bodu 11. svého usnesení, kde uvedl, že pokud obviněnou zmiňovaní svědci odmítli v hlavním líčení vypovídat poté, co byli v přípravném řízení vyslechnuti po zahájení trestního stíhání na protokol o výslechu svědka za účasti tehdejší obhájkyně obviněné a poté, co byli řádně poučení o právu odepřít výpověď, kterého nevyužili, načež soud prvního stupně jejich výpovědi přečetl podle §211 odst. 3 tr. řádu, tak pochybil pouze v tom, že tyto měl přečíst podle §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu. Dané pochybení označil odvolací soud za formální a nemající věcný dopad na čtené výpovědi a na procesní použitelnost samotných výpovědí, pročež celkově označil postup soudu prvního stupně za správný. Státní zástupkyně se se závěry odvolacího soudu ztotožňuje a plně na ně odkazuje, neboť ani obviněná nerozporuje, že výslech svědků byl učiněn v přípravném řízení procesně použitelným způsobem po zahájení trestního stíhání za účasti její obhájkyně. Namítá-li obviněná, že protokoly o výslechu obou svědků z přípravného řízení postrádají prohlášení o tom, že tito nevyužívají svého práva a ve věci budou vypovídat, je tomu tak proto, neboť tito svědci neuvedli žádné skutečnosti svědčící o tom, že by patřili do okruhu osob oprávněných odepřít výpověď podle §100 tr. řádu. Proto také nebyly jejich výpovědi v hlavním líčení podle státní zástupkyně čteny podle §211 odst. 4 tr. řádu. Postoj svědků Č. a J. v přípravném řízení byl ale jedním z důvodů, proč soud prvního stupně neshledal v hlavním líčení podmínky pro to, aby mohli odepřít svou výpověď (viz bod 5. rozsudku soudu prvního stupně) a přečetl jejich výpovědi z přípravného řízení podle §211 odst. 4 tr. řádu, byť formálně správně měl jejich výpovědi přečíst podle §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu, což konstatoval i odvolací soud s dodatkem, že soud prvního stupně správně posoudil důvody, pro které svědci odmítli v hlavním líčení vypovídat, jako irelevantní.
21. Státní zástupkyně tak uzavírá, že ač bylo dovolání obviněné podáno na podkladě argumentace, kterou lze podřadit pod výše uvedené dovolací důvody, zjevně není opodstatněné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
22. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněné k případné replice . V té obviněná uvádí, že vyjádření státní zástupkyně zakrývá skutečnou podstatu tvrzených důvodů dovolání. Především pokud jde o otázku, zda v případě obviněné nastala fikce osvědčení se ve smyslu §83 odst. 3 tr. zákoníku zdůrazňuje, že soud prvního stupně rozhodl o prodloužení zkušební doby, avšak stížnostní soud jeho rozhodnutí již po uplynutí jednoroční lhůty zrušil a sám rozhodl o tom, že obviněná trest vykoná. Přitom z judikatury Nejvyššího soudu zmiňované v samotném vyjádření jsou zřejmé principy, kterými se v takovém případě rozhodování řídí. Pro zdůraznění obviněná nastiňuje, že pokud soud prvního stupně rozhodne před uplynutím jednoroční lhůty o tom, že odsouzený trest odnětí svobody vykoná, brání taková skutečnost osvědčení fikcí uplynutím jednoho roku. Pokud stížnostní soud, který rozhoduje po uplynutí jednoho roku o stížnosti, napadené rozhodnutí zruší, již samotným zrušením nastane fikce osvědčení a jiné rozhodnutí, tedy ani prodloužení zkušební doby není možné, neboť by bylo učiněno po uplynutí jednoroční lhůty. Fikce osvědčení se nastane k datu uplynutí jednoroční lhůty. Rozhodne-li soud prvního stupně před uplynutím jednoroční lhůty o osvědčení odsouzeného, nemůže již stížnostní soud rozhodnout po uplynutí jednoroční lhůty o tom, že odsouzený trest vykoná, ale ani o tom, že se prodlužuje zkušební doba, neboť zrušením rozhodnutí by sice bylo osvědčení se odklizeno, ale znovu by nastalo v důsledku uplynutí jednoroční lhůty, a to fikcí ke dni uplynutí jednoroční lhůty.
23. Obecně tak podle obviněné platí, že jak rozhodnutí o tom, že se trest odnětí svobody vykoná, tak rozhodnutí o prodloužení zkušební doby, brání vzniku fikce osvědčení se podle §83 odst. 3 tr. zákoníku, ovšem zrušující výrok rozhodnutí stížnostního soudu, učiněný po uplynutí jednoroční lhůty, vyvolá fikci osvědčení k datu uplynutí jednoroční lhůty, takže stížnostní soud, stejně jako soud prvního stupně, již nemohou činit žádné další rozhodnutí. Tak tomu bylo právě v její trestní věci.
24. Ohledně druhé dovolací námitky obviněná zdůrazňuje, že oba svědci jsou osobami, u nichž je dáno právo na odepření výpovědi podle §100 odst. 2 tr. řádu, a to s ohledem na charakter trestné činnosti, když jde o uživatele drog (jímž byla v předmětné době i ona sama), přičemž je orgánům činným v trestním řízení nepochybně známo, že uživatelé drog si mezi sebou drogy dávají a prodávají, což může naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Protože se jedná o svědky s právem odepřít výpověď, kteří se tohoto práva u soudu dovolali, nebylo možno číst jejich výpověď z přípravného řízení podle §211 odst. 3 tr. řádu, ale ani podle §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu a rovněž nikoli podle §211 odst. 4 tr. řádu, neboť chybí výslovné prohlášení o nevyužití práva odepřít výpověď v protokolu o svědecké výpovědi v přípravném řízení. Sama skutečnost, že u výslechu v přípravném řízení byla tehdejší obhájkyně obviněné, pak žádný vztah k možnosti číst výpověď za této situace nemá.
25. To, že právo odmítnout výpověď není absolutní a co z toho pro danou věc vyplývá, samozřejmě mohl soud prvního stupně vůči svědkům uplatnit. Protože tak ale neučinil, nemůže podle obviněné jejich právo na odmítnutí výpovědi následně zpochybňovat. Rovněž nelze nahlížet na požadavek obhajoby na důsledné uplatnění trestního řádu jako na přepjatý formalismus. Obviněná proto shrnuje, že dovolání podala zcela oprávněně.
III.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněné přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
27. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnou uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
28. Obviněná ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu (v jeho druhé variantě), ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
29. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu platí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí ( první varianta ) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [ druhá varianta ]. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
30. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
31. Smyslem tohoto nového dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
32. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
33. Závěrem této části odůvodnění nezbývá než připomenout, že Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
34. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, včetně řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že obě stěžejní dovolací námitky obviněné sice naplňují jí vymezené dovolací důvody, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Protože současně nezjistil, že by postupem soudů nižších stupňů byl porušen některý z komponentů práva obviněné na soudní ochranu ve smyslu Hlavy páté Listiny, resp. jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, nemohl dovolání obviněné vyhovět. K dovolacím námitkám – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
35. Prvá část dovolací argumentace obviněné se týká právního posouzení skutku popsaného výše pod bodem I., konkrétně výkladu §86 odst. 2 tr. zákoníku, od něhož se odvíjí právní kvalifikace jejího jednání spočívajícího v nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody uloženého jí trestním příkazem soudu prvního stupně ze dne 29. 1. 2015, č. j. 37 T 8/2015-81, a to přes výzvu k jeho nastoupení, kterou převzala dne 15. 9. 2020. Obviněná tedy zjevně namítá nesprávné právní posouzení skutku soudem prvního stupně ve smyslu §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, ve spojení s §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud je toho názoru, že závěry soudu prvního stupně uvedené v bodu 16. jeho rozsudku, stejně tak i odvolacího soudu uvedené v bodu 9. jeho usnesení stran výkladu dotčeného ustanovení jsou věcně správné.
36. Podle §86 odst. 1 věty první a části věty druhé tr. zákoníku platí, že jestliže podmíněně odsouzený, ohledně něhož byl vysloven dohled, vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu.
37. Podle §86 odst. 2 tr. zákoníku platí, že neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.
38. Konečně z §86 odst. 3 tr. zákoníku se podává, že bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.
39. Stručně řečeno jde o to, že podle obviněné je třeba §86 odst. 2 tr. zákoníku vykládat tak, že odsouzený se osvědčí i v případě, když soud prvního stupně před uplynutím jednoroční lhůty uvedené v §86 odst. 2 tr. zákoníku rozhodne některým ze způsobů uvedených v §86 odst. 1 tr. zákoníku, avšak následně je v rámci řízení o stížnosti – ale už po uplynutí jednoroční lhůty – jeho rozhodnutí zrušeno a nahrazeno rozhodnutím stížnostního soudu. V důsledku nastoupení tzv. fikce osvědčení se odsouzeného pak podle §86 odst. 3 tr. zákoníku platí, že se na tohoto hledí, jako by nebyl odsouzen (tedy dojde k zahlazení odsouzení dané osoby ex lege , tj. na základě zákona, bez potřeby dalšího rozhodnutí soudu o zahlazení dotčeného odsouzení).
40. Při přijetí takto předestřeného výkladu by zákonitě platilo, že jestliže předmětné odsouzení obviněné bylo zahlazeno podle §86 odst. 2 tr. zákoníku ex lege ke dni 4. 7. 2020 (viz §139 tr. zákoníku), pak následné rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 28. 7. 2020, č. j. 13 To 156/2020-237, o tom, že trest odnětí svobody uložený obviněné trestním příkazem soudu prvního stupně ze dne 29. 1. 2015, č. j. 37 T 8/2015-81, se podle §86 odst. 1 tr. zákoníku vykoná, postrádalo zákonný podklad. Soud prvního stupně by poté nemohl obviněnou vyzvat k nastoupení takového „trestu“ a ta by nevyhověním této výzvě nemohla naplnit objektivní stránku skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, spočívající v tom, že „bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody“.
41. Nejvyšší soud však zastává opačný výklad §86 odst. 2 tr. zákoníku, než jaký předkládá obviněná, a to z následujících důvodů.
42. Obviněnou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 6. 5. 1976, sp. zn. 4 Tz 81/76, uveřejněné pod č. 4/1978 Sb. rozh. tr. řeší toliko situaci, kdy nalézací soud o tom, že odsouzený trest vykoná, rozhodl až po uplynutí jednoroční lhůty stanovené podle §60 odst. 3 tr. zákona (nešlo tedy o případ, kdy by takové rozhodnutí bylo učiněno ještě před uplynutím jednoroční lhůty a následně, již po jejím uplynutí, bylo zrušeno). Z tohoto důvodu se tedy v nyní projednávané věci neuplatní.
43. Další obviněnou citované rozhodnutí, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 10. 1. 1977, sp. zn. 7 Tz 44/76, uveřejněné pod č. 5/1978 Sb. rozh. tr., se v nyní projednávané trestní věci též neuplatní, neboť v tomto případě nalézací soud rozhodl ještě před uplynutím jednoroční lhůty podle §60 odst. 3 tr. zákona (pozn. dnes §83 odst. 3 tr. zákoníku) o tom, že se odsouzený osvědčil. Ke stížnosti prokurátora však bylo jeho rozhodnutí po uplynutí jednoroční lhůty nadřízeným soudem zrušeno a tento rozhodl, že odsouzený uložený trest odnětí svobody vykoná. Rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky je přitom založeno na závěru, podle něhož ze smyslu §60 odst. 3 tr. zákona lze vyvodit, že k vyloučení účinků uvedených v tomto zákonném ustanovení musí, byť nepravomocné rozhodnutí, vydané před uplynutím lhůty jednoho roku po skončení stanovené zkušební doby vyslovit, že se trest vykoná (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 3. 1965, sp. zn. 10 Tz 15/65, uveřejněné pod č. 35/1965 Sb. rozh. tr.), nikoli však, že se odsouzený osvědčil, aby pak teprve po uplynutí této lhůty soud druhého stupně k stížnosti prokurátora toto rozhodnutí změnil.
44. Nejvyšší soud má za to, že účelem právní úpravy obsažené v §86 odst. 2 tr. zákoníku, je dosažení stavu, aby odsouzený nebyl nadále v nejistotě stran rozhodnutí o jeho osvědčení se ve zkušební době, resp. – a v tom je třeba spatřovat podle Nejvyššího soudu stěžejní význam dotčených ustanovení – v nejistotě o tom, zda soudy neopomenuly rozhodnout o jeho osvědčení se po uplynutí zkušební doby (viz přiměřeně také dílo citované shora v bodu 18.). Toho je dosaženo tím, že zákon ukládá soudu, aby ve stanovené lhůtě rozhodl některým ze způsobů stanovených v §86 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž nezakotvuje zároveň požadavek, aby takové rozhodnutí nabylo právní moci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 3. 1965, sp. zn. 10 Tz 15/65, uveřejněné pod č. 35/1965 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy k vyloučení nastoupení tzv. fikce osvědčení toliko postačuje, že soud učiní některé z rozhodnutí podle §86 odst. 1 tr. zákoníku před uplynutím jednoroční lhůty. Je bezpředmětné, zda takové rozhodnutí posléze nabyde právní moci či nikoliv.
45. Rozhodl-li tedy v nyní projednávané trestní věci soud prvního stupně před koncem jednoroční lhůty, který připadl na 4. 7. 2020, usnesením ze dne 26. 5. 2020, č. j. 37 T 8/2015-229, tak že podle §330 odst. 1 tr. řádu se za použití §86 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku ponechává výše uvedené podmíněné odsouzení obviněné v platnosti a zkušební doba se prodlužuje o 8 (osm) měsíců, přičemž nad obviněnou opětovně stanovil dohled, mělo takové rozhodnutí za následek vyloučení nastoupení fikce osvědčení podle §86 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k danému odsouzení obviněné. Skutečnost, že označené rozhodnutí soudu prvního stupně již nenabylo právní moci, neboť na podkladě stížnosti státního zástupce je stížnostní soud usnesením ze dne 28. 7. 2020, č. j. 13 To 156/2020-237, zrušil a současně (mimo jiné) rozhodl, že podle §86 odst. 1 tr. zákoníku obviněná vykoná trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, který jí byl uložen trestním příkazem soudu prvního stupně ze dne 29. 1. 2015, č. j. 37 T 8/2015-81, již nemělo žádný význam co do případného uplatnění fikce osvědčení ve smyslu §86 odst. 2 tr. zákoníku.
46. Za takové situace pak soud prvního stupně správně právně posoudil výše popsané jednání obviněné, které zcela zjevně naplňuje znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Právnímu posouzení skutku uvedenému shora pod bodem I. soudem prvního stupně proto Nejvyšší soud nemá co vytknout a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu byl tedy obviněnou uplatněn zjevně neopodstatněně.
47. Stran druhé dovolací námitky obviněné platí, že tato se týká skutku popsaného výše pod bodem II., in concreto procesní použitelnosti výpovědí svědků Č. a J. Obviněná se domnívá, že oba svědci měli již od počátku trestního řízení právo odepřít vypovídat podle §100 odst. 2 tr. řádu, pročež jejich výpovědi z přípravného řízení mohly být v hlavním líčení čteny jen za podmínek §211 odst. 4 tr. řádu, které ale nebyly splněny. Obviněná tedy zjevně namítá, že rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ve smyslu §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. I zde se Nejvyšší soud ztotožňuje s náhledem soudů nižších stupňů na danou otázku (viz především bod 11. usnesení odvolacího soudu).
48. V podstatě jde o to, že obviněná zastává odlišný náhled na oprávněnost odepření výpovědí označenými svědky v hlavním líčení. Má za to, že u obou svědků již od počátku řízení byly dány důvody podle §100 odst. 2 tr. řádu, přičemž v takové situaci měl policejní orgán po řádném poučení svědků o jejich právu odepřít vypovídat tyto vyzvat k výslovnému prohlášení, že tohoto práva nevyužívají a takové prohlášení zachytit v protokolech o jejich výsleších.
49. Z obsahu napadených rozhodnutí je ale zřejmé, že soudy nižších stupňů v případě obou svědků dospěly k závěru, že jde o osoby, jimž uvedené právo nenáleží, a proto absenci výslovného prohlášení ve smyslu §211 odst. 4 tr. řádu nepovažovaly za jakkoliv relevantní. Svědkyně Č. v rámci hlavního líčení uvedla, že její výpověď by ji mohla poškodit, když by mohla být trestně stíhána. Svědkyní uváděné důvody však samosoudkyně soudu prvního stupně neshledala jako dostačující pro odepření výpovědi. Svědek J. u hlavního líčení uvedl, že je kamarádem obviněné, zná se s ní osm až devět let a znají se i jejich rodiny, vídal se s ní jednou týdně až jednou měsíčně. Poté, co samosoudkyně soudu prvního stupně svědku sdělila, že jím uvedené skutečnosti pro odepření výpovědi nepostačují, tento sdělil, že na policii uvedl to samé co dnes (viz č. l. 348 verte až 349). V přípravném řízení svědkyně Č. i po poučení (mimo jiné) podle §100 odst. 2 tr. řádu a potvrzení, že tomuto rozuměla a další vysvětlení nežádala, neuvedla žádné skutečnosti, které by bránily její výpovědi. Následně také vypověděla, kterak jí obviněná poskytovala marihuanu (viz č. l. 254). Rovněž svědek J. v přípravném řízení po předchozím poučení podle §100 odst. 2 tr. řádu neuvedl žádné skutečnosti, které by bránily jeho výpovědi, a následně popsal, jak mu obviněná zdarma poskytovala marihuanu (viz č. l. 258).
50. Jestliže tedy na základě takovéto procesní situace soud prvního stupně dospěl k závěru, že oba svědci bez oprávnění odepřeli v hlavním líčení vypovídat, pročež za splnění dalších podmínek podle §211 odst. 3 tr. řádu přistoupil ke čtení protokolů o jejich dřívějších výpovědích z přípravného řízení, postupoval správně. Skutečnost, že soud prvního stupně nedostál zcela přesné citaci zákonného ustanovení, které aplikoval, když zjevně přistoupil ke čtení daných výpovědí na podkladě §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu, je třeba hodnotit jako toliko formální pochybení tohoto soudu, jak ostatně přesvědčivě vyložil i odvolací soud v bodu 11. svého usnesení.
51. Z těchto důvodů Nejvyšší soud ani druhou dovolací námitku obviněné, jakkoliv odpovídala jí uplatněnému dovolacímu důvodu, neshledal opodstatněnou.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
52. Závěrem Nejvyšší soud shrnuje, že i přesto, že dovolací námitky obviněné M. R. odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, její dovolání z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněným, pročež jej musel podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.