ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.539.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 539/2022-560
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2022 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného L. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 73/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 12/2021, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 73/2022, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 3 T 12/2021.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na obě zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2020, sp. zn. 2 ZT 53/2020, bylo podle §307 odst. 1 tr. řádu podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněného L. K. (dále též jen „obviněný“) pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že podle §307 odst. 3 tr. řádu byla stanovena zkušební doba v trvání osmnácti měsíců.
2. Toto usnesení však právní moci nenabylo, neboť proti němu podal obviněný stížnost. O tomto řádném opravném prostředku rozhodla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. KZT 1374/2020, a to tak, že usnesení státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství podle §149 odst. 1 tr. řádu zrušila a podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu státní zástupkyni uložila o věci znovu jednat a rozhodnout. Následně byla dne 1. 2. 2021 na osobu obviněného státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podána u Obvodního soudu pro Prahu 1 obžaloba pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 3 T 12/2021, byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin byl obviněný podle §175 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se měl obviněný uvedeného přečinu dopustit tím, že
dne 12. 2. 2020 v době kolem 10:20 hodin telefonoval R. Š., nar. XY, prokuristovi společnosti A., IČO XY, a během více než šestiminutového hovoru, který R. Š. přijal na blíže neurčeném místě v obvodu Prahy 1, ho vinil ze svých problémů, které má z titulu člena představenstva společnosti A., IČO XY, a kvůli kterým je proti němu vedeno trestní stíhání, přitom R. Š. sdělil, že jeho náklady na obhájce dosáhly 600.000 Kč a že po R. Š. požaduje uhradit polovinu těchto nákladů, tedy částku 300.000 Kč, a pokud mu tuto částku neuhradí, zveřejní řadu interních dokumentů a zpráv společnosti A. s údaji klientů, pro které v minulosti pracoval, a řadu dokumentů s osobními a firemními údaji zveřejní i samotným klientům, kterými byly a jsou významné finanční instituce v České republice, družstevní záložny, banky, obchodníci s cennými papíry, investiční společnosti apod., čímž R. Š. a společnost A. totálně zničí, k čemuž by také skutečně došlo, jelikož v důsledku ztráty důvěry klientů by společnost A. nemohla podnikat ve svém oboru a fungovat na trhu, přičemž v návaznosti na tento telefonát pak ještě téhož dne zaslal R. Š. e-mail, v němž sděloval číslo bankovního účtu, na který má peníze poslat, a jehož přílohou byly některé interní materiály společnosti A., čímž prokázal, že interními materiály společnosti A. skutečně disponuje, a dále dne 27. 2. 2020 ve 12:45 hodin zatelefonoval R. Š. znovu a dotazoval se ho, jak se v dané záležitosti rozmyslel, přitom požadoval zaslání peněz a zdůrazňoval, jaké důsledky mohou nastat, pokud mu nevyhoví, že v takovém případě skončí nejen R. Š., ale i celá společnost A.
5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 3 T 12/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 7 To 419/2021, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Obvodní soud pro Prahu 1 následně svým usnesením ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 3 T 12/2021, podle §231 odst. 1 tr. řádu za užití §223 odst. 2 tr. řádu z důvodů specifikovaných v §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu trestní stíhání obviněného L. K. pro výše uvedené jednání zastavil. Proti tomuto usnesení podala v neprospěch obviněného L. K. stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, načež Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 73/2022, tuto stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Citované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 73/2022, napadl nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) dovoláním podaným v neprospěch obviněného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť napadeným usnesením bylo podle jeho názoru rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. řádu, přestože v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
8. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce vytkl soudům nižších stupňů, že ve svých rozhodnutích nesprávně posoudily otázku aplikace zásady zákazu reformationis in peius, ve světle které mimo jiné hodnotily vhodnost zastavení trestního stíhání obviněného v domnění, že trestní stíhání nemůže vést k vydání odsuzujícího rozsudku, jelikož na obviněného byla podána obžaloba poté, co tento sám napadl stížností původní rozhodnutí státního zástupce o podmíněném zastavení trestního stíhání . Podle nejvyššího státního zástupce se předmětný princip uplatňuje v případě opravných prostředků podaných proti rozsudku, usnesení o zastavení trestního stíhání nebo postoupení věci jinému orgánu. V dané souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že zatímco v případě usnesení vydaného státním zástupcem postupem podle §171 tr. řádu či podle §172 tr. řádu může dojít k jejich zrušení v neprospěch obviněného také ex offo v rámci mimořádného kasačního oprávnění nejvyššího státního zástupce podle §174a odst. 1 tr. řádu, tak v případě podmíněného zastavení trestního stíhání se takový mimořádný postup neaplikuje, což vychází právě i z odlišné povahy těchto odklonů od povahy konečného ukončení trestního stíhání v intencích §171 tr. řádu nebo §172 tr. řádu. Právě z důvodu jiného charakteru rozhodnutí státního zástupce vydaného podle §307 tr. řádu nebo §179g tr. řádu, jakožto fakultativního rozhodnutí záležejícího za splnění podmínek pro podání obžaloby ryze na vůli státního zástupce, není vyloučeno, že po podání stížnosti toliko osobou obviněného a následném zrušení odklonného rozhodnutí může v případě podání obžaloby další trestní stíhání dopadnout jak ve prospěch obviněného, tak v konečném důsledku i v jeho neprospěch.
9. Tento výklad podle dovolatele podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14. Naopak akceptace nepřípadného výkladu principu zákazu reformationis in peius , který v této věci zastává Městský soud v Praze, by podle nejvyššího státního zástupce nezbytně vedla k dalším nelogickým závěrům. Pokud by tak například došlo ke zrušení usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání v případě stížnostního přezkumu založeného jen stížností podané osobou obviněného, v jehož rámci by stížnostní orgán zjistil nesplnění zákonných podmínek pro takový postup, a pokud by ani následně nedošlo ke splnění chybějících podmínek pro podmíněné zastavení trestního stíhání, pak by se státní zástupce prakticky ocitl v zákonem nepředvídané situaci. Trestní řád v takovém případě nepočítá s jiným, pro obviněného alespoň částečně příznivějším, řešením, jako je upraveno v ustanovení §227 tr. řádu. Ustanovení §176 tr. řádu přitom podle nejvyššího státního zástupce není založeno na předpokladu, že by bylo možné podat obžalobu účelově s tím, aby došlo k pro obviněného příznivějšímu postupu, jímž by bylo zproštění obžaloby nebo za hypotetického předpokladu změny postoje obviněného v řízení před soudem i podmíněné zastavení trestního stíhání nebo oportunní zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu.
10. V další části podaného dovolání nejvyšší státní zástupce ve vztahu k možnosti zastavení trestního stíhání podle §231 odst. 1 tr. řádu za užití §223 odst. 2 tr. řádu z důvodů specifikovaných v §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu namítá, že z ustálené judikatury i odborné literatury plyne, že doznání podle §307 odst. 1 písm. a) tr. řádu se musí po obsahové stránce vztahovat na celý skutek, na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného trestného činu, tedy i na zavinění a protiprávnost. Nepostačuje tedy, že se obviněný dozná ke skutkovým okolnostem, když popře úmyslné nebo nedbalostní zavinění. Vzhledem k výpovědi obviněného v nyní posuzované věci a jeho postoji ke spáchanému činu, na němž setrval v průběhu celého trestního řízení, však nelze než konstatovat, že obviněný nejenže neučinil plné doznání podle §307 odst. 1 písm. a) tr. řádu ve vztahu k úmyslnému zavinění, ale ani k samotné protiprávnosti svého jednání. Jak je patrno z jeho obsáhlé výpovědi, po celou dobu své výhružné jednání omlouval předchozím jednáním poškozeného a považoval je za oprávněnou žádost o mimosoudní řešení sporu o uhrazení nákladů, které vynaložil v rámci svého předchozího trestního stíhání. Své jednání přitom bagatelizoval na jediný telefonát učiněný v afektu, kterým podle svého mínění vlastně nečinil nic protiprávního, nýbrž po poškozeném pouze požadoval oprávněnou finanční kompenzaci. Zcela přitom opomněl, že poškozenému adresoval záměrně též e-mail s číslem účtu, na který měl poškozený částku 300.000 Kč zaslat, a jako zesílení pohrůžky k tomuto e-mailu záměrně přiložil dokumenty, jejichž zveřejnění bylo způsobilé přivodit poškozenému jinou těžkou újmu ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku. Ačkoli tedy soudy obou nižších stupňů uzavřely, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obviněný svým opakovaným tvrzením, že poškozeného nechtěl vydírat, že své výhružky nemyslel vážně a že poškozený jeho telefonáty ani nemohl vnímat jako vyhrožování, skutkově vyloučil své doznání z hlediska přímého i nepřímého úmyslu.
11. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem nelze podle nejvyššího státního zástupce učinit jiný závěr, než že v nyní posuzované věci nebyl dán prostor pro podmíněné zastavení trestního stíhání z důvodu absence doznání obviněného podle §307 odst. 1 písm. a) tr. řádu tak, jak jej ve věci shledal Městský soud v Praze, ani nemohlo dojít k jeho zastavení z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. Byť oportunní zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu nevyžaduje explicitně doznání osoby obviněného, je třeba hodnotit, zda obviněný svým chováním po činu prokázal, že již není potřeba dalšího vedení trestního řízení vůči jeho osobě. Z hlediska podmínky chování obviněného po spáchání činu se tak doznání základních okolností, jimiž obviněný naplňuje zákonné znaky trestného činu, považuje za podstatnou okolnost, od níž se odvíjí úvaha o možnosti použití §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. Tento závěr logicky nelze učinit v případech, kdy obviněný nesouhlasí s dosud učiněnými závěry orgánů činných v trestním řízení o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu. V takovém případě totiž není možné z této okolnosti dovodit dosažení účelu trestního řízení, jehož cílem je mimo jiné i předcházení trestné činnosti, což nepochybně znamená, že obviněný si musí být vědom, že jeho jednání je trestné a že se takového jednání musí v budoucnu vyvarovat. V dané věci obviněný podle nejvyššího státního zástupce po spáchání činu nikterak neprokázal, že z hlediska preventivního účelu trestního řízení již není třeba dalšího řízení proti jeho osobě. Za výše uvedených skutkových okolností, které neumožňují učinit závěr, že vzhledem k přístupu obviněného ke spáchanému činu byl splněn účel trestního řízení, nelze z hlediska postupu podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu přeceňovat okolnosti akcentované soudy nižších stupňů, jako je řádný život obviněného či doba uplynulá od spáchání činu apod. Ostatně v kontextu s výpovědí obviněného, který výslovně nechtěl prohlásit, že by mu jeho jednání bylo líto, se jako přímo rozporné s provedeným dokazováním nejvyššímu státnímu zástupci jeví tvrzení nižších soudů o jeho projevené lítosti.
12. Nejvyšší státní zástupce proto závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení stížnostního soudu a jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. řádu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlasil přitom s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání i v případě předvídaném v §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
13. K tomuto dovolání se prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřil obviněný , který prohlásil, že s tímto dovoláním nesouhlasí, považuje je za zjevně neopodstatněné a naopak se ztotožňuje s napadeným usnesením městského soudu, jakož i jemu předcházejícím rozhodnutím nalézacího soudu, jímž došlo k zastavení jeho trestního stíhání. Obviněný dále ve svém vyjádření konkrétně uvedl, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zapotřebí zákaz reformationis in peius vykládat co nejextenzivněji a nelze penalizovat obviněného za využití jeho práva podat opravný prostředek, a to s cílem dosáhnout pro něho ještě výhodnějšího závěru trestního stíhání, a sice zastavení trestního stíhání podle §172 tr. řádu. Na tomto podle obviněného nemůže nic změnit ani existence kasačního oprávnění nejvyššího státního zástupce. Obviněný rovněž nesouhlasí s názorem nejvyššího státního zástupce, podle kterého fakultativní podmíněné zastavení trestního stíhání nepředjímá konečné skončení věci, jelikož toto tvrzení odhlíží od skutečnosti, že v případě rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání žije obviněný v naprosté jistotě, že je to pouze on, kdo sobě může způsobit obnovení trestního stíhání a eventuální odsouzení, a to následným nepříkladným životem a opakováním protiprávního jednání. Obviněný byl tedy podle svého tvrzení původním odsuzujícím rozsudkem penalizován za to, že opravný prostředek, který podal i s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius , byl využit proti němu, což by se nestalo, pokud by svého práva podat stížnost nevyužil.
14. Obviněný dále uvádí, že dovolání nejvyššího státního zástupce zcela pomíjí důležitou okolnost pro dané trestní řízení, a sice to, že obviněný a poškozený R. Š. spolu vystupovali v jiné trestní věci, kde byl obviněný nepravomocně zproštěn obžaloby a R. Š. figuroval v dané trestní věci jako svědek, přičemž z průběhu dokazování vyplynula vysoká míra pravděpodobnosti, že se R. Š. na trestném jednání podílel. V tomto kontextu je třeba uvést, že obviněný se v nyní řešené věci k trestnému činu doznal zcela, ve skutkové části nepopíral vůbec ničeho, pouze na svoji obranu uváděl to, že se daného jednání dopustil v afektu. K námitce nejvyššího státního zástupce stran postoje obviněného k trestné činnosti pak obviněný uvádí, že v souladu s komentářovou literaturou lze seznat, že za doznání se považuje i výpověď obviněného, ve které se tento dozná ke skutečnosti umožňující závěr o tom, že se přečinu dopustil, aniž by výslovně uváděl, že se cítí vinen určitým činem. Obviněný přitom podle svého tvrzení zvolil tento způsob doznání, čímž splnil nároky kladené §307 a násl. tr. řádu.
15. S ohledem na vše výše uvedené obviněný závěrem svého písemného vyjádření navrhl, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
17. Po prostudování dovolání Nejvyšší soud shledal, že nejvyšší státní zástupce všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
19. V souvislosti s nejvyšším státním zástupcem uplatněnými dovolacími důvody Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
20. V souvislosti s nejvyšším státním zástupcem souběžně uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu je třeba upozornit na skutečnost, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle §254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci nejvyšší státní zástupce citovaný dovolací důvod uplatnil ve druhé z výše uvedených alternativ a je tedy vázán na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu.
21. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
22. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Po tomto přezkumu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné a jím vznesené dovolací námitky uplatněným dovolacím důvodům odpovídají.
23. Z odůvodnění dovolání lze dovodit, že nejvyšší státní zástupce nesplnění zákonných podmínek pro zastavení trestního stíhání obviněného spatřuje v popření podstatných okolností trestné činnosti obviněným, přičemž dovolatel rozporuje rovněž závěr, že trestní stíhání pro obviněného nemohlo skončit méně příznivějším výsledkem, než jakým je opětovné podmíněné zastavení trestního stíhání.
24. Úvodem zhodnocení důvodnosti či nedůvodnosti procesního postupu soudu nižších stupňů se jeví vhodným zopakovat, které okolnosti podle jimi vydaných rozhodnutí v nyní posuzované věci odůvodnily zastavení trestního stíhání obviněného.
25. Nalézací soud ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 3 T 12/2021, na podkladě jím provedeného dokazování učinil závěr, že obviněný se dopustil jednání, které lze z formálního hlediska posoudit jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň dospěl k závěru, že v dané věci, a to zejména s přihlédnutím k povaze poškozenému hrozící újmy, nelze shledat, že by z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu bylo možné rozhodnout o beztrestnosti pachatele v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. V daném případě ovšem obvodní soud shledal existenci skutečností způsobilých naplnit zákonná kritéria postupu podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, a to zejména okolnosti případu spočívající v motivaci obviněného (tedy snahu obviněného o dosažení určitého zadostiučinění vůči poškozenému R. Š., jehož vinil ze svého mnohaletého trestního stíhání), dále jeho bezúhonnosti a skutečnosti, že obviněný poškozeného kontaktoval pouze dvakrát v průběhu několika týdnů, načež v jakémkoli nátlaku dále nepokračoval. Nalézací soud tedy s ohledem na výpověď obviněného, jenž popsal skutkový stav shodně s obžalobou, uzavřel, že dosavadní průběh trestního řízení, které z procesních důvodů neskončilo odsuzujícím rozsudkem, bude pro obviněného do budoucna dostatečným ponaučením, pročež lze konstatovat, že účelu trestního řízení bylo dosaženo, a to bez nepotřebného dalšího zatížení stran řízení i státu. V návaznosti na chování obviněného po spáchání činu tak nalézací soud trestní stíhání vedené vůči jeho osobě bez dalšího zastavil. Obvodní soud přitom rozhodoval v situaci, kdy citované rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebylo prvním rozhodnutím ve věci. Původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 3 T 12/2021, kterým byl obviněný L. K. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, byl totiž na podkladě odvolání obviněného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 7 To 419/2021, který následně vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud přitom tento postup odůvodnil tím, že s ohledem na původní usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2020, sp. zn. 2 ZT 53/2020, o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného, jež bylo Městským státním zastupitelstvím v Praze zrušeno na základě stížnosti obviněného, není možné v dalším řízení s ohledem na zákaz reformationis in peius rozhodnout méně příznivým způsobem, v důsledku čehož v úvahu přichází pouze příznivější rozhodnutí či opětovné podmíněné zastavení trestního stíhání, pro něž navíc podle odvolacího soudu byly splněny zákonné podmínky.
26. Stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaná proti citovanému usnesení o zastavení trestního stíhání byla nyní napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 73/2022, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta. Městský soud v Praze v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí uvedl, že obviněný skutkově nezpochybňoval to, co je mu kladeno za vinu, pročež nebyly dány překážky postupu podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. Obviněný podle stížnostního soudu sice prohlásil, že své jednání nepovažoval za vydírání, avšak rozhodné okolnosti popsal shodně s tím, kterak byly vymezeny v obžalobě, neboť doznal, že jednak na poškozeném R. Š. požadoval zaslání částky 300.000 Kč, a to jako kompenzaci části vlastních nákladů na obhajobu v trestní věci, v níž jím byl dříve obviněn z podílu na trestném činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, jakož i to, že mu přitom pohrozil rozšířením interních informací vztahujících se k jeho výdělečné činnosti, přičemž právě v tomto jednání shledal soud prvního stupně vydírání podle §175 tr. zákoníku, a to uskutečněné cíleně, tedy v přímém úmyslu. Následně stížnostní soud poukázal na další specifické okolnosti, které podle něj odůvodňují postup podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, přičemž argumentoval tím, že obviněný jednal v silném rozrušení pod vlivem toho, jakým způsobem do jeho života zasáhlo mnohaleté trestní stíhání pro zločin podle §248 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, dále že vyhrožoval poškozenému pouze dvakrát v průběhu několika týdnů a dobrovolně ve vyhrožování nepokračoval, projevil nad svým činem v trestním řízení lítost, před spácháním posuzovaného skutku vedl bezúhonný a řádný život, ke svému jednání se doznal, jeho jednání neznamenalo žádnou reálnou újmu v životě poškozeného a od doby spáchání již uplynula doba dvou let.
27. V návaznosti na dosud uvedené lze ve zkratce zmínit teoretická východiska užití soudy zvoleného procesního postupu.
28. Podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu může státní zástupce ve stadiu přípravného řízení zastavit trestní stíhání obviněného, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.
29. K zastavení trestního stíhání obviněného podle citovaného ustanovení jsou v řízení před soudem oprávněny též příslušné soudy. V případě soudu prvního stupně může dojít k zastavení trestního stíhání obviněného jeho usnesením buď při aplikaci §188 odst. 2 tr. řádu, a to již v rámci předběžného projednání obžaloby [v řízení před samosoudcem pak postupem podle §314c odst. 1 písm. b) tr. řádu] nebo při aplikaci §223 odst. 2 tr. řádu, shledá-li tento soud za hlavního líčení, že je tu některý z důvodů uvedených v §172 odst. 2 tr. řádu, případně i vydáním rozhodnutí mimo hlavní líčení (§231 tr. řádu). K zastavení trestního stíhání obviněného podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu ve spojení s §223 odst. 2 tr. řádu může soud přistoupit při splnění týchž podmínek, které zákon stanoví pro rozhodnutí státního zástupce, tedy jestliže je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo vzhledem k: a) významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán,
b) chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu (což se týká i náhrady nemajetkové újmy, popř. vydání bezdůvodného obohacení).
30. Zatímco podmínky v podobě významu chráněného zájmu, způsobu provedení činu a jeho následku a okolností, za nichž byl čin spáchán, jsou uvedeny alternativně (srov. spojku „nebo“), musí být podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu dána vždy (srov. spojku „a“). Takto stanovené podmínky je pak nutno vyhodnotit z hlediska dosažení účelu trestního řízení (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2201). Úprava obsažená v §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu přitom představuje procesní korektiv oproti korektivu materiálnímu, jenž je obsažen v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
31. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu představuje průlom do převažující zásady legality, jíž je české trestní řízení ovládáno, ve prospěch zásady oportunity a je projevem diskreční pravomoci státního zástupce, případně soudu. Řešení, jehož se aplikací uvedeného ustanovení dosahuje, tj. nepokračování v trestním stíhání, tu není opřeno o hledisko hmotněprávní (ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe, pojímání trestního práva jako ultima ratio ). Uvedeného výsledku se dosahuje procesním řešením skrze projev zásady oportunity, opřený o neúčelnost trestního postihu obviněného [srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád . Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer 2017, s. 1281]. Závěr o neúčelnosti trestního postihu musí mít vždy podklad ve skutkovém zjištění, že jsou dány okolnosti, kterými dochází ke kumulativnímu naplnění zákonných předpokladů aplikace §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu.
32. K obligatorní podmínce chování obviněného po spáchání činu, z něhož je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo, dovolatel zdůraznil, že doznání podle §307 odst. 1a) tr. řádu se musí po obsahové stránce vztahovat na celý skutek, na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného trestného činu, tedy i zavinění a protiprávnost. Doznání se přitom dle dovolatele považuje za jednu z podstatných základních okolností, od nichž se odvíjí úvaha o možnosti aplikace §172 odst. 2 tr. řádu. S uvedeným se Nejvyšší soud v plné míře ztotožňuje, přičemž k tomuto již v minulosti akcentoval, že podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu není splněna za situace, kdy obviněný v průběhu celého trestního řízení svou trestnou činnost popíral a neprojevil dostatečně či vůbec snahu po nápravě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 43/2005). Novější judikatura tyto závěry rozvíjí [„ Obviněný musí svým chováním po spáchání činu prokázat, že již není potřeba dalšího řízení vůči jeho osobě, přičemž takový závěr není zcela vyloučen ani za situace, kdy obviněný sice trestnou činnost v plném rozsahu nedoznává, avšak z jeho projevů po spáchání činu je zřejmé, že si je vědom podstatných okolností zakládajících trestní odpovědnost za své jednání, kterého se musí do budoucna vyvarovat. I v takovém případě je možné dovodit dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §1 odst. 1 tr. řádu “ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 105/2018, uveřejněné pod č. 24/2019 Sb. rozh. tr.)], současně však nadále doznání základních skutkových okolností, jimiž pachatel naplňuje zákonné znaky trestného činu, pokládá za podstatnou okolnost, od níž se odvíjí úvaha o možnosti aplikace §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. V označeném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, který podle uvedeného ustanovení trestní stíhání obviněného zastavil, zrušil, když zdůraznil, že „ pro postup podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu musí být splněna obligatorní podmínka chování obviněného po spáchání činu, jež zohledňuje zejména přístup obviněného k jím spáchanému trestnému činu. Obviněný musí svým chováním po spáchání činu prokázat, že již není potřeba dalšího řízení vůči jeho osobě. Logicky tento závěr nelze učinit v případech, kdy obviněný s dosud učiněnými závěry orgánů činných v trestním řízení o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu nesouhlasí. V takovém případě totiž nebude možné dovodit z této okolnosti dosažení účelu trestního řízení (viz §1 odst. 1 tr. řádu), když jedním z cílů je i předcházení trestné činnosti, což nepochybně znamená, že obviněný si musí být vědom, že jeho jednání je trestné a že takového jednání se musí vyvarovat v budoucnu. Pokud spáchání trestné činnosti popírá, je zřejmé, že si trestnosti svého jednání není vědom nebo nechce být vědom. Proto lze uzavřít, že pokud obviněný spáchání trestné činnosti ve vztahu k podstatným okolnostem popírá, nelze mít za to, že účelu trestního řízení bylo dosaženo .“
33. Jakkoli lze připustit, že v nyní posuzované věci soudy obou nižších stupňů k danému procesnímu řešení přistoupily poté, co dospěly k závěru, že z hlediska hmotněprávního nejsou žalobní tvrzení o spáchání činu soudně trestného obviněným zpochybněna, Nejvyšší soud se neztotožňuje se závěrem, že obviněný učinil doznání, které by bylo možno považovat za dostatečné. Tento závěr by bylo možno akceptovat jen tehdy, pokud by skutkový stav zjištěný ve věci obviněného byl srovnatelný s tím, co vyjádřilo posledně zmíněné rozhodnutí judikaturního významu. Opak je však nutno konstatovat již vzhledem k tomu, co zmínila dovoláním napadená rozhodnutí. Uvedl-li totiž nalézací soud, že nelze než uzavřít, že obviněný pod pohrůžkou jiné těžké újmy poškozeného R. Š. nutil, aby něco konal, a to v protikladu s obhajobou obviněného, jenž podle vyjádření soudu nesouhlasil s kvalifikací svého jednání a akcentoval okolnosti, v důsledku kterých považuje své jednání za prosté předložení požadavku na mimosoudní vyrovnání a nikdy neměl v úmyslu poškozeného R. Š. vydírat, tedy že naopak požadoval jen omluvu a poškozenému sdělil, že ačkoli by jej mohl zlikvidovat, nedokáže se zachovat jako on, pak tím nalézací soud vyjádřil, že má provedeným dokazováním taková skutková tvrzení obviněného za vyvrácená. Jinými slovy řečeno, nalézací soud takto konstatoval nesoulad zdůvodnění vzniklého stavu ve výpovědi obviněného se zjištěními plynoucími z provedeného dokazování. Vyšel-li z toho, že jednání, pro které byla na obviněného podána obžaloba, bylo prokázáno, pak nemohl dospět k závěru, že v jeho výpovědi je obsaženo doznání všech podstatných okolností žalovaného trestného činu. Pokud pak soud prvního stupně na základě svých skutkových zjištění dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §175 odst. 1 tr. zákoníku obviněným ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pak je zřejmé, že tento závěr nemohl učinit na podkladě výpovědi obviněného, který svoji obhajobu založil na výše uvedených tvrzeních, která popírají existenci úmyslu obviněného vydírat poškozeného.
34. Nezbývá než zopakovat, že oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích akcentují převážně okolnosti případu, jakožto první z podmínek aplikace §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, aniž by z jejich rozhodnutí bylo možno učinit přesvědčivý závěr o reflexi obviněného ve vztahu k vlastnímu protiprávnímu jednání, jež odůvodňovalo zahájení jeho trestního stíhání. K druhé z podmínek spočívající v chování obviněného po spáchání činu totiž zcela nedostačuje pouze městským soudem učiněné konstatování existence blíže neurčeného projevu lítosti obviněným, kterýžto není na rozdíl od jeho vehementní obhajoby nikterak v napadených rozhodnutích zachycen. Pro naplnění podmínek aplikace §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu přitom nepostačuje ani pouhé zhodnocení okolností případu, kteréžto oba soudy nižších stupňů vyzdvihly, když zdůraznily zejména skutečnost, že obviněný byl motivován snahou dobrat se určitého zadostiučinění za domnělé příkoří a strádání, kterého se mu mělo dostat (a to v důsledku samostatného trestného řízení, v němž byl obviněný zproštěn podané obžaloby za jiný čin, a v němž vystupuje jako svědek rovněž R. Š.), přičemž uvedené stručně doplnily o absenci reálné újmy a dobu dvou let, jenž uplynula od spáchání trestného činu. Samy tyto skutečnosti, a to ani společně se zjištěním, že obviněný nebyl doposud odsouzen a vedl řádný život, nemohou zastavení trestního stíhání obviněného odůvodnit, a to v důsledku absence přesvědčivého odůvodnění naplnění druhé z výše uvedených podmínek. Tento závěr má svůj podklad primárně již v tom, jakým způsobem vyzněla procesně použitelná výpověď obviněného stran okolností odůvodňujících závěr o trestněprávní povaze jeho jednání.
35. S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud na podkladě nejvyšším státním zástupcem podaného dovolání dospěl k jednoznačnému závěru, že v dané věci bylo ve fázi řízení před nalézacím soudem proti osobě obviněného L. K. konáno řízení, které bylo podle §231 odst. 1 tr. řádu za užití §223 odst. 2 tr. řádu z důvodů specifikovaných v §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu zastaveno jako neúčelné nesprávně, tedy přesto, že pro takovýto postup nebyly splněny zákonné podmínky, přičemž toto pochybení nebylo napraveno ani soudem stížnostním. Tímto postupem tedy oba nižší soudy zatížily napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí nalézacího soudu vážnou procesní vadou, která je důvodem pro podání dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Na podkladě tohoto řádně a včas podaného mimořádného opravného prostředku pak bylo namístě přistoupit ke zrušení oběma nižšími soudy vydaných rozhodnutí ve věci samé, jakož i všech dalších rozhodnutí na obě zrušovaná rozhodnutí obsahově navazujících, jež změnou vyvolanou tímto zrušením pozbyla svého podkladu. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 57/2005 Sb. rozh. tr. a č. 28/2007 Sb. rozh. tr.
36. Jde-li o námitku dovolatele vztahující se k zásadě zákazu reformationis in peius , je na prvním místě vhodné připomenou, že otázku její aplikace řešil v nyní posuzované věci poprvé Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 7 To 419/2021, jímž rozhodoval o odvolání obviněného proti původnímu odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 3 T 12/2021. Svými právními závěry stran nezbytnosti jejího uplatnění a z toho vycházejících důsledků přitom zavázal nalézací soud, který tak byl nucen při svém následujícím rozhodování vycházet z toho, že má pouze omezené možnosti, kterak rozhodnout o podané obžalobě, jelikož jím vedené řízení nemůže vyústit do rozhodnutí pro obviněného nepříznivějšího, než bylo rozhodnutí o opětovném podmíněném zastavení jeho trestního stíhání. K posouzení toho, zda skutečně nemůže dojít k vydání nepříznivějšího rozhodnutí v dané věci, jelikož by toto konstituovalo nepřípustné zhoršení postavení obviněného , je podle Nejvyššího soudu zapotřebí zodpovědět dvě základní otázky. Za prvé se jedná o otázku, zda v řízení navazujícím na opravný prostředek podaný obviněným v přípravném řízení proti rozhodnutí státního zástupce o podmíněném zastavení trestního stíhání je možné podání obžaloby, či zda by již tento postup mohl představovat nepřípustné zhoršení postavení obviněného v daném trestním řízení. V případě odmítnutí takovéto úvahy je pak třeba zodpovědět otázku druhou, konkrétně zda takovéto nepřípustné zhoršení postavení obviněného může představovat eventuální odsouzení v navazujícím řízení před soudem. Na samém počátku řešení těchto otázek přitom nelze nepřipomenout obsah nejvyšším státním zástupcem zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2520/14, včetně na něj navazujícího usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 3366/16, kteréžto již na obě tyto otázky poskytly odpověď, a to ve skutkově téměř identické věci. Precedenční závaznost těchto nálezů sice nevylučuje výjimečnou situaci, kdy se obecný soud v dobré víře smí odchýlit od judikátů Ústavního soudu, nicméně v nyní posuzované věci se o takovouto situaci zcela zjevně nejedná.
37. K prvé z výše naznačených otázek se z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2520/14, podává, že Ústavní soud shledal v obdobném případě nedůvodnou stížnost stěžovatele, podle kterého byla porušena zásada zákazu reformationis in peius , jelikož prvoinstanční rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání pro něho bylo příznivější, než následné zrušující druhoinstanční rozhodnutí, obsahující závazný pokyn, aby se o jeho věci znovu jednalo a rozhodlo, stejně jako navazující usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. K této otázce řešené v dané věci se Ústavní soud vyslovil tak, že „ [n]ení porušením zákazu reformationis in peius, jestliže o stížnosti podané podezřelým proti usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství, kterým bylo podle §179g odst. 1 tr. řádu podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání, rozhodne státní zástupce krajského státního zastupitelství tak, že zruší usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství, a uloží okresnímu státnímu zastupitelství, aby o věci znovu jednalo a rozhodlo .“ Ústavní soud takto uzavřel na základě jím stanovených východisek, podle kterých ani zahájení trestního stíhání a navazující podání obžaloby nezakládá porušení zásady reformationis in peius , jelikož „rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nelze vůbec porovnávat s rozhodnutím o zahájení trestního stíhání prizmatem společného referenčního hlediska, tj. hlediskem "prospěchu" (výhodnosti) pro osobu, jíž se tato rozhodnutí týkají. Obě tato srovnávaná rozhodnutí nezpůsobují žádný okamžitý a definitivní výsledek řízení, vedou toliko k volbě jiné procesní formy řízení; jaký bude mít zvolená varianta řízení konečný dopad do sféry osobnostních práv podezírané či obviněné osoby, je v okamžiku rozhodování nejisté. Uplatnění námitky zákazu reformationis in peius ve vztahu k rozhodnutí o volbě jednoho z alternativních způsobů vyřizování trestních věcí (v posuzovaném případě "zkrácené přípravné řízení" versus "standardní přípravné řízení") je nepřípadné.“
38. Ústavní soud přitom v citovaném rozhodnutí hodnotí zejména charakter institutu podmíněného odložení podání návrhu na potrestání stáním zástupcem, které má pro účely tohoto rozhodnutí identický charakter jako rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, přičemž konstatuje zejména to, že „ institut podmíněného odložení podání návrhu na potrestání státním zástupcem podle §179g odst. 1 tr. řádu patří mezi procesní instituty, označované v nauce jako odklony (viz Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 729 a násl.). Tento institut znamená odchýlení se od standardního postupu, uplatňovaného jinak v přípravném řízení, ve smyslu jeho zjednodušení. Zákonodárce poskytuje státnímu zástupci při aplikaci tohoto institutu značnou míru uvážení (dikce "může rozhodnout"), tzn. že i při splnění podmínek, vyjmenovaných v ustanovení §179g odst. 1 tr. řádu, nemusí tento institut aplikovat. Rozhodnutím o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání není rozhodováno o konečném výsledku trestního řízení, nýbrž toliko o prozatímním způsobu dalšího vedení trestního řízení. Konečný výsledek trestní kauzy po podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a dopad tohoto rozhodnutí na osobu podezřelého není podmíněným odložením nijak definitivně předurčen. Je nutno vzít v úvahu, že podezřelému je zároveň podle §179g odst. 3 tr. řádu ukládána zkušební doba (v posuzovaném případě byla uložena zkušební doba jednoho roku), v jejímž průběhu nebo i po jejím skončení může být rozhodnuto, že se podezřelý neosvědčil, a dále se proti němu bude postupovat podle §179c až 179f tr. řádu (srov. §179h odst. 1 tr. řádu), tj. bude pokračovat trestní řízení. Rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nevyvolává okamžitý účinek rei iudicatae, nebrání následnému zahájení trestního stíhání proti téže osobě. Překážka rei iudicatae nastává až poté, co po uplynutí zkušební doby rozhodne státní zástupce o tom, že se podezřelý osvědčil, nebo se má za to, že se osvědčil [§11a písm. b) tr. řádu]. Lze tedy konstatovat, že podmíněné odložení podání návrhu na potrestání vystavuje podezřelou osobu značné nejistotě ohledně budoucího vývoje trestní kauzy .“
39. Rovněž druhá z výše naznačených otázek byla již dříve vznesena v řízení před Ústavním soudem, jenž ve svém usnesení ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 3366/16, (stejně jako tak v této věci učinil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1143/2016) opětovně zdůraznil, že rozhodnutím o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání (jakožto procesním rozhodnutí o odklonu) není rozhodováno o konečném výsledku trestního řízení, nýbrž toliko o prozatímním způsobu dalšího vedení trestního řízení a konečný výsledek trestní kauzy po podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a dopad tohoto rozhodnutí na osobu podezřelého není podmíněným odložením nikterak definitivně předurčen. Rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání přitom podle Ústavního soudu nevyvolává okamžitý účinek, přičemž podmíněné odložení podání návrhu na potrestání vystavuje podezřelou osobu značné nejistotě ohledně budoucího vývoje trestní kauzy. S ohledem na skutečnost, že se Ústavní soud v citovaném usnesení nepřiklonil k argumentaci obviněného, který v dané věci spatřoval porušení zásady zákazu reformationis in peuis ve vydání odsuzujícího rozsudku v řízení, které bezprostředně navazovalo na jím podanou stížnost proti rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, lze usoudit, že i v tomto případě Ústavní soud neshledal, že by bylo možno rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání (či obdobně rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání) jakkoli porovnávat s navazujícími rozhodnutími ve věci samé (a to i odsuzujícím rozsudkem) prizmatem společného referenčního hlediska, tj. hlediskem "prospěchu" (výhodnosti) pro osobu, jíž se tato rozhodnutí týkají, tzn. že obviněnému tak nevzniká jakékoli oprávněné očekávání stran konečného výsledku řízení (ve smyslu konečného dopadu do sféry jeho osobnostních práv), jež by se promítala do řízení následujícího po podání návrhu na potrestání či obžaloby.
40. Nad rámec odkazu na výše učiněná zjištění Nejvyšší soud k dovolací námitce brojící proti posouzení aplikace zásady reformationis in peius uvádí následující.
41. Zákaz reformace in peius je principem nedovolujícím zhoršit postavení osoby, která podala opravný prostředek nebo v jejíž prospěch byl opravný prostředek podán jinou k tomu oprávněnou osobou, a to za předpokladu, že opravné řízení probíhá na podkladě opravného prostředku, který byl podán výlučně v její prospěch. Takové zhoršení je zakázáno jak v opravném řízení samotném, tak i v následujícím řízení, pokud se koná po zrušení napadeného rozhodnutí a po vrácení věci k novému projednání orgánu nižšího stupně. Tato esenciální zásada zajišťující garanci práva na obhajobu, která je součástí práva na spravedlivý proces, slouží k posílení postavení obviněného jakožto strany v trestním řízení, jejíž postavení by mělo být v zásadě rovnocenné s druhou stranou představovanou státním zástupcem.
42. Zákaz změny k horšímu tedy vystupuje do popředí zejména v řízení před soudem, kde je pak vedle odvolací svobody spojen i s principem kontradiktornosti řízení, podle kterého jsou to strany samotné, nikoli nezávislý a nestranný soud, na jejichž procesních aktivitách, včetně podávání opravných prostředků, je založeno rozhodování soudu. Soud druhého stupně totiž není oprávněn suplovat roli státního zástupce a změnit výrok rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, jestliže zahájil a vedl řízení výhradně na základě stížnosti či odvolání obviněného, který sleduje zlepšení, nikoli zhoršení svého právního postavení. Podle ustálených judikatorních závěrů je přitom třeba tuto zásadu pojímat a aplikovat extenzivně s ohledem na skutečnost, že posledním arbitrem toho, co je či není k jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami.
43. I v řízení o stížnosti v přípravném řízení platí zákaz reformationis in peius , který má zajišťovat to, že výsledkem řízení o stížnosti nemůže být rozhodnutí, které postihuje stěžovatele nebo toho, v jehož prospěch byla stížnost podána, více než rozhodnutí, proti kterému stížnost směřovala. Zákon vychází z logiky, že nikdo nemůže podat stížnost (resp. i jiný opravný prostředek) ve svůj neprospěch. Tento princip se uplatní jak v případě, že orgán rozhodující o stížnosti napadené usnesení zruší a sám znovu rozhodne, případně sám doplněním chybějícího výroku napadené usnesení změní, tak i tehdy, jestliže po zrušení napadeného usnesení věc vrátí orgánu, který napadeným usnesením rozhodl, k novému projednání a rozhodnutí.
44. Ačkoli je zásadu zákazu reformationis in peius, a to zejména tak, jak je zakotvena v §150 odst. 1, §259 odst. 4, §264 odst. 2, §265m, §265p , §265s odst. 2, §273 a §289 písm. b) tr. řádu, zapotřebí v souladu s judikaturou Ústavního soudu vykládat co nejextenzivněji, má i tato zásada své limity, které se rovněž promítly do některých ustanovení trestního řádu. Poukázat lze zejména na zákonodárcem zakotvenou výjimku z této zásady vztahující se na řízení po podání odporu proti trestnímu příkazu, kdy při projednání věci podle §314f odst. 2 tr. řádu v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí a soud může obviněného uznat vinným těžším trestným činem, nebo mu může uložit přísnější trest (co do druhu i jeho výše), nejedná-li se o rozhodnutí zjevně excesivní. Zde je přitom na místě poukázat na skutečnost, že trestní příkaz představuje, stejně jako rozhodnutí státního zástupce o podmíněném zastavení trestního stíhání, rozhodnutí vydané bez projednání věci v hlavním líčení a provedení dokazování (tedy na základě zásady písemnosti), a to čistě na základě obsahu spisového materiálu, přičemž je zároveň v obou těchto případech trestním řádem zaručeno, že v případě zrušení těchto rozhodnutí budou obviněnému v navazujícím řízení zachovány všechny přípustné prostředky obhajoby a jeho věc bude veřejně a ústně projednána.
45. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska stran účelu a smyslu zásady zákazu reformationis in peius a její zákonnou úpravu ve vztahu ke konkrétním institutům obsažených v trestním řádu lze konstatovat, že tato zásada se uplatní v řízení u nadřízených orgánů, jakož i v řízení na ně navazujícím před podřízenými orgány (v případě zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání), bez výjimky ve třech základních oblastech, které Nejvyšší soud v rozhodovací praxi orgánů činných v trestním řízení v obecné rovině detekoval. Konkrétně se jedná o situace, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení rozhoduje zejména:
- o opravném prostředku podaném výlučně ve prospěch obviněného proti meritornímu rozhodnutí (tj. proti rozhodnutí ve věci samé);
- o opravném prostředku podaném výlučně ve prospěch obviněného proti rozhodnutí, jímž je zasahováno do základních lidských práv a svobod obviněného (např. při zásahu do osobní svobody v rámci rozhodování o vazbě apod.);
- o opravném prostředku podaném výlučně ve prospěch stěžovatele proti rozhodnutí ukládajícímu stěžovateli konkrétní povinnosti (např. při podání opravného prostředku obviněným proti rozhodnutí soudu, jímž se mu ukládá povinnost nahradit náklady spojené s trestním řízením apod.).
46. Rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního řízení jakožto mezitímní rozhodnutí týkající se dalšího procesního postupu a nepřejímající konečný výsledek trestního stíhání přitom nespadá ani do jedné z výše uvedených kategorií, přičemž ani Ústavní soud ve výše citovaných nálezech neshledal, že by rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního řízení (resp. pro účely tohoto posouzení identické rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání) bránilo v možnosti pokračovat v trestním stíhání obviněného, či jeho následnému odsouzení. Zároveň je na místě konstatovat, že v takovém případě jsou při navazujícím řízení zachovány veškeré garance práva obviněného na spravedlivý proces, vyvažující jeho postavení v trestním řízení a umožňující mu účinně se domáhat přezkumu rozhodnutí v případě eventuálního odsouzení a v plné míře uplatnit své právo na obhajobu v rámci dvoustupňového soudního řízení. Za tohoto stavu tak lze uzavřít, že s právním názorem, jenž v nyní posuzované věci původně vyjádřil Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 7 To 419/2021, a podle kterého byl nalézací soud při svém rozhodování limitován zásadou zákazu reformationis in peius , se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
VI.
Závěr
47. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání Nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně, pročež podle §265k odst. 1 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 3 T 12/2021. Podle §265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil také další rozhodnutí na obě zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud dále Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
48. Úkolem Obvodnímu soudu pro Prahu 1, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, tak bude znovu pečlivě zvážit, zda byly ve vztahu k osobě obviněného L. K. řádně splněny podmínky pro zastavení trestního řízení pro neúčelnost podle §231 odst. 1 tr. řádu za užití §223 odst. 2 tr. řádu z důvodů specifikovaných v §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu a pokud dospěje k závěru, že tomu tak bylo, pak znovu zváží, zda se jedná o výsledek trestního řízení, jenž odpovídá okolnostem daného případu za situace, kdy nalézací soud nebude při svém rozhodování o předmětu podané obžaloby nikterak limitován zásadou zákazu reformationis in peius v důsledku fakultativního využití možnosti odklonu státním zástupcem v závěru přípravného řízení (a stížnosti podané obviněným proti tomuto rozhodnutí), tzn. že nalézací soud nebude v dalším řízení (následujícím po zásahu Nejvyššího soudu) v možnostech svého rozhodnutí omezen pouze na takové způsoby meritorního vyřízení věci, které jsou pro obviněného výhodnější či svými dopady obdobná podmíněnému zastavení trestního stíhání. To vše je třeba činit při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, jakož i s ohledem na v tomto rozhodnutí vyslovený právní názor Nejvyššího soudu, který je pro oba soudy nižších stupňů rozhodující v této věci závazný ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu.
49. Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle
§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 10. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu