ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.600.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 600/2022-819
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání obviněné J. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 12 To 134/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 118/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 14 T 118/2018, byla obviněná J. J. uznán vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byla odsouzena podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let, za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku jí byla uložena povinnost zdržet se neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, zejména tím, že zabezpečí své psy proti volnému pohybu po obci, ve které je chová a zabezpečí svůj pozemek, na kterém psy chová, proti jejich úniku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozenému AAAAA(pseudonym), nar. XY k rukám rodičů Z. a V. S., bytem XY, částku ve výši 6 897 Kč za vytrpěné bolesti a částku ve výši 143 095 Kč za ztížení společenského uplatnění, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený AAAAA, nar. XY odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že
dne 14. 4. 2017 kolem 14:00 hodin v XY, okr. Praha západ, jako chovatelka kříženců pěti psů, které si vzala z útulku, plně si vědoma jejich fyzické konstituce i jejich povahových vlastností, dostatečným způsobem nezabezpečila oplocení pozemku své rekreační chaty č. XY, v důsledku čehož došlo v nestřeženém okamžiku k útěku všech psů, kteří poblíž chaty č. p. XY napadli Z. S., nar. XY s nezletilými syny BBBBB(pseudonym), nar. XY a AAAAA, nar. XY, čímž vědomě porušila povinnost stanovenou jí jako vlastníku psů v ustanovení §1012 a 1013 občanského zákoníku a rovněž v ustanovení §2900 občanského zákoníku, přičemž kříženec plemena Anatolský pastevecký pes typu Kangal, béžovo šedé barvy, nejprve srazil nezl. AAAAA na zem, kde na něj vrčel a štěkal, mezi psa a syna se postavila Z. S. a bránila jej nohou, po které se pes ohnal a dále když z místa nezl. AAAAA rychle odcházel, napadl ho opětovně tak, že jej stáhl k zemi za levé rameno, po čemž ho Z. S. opětovně vlastním tělem a křikem bránila před dalším napadením, přičemž mu způsobil drobné povrchní oděrky pod nosem a poranění charakteru po kousnutí psem velké rasy, a to mnohočetné drobné krevní výrony v oblasti levého ramene, tržnou ránu u levé lopatky o průměru asi 5 mm, tržnou ránu na zadní straně levé paže o průměru 5 mm, drobný podkožní výron s povrchní oděrkou v levém podpaží, kdy tato zranění si vyžádala lékařské ošetření na Chirurgickém oddělení Thomayerovy nemocnice s omezením v běžném způsobu života v délce 14-ti dnů a dále nezl. AAAAA utrpěl posttraumatickou stresovou poruchu a akutní stresovou reakci, která je z lékařského hlediska závažnou poruchou.
3. O odvolání, které proti výše citovanému rozsudku podala obviněná J. J., státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha – západ v neprospěch obviněné a poškozená Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 12 To 134/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu obviněné. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a při nezměněném výroku o náhradě škody poškozenému J. S. odsoudil obviněnou J. J. podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. napadený rozsudek současně doplnil o výrok, jímž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost nahradit škodu poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, a to ve výši 7 204 Kč.
4. Pro úplnost rekapitulace probíhajícího trestního řízení je třeba doplnit, že Okresní soud Praha – západ ve věci rozhodoval již rozsudkem ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 14 T 118/2018, kdy obviněnou J. J. uznal vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let s dohledem, a dále jí uložil přiměřenou povinnost zdržet se neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, zejména tím, že zabezpečí své psy proti volnému pohybu po obci, ve které je chová, a zabezpečí svůj pozemek, na kterém psy chová, proti jejich úniku. Věc byla následně na základě odvolání obviněné a poškozeného projednána Krajským soudem v Praze dne 18. 12. 2019 pod sp. zn. 12 To 338/2019, a odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Dovolání obviněné a vyjádření k němu
5. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadla obviněná J. J. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), g) a m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), neboť mělo být porušeno její právo na řádnou obhajobu obhájcem, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, rozhodná skutková zjištění byla učiněna způsobem porušujícím právo na spravedlivý proces, a její odvolání proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo fakticky zamítnuto, zamítavý výrok nebyl vysloven jen proto, že bylo částečně vyhověno odvolání obviněné proti výroku o trestu a dále bylo vyhověno odvolání státního zástupce a poškozené zdravotní pojišťovny. K faktickému zamítnutí odvolání došlo přesto, že byly dány jí uplatněné dovolací důvody již v řízení před soudem prvního stupně. K podanému dovolání připojila lékařskou zprávu D. P., e-mail ze dne 7. 10. 2020 a rozhodnutí Městského úřadu v Jílovém u Prahy.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatelka uvedla, že nalézací soud zásadně pochybil, když konal hlavní líčení dne 31. 3. 2021 v její nepřítomnosti. Účast obviněné na tomto hlavním líčení byla klíčová, neboť se jednalo o poslední hlavní líčení, kdy se v závěrečné řeči shrnuje postoj obhajoby, a zdůrazňují momenty, které obhajoba považuje za podstatné. Má-li obviněný zájem hlavního líčení se zúčastnit, musí mu to být umožněno. Brání-li mu v účasti závažný omluvitelný důvod, a to nepříznivý zdravotní stav, nezbývá, než hlavní líčení odročit na jiný termín. Pro zpochybnění závěru lékaře musí mít soud odborný podklad a nesmí se pouštět do spekulací. Závěr, že omluva obviněného je obstrukční, nota bene lékařská zpráva nepravdivá, musí být prost pochybností, jinak konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného je porušením jeho práva na osobní účast. Dovolatelka odkázala na doklady založené ve spise, z nichž dovodila, že soud měl dostatek indicií k závěru, že psychiatrické onemocnění je autentické, je závažné a je dlouhodobé. Měl-li soud pochybnosti o autenticitě potvrzení G., měl přistoupit k odbornému přezkumu jejího zdravotního stavu. Krajský soud nebyl oprávněn konat bez přítomnosti obviněné ani veřejné zasedání dne 22. 9. 2021.
7. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněná rozvedla, že na základě postupu soudu mylně, namísto toho, aby hledala smluvního obhájce, jehož odměnu by také platil stát, napřela úsilí k tomu, aby dosáhla zproštění obhajoby Mgr. Diasové Vejvodové podle §40a tr. ř., neboť byla přesvědčena, že dokud se jí to nepodaří, jiného státem placeného obhájce získat nemůže. Soud pak ke zproštění Mgr. Diasové Vejvodové nepřistoupil přesto, že měl z obou stran – jak obviněné, tak obhájkyně – velké množství informací o tom, že jejich vztah je zásadně narušen a že obě se změnou souhlasí. Podle dovolatelky práce jmenované obhájkyně vykazovala závažné nedostatky. Přitom podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. Artico proti Itálii , 6694/74, §§33 a 36, nebo Sannino proti Itálii , 30961/03, §47 a násl.) akceptované i Ústavním soudem (III. ÚS 534/06) stát odpovídá za závady v obhajobě vykonávané ustanoveným obhájcem, je-li obhajoba závadná prima facie , resp. je pasivní či formální. Za této situace odmítnutí postupu podle §40a tr. ř. ve spojení s tím, že obviněná s ohledem na nesprávný postup soudu žila v přesvědčení, že bez postupu podle §40a tr. ř. jiného obhájce za státní prostředky mít nemůže, mělo za následek porušení práva na obhajobu. Krajský soud proto měl vyhovět její žádosti o odročení veřejného zasedání a dát jí prostor k vyhledání nového obhájce. S ohledem na velké množství odborných informací o nepříznivém psychickém stavu obviněné, ale i s přihlédnutím k jejímu procesnímu chování a stylu její obhajoby pak měly soudy obou stupňů zvažovat, zda v jejím případě nejsou dány podmínky pro nutnou obhajobu podle §36a odst. 2 písm. c) tr. ř. V takovém případě by účast obhájkyně u veřejného zasedání byla povinná bez ohledu na opačné přání obviněné, které by pak bylo nezákonným pokynem, jenž obhájkyně není povinna splnit.
8. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka uvedla, že mohla řadu skutkových argumentů zdůraznit či předestřít, pokud by měla možnost se soudních jednání zúčastnit. Soudu byly předloženy důkazy, které lze označit jako opomenuté. Při hlavním líčení dne 24. 7. 2020 předložila soudu flash disk s elektronickými soubory, a sice fotografiemi a videozáznamy, k otázce jiných psů potulujících se po obci. Tyto důkazy soud nevyhodnotil. Obviněná dále e-mailem ze dne 7. 10. 2020 založila další množství fotografií a videozáznamů, v textu e-mailu důkazy okomentovala. Obhájce při nahlížení do spisu e-mail nenalezl, nicméně s ohledem na časovou tíseň a rozsah spisu v době nahlížení nevylučuje, že jej přehlédl. Dovolatelka jej proto učinila přílohou podaného dovolání. Také tyto důkazy zůstaly nevyhodnocenými, a tudíž opomenutými. Uvedené důkazy by podpořily obhajobu obviněné a dále zvýraznily rozpory, s nimiž se sice soudy nižších stupňů vypořádaly, avšak velice povrchně a nepřiléhavě. Soudy se tak dopustily porušení zásad volného hodnocení důkazů, zejména pokud jde o identifikaci útočícího psa poškozenou Z. S. a selektivní způsob hodnocení výpovědi svědka L.
9. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněná J. J. navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, eventuelně i rozsudek prvoinstanční zrušil, a věc vrátil příslušné instanci k novému projednání a rozhodnutí. V doplnění dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud v případě zrušení odsuzujících rozhodnutí vyslovil, že se zrušují i všechna rozhodnutí obsahově navazující, která by zrušením odsuzujících rozhodnutí pozbyla podkladu. Obviněná dále vyslovila souhlas s případným postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k němu vyjádřil uvedením, že z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je porušení práva na obhajobu chápáno poněkud úžeji, neboť mu neodpovídá každé porušení práva na obhajobu. Z dikce zákona (obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl) plyne, že tento dovolací důvod směřuje na případy, kdy byla porušena ustanovení o nutné obhajobě (tj. §36 tr. ř.), a to v té formě, že obviněný obhájce skutečně neměl, ačkoli ho mít měl. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Judikatura připouští v některých výjimečných případech širší aplikaci předmětného dovolacího důvodu, nicméně v řešeném případě nelze o naplnění daného dovolacího důvodu uvažovat ani v případě aplikace jeho širšího výkladu, neboť obviněná jednoznačně byla zastoupena obhájcem, resp. obhájkyní po celou dobu řízení před soudem, přestože se o případ nutné obhajoby nejednalo. Případný nesouhlas s postupem obhájce či pochybnosti obviněné o kvalitě výkonu obhajoby nemohou naplnit tento ani jiný zákonný dovolací důvod.
11. Stran uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce plně odkázal na str. 4 – 6 rozsudku krajského soudu, kde je dostatečným způsobem a v návaznosti na rozsudek soudu okresního zdůvodněno, proč lze mít za splněné veškeré podmínky pro jednání v nepřítomnosti obviněné. Se stanoviskem krajského soudu se plně ztotožnil a pouze stručně doplnil, že obviněná si byla vědoma nařízených soudních jednání, a pokud měla skutečně zájem se jich účastnit, mohla tak učinit. O účast se připravila sama svým vlastním přístupem, nešlo o libovůli soudů.
12. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce nepovažuje výhrady dovolatelky za důvodné. I kdyby totiž ve věci činné soudy nereagovaly na dané důkazy formálně správným postupem, o opomenuté důkazy v pravém slova smyslu, jak tento pojem chápe judikatura, by se nejednalo. S ohledem na správně a úplně zjištěný skutkový stav, který netrpí žádnými vadami, natož aby o něm panovaly důvodné pochybnosti, by totiž byly obviněnou navrhované důkazy nadbytečné. Nadbytečné důkazy pak z povahy věci nemohou být důkazy opomenutými. Pod předmětný dovolací důvod potom nelze přiřadit výtky, na základě kterých obviněná dovozuje „porušení zásad volného hodnocení důkazů“. Ačkoliv obviněná formálně deklaruje, že i tyto námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadají, není tomu tak. Ve skutečnosti obviněná toliko nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a fakticky se toliko neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů. Existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě „zjevného rozporu“ nemůže být opírána o tvrzení obviněné spočívající v předložení vlastního hodnocení důkazů, na které navazují vlastní skutkové závěry. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není dána.
13. S ohledem na shora uvedené navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř.
15. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněné je dovolání přípustné, dovolání bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), g) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
16. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatelka (zkráceně) namítala, že nalézací soud pochybil, jestliže konal hlavní líčení dne 31. 3. 2021 v její nepřítomnosti, kdy dovolatelce bránil v účasti závažný omluvitelný důvod, a to nepříznivý zdravotní stav. Závěr, že omluva obviněné byla obstrukční, musí být prost pochybností. Kromě toho ani krajský soud nebyl oprávněn konat bez přítomnosti obviněné veřejné zasedání dne 22. 9. 2021.
17. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Došlo tudíž ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a tím bylo kráceno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
18. Právo obžalovaného osobně se zúčastnit hlavního líčení (resp. řízení před soudem) je upraveno v ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., podle něhož se v nepřítomnosti obžalovaného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, obžaloba mu byla řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a ke skutku, který je předmětem obžaloby, bylo už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obžalovaný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). U tohoto ustanovení jde kromě jiného o základní a neopominutelný prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Zásah do tohoto práva v podobě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného je akceptovatelný jen na podkladě zákonného důvodu a nebylo-li tím soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže hlavního líčení z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
19. Ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. stanoví, kdy nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, což je v případě, kdy je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. O takový případ však v projednávané věci nešlo, neboť obviněná J. J. byla na svobodě a byla ohrožena trestní sazbou až na jeden rok.
20. Soud, pokud hodlá konat hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, musí především dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného, tedy zda nepřítomnost obviněného nepoznamená průběh a případné výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce viny, ale i o trestu nebo upuštění od potrestání. Soud musí mít zároveň za to, že účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (viz rozh. č. 70/1980 Sb. rozh. tr.). Vždy je nutné posoudit všechny konkrétní okolnosti, a to i se zřetelem na účelovou snahu obviněných mařit průběh hlavního líčení. Soudní praxe přistupuje k účelovým žádostem o odročení tak, že v případě, kdy obviněný doloží svou neúčast u zasedání soudu dokladem o pracovní neschopnosti a současně žádá o odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání, lze k odročení přistoupit jen za podmínky, že je současně i objasněno, že uváděná pracovní neschopnost znamená také jeho nezpůsobilost zúčastnit se jednání soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 9 Tz 192/2000). Je proto nutné zkoumat, zda obviněným doložená pracovní neschopnost byla vyvolána takovými zdravotními potížemi, které mu bránily v účasti při hlavním líčení či veřejném zasedání.
21. Ve věci nyní napadené dovoláním Nejvyšší soud z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a přílohového spisu k okolnostem, za nichž bylo konáno hlavní líčení dne 31. 3. 2021 zjistil, že obviněná J. J. byla řádně a včas předvolána (viz č. l. 570 verte a 581 verte), pokud se k hlavním líčením opakovaně nedostavila, svou omluvu k tomuto hlavnímu líčení řádně nedoložila, neboť za dobu více než jednoho měsíce nerespektovala doporučení svého ošetřujícího lékaře a nenastoupila hospitalizaci, tudíž po konzultaci s jejím ošetřujícím lékařem (viz úřední záznam na č. l. 598 spisu) došla soudkyně k závěru, že její stav se od posledního jednání nijak výrazně nezměnil, nezhoršil a její omluva je pouze obstrukčním jednáním ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání a zabránit tak rozhodnutí ve věci. Obviněná byla ve věci opakovaně vyslechnuta, stejně jako byli vyslechnuti všichni svědci, s jejich výpověďmi byla obviněná řádně seznámena a rovněž byla provedena většina listinných důkazů, soud tedy došel k závěru, že žádné právo obviněné není porušeno a že lze ve věci rozhodnout i bez osobní přítomnosti obviněné, která byla při hlavním líčení nadto, i když se nejedná o případ nutné obhajoby, zastoupena obhájcem, který tak hájil její práva (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 31. 3. 2021, č. l. 612 spisu a bod 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
22. K tomu je třeba dodat, že rovněž odvolací soud dovodil, že nebylo možné cokoliv vytýkat procesnímu postupu soudu prvního stupně, pokud konal hlavní líčení dne 31. 3. 2021 v nepřítomnosti obviněné, která o tomto termínu hlavního líčení byla při svém předvedení a odročování hlavního líčení ze dne 19. 2. 2021 řádně informována a informována byla, a to opakovaně, i o tom, že soud již nebude brát zřetel na její další omluvu ze zdravotních důvodů (viz nejméně č. l. 597 dole, úřední záznam o informacích od praktického lékaře obviněné a sdělení na č. l. 611 spisu). Současně obviněná svá tvrzení o zdravotním stavu, který jí údajně neumožňoval se hlavního líčení zúčastnit, nikterak nedoložila. Odvolací soud dále zdůraznil, že obviněné byla řádně doručena obžaloba, byla k hlavnímu líčení včas předvolána a nejen v přípravném řízení, ale i v hlavním líčení, byla opakovaně vyslechnuta a mohla uplatnit svou obhajobu. A byť o odročení hlavního líčení stanoveného na den 31. 3. 2021 požádala, svou nepřítomnost náležitě nedoložila a současně byla upozorněna na to, že hlavní líčení bude konáno (srov. body 10 a 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
23. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že Okresní soud Praha - západ neporušil právo obviněné na její obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když hlavní líčení konal dne 31. 3. 2021 v nepřítomnosti obviněné, a nedošlo tak k porušení jejího ústavně garantovaného práva na projednání věci v její přítomnosti ve smyslu uvedeného ustanovení.
24. Ohledně veřejného zasedání konaného Krajským soudem v Praze dne 22. 9. 2021 v nepřítomnosti obviněné J. J., je vhodné nejprve zmínit, že přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Pokud jde o veřejné zasedání v řízení o odvolání, tak podle §263 odst. 2 tr. ř. je u něj povinná účast státního zástupce. Podle §263 odst. 3 tr. ř. je účast obhájce povinná jen v případech nutné obhajoby a ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. ohledně přítomnosti obviněného se týká jen obviněného, který je ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, což ovšem není posuzovaný případ obviněné. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Je tedy zřejmé, že rozhodnou skutečností pro posuzování podmínek možnosti konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je to, aby byl obviněný o tom, že se toto veřejné zasedání koná, alespoň vyrozuměn (viz č. l. 664 spisu).
25. Z obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v projednávané věci se podává, že odvolací soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné a její obhájkyně Mgr. Lucie Diasové Vejvodové. Pokud jde o obviněnou, ta byla řádně o konání veřejného zasedání vyrozuměna, resp. bylo vykázáno včasné doručení uložením zásilky, kterou si obviněná v místě svého bydliště nepřevzala a ani následně na poště nevyzvedla (a o termínu veřejného zasedání se tak musela dozvědět od své obhájkyně). Jestliže obviněná žádala o odročení veřejného zasedání z důvodu nespokojenosti se svou obhájkyní a požadavku na poskytnutí lhůty ke zvolení jiného obhájce, přičemž avizovala další onemocnění, které však nedoložila, když opakovaně jí bylo sdělováno, že veřejné zasedání odročeno nebude (viz č. l. 672 a násl. spisu) a obdobné informace se dostalo ustanovené obhájkyni, která svou nepřítomnost u veřejného zasedání omluvila (viz č. l. 689 a 694 spisu). Za těchto okolností byly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obou uvedených osob, a to v situaci, kdy nebyly dány důvody nutné obhajoby podle §36 tr. ř. Odvolací soud tedy neměl důvod pro odročení veřejného zasedání, a naopak mohl veřejné zasedání konat v nepřítomnosti obviněné i obhájkyně (srov. body 13 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
26. Nejvyšší soud, který v postupu odvolacího soudu neshledal pochybení, jen pro úplnost nad rámec uvedeného doplňuje, že odvolací soud správně shledal, že obviněná povinnost řádně a dostatečně důvod své nepřítomnosti doložit nesplnila, a naopak v přístupu obviněné, pokud šlo i již o řízení před soudem prvního stupně, shledal obstrukční chování, jež dovozoval ze všech souvislostí, jak je na straně 4 – 5 rozvedl [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123), uveřejněný pod č. 293/1996 Sb.]. Přitom je třeba zdůraznit, že ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a ze základního práva na právní pomoc, které je upraveno v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08 (N 106/53 SbNU 331)].
27. Námitky vznesené obviněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proti postupu soudu prvního a druhého stupně byly ze všech výše uvedených důvodů posouzeny jako nedůvodné.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
28. K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněná (zkráceně) namítala, že na základě postupu soudu mylně, namísto toho, aby hledala smluvního obhájce, jehož odměnu by také platil stát, napřela úsilí k tomu, aby dosáhla zproštění obhajoby Mgr. Diasové Vejvodové podle §40a tr. ř., neboť byla přesvědčena, že dokud se jí to nepodaří, jiného státem placeného obhájce získat nemůže. Soud pak ke zproštění Mgr. Diasové Vejvodové nepřistoupil přesto, že měl dostatek informací o tom, že jejich vztah je zásadně narušen, čímž došlo k porušení práva na obhajobu. Krajský soud proto měl vyhovět její žádosti o odročení veřejného zasedání a dát jí prostor k vyhledání nového obhájce.
29. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je potřeba uvést, že poskytuje možnost zjednání nápravy, jestliže bylo porušeno právo na obhajobu jako jedno ze základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
30. Přestože předmětný dovolací důvod dopadá na případy, kdy došlo k porušení podmínek určujících právo obviněného na jeho obhajobu, je svým obsahem tento dovolací důvod užší, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 23/2007/II Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, roč. 2002, T- 413, věta 2.).
31. Jestliže obviněná tento důvod dovolání shledává v podstatě v tom, že ustanovená obhájkyně Mgr. Lucie Diasová Vejvodová podle jejího názoru jí řádně nezastupovala, a obviněná jí proto vyslovila nedůvěru, pak tyto námitky na označený dovolací důvod nedopadají, protože výhrady o osobních a profesních kvalitách obhájce a způsobu vykonávání obhajoby, stejně jako tvrzení o nedůvěře mezi obhájcem a obviněným, stojí mimo rámec citovaného dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 6 Tdo 880/2003, srov. přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 17, roč. 2005, T- 806). Obviněná, u níž k porušení práva na obhajobu nedošlo, uvedenými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nenaplnila.
32. S uvedenými námitkami dovolatelky se nadto již dostatečně vypořádal odvolací soud uvedením, že pokud se týká problematiky, zda byly dány podmínky pro zproštění povinnosti obhájkyně obhajovat obviněnou, soud se zaměřil na obsah spisového materiálu, ze kterého nejen nevyplývají až do doby po vyhlášení odsuzujícího rozsudku a do podání tzv. blanketního odvolání obhájkyní skutečně žádné výhrady obviněné k úrovni poskytnuté právní služby, když pokud ona sama uvádí, že obhájkyně byla nečinná, nenavrhovala náležitě důkazy, neobhajovala ji náležitě a podobně, odvolací soud nic takového z postupu obhájkyně nezjistil, s tou výhradou, že neodůvodnila odvolání obviněné a byť nebyla povinnosti obhajovat zproštěna, nedostavila se k veřejnému zasedání. Nicméně to již souvisí pouze a toliko s její profesní etikou, když ani obhájkyně sama žádné důležité konkrétní okolnosti, proč by nemohla obviněnou obhajovat, neuvedla. Obviněná o své vůli vlastní obhajobu při účasti na soudním řízení neuplatnila, ačkoli byla na meze svého počínání upozorněna, včetně toho, že nejsou dány podmínky aplikace ustanovení §40 tr. ř. Pokud obviněná žádala o ustanovení obhájce „ex offo,“ pak patrně pominula, že právě tato obhájkyně jí již byla řádně ustanovena a není rozhodující, že se již z její strany nechce nechat zastupovat (v podrobnostech srov. bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Navíc z opatření soudu, jímž byla Mgr. Lucie Diasová Vejvodová ustanovena obhájkyní obviněně, a to na základě uplatnění práva na bezplatnou obhajobu a nikoliv proto, že by u ní byl dán některý z důvodů nutné obhajoby, vyplývá, že obviněná byla řádně poučena o možnosti si obhájce zvolit, a přitom nelze přehlédnout ani to, že v žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu se výslovně domáhala toho, aby jí jako obhájkyně byla ustanovena právě Mgr. Lucie Diasová Vejvodová (viz č. l. 479).
33. Nejvyšší soud dále jen doplňuje, že při hodnocení důvodnosti postupu odvolacího soudu nelze nezmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 4 Tdo 1401/2007, jež zdůraznilo následující skutečnost: „Jak vyplývá přímo z dikce ustanovení §40 tr. ř. (srov. použití slovesa „může“), není zde formulována povinnost soudu automaticky podle žádosti rozhodnout o zproštění obhajoby, nýbrž je na úvaze soudu, zda jsou naplněny důležité důvody pro takové rozhodnutí, či nikoli.“ Krajský soud v Praze odůvodnění svého rozhodnutí zejména na straně 6 podrobně rozvedl své úvahy, na základě kterých nevyhověl žádosti obviněné. Nejvyšší soud neshledává zákonných důvodů k tomu, aby na věc nahlížel odlišným způsobem. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, na níž také v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje, která stanoví, že účelem ustanovení §40 tr. ř. není zprostit obhájce jeho povinnosti zastupovat obviněného jen na základě formálních tvrzení obviněného. V rámci opatření o zproštění obhajoby je vždy nutné pečlivě zkoumat, zda je objektivně splněna zákonná podmínka důležitých důvodů ve smyslu §40 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 544/2013), což odvolací soud pečlivě učinil.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
34. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka uvedla, že soudu byly předloženy důkazy, které lze označit jako opomenuté. Při hlavním líčení dne 24. 7. 2020 předložila soudu flash disk s elektronickými soubory, a sice fotografiemi a videozáznamy, k otázce jiných psů potulujících se po obci. Tyto důkazy soud nevyhodnotil. Obviněná dále e-mailem ze dne 7. 10. 2020 založila další množství fotografií a videozáznamů, v textu e-mailu důkazy okomentovala. Dovolatelka jej učinila přílohou podaného dovolání. Také tyto důkazy zůstaly nevyhodnocenými, a tudíž opomenutými. Uvedené důkazy by podpořily obhajobu obviněné, podle níž poškozené nenapadli její psy, a dále zvýraznily rozpory, s nimiž se sice soudy nižších stupňů vypořádaly, avšak velice povrchně a nepřiléhavě. Soudy se tak dopustily porušení zásad volného hodnocení důkazů, zejména pokud jde o identifikaci útočícího psa poškozenou Z. S. a selektivní způsob hodnocení výpovědi svědka L.
35. Obviněná J. J. podala svůj mimořádný opravný prostředek v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uvedená změna ve svých důsledcích v podstatě znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
36. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu je kodifikace stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám skutkových zjištění. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
37. Pokud se týká té části námitek dovolatelky, které mají svědčit o opomenutých důkazech, tyto jsou sice formálně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem nejsou důvodné. Nejvyšší soud předně konstatuje, že podle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další). V projednávané věci, s ohledem na to, že soudy nižších stupňů dospěly ke správným a úplným skutkovým zjištění, které netrpí žádnými vadami, by na posouzení viny obviněné J. J. jí předložený důkazní materiál neměl žádný vliv, tedy jednalo by se důkazy nadbytečné, nikoliv opomenuté.
38. Pokud se týká námitky obviněné J. J., že se soudy dopustily porušení zásady volného hodnocení důkazů, tuto nelze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že trestní řád v §2 odst. 6 při vyjádření zásady volného hodnocení, ale ani v žádných jiných ustanoveních, nestanovuje žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů (tedy míru jejich věrohodnosti). Zásada volného hodnocení důkazů je totiž vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu (Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 40-41).
39. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou. Mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Postupem obou ve věci činných soudů nebyly porušeny žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
40. Pokud jde konečně o opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej obviněná uplatnila v jeho druhé alternativě, konkrétně, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř., avšak tato vada nebyla v odvolacím řízení odstraněna. Vzhledem k tomu, že námitky obviněné nenaplnily deklarované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. (viz argumentace výše), nemohl být dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.
41. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné J. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu