ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.642.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 642/2022-3609
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovolání obviněné H. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Jindřichův Hradec, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 5 To 6/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 6/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 5 To 6/2022, a to v jeho výrocích pod body II. a III.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265 l odst. 4 tr. řádu se obviněná H. K., nar. XY, nebere do vazby .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 45 T 6/2019, byla obviněná H. K. (dále jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za toto jednání byla krajským soudem odsouzena podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti i veškeré činnosti s tím spojené, a to na dobu tří let. Současně byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Sberbank CZ, a. s. (dále též jen „poškozená banka“ či „banka“) částku ve výši 25.275.287,62 Kč.
2. Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněné, jakož i odvoláním státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podaným v neprospěch obviněné. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 5 To 6/2022, a to tak, že napadené rozhodnutí krajského soudu z podnětu odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. b) a písm. d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu. Citovaným rozsudkem vrchního soudu pak byla obviněná H. K. za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. řádu uznána vinnou zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za toto jednání byla obviněná odvolacím soudem odsouzena podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti i veškeré činnosti s tím spojené, a to na dobu 3 let. Identicky s rozhodnutím soudu prvního stupně byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Sberbank CZ, a. s. částku ve výši 25.275.287,62 Kč. Naopak odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě Vrchní soud v Olomouci podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Olomouci se obviněná H. K. předmětné trestné činnosti dopustila tím, že:
jako jediná jednatelka obchodní společnosti C. D., IČ: XY se sídlem na adrese XY,
v úmyslu čerpat kontokorentní úvěr v maximální výši 28.000.000 Kč z úvěrového účtu číslo na základě Smlouvy o víceúčelové lince pro úvěry a bankovní produkty KA1306932 uzavřené dne 21. 8. 2013 v XY mezi Sberbank CZ, a.s., IČ: 25083325, se sídlem Praha 4 – Nusle, Na Pankráci 1724/129, jako bankou a obchodní společností C. D., zastoupenou obviněnou H. K., jako klientem na straně druhé, kterou bylo zřízeno společnosti C. D. právo na revolvingové čerpání úvěrů a dalších bankovních produktů v maximální výši 36.500.000 Kč, a sice kontokorentního úvěru do maximální výše 28.000.000 Kč a bankovních záruk v objemu maximálně 8.500.000 Kč, a kterou bylo dále sjednáno, že maximální výše kontokorentního úvěru bude upravována podle celkové nominální hodnoty pohledávek zastavených klientem ve prospěch banky v souladu s Rámcovou zástavní smlouvou k pohledávkám KA 1306932 uzavřenou téhož dne mezi společností C. D. zastoupenou H. K., a bankou Sberbank CZ, a.s. až do výše odpovídající 77 % celkové nominální hodnoty zajišťujících pohledávek ke dni provedení výpočtu, přičemž současně se klient zavázal zajistit, že celková nominální hodnota zajišťujících pohledávek vždy ke dni provedení výpočtu bude odpovídat alespoň 130 % aktuálně vyčerpané výši kontokorentního úvěru,
v období od 21. 8. 2013 do 10. 7. 2014 v XY, při plnění povinností předkládat bance měsíčně seznam pohledávek k zastavení dle ustanovení čl. 3.4.e) Smlouvy o víceúčelové lince pro úvěry a bankovní produkty KA1306932 a ustanovení Rámcové zástavní smlouvy k pohledávkám KA1306932,
v rozporu s povinnostmi vyplňovat řádně údaje o předkládaných pohledávkách do bankou vytvořené tabulky pro přehled ze strany pohledávek z obchodní činnosti klienta, a sice identifikaci obchodního partnera a všech daňových dokladů předkládaných k zástavě, výši pohledávek z jednotlivých daňových dokladů a data vystavení a splatnosti daňových dokladů, předložila společnosti Sberbank CZ, a.s. seznamy pohledávek určených k zastavení za níže uvedenými firmami a vzniklými na základě níže uvedených faktur na konkrétní částky:
|
Obchodní firma
|
Faktura
|
Částka
|
|
období 7/2014
| | |
| České lupkové závody, a.s.
| 2014052485
|
8.073,12 Kč
|
| eD´ system Czech, a.s.
| 2014052546
|
2.593.591,43 Kč
|
| eD´ system Czech, a.s.
| 2014052693
|
2.835.949,52 Kč
|
| eD´ system Czech, a.s.
| 2014052751
|
1.771.176,61 Kč
|
| eD´ system Czech, a.s.
| 2014052766
|
2.686.635,12 Kč
|
| eD´ system Czech, a.s.
| 2014052804
|
1.992.442,87 Kč
|
| Geis CZ s. r. o.
| 2014052616
|
9.680,00 Kč
|
| HAS CZ, a.s.
| 2014052610
|
1.332.730,30 Kč
|
| LANEX a.s.
| 2014052570
|
6.026,00 Kč
|
| I. L.
| 2014052587
|
204.320,60 Kč
|
| PWR computers s. r. o. (dříve LOGO systém
s. r. o.)
| 2014052607
|
2.107.546,06 Kč
|
| PWR computers s. r. o. (dříve LOGO systém
s. r. o.)
| 2014052586
|
813.529,22 Kč
|
| TradeVision Europe s. r. o.
| 2014052827
|
1.106.351,40 Kč
|
| WKG Security & IT Communication s. r. o.
| 2014052679
|
917.069,89 Kč
|
|
období 9/2013-6/2014
| | |
| Ahonet s. r. o.
| 2014052500
|
1.514.722,77 Kč
|
| AKR1 s. r. o.
| 2014051558
|
163.331,85 Kč
|
| AKR1 s. r. o.
| 2014052443
|
2.041.640,72 Kč
|
| AKR1 s. r. o.
| 2014052444
|
86.337,60 Kč
|
| AKR1 s. r. o.
| 2014052511
|
700.133,83 Kč
|
| BLUEPEOPLE s. r. o.
| 2013055022
|
10.381,80 Kč
|
| BorsodChem MCHZ, s. r. o.
| 2013056204
|
15.685,08 Kč
|
| DOZIMONT s. r. o.
| 2013055358
|
16.184,96 Kč
|
| Elfetex, spol. s r.o.
| 2013056172
|
18.456,13 Kč
|
| LIFTCOMP a.s.
| 2014052170
|
17.666,00 Kč
|
| Proact Czech Republic, s. r. o.
| 2014051964
|
1.755.710,00 Kč
|
| Proact Czech Republic, s. r. o.
| 2014051965
|
1 464.100,00 Kč
|
| S. M.
| 2013055656
|
10.552,00 Kč
|
| Celkem
| 26.200.024,88 Kč
| |
v celkovém objemu 26.200.024,88 Kč, přičemž společnosti Sberbank CZ, a.s. zamlčela, že prezentované pohledávky a faktury jsou fiktivní a vykázané toliko za účelem zachování úvěrového rámce, a v důsledku tohoto jednání zůstal limit čerpání kontokorentního úvěru na nepodložené výši 28.000.000 Kč,
přičemž úvěr byl zcela vyčerpán a nebyl řádně ze strany C. D. splacen a poskytovatel úvěru společnost Sberbank CZ, a.s. se nedomohl úhrady ani z titulu nepravdivě vykázaných zastavených pohledávek, čímž poškozenému poskytovateli kontokorentního úvěru Sberbank CZ, a.s., IČ: 25083325, se sídlem Praha 5 – Jinonice, U Trezorky 921/2, způsobila škodu ve výši 25.275.287,62 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněná H. K. podala prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadla rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, a to v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, neboť podle jejího názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byla uznána vinnou, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž napadené rozhodnutí zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná úvodem, po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, zdůraznila , že peněžní prostředky poskytnuté poškozenou bankou společnosti C. D., na základě smlouvy o víceúčelové lince pro úvěry a bankovní produkty KA1306932 ze dne 21. 8. 2013 (dále též „smlouva o víceúčelové lince“) nikdy neopustily majetkovou sféru poškozené banky. Tyto peněžní prostředky totiž byly použity výhradně na úhradu dřívějších pohledávek poškozené banky, a to pohledávky ve výši 20.000.000 Kč za společností C. D., a pohledávky ve výši 8.000.000 Kč za společností PS Tech, s. r. o. S ohledem na právě uvedené obviněná namítá, že není možné považovat celkovou částku úvěru ve výši 28.000.000 Kč (ani z ní posléze nesplacenou část ve výši 25.275.287,62 Kč) za škodu, která by se v majetkové sféře banky projevila v příčinné souvislosti s konkrétním jednáním, jehož se měla dopustit. Majetková situace na straně poškozené banky totiž podle obviněné byla zcela totožná, a to před i po poskytnutí předmětného kontokorentního úvěru společnosti C. D. Obviněná přitom nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle jehož závěrů byla skutková podstata trestného činu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku naplněna navzdory této skutečnosti, jelikož v důsledku předložení fiktivních faktur obviněnou nemohla poškozená banka snížit úvěrový rámec kontokorentního úvěru, či tento úvěr zesplatnit v průběhu jeho dalšího trvání a čerpání. Obviněná k tomuto namítá, že výše úvěru se po jeho vyčerpání již dále neměnila a nedocházelo ani k žádnému průběžnému čerpání, což potvrdili svědci z řad bývalých zaměstnanců banky. Navíc je uvedená okolnost zřejmá i ze skutečnosti, že úrok byl po celou dobu trvání úvěrového vztahu placen společností C. D., z celkové čerpané částky úvěru ve výši 28.000.000 Kč. V případě nevyčerpání celého úvěrového rámce by přitom v souladu se smlouvou o víceúčelové lince vznikla společnosti C. D. povinnost platit poplatek z nečerpaného úvěrového rámce ve výši 0,2 %, což nebylo v trestním řízení jakkoli dokazováno ani tvrzeno.
6. Obviněná tudíž z výše uvedené dovozuje, že pohledávka poškozené banky vůči společnosti C. D. trvala po celou dobu trvání úvěrového vztahu v nezměněné výši, přičemž na základě předložení fiktivních faktur nedošlo k čerpání úvěru, či jeho části a poškozená banka tak v souvislosti s tímto jednáním nepřišla o žádnou majetkovou hodnotu. Jediným prokázaným důsledkem předložení fiktivních faktur bylo podle názoru obviněné to, že úvěr nebyl poškozenou bankou zesplatněn dříve, což však nemá žádný vliv na otázku výše škody a příčinné souvislosti mezi předložením fiktivních faktur a vznikem škody, přičemž ve vztahu k tomuto závěru obviněná poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 7 Td 16/2022. Podle obviněné tedy nepřipadá v úvahu právní kvalifikace dotčeného jednání podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, přičemž v případě právní kvalifikace jejího jednání podle §211 odst. 1 tr. zákoníku by byla její trestní odpovědnost v důsledku uplynutí tříleté promlčecí doby již promlčena.
7. Podle mínění obviněné se kromě ničím nepodložených skutkových zjištění stran průběžného čerpání poskytnutého úvěru, která učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, ocitají ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů také závěry o existenci zastavených pohledávek. Z provedeného dokazování totiž není zřejmé, jaké pohledávky byly vlastně zastaveny, jelikož navzdory opakovaným požadavkům obviněné poškozená banka nepředložila podepsané návrhy k zastavení pohledávek. Součástí spisu je pouze jeden přehled pohledávek, jenž splňuje náležitosti stanovené rámcovou zástavní smlouvou k pohledávkám KA1306932 ze dne 21. 8. 2013 (dále též jen “rámcová zástavní smlouva“). Podle obviněné tedy nebylo postaveno najisto, v jakém objemu byly v rozhodném čase pohledávky zastaveny, neboť tyto samozřejmě přirozeným během věcí v čase zanikaly jejich splněním.
8. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a následně věc vrátil krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněná následně v samostatném podání rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o jí podaném dovolání podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon napadeného rozhodnutí.
9. K dovolání obviněné zaslal své písemné stanovisko ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 1 NZO 458/2022 - 20, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. Úvahy, na jejichž základě odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, byly přitom podle státního zástupce dostatečně srozumitelně vysvětleny v odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž ani sama obviněná nerozporuje žádné z rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
10. Podle státního zástupce lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu podřadit tu námitku obviněné, podle které již v době předkládání seznamů s falešnými pohledávkami nedocházelo k čerpání úvěru. Tuto námitku ovšem obviněná uváděla již v odvolacím řízení a odvolací soud se jí zabýval, přičemž státní zástupce na jeho závěry odkazuje a dodává, že závěr, že i dodatečné změny úvěrové smlouvy (a tedy i sjednávání zástavních práv k pohledávkám dohodnuté v úvěrové smlouvě) spadají pod pojem sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu §211 tr. zákoníku, je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. V souladu s touto je třeba sjednáváním úvěrové smlouvy ve smyslu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku rozumět nejen vlastní uzavření této smlouvy, ale i navazujících smluv, bez kterých by úvěrující subjekt neposkytl úvěrovanému peněžní prostředky ve sjednané výši. Podle státního zástupce přitom není podstatné, zda v době, kdy obviněná poškozené předkládala seznamy smyšlených pohledávek a fiktivní faktury, docházelo k pohybu na úvěrovém účtu.
11. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak lze podle státního zástupce podřadit rovněž námitku obviněné brojící proti výši škody způsobené jejím jednáním. Tato námitka obviněné je podle státního zástupce důvodná, avšak pouze ve vztahu k části úvěru, která byla načerpána za účelem splacení předchozího úvěru společnosti C. D., tedy v částce 20.000.000 Kč. Touto částkou byl totiž splacen dřívější dluh společnosti C. D., u téže banky, pročež danou operací fakticky došlo jen k prodloužení splatnosti dřívějšího úvěru bez změny osob věřitele a dlužníka. Podle státního zástupce lze v souladu s obviněnou poukazovanou judikaturou vycházet z toho, že za takové situace poskytovatel úvěru nepřišel o žádnou reálnou majetkovou hodnotu v důsledku uvedení těchto nepravdivých skutečností a takové jednání by mohlo naplnit pouze základní skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. V případě částky 8.000.000 Kč, použité na splacení dřívějšího kontokorentního úvěru společnosti PS Tech, s. r. o. ovšem tento závěr učinit nelze, jelikož čerpáním této části kontokorentního úvěru došlo k podstatné změně pohledávky poškozené banky, spočívající ve změně osoby dlužníka.
12. Státní zástupce tedy s ohledem na výše uvedené závěrem shrnuje, že dovolání obviněné je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, částečně opodstatněné, pročež navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a podle §265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl tak, že obviněnou uzná vinnou stejným skutkem, v němž uvede, že tímto jednáním poškozené způsobila škodu ve výši 8.000.000 Kč, načež daný skutek kvalifikuje jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, a současně znovu rozhodl i o uloženém trestu a povinnosti k náhradě majetkové škody.
13. Na vyjádření státního zástupce reagovala obviněná replikou, v níž setrvala na svých výhradách uvedených ve svém dovolání, přičemž zdůraznila svůj názor, že ani v případě částky ve výši 8.000.000 Kč nemohla vzniknout na straně poškozené banky jakákoliv škoda, jelikož tato částka neopustila majetkovou sféru banky. Naopak byla v rámci čerpání kontokorentního úvěru společností C. D. pouze obratem převedena z jednoho účtu vedeného u banky na druhý účet vedený u téže banky. Dle právního názoru obviněné přitom není podstatná změna osoby dlužníka, nýbrž výlučně majetková situace banky, kterážto byla stále totožná, pouze s tím rozdílem, že banka již nově měla pohledávku ve výši 8.000.000 Kč pouze vůči společnosti C. D. Ke vzniku škody pak podle obviněné nemohlo dojít ani z toho důvodu, že samotná poškozená banka v uzavřené smlouvě o víceúčelové lince uložila společnosti C. D. povinnost, aby část z poskytnutého úvěru ve výši 8.000.000 Kč použila na úhradu předchozího úvěru společnosti PS Tech, s. r. o., přičemž tento postup požadovala jako podmínku pro uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Za popsaného stavu věci tedy ke vzniku škody dojít nemohlo, když si změnu v osobě dlužníka vymínila samotná úvěrující banka.
14. Závěrem svého vyjádření obviněná zopakovala, že za této situace by podle jejího názoru připadala hypoteticky v úvahy maximálně právní kvalifikace jejího jednání podle ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně jakákoliv trestní odpovědnost za tuto základní skutkovou podstatu je již promlčena.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněné bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
16. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněná všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. Obviněná H. K. ve svém dovolání odkázala mimo jiné na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, který byl v trestním řádu zakotven zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Tento dovolací důvod konkrétně spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ .
19. Cílem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byla obviněná pravomocně uznána vinnou, popř. zproštěna obžaloby, event. ve vztahu k níž bylo rozhodnuto některým z dalších rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.),
- vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
20. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
21. Obviněná současně odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [dříve – tj. s účinností do 31. 12. 2021 - se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], na jehož základě je možné dovolání iniciovat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, není v rámci tohoto dovolacího důvodu možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů je možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku je možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
23. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněné H. K. splňuje kritéria jí uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že pouze část jí vznesených námitek odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a to konkrétně ta část, v níž obviněná rozporuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a to s ohledem na otázku výše škody vzniklé poškozené bance v příčinné souvislosti s jejím jednáním. Naopak prostřednictvím zbylých námitek vznesených v rámci jí podaného mimořádného opravného prostředku obviněná usiluje toliko o zpochybnění skutkových závěrů, kteréžto nejsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byla pravomocně uznána vinnou, přičemž takovéto námitky nelze považovat za řádně uplatněné ve vztahu k žádnému z dovolacích důvodů taxativně upravených v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu
24. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Za případ extrémního nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy odvolacího soudu, splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněné, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
25. Nejvyšší soud považuje za nutné předně rekapitulovat, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu byly na základě smlouvy o víceúčelové lince, uzavřené na dobu neurčitou, společnosti C. D. (zastoupené obviněnou) poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 28.000.000 Kč. Tyto finanční prostředky pak byly svým účelem určeny k úhradě předchozích pohledávek společnosti Sberbank CZ, a.s. ve výši 20.000.000 Kč za společností C. D. a ve výši 8.000.000 Kč za společností PS Tech, s. r. o. Společnost C. D. přitom měla od momentu uzavření smlouvy o víceúčelové lince u poškozené banky zřízen kontokorentní účet, kt erý po vyčerpání jeho maximální výše setrvával v debetu (se záporným zůstatkem). Ve smlouvě o víceúčelové lince bylo čerpání úvěru definováno mimo jiné jako situace, kdy je běžný (kontokorentní) účet v debetu. Přitom podmínkou uskutečnění čerpání a následného zachování existence úvěrového vztahu uzavřeného jinak na dobu neurčitou byla nutnost zajistit čerpané finanční prostředky mimo jiné zástavním právem k dobytným pohledávkám společnosti C. D. Za tímto účelem měla poškozená společnost C. D. povinnost bance pravidelně měsíčně předkládat seznamy pohledávek v souladu s uzavřenou rámcovou zástavní smlouvou, kdy hodnoty takto zastavovaných pohledávek musely odpovídat smluvně stanovenému poměru 130 % aktuálně vyčerpané výše kontokorentního úvěru. V každém okamžiku existence tohoto úvěrového vztahu, pokud by předkládané seznamy pohledávek z obchodního styku společnosti C. D. příslušné výše nedosahovaly, mohl být tento kontokorentní úvěr ze strany Sberbank CZ, a.s. snížen o určitou částku, případně mohl být zcela zesplatněn. Trvání smluvního vztahu tedy bylo ze strany banky podmíněno průběžným periodickým překládáním seznamu pohledávek k zástavě ve smluveném poměru k výši debetu. V průběhu řízení bylo rovněž bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněná v rámci trvání úvěrového vztahu předložila v období počínajícím bezprostředně po jeho zřízení za účelem vyčerpání a následného zachování maximálního úvěrového rámce nepravdivé podklady o ekonomické situaci společnosti C. D. (což obviněná ve svém dovolání nikterak nerozporuje), přičemž z hlediska příčinné souvislosti bylo předložení nepravdivých podkladů v kauzálním vztahu k následnému trvání úvěrového vztahu a pokračování čerpání kontokorentního úvěru v nezměněné výši.
26. Ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu přitom obviněná namítla, že v daném řízení nebylo provedeno dostatečné dokazování stran toho, které pohledávky byly v předmětném období skutečně zajištěny ve prospěch banky, jelikož jediným přeloženým dokumentem splňujícím smluvní požadavky stran vzniku zajišťovacího práva je seznam pohledávek podepsaný dne 10. 7. 2014, resp. dne 15. 7. 2014. Předmětnou námitku je nutno označit za zcela irelevantní, jelikož nesměřuje proti rozhodným skutečnostem podstatným pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byla obviněná shledána vinnou. Pro závěr odvolacího soudu o spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku obviněnou totiž nebyla jakkoli rozhodná otázka vzniku zástavního práva ke konkrétním pohledávkám, resp. otázka dne a způsobu vzniku tohoto zástavního práva, nýbrž samotné jednání obviněné spočívající v překládání seznamů fiktivních pohledávek bance, jakožto i skutečnost, že v důsledku tohoto jednání zůstal limit čerpání úvěru zachován v původní výši, což bylo v trestním řízení nejen bez důvodných pochybností prokázáno, ale ani obviněná ve svém dovolání tuto skutečnost sama nikterak nerozporuje.
27. Obviněná rovněž namítla, že odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil ničím nepodložený závěr o tom, že po prvotním načerpání částky 28.000.000 Kč byly i nadále z poskytnutého kontokorentního úvěru společností C. D. průběžně vybírány další finanční prostředky. Rovněž tuto námitku nutno označit za zcela irelevantní, jelikož obviněná jejím prostřednictvím brojí proti skutkovým závěrům, které odvolací soud ve svém rozhodnutí neučinil. Jako takové tedy nemohly být rozhodné pro závěr odvolacího soudu o spáchání předmětného trestného činu. Obviněnou rozporovaný závěr o existenci dodatečných čerpání peněžních prostředků po prvotním vyčerpání částky 28.000.000 Kč totiž nejenže není obsažen ve skutkové větě dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ale ani v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Odvolací soud v bodě 18. odůvodnění svého rozsudku totiž pouze zdůraznil, že v daném případě nešlo o úvěr, který by umožňoval pouze jednorázové čerpání a u něhož by předkládané seznamy pohledávek neměly na jeho čerpání vliv, ale o trvající úvěrový vztah uzavřený na neurčitou dobu, na jehož základě byl zřízen kontokorentní účet. Tento účet byl určen také pro oběžné prostředky, přičemž jeho trvání a pokračování čerpání bylo podmíněno plněním povinností stanovených ve smlouvě o víceúčelové lince, přičemž za čerpání úvěru z tohoto účtu je v širším smyslu – a to v souladu se smluvními podmínkami stanovenými ve smlouvě o víceúčelové lince - nutno považovat celou dobu jeho trvání, po kterou se kontokorentní účet obviněné nacházel v debetu (záporném zůstatku). Závěr o vině obviněné tedy nebyl nikterak, ať již výslovně či implicitně, opřen o obviněnou tvrzená skutková zjištění odvolacího soudu stran jakýchkoli konkrétních výběrů peněžních částek z kontokorentního účtu po uskutečnění dvou dílčích čerpání v souhrnné výši 28.000.000 Kč.
28. Těmito skutkovými výhradami se tedy obviněná pokusila cestou dovolacího řízení dosáhnout pro ni příznivějšího rozhodnutí, aniž by tyto nasvědčovaly extrémnímu (zjevnému) rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a skutkovým stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování. Takovéto námitky však nemohly, s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod obviněnou uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
29. K námitkám obviněné, jimiž tato brojí proti právní kvalifikaci jejího jednání s ohledem na vznik škody v příčinné souvislosti s jejím jednáním, Nejvyšší soud připomíná, že podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku bude pachatel potrestán, pokud při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí-li tímto činem škodu velkého rozsahu. Předně je přitom třeba zodpovědět otázku, zda jednání obviněné, spočívající v předkládání seznamů obsahujících fiktivní pohledávky poškozené bance po uzavření smlouvy o víceúčelové lince a rámcové zástavní smlouvy v průběhu čerpání kontokorentního úvěru, naplňuje zákonné znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku či nikoli.
30. Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedené k tomuto dodává, že obecně je sjednáváním úvěrové smlouvy třeba rozumět celý postup vedoucí k uzavření smlouvy o úvěru, tedy i přípravná jednání, jakož i další záležitosti související se smlouvou o úvěru, jako je určování úvěrového limitu nebo sjednávání zajištění pohledávky z poskytnutého úvěru. Tyto závěry stran hodnocení dílčích úkonů v rámci smluvní kontraktace byly Nejvyšším soudem konstatovány již v minulosti při posuzování otázky dodatků k revolvingovému úvěru (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 799/2016). S ohledem na obsah předmětné smlouvy o víceúčelové lince je pak třeba zdůraznit, že jejím účelem je poskytnutí úvěru formou zřízení kontokorentního účtu, kdy klient má možnost čerpat úvěrové prostředky podle své potřeby, a to až do předem schválené maximální výše, přičemž splácí jistinu a úroky pouze ze skutečně vyčerpané částky, nikoli z celé výše schváleného a poskytnutého úvěru (debetu účtu). Na rozdíl od revolvingového úvěru, u něhož dochází periodicky se opakujícím čerpáním k prodlužování splatnosti úvěru, se v předmětném případě v rámci kontokorentního úvěru periodicky upravovala pouze celková výše maximálního čerpání úvěru. Tento kontokorentní úvěr byl přitom veden rovněž pro oběžné prostředky a mohl tak být čerpán kontinuálně během celé doby existence debetu teoreticky neomezeně dlouho, jinak řečeno do té doby, dokud výše zajištěných pohledávek svým poměrem k výši debetu splňovala podmínky úvěrové smlouvy (čerpání úvěru v širším smyslu). Smlouva o víceúčelové lince tedy sloužila k vytvoření úvěrového rámce, v němž nebyl nikterak omezen počet transakcí na účtu navzdory nedostatku finančních prostředků k provedení těchto transakcí, přičemž souhrnná výše částek čerpaných postupně (čerpání v užších smyslu) ve svém souhrnu tvořila celkovou čerpanou částku úvěru. Tyto okolnosti přitom nic nemění na tom, že i v tomto případě se jednalo o úvěrovou smlouvu zakládající úvěrový vztah, jehož podmínky čerpání byly vždy každý měsíc upravovány podle seznamu pohledávek předkládaného dlužníkem k zajištění v souladu s rámcovou zástavní smlouvou.
31. Nejvyšší soud se přitom ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, podle kterých jednání obviněné spočívající v překládání fiktivních pohledávek směřovalo právě k zajištění kontinuálního čerpání úvěrového rámce v širším smyslu a zabránění jeho částečnému či úplnému zesplatnění. Zároveň je zapotřebí zdůraznit, že povinnost obviněné zajistit vyčerpanou výši úvěru zástavním právem k dobytným pohledávkám společnosti C. D., v konkrétní výši byla ve smlouvě o víceúčelové lince stanovena již od samotného počátku úvěrového vztahu a představovala rovněž podmínku uskutečnění jakéhokoli čerpání kontokorentního úvěru. Obviněná čerpání v celkové výši 28.000.000 Kč provedla přesto, že si s ohledem na zhoršující se majetkovou situaci společnosti C. D. musela být vědoma toho, že této podmínce nebude moci dostát, v důsledku čehož následně – za účelem zabránění okamžitému zesplatnění již vyčerpaných částek úvěru - započala s překládáním seznamů pohledávek zahrnujících fiktivní pohledávky. V každém z příslušných úvěrových období se věřitel – a to mimo jiné po vyhodnocení seznamu pohledávek předkládaných dlužníkem k zajištění - znovu rozhodoval, zda výše pohledávek (a tedy zajištění) je taková, aby bylo možné pokračovat v úvěrování za stejných podmínek, anebo zda výše zajištěných pohledávek klesla, v úvěrování je sice možné pokračovat, nicméně celkový limit bude snížen (tzn. že současně bude nutné doplatit příslušnou část jistiny), případně pokud klesne stav výše zajištěných pohledávek natolik, že to nebude pro banku akceptovatelné, bude smlouva vypovězena a dlužníkovi vznikne povinnost splatit celou výši jistiny. Obviněnou předkládané seznamy pohledávek byly tedy jedním z hlavních ukazatelů o aktuálním stavu hospodaření úvěrovaného subjektu a možné návratnosti úvěru. V daném případě přitom byly v rozporu se smluvními povinnostmi obviněnou poškozené bance předloženy podklady obsahující nepravdivé údaje o solventnosti společnosti C. D. a její schopnosti zajistit zástavou svých dobytných pohledávek vyčerpaný úvěr ve smluvně stanovené výši, o čemž obviněná věděla a jednala zcela záměrně a chtěně, jak zcela správně uzavřely oba soudy nižších stupňů. Nepravdivé údaje o existenci části pohledávek společnosti C. D., které byly zcela fiktivní, proto byly způsobilé rozhodujícím způsobem ovlivnit rozhodnutí poškozené banky umožnit vyčerpání kontokorentního úvěru v plné výši, jakož i to, zda bude v úvěrovém vztahu a čerpání úvěru pokračováno bez jakékoli změny, k níž by jinak byla banka podle uzavřené smlouvy jednoznačně oprávněna.
32. V důsledku této skutečnosti lze ve shodě se závěry soudů nižších stupňů uzavřít, že uvedení nepravdivých údajů o fiktivních pohledávkách mělo kauzální význam pro trvání úvěrového závazku a kontinuální čerpání kontokorentního úvěru. Zmíněným jednáním obviněné tedy byly naplněny zákonné znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, neboť, zjednodušeně řečeno, každé takové předložení seznamu pohledávek společností C. D. mělo charakter dodatku k rámcové zástavní smlouvě, a tedy i původní úvěrové smlouvě, při jehož sjednání měl být uveden a kvantifikován předmět zajišťovacího převodu vlastnického práva (tj. pohledávek společnosti C. D. vůči jejím věřitelům). Na základě tohoto pak mohly být upravovány podmínky pokračování v čerpání úvěru a zachování stávající maximální výše jeho čerpání.
33. Nejvyšší soud přitom shledal částečně důvodnými námitky, kterými obviněná vytýká odvolacímu soudu, že přihlédl k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby a spočívá ve způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud totiž stran způsobené škody a jejího vztahu k celé výši maximálního úvěrového rámce shledal, že pro závěr o výši způsobené škody je relevantní rovněž skutečnost, že část peněžních prostředků čerpaných z kontokorentního účtu neopustila majetkovou sféru banky, jelikož byla svým účelem vázána na úhradu dřívějších pohledávek poškozené banky ve výši 20.000.000 Kč za společností C. D.
34. Na prvním místě je zapotřebí uvést, že v dané věci bylo možno dojít k závěru, že uvedením nepravdivých skutečností při sjednávání dodatků rámcové zástavní smlouvy v souvislosti s čerpáním kontokorentního úvěru ze smlouvy o víceúčelové lince obviněná v souladu s výše uvedeným zřejmě poškodila majetková práva banky, a to v důsledku znemožnění dřívějšího zesplatnění kontokorentního úvěru ze smlouvy o víceúčelové lince v období od 21. 8. 2013 do 10. 7. 2014. Poškozená banka by tedy pravděpodobně mohla při hypotetickém dřívějším ukončení úvěrového vztahu za situace, že by byla včas srozuměna se zhoršující se majetkovou situací společnosti C. D. dosáhnout vyššího uspokojení své pohledávky za touto společností. Pro takový závěr by ovšem muselo být prokázáno, zda lze takovou škodu k určitému, skutkovými zjištěními neprokázanému, konkrétnímu časovému okamžiku (sjednávání dodatku) kvantifikovat, a to s ohledem na možnost banky dosáhnout k tomuto okamžiku uspokojení své pohledávky, kteroužto obviněná svým jednáním znemožnila, což se však nestalo. Z hlediska učinění závěrů o faktické výši škody způsobené trestným činem totiž nelze považovat za dostatečný odvolacím soudem učiněný poukaz jednak na souhrn obviněnou předkládaných fiktivních pohledávek, kteréžto bance předkládala v širším časově vymezeném období, a jednak na konečnou výši nesplaceného úvěru.
35. Ačkoli tedy na základě doposud zjištěného skutkového stavu nelze přesně kvantifikovat škodu způsobenou znemožněním zesplatnění úvěru ze smlouvy o víceúčelové lince, Nejvyšší soud shledal, že podle dosavadních skutkových zjištění lze konstatovat, že obviněná způsobila poškozené bance škodu již v okamžiku realizace jednotlivých dílčích čerpání částek z úvěrové smlouvy o víceúčelové lince, kteréžto obviněná provedla, ačkoli si podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů musela již v okamžiku uzavření této smlouvy být vědoma, že povinnostem zakotveným v ní, podle kterých se zavázala k zřízení zástavního práva k dobytným pohledávkám společnosti C. D. v hodnotě odpovídající 130% čerpané částky, nemůže dostát. Uvedené vyplývá zejména ze skutečnosti, že obviněná započala s překládáním fiktivních pohledávek téměř bezprostředně po uzavření smlouvy o víceúčelové lince a realizací prvního z dílčích čerpání, ačkoli byla jakožto jednatelka společnosti C. D., již v době uzavření smlouvy o víceúčelově lince srozuměna s nepříznivou finanční situací této společnosti, přičemž druhé čerpání částky ve výši 8.000.000 Kč v únoru 2014 bylo realizováno až poté, co obviněná v rozporu se svými smluvními povinnostmi předložila poškozené bance seznamy pohledávek k zajištění, které zahrnovaly rovněž pohledávky fiktivní. Zřízení zástavního práva k dobytným pohledávkám z obchodního styku v souladu s rámcovou zástavní smlouvou bylo přitom pod bodem 2. ve smlouvě o víceúčelové lince stanoveno jako podmínka čerpání jakékoli částky z této smlouvy. V takovémto případě však nelze pominout skutečnost, že jednotlivá realizovaná čerpání učiněná v rámci smlouvy o víceúčelové lince byla účelově vázána na uhrazení dřívějších úvěrů, kteréžto byly společnosti C. D. poskytnuty poškozenou bankou, či ke kterým společnost C. D. v minulosti přistoupila. Při stanovení faktické výše škody je totiž nezbytné se věnovat všem relevantním okolnostem dílčích čerpání kontokorentního úvěru ze smlouvy o víceúčelové lince, kterými bylo zasaženo do majetkové sféry banky, a to včetně zohlednění účelu těchto čerpání.
36. Podle Nejvyššího soudu je ve vztahu k výše uvedenému namístě se ztotožnit s námitkou obviněné v té části, v níž namítá, že na základě skutkových zjištění, tak jak byla formulována soudy nižších stupňů, nemohla v důsledku sjednání účelu úvěru ve vztahu k dílčí čerpané částce ve výši 20.000.000 Kč na straně banky vzniknout žádná škoda, jelikož toto čerpání představovalo pro poškozenou banku fakticky pouze způsob prodloužení splatnosti předchozího kontokorentního úvěru ze smlouvy KA1201341, kteroužto společnost C. D. uzavřela dne 16. 5. 2012 s toutéž bankou. Pokud by přitom obviněná nepojala úmysl uvést poškozenou banku v omyl ohledně hospodaření společnosti C. D. předložením seznamu pohledávek k zástavě, jenž zahrnoval fiktivní pohledávky, a nevyčerpala by částku 20.000.000 Kč, byla by situace poškozené banky z hlediska vzniku škody v daný okamžik stejná, jako před samotným sjednáním smlouvy o víceúčelové lince. Trvala by totiž pohledávka poškozené banky v nezměněné výši jako z původní smlouvy KA1201341. Společnost C. D. by tedy bance dlužila peníze v celé výši původního úvěru, který byl poškozenou bankou zesplatněn v důsledku uzavření dodatku č. 2 KA1306932/2 dne 21. 8. 2013. Jinak vyjádřeno, v posuzované věci lze mít za to, že poškozená banka jako poskytovatel úvěru nepřišla o žádnou reálnou majetkovou hodnotu v důsledku uvedení ve skutkové větě rozhodnutí odvolacího soudu konkretizovaných nepravdivých skutečností. Důsledkem jednání obviněné bylo, vedle jinak adekvátně soudy nižších stupňů posouzeného naplnění zákonných znaků základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, že banka neodmítla dále fakticky prodloužit splatnost předchozího úvěru poskytnutého jí společnosti C. D. na základě smlouvy KA1201341, v důsledku čehož úvěrový vztah pokračoval v nezměněné výši v rámci nově sjednané smlouvy.
37. Obdobné závěry ovšem nelze učinit stran částky 8.000.000 Kč, určené svým účelem k úhradě předchozího úvěru ze smlouvy KA1201223, jenž byla dne 22. 5. 2012 uzavřena mezi společností PS Tech, s. r. o. a poškozenou bankou (a k níž následně společnost C. D. přistoupila jako spoludlužník). Čerpání této částky ze smlouvy o víceúčelové lince již totiž nelze považovat za faktické prodloužení předchozího úvěrového vztahu, jelikož čerpáním kontokorentního úvěru na základě smlouvy o víceúčelové lince došlo po právní stránce k zániku smluvního vztahu mezi poškozenou bankou a společností PS Tech, s. r. o., jakož i k následnému vzniku nového smluvního vztahu mezi novými smluvními stranami, kterými byla již jen poškozená banka a společnost C. D. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že čerpání úvěru proběhlo ve skutečnosti bez reálného převodu finančních prostředků poskytnutých poškozenou bankou společnosti C. D. Z hlediska právních důsledků totiž tento smluvními stranami sjednaný postup odpovídal situaci, kdy by byly peněžní prostředky bankou vyplaceny a následně použity společností C. D. na úhradu závazku společnosti PS Tech, s. r. o. Na uvedené nemá rovněž žádný vliv skutečnost, že k čerpání částky 8.000.000 Kč a uhrazení závazku společnosti PS Tech, s. r. o. vůči poškozené bance došlo na základě požadavku samotné banky v souladu se smlouvou o víceúčelové lince. Bylo totiž pouze na rozhodnutí obviněné, zda bude tento požadavek akceptovat vědoma si finančních problémů společnosti C. D. Právě na základě jednání obviněné tedy došlo k úhradě a zániku závazku společnosti PS Tech, s. r. o., a to i přesto, že takto čerpanou výši úvěru nemohla zajistit zřízením zástavního práva k existujícím a dobytným pohledávkám společnosti C. D. v souladu se smluvními podmínkami podle smlouvy o víceúčelové lince.
38. Je tak namístě shrnout, že nikoli každý případ úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku je skutkově totožný, a každý je nutné posuzovat individuálně s ohledem na podmínky jeho uzavření a podmínky čerpání. Za způsobenou škodu přitom nelze v případě kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. c) tr. zákoníku bez dalšího považovat částku, která byla úvěrem poskytnuta a zůstala nesplacena, aniž by zároveň bylo náležitě zjištěno a zohledněno, jak bylo konkrétně v příčinné souvislosti s jednáním obviněné zasaženo do majetkové sféry poškozené banky. S přihlédnutím k těmto skutečnostem, jakož i výše uvedeným závěrům neshledal Nejvyšší soud v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu dostatečný podklad pro závěr o naplnění zákonných znaků zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, čímž byl odsuzující rozsudek odvolacího soudu zatížen vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
VI.
Závěr
39. Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněné H. K. důvodným, a proto částečně zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 5 To 6/2022, a to v jeho výrocích pod body II. a III, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku vrchního soudu obsahově navazující, jestliže v důsledku tohoto rozhodnutí dovolacího soudu pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. řádu). Nejvyšší soud současně Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. řádu), přičemž vrchní soud je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu vázán právním názorem, který Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil. Při novém projednání věci odvolací soud opětovně zhodnotí zjištěný skutkový stav a eventuálně též posoudí, zda je pro jeho upřesnění třeba provést některý další důkaz. Odvolací soud rovněž zváží, zda a do jaké míry měl účel dílčích realizovaných čerpání kontokorentního úvěru poskytnutých na základě smlouvy o víceúčelové lince vliv na možnou výši škody způsobené jednáním obviněné. Následně rozhodne, zda obviněná svým jednáním naplnila zákonné znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, eventuálně v jakém rozsahu okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby.
40. S ohledem na to, že v dovolacím řízení došlo k částečnému zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, s výjimkou výroku pod bodem I., kterým bylo rozhodnuto o zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 45 T 6/2019, v celém jeho rozsahu, nenastupuje zde jakýkoli, byť i nepravomocný odsuzující rozsudek. V důsledku toho se tak stal další výkon trestu odnětí svobody, který byl obviněné uložen dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, zcela bezpředmětným. Za tohoto stavu tak bylo třeba současně ve smyslu §265l odst. 4 tr. řádu rozhodnout o případné vazbě obviněné.
41. Vzhledem k osobním poměrům obviněné, která vedla před spácháním činu jinak bezúhonný způsob života, či době spáchání činu, pro který je i nadále trestně stíhána (tj. srpen 2013 až červenec 2014), stejně jako s přihlédnutím k dosavadnímu průběhu trestního řízení a přístupu obviněné k plnění jejích zákonných povinností plynoucích z jejího procesního postavení v této věci Nejvyšší soud shledal, že v nynějším stadiu řízení nejsou na straně jmenované dány důvodné obavy obsažené v ustanovení §67 písm. a) až c) tr. řádu, opodstatňující její vzetí do vazby. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněná H. K. do vazby nebere.
42. O zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a přikázání věci podle
§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu