ECLI:CZ:NS:2022:11.TVO.19.2022.1
sp. zn. 11 Tvo 19/2022-14859
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 stížnost obviněného D. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2022, sp. zn. 4 To 48/2022, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného D. M. zamítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 7. 10. 2022, sp. zn. 4 To 48/2022, rozhodl Vrchní soud v Praze o návrhu obviněného D. M. na vyloučení členů senátu 4 To uvedeného soudu z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodu §30 odst. 1 tr. ř. nejsou členové senátu 4 To, a to předsedkyně senátu JUDr. Lenka Konopová a soudci JUDr. Hana Hrnčířová a JUDr. Luboš Vlasák vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného D. M., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 6/2014 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 To 48/2022.
Proti tomuto usnesení podal obhájce obviněného včas stížnost, kterou následně odůvodnil. Podle stěžovatele důvodem pro podání námitky podjatosti je předchozí usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 4 To 55/2021, kterým byl zrušen již v pořadí druhý zprošťující rozsudek, a byly v něm vysloveny názory a pokyny vedoucí nalézací soud k jeho odsouzení. Podle stěžovatele stejný názor vyslovil rovněž státní zástupce ve svém stanovisku ze dne 27. 4. 2022 a novoty v závěrech soudu druhého stupně si měli povšimnout rovněž zpracovatelé posudku znaleckého ústavu Vysoké školy ekonomické. Ve zbytku své stížnosti obviněný reagoval na dílčí závěry soudu druhého stupně, které učinil ve svém usnesení ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 4 To 55/2021, a dovozoval z nich pokyny ze strany dotčených soudců pro soud prvního stupně směřující k jeho odsouzení, což svědčí o jejich podjatosti.
3. Závěrem stěžovatel navrhl, aby „ stížnostní soud napadené rozhodnutí zrušil a buď vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, či sám rozhodl o vyloučení členů senátu 4 To z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho věci.“
4. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti obviněného napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu na vyloučení členů senátu 4 To z vykonávání úkonů trestního řízení, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.
5. V obecné rovině je potřeba připomenout, že podle §30 odst. 1 tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
6. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, v němž mimo jiné uvedl, že … nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
7. Při aplikaci výše uvedených hledisek na konkrétní okolnosti daného případu je přitom zřejmé, že pokud Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 7. 10. 2022, sp. zn. 4 To 48/2022, dospěl k závěru, že podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodu §30 odst. 1 tr. ř. nejsou členové senátu 4 To, a to předsedkyně senátu JUDr. Lenka Konopová a soudci JUDr. Hana Hrnčířová a JUDr. Luboš Vlasák, vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného D. M. , nelze tomuto postupu ničeho vytknout.
8. Pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
9. Z obsahu napadeného usnesení, stejně jako z nyní projednávané stížnosti, se podává, že stěžovatel dovozuje podjatost členů senátu 4 To především z okolností spočívajících v tom, že v kasačním rozhodnutí ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 4 To 55/2021, měl soud druhého stupně (dotčený odvolací senát) vytvářet závěry o skutkovém stavu posuzované věci a nahrazovat tak hlavní líčení, a že měl nařizovat soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy a k jakým závěrům má dospět, čímž jej měl zavázat k odsouzení stěžovatele. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat toliko ze způsobu rozhodování či z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky (srov. Draštík A., Fenyk J. aj., Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017). Důvodem pro vyloučení soudce samy o sobě nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
10. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že dotčení soudci jako členové odvolacího senátu, který usnesením ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 4 To 55/2021, zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, v kasačním rozhodnutí nepřípustně hodnotili dokazování provedené před soudem prvního stupně, sami vytvářili skutkový stav věci a na základě toho se předem vyjádřili tak, že soud prvního stupně má vůči stěžovateli vynést odsuzující rozsudek. Nic takového z obsahu uvedeného rozhodnutí nevyplývá (srov. zejména body 12. až 14., 28. až 32. odůvodnění předmětného usnesení). Naopak odvolací soud postupoval zcela v intencích zákonem vymezené přezkumné činnosti a v souladu s relevantní judikaturou vztahující se k problematice přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022). Pokud se odvolací soud vyslovil k otázce „totožnosti skutku“ a v tomto směru vyslovil závazný právní názor, nevybočil ze svého oprávnění (viz §264 odst. 1 tr. ř.).
11. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obviněného D. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2022, sp. zn. 4 To 48/2022, důvodnou, a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu