ECLI:CZ:NS:2022:11.TVO.20.2021.1
sp. zn. 11 Tvo 20/2021-6164
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 stížnost odsouzeného L. L., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2021, č. j. 4 To 63/2020-5991, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2021, č. j. 4 To 63/2020-5991, a tomuto soudu se ukládá, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2021, č. j. 4 To 63/2020-5991, bylo rozhodnuto o návrhu obviněného L. L. (dále též jen „obviněný“ nebo „stěžovatel“) na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu tak, že podle §33 odst. 2 tr. řádu a contrario nemá jmenovaný obviněný nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu.
Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal obviněný L. L. prostřednictvím svého obhájce včas stížnost. Obviněný v rámci podané stížnosti dospívá k přesvědčení, že dostatečně osvědčil nedostatek finančních prostředků coby podmínku pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, jelikož dluží společně a nerozdílně se svým bratrem J. L., manželkou S. L. a společností V. H. částku převyšující 170 milionů Kč, přičemž tyto pohledávky jsou vymáhány exekučně, v důsledku čehož je omezena jeho možnost disponovat se svým majetkem. Dle obviněného přitom hodnota jeho zpeněžitelného majetku i s hodnotou majetku jeho spoludlužníků činí nejvýše 120 mil. Kč. L. h. ve vlastnictví obviněného a jeho bratra J. L., stran něhož vrchní soud usoudil, že by jeho prodej postačil k úhradě jejich společných závazků, byl oceněn v rámci „Odhadu obvyklé ceny nemovité věci č. 1621/2/2019“ na částku 81 mil. Kč. Úvahu Vrchního soudu v Olomouci o tom, že hodnota L. h. nepochybně převyšuje jeho závazky, tak obviněný považuje za prokazatelně nesprávnou. Hodnota zbylého nemovitého majetku obviněného se pak dle tvrzení pohybuje v řádech milionů Kč a v porovnání s jeho závazky je tak zanedbatelná. Obviněný současně vlastní podíly i na dalších nemovitostech, jež neužívá k uspokojení svých bytových potřeb, avšak tyto získal v rámci dědictví po své matce a k trvalému bydlení je využívá jeho otec, přičemž rovněž tento majetek je zatížen exekucí a jeho hodnota byla v roce 2011 cca 488.889 Kč. Skladovací areál ve vlastnictví společnosti V. H. má pak dle obviněným doloženého znaleckého posudku hodnotu 34.421.000 Kč. Obviněný rovněž výslovně uvedl, že není majitelem ani spolumajitelem společnosti P. F. G. I., která je vlastníkem společnosti V. H.
3. Samotný majetek obviněného je tedy o cca 130 mil. Kč nižší než jeho závazky a je postižen exekucí, přičemž majetek všech spoludlužníků je o cca 40 mil. Kč nižší než jejich společné závazky. Tyto závazky jsou navíc navyšovány měsíčně o penále ve výši cca 1,5 mil. Kč, vznikly v dobré víře v rámci financování výstavby hotelu ve XY a k jejich neuhrazení došlo z důvodu platební neschopnosti, do které se obviněný dostal následkem protiprávního útoku R. Š. I po zpeněžení jeho majetku tak obviněnému dle jeho tvrzení zůstane mnohamilionový a exekučně vymáhaný dluh. V rámci budoucího výdělku pak obviněnému zůstane pouze nezabavitelné minimum, jež bude použito výhradně na vyživovací povinnost k jeho dvěma studujícím dětem a zajištění základních životních a bytových potřeb pro jeho rodinu. Obviněný tedy nemá a ani v budoucnu nebude mít možnost splácet odměnu jemu ustanoveného obhájce, a to ani ve splátkách, popř. z půjčky, když tato pohledávka pouze prohloubí jeho insolventnost a stane se nedobytnou.
4. Obviněnému dle jeho názoru nelze přičítat k tíži ani to, že pro společnost V. H.vykonává práci, za kterou nepobírá žádnou mzdu, ale pouze určité benefity. Obviněný totiž svoji práci vykonává bezúplatně v důsledku exekuce, která byla na majetek jeho osoby a jeho bratra J. L. nařízena v roce 2013 k vymožení fiktivního a neexistujícího dluhu vůči osobě R. Š.. Obviněný se tímto způsobem snažil racionálně zmírnit následky legitimních exekucí, zachovat hodnotu jím vlastněného hotelu a při zpeněžování nemovitostí v jeho majetku dosáhnout co nejvyšší míry uspokojení svých věřitelů. Stěžovatel by přitom ani v případě, že by za vykonanou práci pobíral odměnu přiměřenou jím vykonávaným činnostem, tuto odměnu nemohl použít na úhradu nákladů obhajoby v důsledku legitimních exekucí probíhajících proti jeho osobě.
5. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem Vrchního soudu v Olomouci, že povinnost hradit státu náklady na nutnou obhajobu je v jeho případě spravedlivá. Vrchní soud totiž přiznal nárok obhajobu za sníženou odměnu osobám spoluobviněných R. R., M. D., J. U., M. Č. a L. Z., a to ačkoli majetková situace žádného z těchto spoluobviněných není prokazatelně záporná.
6. Obviněný v podané stížnosti dále namítá, že mu byla vrchním soudem neprávem přičtena k tíži skutečnost, že společnost V. H. nezveřejnila v souladu se svojí zákonnou povinností účetní uzávěrky z let 2018, 2019 a 2020. Tato povinnost však byla dle stěžovatele splněna dne 3. 8. 2021, zatímco napadené usnesení bylo vydáno až dne 30. 8. 2021, přičemž prodlení mezi dodáním podkladů a zveřejněním uzávěrek ze strany příslušného soudu mu nelze nikterak přičítat k tíži. Zisk společnosti V. H. je přitom dle obviněného mnohonásobně nižší než úroky, které ročně ke společným závazkům stěžovatele a zbylých dlužníků přirůstají a nepostačí tak k úhradě těchto pohledávek.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po projednání podané stížnosti napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci změnil tak, že se jeho osobě přiznává nárok na bezplatnou obhajobu.
8. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti obviněného lze v zásadě přisvědčit.
9. Podle §33 odst. 2 tr. řádu mimo jiné platí, že pokud obviněný dosvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. V takovém případě hradí náklady obhajoby zcela nebo zčásti stát.
10. Z napadeného usnesení vrchního soudu se podává, že obviněný L. L. v rámci návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu uvedl, že v minulosti byla proti jeho osobě vedena exekuce na základě exekučního titulu, který byl získán trestným činem spáchaným R. Š. V důsledku této exekuce nebyli obviněný a jeho bratr J. L. schopni dostát svým závazkům, pročež vůči nim byla dne 19. 11. 2018 zahájena exekuce ve prospěch oprávněného věřitele C. E. s tím, že celková vymáhaná částka včetně příslušenství v současné době dosáhla výše cca 170 mil. Kč. K prokázání nedostatku finančních prostředků stěžovatel přiložil prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, v němž neuvedl žádné příjmy z pracovního poměru, dohod konaných mimo pracovní poměr, podnikání či jiné výdělečné činnosti, ani z hmotného a sociálního zabezpečení. Obviněný uvedl osobní majetek stižený exekucí, jehož součástí jsou nemovitosti zapsané na LV č. XY, id ½ v k. ú. XY, rodinný dům č. p. XY; LV č. XY, 1/3, v k. ú. XY – rekreační objekt; LV č. XY, v k. ú. XY; LV č. XY, v k. ú. XY; LV č. XY, id ½ v k. ú. XY, budova č. p. XY, (L. h.); LV č. XY, 1/3 v k. ú. XY, byt. Obviněný dále uvedl, že má vyživovací povinnost k dceři S.L. a synovi L. L., přičemž jeho manželka dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 10.658 Kč. V předloženém prohlášení obviněný dále uvedl svůj dluh vůči oprávněnému M. B. ve výši 10 mil. Kč a dluh vůči obchodní společnosti C. E. ve výši 38 mil. Kč. Ke svým měsíčním výdajům pak zmínil daňovou povinnost ve výši 2.122,25 Kč, zdravotní pojištění ve výši 2.052 Kč a místní poplatky ve výši 8.000 Kč. Vrchní soud v Olomouci při zhodnocení majetkových poměrů obviněného a rozhodování o jím uplatněném nároku přitom vycházel rovněž ze skutečností, které stěžovatel uvedl při veřejných zasedáních konaných v rámci odvolacího řízení v jeho trestní věci dne 24. 8. 2021 a 25. 8. 2021, a to především z jeho tvrzení, že dlužná částka ve výši 170 mil. Kč nemusí být částkou, kteroužto bude obviněný povinen se svými spoludlužníky uhradit, jelikož se snaží dosáhnout dohody se společností C. E. coby oprávněným věřitelem, a to za účelem prominutí části penále a ponížení dlužné částky na cca 100 mil. Kč. Při rozhodování o podaném návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu však Vrchní soud v Olomouci vzal v úvahu i další okolnosti na straně obviněného, zejména skutečnost, že L. h., jenž stěžovatel vlastní společně se svým bratrem J. L., měl v roce 2010 pořizovací cenu 102 mil. Kč i s pozemky, přičemž tento může posloužit k úhradě jejich společných závazků. Vrchní soud v Olomouci dále poukázal na skutečnost, že obviněný jakožto člen představenstva nepodal od roku 2018 žádné daňové přiznání za obchodní společnost V. H. (kterážto je rovněž jeho spoludlužníkem), přičemž v roce 2017 vykázala tato společnost čistý zisk ve výši 19.915.000 Kč. Společnost V. H.přitom dle zjištění vrchního soudu vlastní mimo jiné budovu s č. p. XY, rodinný dům v k. ú. XY, LV č. XY a dále stavbu pro výrobu a skladování č. p. XY v k. ú. XY, LV č. XY. Současně obviněný na základě vlastního rozhodnutí nepobírá za svoji práci vykonávanou pro tuto obchodní společnost žádnou mzdu, pouze benefity, přičemž nebylo zjištěno, že trpěl jakýmikoli zdravotními omezeními, která by mu bránila ve výkonu pracovní činnosti. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že situace obviněného není taková, aby v reálné době, byť v řádu několika let, nebyl schopen náklady obhajoby státu uhradit, jelikož mu s ohledem na jeho zdravotní stav nic nebrání v tom, aby si prostředky nezbytné ke splnění této povinnosti zajistil prací, a to mimo jiné i s přihlédnutím k faktu, kdy je s to své závazky uhradit prodejem L. h. Za tohoto stavu tak Vrchní soud v Olomouci předmětný návrh obviněného zcela zamítl.
11. Při rozhodování o tom, zda má obviněný dostatek prostředků, aby byl schopen hradit náklady své obhajoby, přitom platí, že jsou soudy povinny vycházet zásadně ze stavu panujícího v době rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2590/19, a rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 2/1993 Sb. rozh. tr.). Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení uznal, že exekučně vymáhané pohledávky obviněného tomuto v současné době neumožňují hradit náklady obhajoby. Zároveň však dospěl k závěru, že dané pohledávky obviněného mohou být uhrazeny prodejem pouhé části jím vlastněného nemovitého majetku, přičemž jeho osobě nic nebrání v tom, aby potřebné peněžní prostředky získal prací, dostál svým závazkům a státu zcela uhradil náklady vynaložené na zajištění jeho obhajoby.
12. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, popř. obhajobu za sníženou odměnu, je již z povahy věci založen na relativně širokém uvážení. Je třeba připomenout, že o protiústavní interpretaci (viz čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) se ovšem jedná pouze tehdy, pokud lze mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsenzuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3723/12).
13. Jak již bylo výše uvedeno, pokud soud rozhoduje o návrhu na přiznání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu, zásadně vychází ze situace panující v době rozhodování o takovém návrhu, tedy z aktuálních osobních, majetkových a rodinných poměrů obviněného. Na druhé straně však platí, že z hlediska komplexního posouzení návrhu musí vzít do úvahy i celkový majetkový potenciál obviněného do budoucna. Rozhodná je totiž celková ekonomická situace, resp. majetková potencialita obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není aktuální nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze označit za protiústavní, pakliže je řádně odůvodněno a vyplývá ze skutkových zjištění. Jedná se totiž o naplnění maximy, že každý je povinen plnit své závazky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1607/16).
14. V případě, že celkový majetkový potenciál obviněného neodůvodňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, není vyloučeno, že soud může dospět k závěru, že má tento obviněný nárok na obhajobu za sníženou odměnu, pakliže je schopen příslušné náklady hradit alespoň zčásti. Jediným pro soud významným hlediskem je přitom existence zjištění o úplné nebo částečné neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2011, sp. zn. 11 Tz 49/2011, publikovaný pod č. 2/2013 Sb. rozh. tr.).
15. Ve světle výše uvedeného je Nejvyšší soud je povinen předně konstatovat, že Vrchní soud v Olomouci stran posouzení nároku obviněného na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu v napadeném usnesení nestanovil předpoklady, které by neměly oporu v zákoně či ve výše citované ustálené judikatuře obecných soudů a Ústavního soudu, jelikož hodnotil nejen aktuální majetkovou situaci obviněného, nýbrž tuto analyzoval i ve vzájemné souvislosti s jeho majetkovou potencialitou v přiměřeném časovém horizontu několika let. Vrchní soud však při úvahách, v nichž se věnoval aktuální majetkové situaci obviněného, učinil závěry, které nedostatečně odůvodnil, resp. jež nevyplývají z obsahu spisového materiálu. V návaznosti na tyto závěry pak uzavřel, že obviněný je společně se svými spoludlužníky schopen uhradit své závazky, čímž bude odstraněna překážka, jíž stěžovatel argumentuje v rámci jím tvrzené neschopnosti uhradit náklady obhajoby, tzn. že obviněnému nebude ničeho bránit tyto náklady řádně uhradit, byť by se tak mělo stát i ve splátkách.
16. Stran závěru Vrchního soudu v Olomouci, podle něhož je v možnostech obviněného L. L. a jeho spoludlužníků uhradit jeho (resp. jejich společné) současné závazky prodejem L. h., Nejvyšší soud podotýká, že předmětný závěr nebyl vrchní soudem dostatečně odůvodněn tak, aby měl oporu v konkrétních poznatcích majících základ ve spisovém materiálu, jenž vrchnímu soudu posloužil jakožto podklad pro rozhodování o návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. K tomuto je nutno konstatovat, že v dané věci je nesporné, že v řízení před Vrchním soudem v Olomouci obviněný prokázal, že má společně s bratrem L. L., obchodní společností V. H. a S. L. společné závazky ve výši cca 170 mil. Kč. Sporným bylo naopak tvrzení obviněného, dle kterého by se tento s ohledem na výši jeho závazků v případě stanovení povinnosti uhradit náklady obhajoby ocitl ve finanční nouzi.
17. Vrchní soud v Olomouci se v napadeném usnesení s tímto tvrzením neztotožnil, když dle jeho závěru je naopak v možnostech obviněného uhradit jeho pohledávky prodejem jediné z jím spoluvlastněných nemovitostí, kterou je L. h. ve XY. Tento závěr přitom Vrchní soud v Olomouci odůvodnil tak, že „… L. h., který je ve vlastnictví bratrů L., je moderní ubytovací zařízení ve velmi lukrativní lokalitě, což potvrzuje předchozí úspěšné podnikatelské aktivity odsouzených, jak o nich sami vypověděli. Ze své rozhodovací činnosti je vrchnímu soudu známo, že ceny nemovitostí v České republice od roku 2010 výrazně vzrostly, a to i více než dvojnásobně. Z výpovědi odsouzených bratrů L. vyplynulo, že v roce 2010 byla cena pořízení L. h. cca 102 mil. Kč i s pozemky, což v dnešních cenách představuje hodnotu daleko vyšší a že před dvěma lety byl L. h. nejprestižnější hotel ve Z. Již jen prodejem této nemovitosti, při zachování vlastnictví všech ostatních, jimi vlastněných nemovitostí, by měli být odsouzení schopni uhradit na ně nařízené exekuce , když navíc podle své výpovědi u veřejného zasedání před odvolacím soudem uvedli, že se snaží svůj závazek vůči společnosti C. E. ponížit tak, aby smluvní sankce jim byla prominuta “.
18. Vrchní soud v Olomouci své závěry stran schopnosti obviněného uhradit jeho závazky opřel pouze o údaj o pořizovací ceně L. h. a jemu (z vlastní rozhodovací praxe) známou skutečnost, že ceny nemovitostí v celorepublikovém průměru od roku 2010 výrazně stouply. Takovéto úvahy ovšem považuje Nejvyšší soud za nedostatečné, resp. minimálně předčasné, jelikož se vrchní soud v jejich rámci vyjma pořizovací ceny nemovitosti nezabýval žádnými dalšími relevantními individuálními a konkrétními faktory podílejícími se největší měrou na ceně dotčené nemovitosti (např. aktuální stav nemovitosti), přičemž jeho poznatky z rozhodovací činnosti o obecném růstu cen nemovitostí nemusí být nutně aplikovatelné na konkrétní komerční nemovitost určenou pro podnikání v oblasti rekreace a ubytování (např. s ohledem na vysokou hodnotu nemovitosti a reálnou možnost jejího dalšího růstu, či změny na trhu nemovitostí určených k rekreaci a ubytování v průběhu celosvětové pandemie onemocnění COVID-19). Je sice zřejmé, že vrchní soud v rámci napadeného usnesení nezamýšlel stanovit přesnou či i jen přibližnou hodnotu této nemovitosti, a to s ohledem na složitost této otázky, jejíž zodpovězení je běžně delegováno na příslušné znalce, nicméně jeho úvahy nelze považovat za dostatečné ani pro ustálení skutečnosti, zda je v současné době hodnota L. h. vyšší, než byla jeho pořizovací cena. Vrchním soudem deklarovaný obecný růst cen nemovitostí ve vztahu k pořizovací ceně L. h. tedy nelze bez zasazení této skutečnosti do kontextu dalších relevantních souvislostí považovat za dostatečný argument ani pro eventuální učinění alespoň přibližného odhadu poměru hodnoty L. h. k pohledávkám obviněného, natož pak pro závěr o možnosti úhrady těchto pohledávek prodejem této jediné nemovitosti. Tento závěr je navíc v přímém rozporu se skutečnostmi obsaženými v „Odhadu obvyklé ceny nemovité věci č. 1621/2/2019“, kterýžto obviněný L. L. učinil součástí přílohy své stížnosti podané vůči napadenému usnesení.
19. Stran závěru Vrchního soud v Olomouci o relevantnosti výše zisků obchodní společnosti V. H. při posouzení návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, popř. obhajobu za sníženou odměnu, Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že jelikož se vrchní soud v napadeném usnesení nad rámec konstatování o nedostatečnosti tvrzení obviněného stran skutečných majitelů jmenované obchodní společnosti v rámci svých úvah blíže nezabývá majetkovou strukturou této společnosti, je zjevné, že vrchní soud považuje výši zisku a majetek této společnosti za relevantní, a to s ohledem na skutečnost, že společnost V. H. je nejen společností, v níž obviněný L. L. vykonává funkci člena představenstva, ale rovněž je jeho spoludlužníkem a jako taková se tedy má podílet na úhradě společných závazků, v důsledku jejichž existence je obviněný dle svého tvrzení ve finanční tísni. Ačkoli v obecné rovině nelze této úvaze Vrchního soudu v Olomouci ničeho vytknout, dle zjištění Nejvyššího soudu se tyto úvahy částečně opírají o zjištění stran výše zisku této společnosti, jež je v přímém rozporu s podklady obsaženými ve spisovém materiálu. Ačkoli v napadeném usnesení není označen důkaz, z něhož vrchní soud čerpal poznatky o údajném zisku obchodní společnosti V. H. v roce 2017, který dle jeho zjištění činil 19.915.000 Kč, je s ohledem na výtku učiněnou vrchním soudem v napadeném usnesení stran nezveřejňování daňových přiznání obviněným, jakožto členem představenstva této společnosti, zřejmé, že vrchní soud vycházel z výkazu zisku a ztráty ve druhovém členění podle Přílohy č. 2 vyhlášky č. 500/2002 Sb. ke dni 31. 12. 2017. Z této listiny se ovšem podává, že částka 19.915.000 Kč je uvedena v kolonce „čistý obrat za minulé období“ a představuje tedy pouze obrat společnosti za rok 2016, kdežto čistý zisk obchodní společnosti V. H. činil v roce 2017 pouze 1.401.000 Kč. Za situace, kdy vrchní soud v rámci rozhodování o bezplatné obhajobě výslovně počítal se ziskem společnosti V. H., jenž byl v důsledku chybného výkladu obsahu této listiny stanoven ve více než čtrnáctinásobné výši, je nutno uzavřít, že v daném případě došlo k deformaci důkazu, přičemž bez odstranění tohoto rozporu panujícího mezi učiněným zjištěním soudu a obsahem spisového materiálu nelze považovat závěry Vrchního soudu v Olomouci stran majetkové situace obviněného za řádně, pečlivě a tudíž přezkoumatelným způsobem zdůvodněné.
20. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že Vrchní soud v Olomouci se možností úhrady závazků obviněného a jeho spoludlužníků prodejem nemovitostí v jejich vlastnictví (resp. s ohledem na majetkovou situaci obchodní společnosti V. H.), a tedy i aktuální majetkovou situací obviněného L. L., jež se s ohledem na výši jeho exekučně vymáhaných závazků musí nutně promítnout též v rámci jeho majetkové potenciality, zabýval povrchně, přičemž vycházel z vadných předpokladů. Za tohoto stavu je tak závěr vrchního soudu o tom, že je v možnostech obviněného jeho závazky uhradit, bez potřebného objasnění všech shora naznačených souvislostí závěrem minimálně předčasným.
21. Naopak zcela nedůvodnou Nejvyšší soud shledal námitku obviněného L. L. směřující vůči závěru Vrchního soud v Olomouci o možnostech jeho budoucího výdělku a skutečnosti, že obviněný na úkor své majetkové potenciality bezplatnou prací udržuje majetek obchodní společnosti V. H. Ačkoli má obviněný za to, že tato skutečnost není s ohledem na exekuční řízení vedené vůči jeho osobě, pro které nemůže disponovat se svým příjmem ani majetkem, nikterak podstatná, faktem zůstává, že možnost obviněného uhradit náklady své obhajoby je bezpochyby snižována dobrovolným výkonem bezplatných pracovních činností ve prospěch právnické osoby, na jejíž majetkové struktuře se obviněný dle svého tvrzení nikterak nepodílí. Zájmy této třetí osoby nemusí nutně korespondovat se zájmy obviněného, jelikož obchodní společnost V. H. může mít vlastní věřitele, kteréžto musí rovněž uspokojovat, a to i na úkor uspokojení věřitelů v rámci závazků, kteréžto tato společnost sdílí společně s obviněným. Vzdává-li se obviněný dobrovolně svého příjmu ve prospěch třetí osoby, objektivně tak ztěžuje posouzení skutečnosti, zda povinnost úhrady odměny a náhrady hotových výdajů jeho odhájce přesahuje jeho současné i budoucí majetkové poměry v přiměřeně dlouhém časovém období.
22. Za zcela irelevantní je pak třeba označit námitky obviněného L. L. vztahující se ke skutečnosti, že vrchní soud přiznal nárok na obhajobu za sníženou odměnu osobám spoluobviněných R. R., M. D., J.U., M. Č. a L. Z. Tato skutečnost nemůže být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu v rámci stížnosti obviněného L. L. a nemůže být nikterak zohledněna pro účely přezkumu postupu Vrchního soudu v Olomouci vůči tomuto obviněnému v rámci rozhodování o jím podaném návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, v jehož rámci je nutno zkoumat pouze majetkové poměry osoby stěžovatele.
23. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a tomuto soudu přikázal mu, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
24. Při novém rozhodování o návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu bude třeba, aby Vrchní soud v Olomouci své závěry o aktuálních majetkových poměrech obviněného blíže odůvodnil, to obzvláště vzhledem k možnostem úhrady jeho exekučně vymáhaných dluhů prodejem jím vlastněných a spoluvlastněných nemovitostí. Právě na základě těchto skutečností bude vrchní soud moci uvážit celkovou majetkovou situaci a potencialitu obviněného a tento předpoklad náležitě odůvodnit. Za tímto účelem Vrchní soud Olomouci v rámci nového projednání návrhu obviněného zhodnotí rovněž listinné důkazy, kteréžto stěžovatel nově předložil v průběhu stížnostního řízení, a to zejména „Odhad obvyklé ceny nemovité věci č. 1621/2/2019“, případně další podklady potřebné pro zhodnocení celkové majetkové potenciality obviněného ve smyslu výše uvedených závěrů. Vrchní soud rovněž odstraní či odůvodní rozpory mezi jeho zjištěními a provedenými důkazy, jež byly Nejvyšším soudem shledány v jeho závěrech o výši zisku obchodní společnosti V. H. Na základě toho si poté vrchní soud vytvoří lepší předpoklady pro relevantní posouzení důvodnosti návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu, přičemž ve druhém z uvedených případů eventuálně určí též výši snížení povinnosti obviněného k náhradě nákladů obhajoby vůči státu.
25. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §149 odst. 6 tr. řádu je Vrchní soud v Olomouci při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci Nejvyšší soud vyslovil, přičemž je povinen provést úkony, jejichž provedení stížnostní soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu