ECLI:CZ:NS:2022:11.TVO.21.2021.1
sp. zn. 11 Tvo 21/2021-6171
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 stížnost odsouzeného J. L. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2021, č. j. 4 To 63/2020-5997, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2021, č. j. 4 To 63/2020-5997, a tomuto soudu se ukládá, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Olomouci rozhodl svým usnesením ze dne 30. 8. 2021, č. j. 4 To 63/2020-5997, o návrhu obviněného J. L. (dále též jen „obviněný“ nebo „stěžovatel“) na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu tak, že podle §33 odst. 2 tr. řádu a contrario nemá obviněný J. L. nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu.
Proti tomuto usnesení podal obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce včas stížnost. V tomto řádném opravném prostředku stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že dostatečně osvědčil nedostatek finančních prostředků jako podmínku pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, jelikož společně a nerozdílně se svým bratrem L. L. dluží částku převyšující 170 mil. Kč, přičemž tato pohledávka je exekučně vymáhána, v důsledku čehož je omezena jeho možnost disponovat s jeho majetkem. Vymáhaná pohledávka přitom obviněnému vznikla v důsledku jeho platební neschopnosti, do které se dostal jakožto oběť vydírání ze strany osoby R. Š., jenž byl za trestnou činnost spáchanou na obviněném pravomocně odsouzen. Stěžovatel přitom dle svého tvrzení v souladu s konstatováním Vrchního soudu v Olomouci skutečně usiluje o prominutí části příslušenství pohledávky představující penále, přičemž by chtěl s věřitelem – společností C. E. uzavřít dohodou o ponížení dluhu cca na částku 100 mil. Kč, nicméně doposud není zřejmé, zda se této dohody podaří dosáhnout. Dle obviněného tedy není možné, aby vrchní soud v napadeném rozhodnutí takto deklarovanou snahu obviněného vyložil a vyhodnotil tak, že vyjednání ponížení tohoto dluhu je možné či dokonce pravděpodobné. V současné době naopak závazky obviněného narůstají o další příslušenství.
3. Stěžovatel odmítá rovněž názor Vrchního soudu v Olomouci, dle kterého pouze prodejem XY ve vlastnictví obviněného a jeho bratra L. L., jehož pořizovací cena činila v roce 2010 přibližně 102 mil. Kč, by bylo možno uhradit závazky obviněného. Pro tento závěr však Vrchní soud v Olomouci dle obviněného neměl žádné podklady, když soudu není ani náznakem znám současný stav dotčené nemovitosti, přičemž není ani oprávněn činit vlastní odhad ceny této nemovitosti. Její současnou tržní cenu přitom nelze vyvodit pouhým odhadem jejího možného poměru k pořizovací hodnotě.
4. Dle obviněného není pravdou, že by obchodní společnost V. H. nepodávala daňová přiznání, přičemž při hodnocení majetkové situace obviněného panující v roce 2021 nelze hodnotit zisk třetí osoby z roku 2017. Vrchní soud v Olomouci současně nikterak nezohlednil skutečnost, že i tato právnická osoba je postižena exekučním příkazem ze strany oprávněného subjektu – společnosti C. E. Finančními prostředky obchodní společnosti V. H. tak dle obviněného J. L. nemůže disponovat ani sama tato společnost, natož pak obviněný.
5. Stěžovateli dle jeho názoru nelze s ohledem na jeho schopnost budoucího výdělku přičítat k tíži ani to, že pro obchodní společnost V. H. vykonává práci, za kterou nepobírá žádnou mzdu, nýbrž pouze určité benefity. Obviněný totiž dle svého tvrzení svojí řádnou prací vyvíjí činnost směřující k zachování majetku společnosti V. H. a k zaplacení exekučně vymáhaných dluhů, které s touto společností sdílí. I za situace, kdy by za svoji práci pobíral odměnu, nemohl by s touto – s výjimkou nezabavitelného minima – v důsledku probíhajících exekucí vedených vůči jeho osobě disponovat. Stěžovatel se odpovědnosti za své závazky a ani za škodu způsobenou jeho trestnou činností nevyhýbá, nicméně jeho celková majetková situace je nepříznivá a skutečný poměr jeho aktiv a pasiv je záporný.
6. Obviněný má tedy za to, že Vrchní soud v Olomouci dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným závěrům o tom, že nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani obhajobu za sníženou odměnu, přičemž pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu stanovil podmínky, které nemají oporu v zákoně či v příslušné judikatuře, když jejich splnění je založeno pouze na hypotetickém závěru o budoucích příjmových možnostech obviněného, čímž tento soud porušil právo obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 4 odst. 3 Listin základních práv a svobod.
7. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně sám rozhodl o tom, že se obviněnému přiznává nárok na bezplatnou obhajobu.
8. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti obviněného J. L. lze v zásadě přisvědčit.
9. Podle §33 odst. 2 tr. řádu mimo jiné platí, že pokud obviněný dosvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. V takovém případě hradí náklady obhajoby zcela nebo zčásti stát.
10. Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci se podává, že obviněný J. L. v rámci podaného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu k prokázání nedostatku finančních prostředků přiložil potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, ve kterém uvedl, že v minulosti byla proti jeho osobě vedena exekuce na základě exekučního titulu, který byl získán trestným činem spáchaným R. Š. V důsledku této exekuce nebyli obviněný a jeho bratr, spoluobviněný L. L., schopni dostát svým závazkům, pročež vůči nim byla dne 19. 11. 2018 zahájena exekuce ve prospěch oprávněného věřitele – společnosti C. E., s tím, že celková vymáhaná částka včetně příslušenství v současné době dosáhla výše cca 170 mil. Kč. Obviněný dle předloženého potvrzení neměl žádné příjmy z pracovního poměru, dohod konaných mimo pracovní poměr, podnikání či jiné výdělečné činnosti, ani z hmotného a sociálního zabezpečení. Stěžovatel uvedl pouze příjem z kapitálového majetku ve výši 87.500 Kč a osobní majetek stižený exekucí, jehož součástí jsou nemovitosti zapsané na LV XY, id ½, v k. ú. XY, rodinný dům č. p. XY; LV XY, 1/3, v k. ú. XY – rekreační objekt; LV XY v k. ú. XY – orná půda; LV č. XY v k. ú. XY – byt; LV XY, id ½, v k. ú. XY, budova č. p. XY, (L. h.); LV č. XY, 1/3, v k. ú. XY, byt. Obviněný současně uvedl, že jeho manželka dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 57 986 Kč a má ve vlastnictví nemovitost – rodinný dům, který obviněný užívá k uspokojení svých bytových potřeb. Stěžovatel poukázal rovněž na svoji vyživovací povinnost k synovi J. M. L. a dceři J. A. L. Vrchní soud v Olomouci při zhodnocení majetkových poměrů obviněného a rozhodování o jím uplatněném nároku vycházel mimo jiné ze skutečností, které obviněný doplnil v dodatečném podání a jež uvedl u veřejných zasedání v rámci odvolacího řízení konaného v jeho trestní věci ve dnech 24. 8. 2021 a 25. 8. 2021, a to především ze skutečnosti, že dlužná částka ve výši 170 mil. Kč nemusí být částkou, kteroužto bude obviněný povinen se svými spoludlužníky uhradit, jelikož se obviněný snaží dosáhnout dohody s oprávněným věřitelem – společností C. E., a to za účelem prominutí části penále a ponížení dlužné částky na cca 100 mil. Kč. Při rozhodování o podaném návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu však Vrchní soud v Olomouci vzal v úvahu i další okolnosti existující na straně obviněného, a to zejména fakt, že L. h., jenž obviněný J. L. vlastní společně se svým bratrem L. L., měl v roce 2010 pořizovací cenu 102 mil. Kč i s pozemky, přičemž tato nemovitost může posloužit k úhradě jejich společných závazků. Vrchní soud dále poukázal na skutečnost, že obviněný jakožto člen představenstva nepodal za společnost V. H. (kterážto je rovněž jeho spoludlužníkem) od roku 2018 žádné daňové přiznání, přičemž v roce 2017 vykázala tato společnost čistý zisk ve výši 19.915.000 Kč. Tato obchodní společnost přitom dle zjištění soudu vlastní mimo jiné budovu s č. p. XY, rodinný dům v k. ú. XY, LV č. XY a stavbu pro výrobu a skladování č. p. XY v k. ú. XY, LV č. XY. Obviněný na základě vlastního rozhodnutí nepobírá za práci vykonávanou pro společnost V. H. žádnou mzdu, pouze benefity, přičemž nebylo zjištěno, že by sám trpěl jakýmikoli zdravotními omezeními, která by mu bránila ve výkonu pracovní činnosti. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že situace obviněného není taková, aby v reálné době, byť v řádu několika let, nebyl schopen uhradit státu náklady vynaložené na jeho obhajobu, jelikož mu s ohledem na jeho zdravotní stav nic nebrání v tom, aby si prostředky k řádnému splnění této povinnosti zajistil prací, a to mimo jiné i s přihlédnutím k tomu, že je s to své závazky uhradit prodejem L. h. Za tohoto stavu tak Vrchní soud v Olomouci návrh obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu zcela zamítl.
11. Při rozhodování o tom, zda má obviněný dostatek prostředků, aby byl schopen hradit náklady své obhajoby, obecně platí, že soudy jsou povinny vycházet zásadně ze stavu panujícího v době rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2590/19, a rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 2/1993 Sb. rozh. tr.). Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení uznal, že exekučně vymáhané závazky obviněného tomuto v současné době neumožňují hradit náklady jeho obhajoby. Zároveň však dospěl k závěru, že pohledávky stěžovatele mohou být uhrazeny prodejem pouhé části jeho nemovitého majetku, přičemž obviněnému současně nic nebrání v tom, aby potřebné peněžní prostředky získal prací, dostál svým závazkům a státu zcela uhradil náklady vynaložené na jeho obhajobu.
12. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je již z povahy věci založen na relativně širokém uvážení. V tomto směru je třeba připomenout, že o protiústavní interpretaci (viz čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) se ovšem jedná pouze tehdy, pokud lze mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsenzuálních významů nebo je dané uvážení zatíženo zjevným logickým rozporem, případně učiněné závěry postrádají srozumitelná kritéria (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3723/12).
13. Jak již bylo výše uvedeno, rozhoduje-li soud o návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu, je třeba zásadně vycházet ze situace panující v době rozhodování o takovémto návrhu, tedy z aktuálních majetkových poměrů obviněného. Na druhé straně však platí, že z hlediska komplexního posouzení návrhu musí vzít soud do úvahy i celkový majetkový potenciál obviněného směrem do budoucna. Rozhodná je totiž celková ekonomická situace, resp. majetková potencialita obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není aktuální nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí nároku na bezplatnou obhajobu. Nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze označit ani za protiústavní, pakliže je takové nepřiznání řádně odůvodněno a vyplývá ze skutkových zjištění. Jedná se totiž o naplnění maximy, že každý je povinen plnit své závazky (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1607/16).
14. V případě, že celkový majetkový potenciál obviněného neodůvodňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, není vyloučeno, že soud může dospět k závěru, že má obviněný nárok na obhajobu za sníženou odměnu, pakliže je schopen dané náklady hradit alespoň zčásti. Jediným pro soud významným hlediskem je tak existence zjištění o úplné nebo částečné neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2011, sp. zn. 11 Tz 49/2011, publikovaný pod č. 2/2013 Sb. rozh. tr.).
15. Ve světle výše uvedeného je Nejvyšší soud povinen předně konstatovat, že Vrchní soud v Olomouci pro posouzení nároku obviněného J. L. na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu v napadeném usnesení nestanovil předpoklady, které by neměly oporu v zákoně, či ve shora citované ustálené judikatuře obecných soudů a Ústavního soudu, jelikož hodnotil nejen aktuální majetkovou situaci obviněného, nýbrž tuto posoudil i ve vzájemné souvislosti s jeho majetkovou potencialitou v přiměřeném časovém horizontu několika let. Vrchní soud však při úvahách, v nichž se věnoval aktuální majetkové situaci obviněného, učinil závěry, které nedostatečně odůvodnil, resp. jež nevyplývají z obsahu příslušného spisového materiálu. V návaznosti na tyto závěry pak uzavřel, že obviněný je společně se svými spoludlužníky schopen uhradit své závazky, čímž bude odstraněna překážka, jíž obviněný argumentuje v rámci jím tvrzené neschopnosti uhradit náklady obhajoby, byť by se tak mělo stát i ve splátkách.
16. Ve vztahu k závěru Vrchního soudu v Olomouci, podle něhož je v možnostech obviněného J. L. a jeho spoludlužníků uhradit jejich současné závazky prodejem L. h., Nejvyšší soud podotýká, že předmětný závěr nebyl vrchní soudem dostatečně odůvodněn, resp. řádně opřen o poznatky mající oporu v příslušném spisovém materiálu, jenž vrchnímu soudu posloužil jakožto podklad pro rozhodování o návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. K tomuto je nutno konstatovat, že v dané věci je nesporné, že v řízení vedeném před Vrchním soudem v Olomouci obviněný prokázal, že má společně se svým bratrem – spoluobviněným L. L., obchodní společností V.H. a S. L. společné závazky ve výši cca 170 mil. Kč. Naopak sporným bylo dle vrchního soudu tvrzení obviněného, dle kterého by se s ohledem na výši jeho závazků v případě stanovení povinnosti uhradit náklady obhajoby ocitl ve finanční nouzi.
17. Vrchní soud v Olomouci se v napadeném usnesení s tímto tvrzením neztotožnil, když dle jeho závěru je naopak v možnostech obviněného uhradit jeho závazky prodejem jediné z jím spoluvlastněných nemovitostí, kterou je L. h. ve Z. Tento závěr přitom vrchní soud odůvodnil tak, že „ … L. h., který je ve vlastnictví bratrů L., je moderní ubytovací zařízení ve velmi lukrativní lokalitě, což potvrzuje předchozí úspěšné podnikatelské aktivity odsouzených, jak o nich sami vypověděli. Ze své rozhodovací činnosti je vrchnímu soudu známo, že ceny nemovitostí v České republice od roku 2010 výrazně vzrostly, a to i více než dvojnásobně. Z výpovědi odsouzených bratrů L. vyplynulo, že v roce 2010 byla cena pořízení L. h. cca 102 mil. Kč i s pozemky, což v dnešních cenách představuje hodnotu daleko vyšší a že před dvěma lety byl L. h. nejprestižnější hotel ve Z. Již jen prodejem této nemovitosti, při zachování vlastnictví všech ostatních, jimi vlastněných nemovitostí, by měli být odsouzení schopni uhradit na ně nařízené exekuce , když navíc podle své výpovědi u veřejného zasedání před odvolacím soudem uvedli, že se snaží svůj závazek vůči společnosti C. E. ponížit tak, aby smluvní sankce jim byla prominuta “.
18. Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí v prvé řadě shledal, že v rozporu s tvrzením obviněného J. L. Vrchní soud v Olomouci své úvahy o možnosti úhrady závazků obviněného nezaložil na předpokladu realizace stěžovatelem vyjednávané dohody o ponížení dlužné částky. Vrchní soud naopak zdůraznil obviněným deklarovanou snahu o uzavření této dohody jakožto eventualitu, která obviněnému může potenciálně usnadnit úhradu jeho dluhu, či mu dokonce může umožnit zachování části peněžních prostředků získaných prodejem L. h.
19. Vrchní soud v Olomouci ovšem své závěry stran schopnosti obviněného uhradit jeho závazky opřel pouze o údaj o pořizovací ceně L. h. a jemu (z jeho dosavadní rozhodovací praxe) známou skutečnost, že ceny nemovitostí v celorepublikovém průměru od roku 2010 výrazně stouply. Takovéto úvahy ovšem považuje Nejvyšší soud za nedostatečné, resp. přinejmenším předčasné, jelikož se vrchní soud v jejich rámci vyjma pořizovací ceny dotčené nemovitosti nezabýval žádnými relevantními individuálními a konkrétními faktory podílejícími se největší měrou na ceně konkrétní nemovitosti (např. stav dotčené nemovitosti), přičemž jeho poznatky z rozhodovací činnosti o obecném růstu cen nemovitostí nemusí být nutně aplikovatelné na konkrétní komerční nemovitost určenou pro podnikání v oblasti rekreace a ubytování (např. s ohledem na vysokou hodnotu nemovitosti a reálnou možnost jejího dalšího růstu, či změny na trhu nemovitostí určených k rekreaci a ubytování v průběhu celosvětové pandemie onemocnění COVID-19). Byť je zřejmé, že vrchní soud v rámci napadeného usnesení nezamýšlel stanovit přesnou či i jen přibližnou hodnotu této nemovitosti, a to s ohledem na složitost této otázky, jejíž zodpovězení je běžně delegováno na příslušné znalce, nicméně jeho úvahy nelze považovat za dostatečné ani pro ustálení skutečnosti, zda je v současné době hodnota L. h. vyšší, než byla jeho pořizovací cena. Vrchním soudem deklarovaný obecný růst cen nemovitostí ve vztahu k pořizovací ceně L. h. tedy nelze – bez zasazení této skutečnosti do kontextu dalších relevantních souvislostí – považovat za dostatečný podklad ani pro eventuální stanovení přibližného odhadu poměru hodnoty L. h. k závazkům obviněného, natož pak pro závěr o možnosti úhrady těchto závazků prodejem této jediné nemovitosti.
20. Stran závěru Vrchního soud v Olomouci o relevantnosti výše zisků obchodní společnosti V. H. při posouzení návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu, Nejvyšší soud předně podotýká, že za situace, kdy se vrchní soud v napadeném usnesení nad rámec konstatování o nedostatečnosti tvrzení obviněného stran skutečných majitelů společnosti V. H. v rámci svých úvah blíže nezabývá majetkovou strukturou této společnosti, je zjevné, že vrchní soud považuje výši zisku a majetek této společnosti z hlediska posouzení uplatněného nároku obviněného za podstatné, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že společnost V. H. je nejen společností, v níž obviněný J. L. vykonává funkci člena představenstva, nýbrž je i jeho spoludlužníkem a jako taková se tedy má podílet na úhradě společných závazků, v důsledku jejichž existence je obviněný dle svého tvrzení ve finanční tísni. Byť v obecné rovině nelze této úvaze Vrchního soudu v Olomouci ničeho vytknout, dané závěry se dle zjištění Nejvyššího soudu částečně opírají o poznatky stran výše zisku dotčené společnosti, jež jsou v přímém rozporu s podklady obsaženými ve spisovém materiálu. Ačkoli v napadeném usnesení není označen důkaz, z něhož vrchní soud čerpal poznatky o údajném zisku obchodní společnosti V. H. v roce 2017, jenž dle jeho zjištění činil 19.915.000 Kč, s ohledem na výtku učiněnou vrchním soudem v napadeném usnesení stran nezveřejňování daňových přiznání obviněným, jakožto členem představenstva, je zřejmé, že vrchní soud v tomto směru vycházel z výkazu zisku a ztráty ve druhovém členění podle Přílohy č. 2 vyhlášky č. 500/2002 Sb. ke dni 31. 12. 2017. Z této listiny se ovšem podává, že částka 19.915.000 Kč je uvedena v kolonce „čistý obrat za minulé období“ a představuje tedy pouze obrat dané společnosti za rok 2016, zatímco čistý zisk společnosti V.H. v roce 2017 činil pouze 1.401.000,- Kč. Za situace, kdy vrchní soud v rámci rozhodování o nároku obviněného na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu výslovně počítal se ziskem společnosti V. H., jenž byl v důsledku chybného výkladu obsahu této listiny stanoven ve více než čtrnáctinásobné výši, je nutno uzavřít, že bez odstranění tohoto zjevného rozporu mezi zjištěními soudu a obsahem spisového materiálu nelze dané závěry Vrchního soudu v Olomouci stran majetkové situace obviněného považovat za řádně, pečlivě a tudíž přezkoumatelným způsobem zdůvodněné.
21. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že Vrchní soud v Olomouci se možností úhrady závazků obviněného J. L. a jeho spoludlužníků prodejem nemovitostí v jejich vlastnictví (resp. s ohledem na majetkovou situaci obchodní společnosti V. H.), a tedy i aktuální majetkovou situací jmenovaného obviněného, jež se s ohledem na výši jeho exekučně vymáhaných závazků musí nutně promítnout též v rámci jeho majetkové potenciality, zabýval povrchně, přičemž vycházel z vadných předpokladů, v důsledku čehož je třeba (bez potřebného objasnění všech shora naznačených souvislostí) jeho závěr o tom, že je v možnostech obviněného jeho závazky uhradit, považovat minimálně za závěr předčasný.
22. Naopak nedůvodnou Nejvyšší soud shledal námitku obviněného J. L. směřující vůči závěru Vrchního soud v Olomouci o možnostech jeho budoucího výdělku a skutečnosti, že na úkor své majetkové potenciality bezplatnou prací udržuje majetek obchodní společnosti V. H. Byť má obviněný za to, že tato skutečnost není s ohledem na exekuční řízení vedené vůči jeho osobě, v důsledku kterého nemůže disponovat se svým příjmem ani majetkem, podstatnou, faktem zůstává, že možnost obviněného uhradit náklady vynaložené na zajištění jeho obhajoby je bezpochyby snižována dobrovolným výkonem bezplatných pracovních činností ve prospěch právnické osoby, na jejíž majetkové struktuře se obviněný dle svého tvrzení nikterak nepodílí. Zájmy této třetí osoby přitom nemusí nutně korespondovat se zájmy obviněného, jelikož společnost V. H. může mít vlastní věřitele, kteréžto musí rovněž uspokojovat, a to i na úkor uspokojení věřitelů v rámci závazků, kteréžto daná obchodní společnost sdílí spolu s obviněným. Vzdává-li se tedy obviněný dobrovolně svého příjmu ve prospěch třetí osoby, objektivně ztěžuje posouzení skutečnosti, zda povinnost úhrady odměny a náhrady hotových výdajů jeho obhájce přesahuje jeho současné i budoucí majetkové poměry v přiměřeně dlouhém časovém období.
23. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a tomuto soudu přikázal, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
24. Při novém rozhodování o návrhu obviněného J. L. na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu bude povinností Vrchního soudu v Olomouci blíže odůvodnit své závěry o aktuálních majetkových poměrech obviněného, a to především s přihlédnutím k možnostem úhrady jeho exekučně vymáhaných závazků prodejem jím vlastněných a spoluvlastněných nemovitostí, když teprve na základě těchto závěrů bude vrchní soud moci řádně uvážit celkovou majetkovou situaci a potencialitu obviněného a tento předpoklad náležitě odůvodnit. Za tímto účelem vrchní soud v rámci nového projednání návrhu obviněného posoudí mimo jiné i nově předložené listinné materiály vztahující se k majetku ve spoluvlastnictví obviněného J.L., jež se staly součástí spisového materiálu poté, co byly předloženy spoluobviněným L. L. v rámci stížnostního řízení vedeného stran usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2021, č. j. 4 To 63/2020-5991, zejména „Odhad obvyklé ceny nemovité věci č. 1621/2/2019“, případně další podklady potřebné pro zhodnocení celkové majetkové potenciality obviněného ve smyslu výše uvedených závěrů. Vrchní soud v Olomouci rovněž odstraní či řádně odůvodní rozpory panující mezi jeho zjištěními a provedenými důkazy, jež byly Nejvyšším soudem shledány v jeho závěrech o výši zisku obchodní společnosti V. H. Teprve na základě toho si bude vrchní soud s to vytvořit lepší předpoklady pro posouzení důvodnosti návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu, a dospěje-li eventuálně k druhému z těchto případů, bude schopen snáze určit i výši (rozsah) snížení povinnosti obviněného k náhradě nákladů obhajoby vůči státu.
25. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §149 odst. 6 tr. řádu je Vrchní soud v Olomouci při svém novém rozhodování o nároku obviněného J. L. vázán právním názorem, který v dané věci Nejvyšší soud vyslovil, přičemž je povinen provést úkony, jejichž realizaci stížnostní soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu