ECLI:CZ:NS:2022:11.TVO.8.2022.1
sp. zn. 11 Tvo 8/2022-10919
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o stížnosti obviněného R. V., nar. XY, t. č. ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 To 14/2022-10893, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného R. V. zamítá .
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 To 14/2022– 10893, o návrhu obviněného R. V. tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. není soudce Mgr. Aleš Rýznar vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 To 14/2022.
2. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný R. V. prostřednictvím svého obhájce stížnost, kterou následně odůvodnil. Stěžovatel nejprve zrekapituloval odůvodnění napadeného usnesení, načež uvedl, že hlavní důvod pro vyslovení podjatosti předsedy senátu spatřuje v tom, že Mgr. Aleš Rýznar rozhodl jako člen senátu 2 To Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci usnesením ze dne 20. 2. 2017, č. j. 2 To 49/2017– 296, tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost odsouzeného R. V., XY (tj. syna stěžovatele), proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 12. 2016, č. j. 5 Pp 50/2015–262, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti odsouzeného R. V. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, č. j. 30 T 7/2011–15149, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 4 To 69/2013. Obviněný R. V. dále konstatoval, že dílčí útok ve věci P.-U. CS R., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 6/2016 (pozn. jedná se o trestní věc, v níž bylo učiněno napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 To 14/2022–10893), je velmi úzce spjat s dílčím útokem ve věci P.-B., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2011, tedy že se jedná o dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Vzhledem k tomu, že Mgr. Aleš Rýznar přímo činil úkony směřující k zamítnutí stížnosti R. V. v kauze P.-B., vyvstala s ohledem na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 2. 2017, č. j. 2 To 49/2017–296, důvodná pochybnost, zda Mgr. Aleš Rýznar bude schopen ke stížnosti obviněného R. V. v kauze P.-U. CS R. přistupovat nezaujatě.
3. Obviněný dále vyslovil námitku spočívající v tom, že vzhledem k subjektivnímu vnitřnímu přesvědčení Mgr. Aleše Rýznara ve vztahu k osobě odsouzeného R. V. a otázce jeho viny v kauze P. a s tím související vztah k projednávané věci, kauza U. CS R., je evidentní, že existují objektivní skutečnosti, které vzbuzují pochybnost o schopnosti Mgr. Aleše Rýznara nestranně rozhodovat v kauze U. CS R. Podle obviněného R. V. je možno předpokládat, že Mgr. Aleš Rýznar bude chtít zachovat soulad se svým předchozím rozhodnutím, kde již vyjádřil závěr o vině R. V. V další části své stížnosti odkázal na judikaturní rozhodnutí a ustanovení právních předpisů, týkajících se základního práva obžalovaného na projednání věci nezávislým a nestranným soudem, přičemž zejména odkázal na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále na řadu rozhodnutí jak Ústavního soudu, tak i Evropského soudu pro lidská práva.
4. Závěrem obviněný R. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §150 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a ve věci nově rozhodl tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je soudce Mgr. Aleš Rýznar vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 To 14/2022.
5. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení jsou v tomto směru splněny. Nejvyšší soud proto v souladu s revizním principem podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti obviněného napadené usnesení vrchního soudu, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu na vyloučení člena senátu 4 To vrchního soudu Mgr. Aleše Rýznara z vykonávání úkonů trestního řízení, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného není důvodná.
6. V obecné rovině je třeba předně připomenout, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
7. Podle §30 odst. 2 tr. ř. platí, že soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
8. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
9. Konečně z ustanovení §30 odst. 4 tr. ř. vyplývá, že z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.
10. Dále je zapotřebí uvést, že pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
11. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom také fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které vedou k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: „ Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 739-740).
12. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. Draštík, A., Fenyk J. a kol. Trestní řád. Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
13. Vycházeje ze shora uvedených premis, jakož i z konkrétních okolností dané trestní věci, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené usnesení vrchního soudu nevykazuje vady, pro které by je bylo nutno změnit či zrušit. Z obsahu odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 To 14/2022–10893, se podává, že z žádné relevantní skutečnosti nevyplývá a není možné dovodit takový poměr k osobám, resp. k osobě obviněného R. V., který by zakládal odůvodněnou pochybnost o nestranném rozhodování Mgr. Aleše Rýznara. Jmenovaný soudce rozhodoval ve zcela jiném trestním řízení (viz 2 To 49/2017). Rozhodoval o stížnosti odsouzeného R. V., nikoli obviněného R. V. Nerozhodoval ohledně odsouzeného R. V. ve věci samé, tedy nebyl účasten úkonům trestního řízení, např. dokazování, hodnocení důkazů, které by se přímo dotýkaly rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, č. j. 30 T 7/2011–15149. Soudce Mgr. Aleš Rýznar byl účasten rozhodování ve věci 2 To 49/2017 jako člen senátu Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci toliko v tzv. vykonávacím trestním řízení, kdy se podílel na rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti odsouzeného R. V. proti usnesení Okresního soudu v Šumperku, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Z citovaného odůvodnění předmětného usnesení tak nevyplývá, že by soudce Mgr. Aleš Rýznar rozhodoval o vině a trestu obviněného R. V., popřípadě k jeho trestní věci zaujal jakýkoli postoj. Naopak se stížnostní soud zabýval především otázkou naplnění tzv. pozitivní prognózy budoucího řádného způsobu života pravomocně odsouzeného R. V. Tedy řešil pouze podstatu tehdy projednávané trestní věci, tj. naplnění podmínek pro podmíněné propuštění odsouzeného R. V. z výkonu trestu odnětí svobody. Stížnostní soud rozhodoval navíc z podnětu podaného opravného prostředku stěžovatelem, tedy odsouzeným R. V. (v podrobnostech srov. str. 3 odůvodnění napadeného usnesení).
14. Pokud se týká poměru k projednávané věci, ani tento nebyl vrchním soudem shledán, neboť sama skutečnost, na kterou poukázal obviněný, že trestní věci vedené původně u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2011 a nyní projednávaná trestní věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 6/2016 spolu souvisí, když jde o dílčí útoky trestné činnosti, není opodstatněná, neboť jak již bylo připomenuto shora, soudce Mgr. Aleš Rýznar, jako zákonný soudce, se podílel na rozhodování toliko v rámci tzv. vykonávacího řízení, nerozhodoval o vině a trestu ve věci samé a především rozhodoval o stížnosti odsouzeného R. V., nikoli obviněného R. V. (v podrobnostech srov. str. 4 odůvodnění napadeného usnesení).
15. Nejvyšší soud se s předestřenými závěry Vrchního soudu v Olomouci zcela ztotožnil, nemá k nim žádných výhrad a v podrobnostech na ně odkazuje. Pouze ke konkrétní argumentaci stěžovatele doplňuje, že s ohledem na shora uvedené, ani Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že by mohla existovat důvodná pochybnost, zda Mgr. Aleš Rýznar bude schopen ke stížnosti obviněného R. V. v kauze P.-U. CS R. přistupovat nezaujatě. Naprosto nepřiléhavá je potom argumentace stěžovatele spočívající v jím tvrzené existenci subjektivního vnitřního přesvědčení Mgr. Aleše Rýznara ve vztahu k osobě R. V. a otázce jeho viny v kauze P., když již bylo vrchním soudem v napadeném rozhodnutí opakovaně zdůrazněno, že v rozhodnutí ze dne 20. 2. 2017, č. j. 2 To 49/2017 – 296, nerozhodoval ve věci samé, tj. o vině a trestu, ale pouze o možnosti podmíněného propuštění R. V. Stěžovatel v tomto ohledu potom nesprávně dovodil, že je zde předpoklad, že by Mgr. Aleš Rýznar mohl chtít zachovat soulad se svým předchozím rozhodnutím, kde již vyjádřil závěr o vině R. V., neboť se právě o rozhodování, kde by byla posuzována vina R. V., vůbec nejednalo.
16. V souladu s výše uvedeným Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným R.V. uváděné okolnosti nezakládají takové pochybnosti o nestrannosti člena senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci Mgr. Aleše Rýznara, pro které by bylo nutné prolomit právo stran řízení na zákonného soudce coby jeden ze základních komponentů práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud, ve shodě s vrchním soudem, konstatuje, že není dán důvod pro vyloučení soudce senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci Mgr. Aleše Rýznara z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 To 14/2022.
17. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obviněného R. V. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 To 14/2022–10893, důvodnou, a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu