ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1065.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1065/2022-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci navrhovatelů a) D. B. , narozeného dne XY, a b) A. B. , narozeného dne XY, obou bytem XY, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, obou zastoupených Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova č. 372/2, o návrhu na uznání cizího rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 48/2021, o dovolání navrhovatelů a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2022, č. j. 17 Co 7/2022-99, takto:
I. Dovolání navrhovatelů a) a b) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kladně v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 20. října 2021, č. j. 19 C 48/2021-75, zamítl návrh navrhovatelů a) a b) na uznání rozsudku Rodinného soudu v Liverpoolu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. LV 53/19, kterým bylo rozhodnuto o osvojení nezletilého AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, bytem XY, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, ve výroku o určení rodičovství D. B., narozeného dne XY, bytem XY, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, v České republice bytem XY, a rodičovství A. B., narozeného dne XY, bytem XY, Spojené království Velké Británie a Severního Irska – dále též jen „předmětné rozhodnutí“ (výrok I.), a rozhodl, že navrhovatelé jsou povinni zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně zjistil, že navrhovatel a) je státním občanem České republiky a navrhovatel b) je státním občanem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, že navrhovatelé žijí v neformálním stejnopohlavním svazku, že předmětným rozhodnutím bylo rozhodnuto o osvojení a změně jména a příjmení nezletilého dítěte, že se v jeho důsledku stali právními rodiči nezletilého a podle předmětného rozhodnutí byl po nabytí právní moci založen stejný vztah mezi osvojencem a osvojiteli, jako by se nezletilý osvojitelům narodil, a to včetně nároků na dědictví. Soud prvního stupně dovodil, že podle ustanovení §63 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jen „ZMPS“), lze rozhodnutí o osvojení uznat pouze v případě, že se to nepříčí veřejnému pořádku, nebrání tomu výlučná pravomoc českých soudů a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §800 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), není osvojení dítěte stejnopohlavním párem přípustné, nejsou dány ani podmínky pro uznání předmětného rozhodnutí, zvláště když Ústavní soud České republiky již danou problematiku ze své kompetence posoudil a důvod pro zrušení platné právní úpravy neshledal (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/2020).
2. K odvolání navrhovatelů a) a b) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2022, č. j. 17 Co 7/2022-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud v souladu se soudem I. stupně dovodil, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné předpoklady dané českým právním řádem pro uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky, neboť platná česká právní úprava brání společnému osvojení nezletilých dětí navrhovateli, kteří nejsou manželé, a proto je dán i důvod pro zamítnutí návrhu na uznání předmětného rozhodnutí.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé a) a b) dovolání, jehož přípustnost zakládají na řešení právních otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 20 Cdo 1173/2021-123:
a) je možné uznat na území České republiky zahraniční osvojení nezletilého dítěte dvěma osobami stejného pohlaví?
b) je osvojení nezletilého dítěte dvěma osobami, které nežijí v manželství, v rozporu s §800 odst. 1 o. z.?
c) je neuznání zahraničního osvojení v souladu s právem Evropské unie? Zejména pak se svobodou volného pohybu, a to s přihlédnutím k rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 2. 2021 ve věci C-490/20?
Dále mají navrhovatelé za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to:
- nemělo být v případě, že nelze na území České republiky uznat osvojení nezletilého dítěte dvěma osobami stejného pohlaví, uznáno alespoň osvojení jednou z osob tvořících pár? V konkrétním případě osvojení panem D. B.?
Namítají, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 20 Ncu 85/2015, a rozsudkem ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 28 Ncu 251/2014. Dovolatelé rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ustanovení §63 odst. 1 ZMPS vylučuje uznání cizího rozhodnutí v projednávané věci, resp. namítají, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a s právem Evropské unie. Nezletilé dítě mají navrhovatelé v péči od roku 2019, tvoří rodinu a mají mezi sebou silné psychické vazby jako v každé rodině. Uznání cizího rozhodnutí o osvojení nezletilého dítěte žádají uznat z důvodu častých pobytů v České republice a s tím spojeným žádoucím nastolením souladu mezi faktickým a právním stavem. Dovolatelé v dovolání podrobně analyzují znění ustanovení §63 odst. 1 ZMPS se závěrem, že toto ustanovení, resp. v něm zakotvená podmínka souladu osvojení s hmotněprávními ustanoveními českého práva, značně vybočuje z kolizněprávních ustanovení jiných států, které zpravidla jako jediný a dostačující důvod pro odepření stanovují výhradu veřejného pořádku, a je proto nadbytečná. Dovolatelé se rovněž domnívají, že osvojení společnými osvojiteli odlišnými od manželů je v nejlepším zájmu dítěte a mělo by být umožněno. Naopak současná právní úprava zasahuje do základních lidských práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, Evropskou úmluvou a Úmluvou o právech dítěte, zejména práva na rovnost a důstojnost a práva na rodinný a soukromý život. Dovolatelé poukazují na skutečnost, že podle české právní úpravy je možné uznat rodičovství založené cizím rozhodnutím, jde-li o osoby stejného pohlaví v případech, kdy bylo využito náhradního mateřství, o osoby opačného pohlaví bez ohledu na to, zda jsou sezdaní, nebo je jejich vztah fiktivní, bylo-li využito prostředků asistované reprodukce, popřípadě jde-li o společné osvojení dvěma osobami opačného pohlaví žijících v manželství (bez ohledu na možnou fiktivnost tohoto svazku) a osvojení jednou osobou, avšak společné osvojení osobami stejného pohlaví bez dalšího možné není. Neuznání rozhodnutí o osvojení rovněž znemožňuje nezletilému dítěti nabýt státní občanství České republiky, čímž je značně ztíženo jeho cestování a pobyt na území České republiky, ačkoliv fakticky je rodinným příslušníkem státního občana České republiky, nebude se moci účastnit veřejného zdravotního pojištění, neměl by v případě úmrtí navrhovatele a) nárok na sirotčí důchod, nevztahovala by se na něj daňová zvýhodnění a mohly by být zpochybňovány i jeho dědické nároky. V případě, že nemohlo být uznáno osvojení nezletilého oběma navrhovateli, mělo dojít k jeho uznání alespoň ve vztahu k navrhovateli D. B. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že není přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
5. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20, dovodil, že požadavek uvedený v ZMPS (§63 odst. 1 ZMPS), aby cizí rozhodnutí o osvojení pro účely jeho uznání v České republice bylo v souladu s hmotněprávními ustanoveními českého práva, není v rozporu s předpisy ústavního pořádku. Jde o projev suverenity České republiky v podobě primátu českého práva na území České republiky, tím spíše, jde-li o otázku statusovou (pravidla pro osvojení), v níž má ústřední roli zákonodárce s ohledem na společenské a kulturní prostředí, a proto je především na zákonodárci, aby na základě proběhlé společenské diskuse stanovil podmínky pro osvojení, jakož i podmínky pro uznání cizích rozhodnutí o osvojení v České republice. V té souvislosti poukázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 10/15, podle kterého český právní řád poskytuje speciální status institutu manželství, a to i pro účely osvojování. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/15 k tomu Ústavní soud dodal, že neexistuje základní právo na osvojení dítěte a negativním rozhodnutím ve věci osvojení nemůže být porušeno ani právo na rodinný život. Jak Ústavní soud dále uvedl, ze zákonné úpravy je patrné, že zákonodárce v otázce osvojování preferuje manželský vztah, stanoví-li, že osvojiteli se mohou stát manželé, resp. jeden z manželů, výjimečně jiné osoby, což Ústavní soud označil za ústavně konformní a odpovídající mezinárodním závazkům České republiky (bod 25). Dále Ústavní soud poukázal na ustanovení §800 občanského zákoníku, které neumožňuje společné osvojení partnery stejného pohlaví, ať je faktická realita jejich života jakákoli. Nyní napadené ustanovení v tomto ohledu vůbec nic nemění, pouze stanoví, že stejná pravidla platí i pro uznání cizozemského osvojení, tedy že "faktická realita" života v cizím státě nenabývá oproti téže realitě v České republice žádného speciálního významu (bod 26).
6. Za situace, kdy Ústavní soud zamítl v rámci obdobného řízení návrh Krajského soudu v Praze (odvolacího soudu) na zrušení části ustanovení §63 odst. 1 ZMPS, který stanoví jako podmínku pro uznání cizozemského rozhodnutí o osvojení mimo jiné i skutečnost, že osvojení je přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva, není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle §70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je dovolací soud vázán. Nejvyšší soud již dříve připomněl, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 47/2007, s. 465, body 59 až 72, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
7. Ústavní soud přijal závěr, že předmětná část ustanovení §63 odst. 1 ZMPS není protiústavní. Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací, je proto ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy tímto ustanovením vázán a není možné jej nerespektovat či se od něj odchýlit. K jinému postupu nemá dovolací soud opodstatnění, byť si je vědom odlišného stanoviska soudců Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka, když toto odlišné stanovisko není (na rozdíl od názoru většiny vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu), závazné.
8. Proto Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1173/2021, dospěl k závěru, že uznání cizího rozhodnutí o společném osvojení nezletilého dítěte je možné pouze za předpokladu, že je umožňují české hmotněprávní předpisy. Vzhledem k tomu, že společné osvojení nezletilého dítěte je podle jednoznačné dikce ustanovení §800 odst. 1 o. z. možné pouze manželi, nelze cizozemské rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o společném osvojení dítěte partnery stejného pohlaví, uznat. K námitce dovolatelů o rozporu napadeného usnesení odvolacího soudu s právem Evropské unie dovolací soud dodává, že Ústavní soud otázku rozporu ustanovení §63 odst. 1 ZMPS s ústavním pořádkem České republiky posoudil komplexně i s ohledem na práva navrhovatelů a nezletilého dítěte, přičemž Nejvyšší soud je jeho názorem vázán (viz bod 6. a 7.). Poukazují-li dovolatelé na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 2. 2021, ve věci C-490/20, podává se v něm (odst. 58 a 66), že povinnost členského státu Unie respektovat faktický rodičovský vztah (zjevně i reálný vztah vzniklý na základě osvojení) navozený v souladu s právní úpravou jiného členského státu Unie „neznamená, že by členský stát…musel ve svém vnitrostátním právu upravit, že rodiči mohou být osoby stejného pohlaví, nebo že by musel uznat, že osoby, které jsou jako rodiče tohoto dítěte uvedeny v rodném listě vystaveném orgány jiného členského státu, mají vůči tomuto dítěti rodičovský vztah za jiným účelem, než je výkon práv, která uvedenému dítěti plynou z unijního práva… okolnost, že jedním z rodičů dotyčného dítěte je státní příslušnice Spojeného království, které již není členským státem, je v tomto ohledu irelevantní.“ Z uvedeného, jakož i z čl. 69 odůvodnění předmětného rozsudku, vyplývá, že členský stát nemá povinnost vydat listinu (rozsudek, rodný list), v níž v rozporu se svou vnitrostátní úpravou uzná právní vztah rodičovství (třeba i na základě osvojení v jiném státu) stejnopohlavního páru k nezletilému dítěti.
9. Namítají-li dále dovolatelé, že ustanovení §63 odst. 1 ZMPS zasahuje do jejich základních práv a základních práv dítěte, odkazuje dovolací soud na odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, který uzavřel, že tomu tak není a že citované ustanovení samo o sobě do práv partnerů stejného pohlaví, ani do nejlepšího zájmu dítěte nezasahuje. Dovodil přitom, že zájem dítěte ovšem pochopitelně nemusí být hlediskem jediným či vždy a za každé situace rozhodujícím. Činnost orgánů státu není automaticky v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte jen kvůli tomu, že její výsledek nakonec musel ustoupit jiné hodnotě, či z důvodu neshody na tom, co oním nejlepším zájmem skutečně je. Čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte pak není možné interpretovat tak, že by měl vést k výhradní pravomoci soudů rozhodovat veškeré věci prizmatem nejlepšího zájmu dítěte, aniž by zákonodárce mohl tomuto rozhodování stanovit určité hranice. Nelze koneckonců přehlížet, že apel čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte míří výslovně i na zákonodárné orgány, z nichž nečiní ve věcech týkajících se dětí jen jakési orgány poradní. Stejně tak nelze přehlížet, že čl. 21 Úmluvy o právech dítěte výslovně stanoví, že o osvojování musí být rozhodováno v souladu se zákonem. Zákonodárce i nadále může ve věcech týkajících se dětí stanovit obecně závazná pravidla včetně těch, od kterých se soud nemůže odchýlit. Platí nicméně, že při jejich přijímání musí mít nejlepší zájem dětí na paměti. Stejně tak jej musí mít na paměti soud, který v mezích zákona rozhoduje individuální případ, čímž zcela naplní i požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. bod 37 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20). Nejvyšší soud, vědom si požadavku na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte, při posuzování věci tento požadavek zohlednil, avšak vázanost zákonem a stanoviskem Ústavního soudu překročit nemohl.
10. Shledávají-li dovolatelé rozpor napadeného rozsudku s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 20 Ncu 85/2020, není na místě jim přisvědčit, neboť citované rozhodnutí se týkalo uznání francouzského rozsudku, jímž bylo rozvedeno manželství. Rozpor s judikaturou dovolacího soudu by však nebyl dán ani v případě, že by dovolatelé měli na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 20 Ncu 58/2020, neboť v tomto v případě Nejvyšší soud rozhodoval o určení rodičovství podle ustanovení §55 ZMPS a nikoliv o osvojení podle §63 ZMPS; stejně tak i v případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 28 Ncu 251/2014. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20, navíc po těchto rozhodnutích až následoval.
11. Namítají-li konečně dovolatelé, že v případě, že nemohlo být uznáno osvojení nezletilého oběma navrhovateli, mělo dojít k jeho uznání alespoň ve vztahu k navrhovateli D. B., nelze ani této námitce přisvědčit. Řízení o uznání cizího rozhodnutí je řízením návrhovým, přičemž navrhovatelé ve svém návrhu nepožadovali částečné uznání rozhodnutí o osvojení, ale naopak požadovali uznání rozhodnutí o jejich společném osvojení nezletilého; tímto návrhem je soud vázán, jak správně uzavřel odvolací soud (viz bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
12. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání navrhovatelů přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty za středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 6. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu