ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1111.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1111/2022-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného D. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze, Lublaňská č. 1731/19, proti povinnému M. H. , narozenému dne XY, bytem v XY, pro 1 000 000 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 48 EXE 1036/2012, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 84 Co 246/2020-207, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 84 Co 246/2020-207, a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. září 2020, č. j. 48 EXE 1036/2012-176, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 11. září 2012, č. j. 48 EXE 1036/2012-11, nařídil exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 000 000 Kč, s kapitalizovaným smluvním úrokem 50 493 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1 000 000 Kč od 1. června 2012 do zaplacení a pro náklady exekuce, to vše podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného M. V., notářskou kandidátkou JUDr. Jiřího Šindeláře, notáře v Příbrami, dne 7. března 2012, sp. zn. NZ 50/2012, N 63/2012 (dále též jen „notářský zápis“ nebo „exekuční titul“).
Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 21. září 2020, č. j. 48 EXE 1036/2012-176, zastavil výše uvedenou exekuci a uložil oprávněnému povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 600 Kč a soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále též jen „soudní exekutor“), na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 42 170,94 Kč. Povinný v návrhu na zastavení exekuce uvedl, že oprávněný mu nikdy neposkytl peněžní částku, která je předmětem exekuce, a dále namítal nedostatek svobody vůle při sepsání exekučního titulu, jelikož exekuční titul měl podepsat pod pohrůžkou střelnou zbraní. Soud po provedeném dokazování konstatoval, že na základě dostupného spisového materiálu nelze přisvědčit tvrzení povinného ohledně údajného nátlaku při podpisu exekučního titulu a povinný ani po výzvě soudu neoznačil pro podporu uvedeného tvrzení žádné důkazy. Soud se poté z úřední povinnosti zabýval otázkou existence hmotněprávního základu exekučně vymáhaného nároku. Jelikož oprávněný v soudem stanovené lhůtě nenavrhl ani nepředložil důkazy k prokázání hmotněprávního základu exekučně vymáhaného nároku, soud dospěl k závěru, že je na místě danou exekuci zastavit, neboť sama existence exekučního titulu k pokračování v exekuci nepostačuje. Ohledně výroku o nákladech řízení soud uvedl, že oprávněný zahájil exekuční řízení, přičemž po návrhu povinného na zastavení exekuce neprokázal důvodnost pokračování v řízení, a proto nese procesní odpovědnost i za náklady řízení povinného a za náklady exekuce.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 84 Co 246/2020-207, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a uložil oprávněnému povinnost nahradit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, nemá hmotněprávní povahu, jde však o jednu z náležitostí, kterou musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl z materiálního hlediska vykonatelný. Jeli proto namítáno, že vymáhaný závazek ve skutečnosti neexistuje, exekuční soud je povinen se takovým tvrzením zabývat. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že i když podle oprávněným předloženého notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti bylo možné vést exekuci, soud prvního stupně nepochybil, když vedl oprávněného ke splnění důkazní povinnosti o tom, zda má nárok na plnění podle hmotného práva, a zda tedy došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce. Jelikož oprávněný i přes řádné poučení o nutnosti navrhnout důkazy k prokázání svého tvrzení, že uzavřel s povinným smlouvu o půjčce, svou důkazní povinnost nesplnil, soud prvního stupně exekuci správně zastavil.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to, zda je soud v exekučním řízení při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce oprávněn z úřední povinnosti zjišťovat skutečnosti, jež jsou rozhodující podle hmotného práva, tj. skutečnosti, jestli došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce, jak bylo deklarováno v notářském zápise jako exekučním titulu, nebo zda se ohledně zjišťování těchto skutečností uplatní zásada projednací. Podle oprávněného odvolací soud otázku nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že soud je oprávněn zabývat se z úřední povinnosti otázkou existence hmotněprávního základu exekučně vymáhaného nároku a za účelem zjištění těchto skutečností přenést důkazní břemeno na oprávněného. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnost, že oprávněný nemá nárok na plnění podle hmotného práva, tj. že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce, tíží povinného, což vyplývá např. z unesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5510/2016, či z usnesení ze dne 10. března 2020, sp. zn. 20 Cdo 2866/2019. Oprávněný má dále za to, že mu neměla být uložena povinnost k náhradě nákladů povinného ani nákladů exekuce, protože nenese procesní zavinění tohoto exekučního řízení, když nebylo na něm, aby prokázal, zda došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce. Oprávněný závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 [srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též jen „o. s. ř.“)]. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozvržení důkazního břemene mezi účastníky řízení o zastavení exekuce, jde-li prokázání skutečností, jež jsou rozhodující podle hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (i soud prvního stupně) odchýlil (y) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, sepsaný podle notářského řádu, je v souladu s §40 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. řád“), nebo podle §274 písm. e) o. s. ř. titulem pro exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí a exekuční soud je při pověření soudního exekutora a nařízení exekuce povinen zkoumat, zda notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahuje formální náležitosti stanovené zákonem [§63 a násl., §71a a 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „notářský řád“)]. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti však sám o sobě není samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání (notář jej sepíše pouze na základě dohody účastníků, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti) a tato skutečnost musí být zohledněna i v exekučním řízení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 20 Cdo 3555/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013 (uveřejněné pod číslem 62/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 554/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2017, sp. zn. 20 Cdo 31/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2018, sp. zn. 20 Cdo 4664/2017]. Vymáhání plnění, na něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po jeho přijetí z důvodu bezdůvodného obohacení povinnému vrátit, nelze považovat za přípustné. Nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí (exekuci), ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) postupem podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. podaném z uvedeného důvodu tedy soud musí posoudit, zda existuje hmotněprávní jednání, jež je podkladem pro notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, který je exekučním titulem.
Jinak řečeno je nutné odlišovat úplnost notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti z hlediska toho, zda obsahuje zákonné náležitosti, aby podle něj bylo možné vést exekuci, od skutečnosti, zda má oprávněný skutečně nárok na plnění podle hmotného práva. Notářský zápis tedy může obsahovat veškeré náležitosti vyžadované notářským řádem, ovšem je-li namítáno, že ve skutečnosti vymáhaný závazek neexistuje, musí se exekuční soud takovým tvrzením zabývat; dospěje-li k závěru, že hmotněprávní podklad pro vymáhanou pohledávku není dán, pak je třeba exekuci zastavit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2020, sp. zn. 20 Cdo 2866/2019, na které ve svém dovolání odkazuje dovolatel).
Odvolací soud i soud prvního stupně na základě výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěly k závěru, že namítl-li povinný, že oprávněný mu nikdy neposkytl peněžní částku, která je předmětem exekuce, soud se poté musí z úřední povinnosti zabývat otázkou existence hmotněprávního základu exekučně vymáhaného nároku.
Zároveň však Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, uvedl, že řízení o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu tvrzené neplatnosti právního jednání, které je podkladem pro sepis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, lze přirovnat ke spornému řízení o určení neplatnosti právního úkonu (právního jednání). Předmětem takového řízení je neplatnost právního úkonu (právního jednání) jako taková, bez ohledu na to, z jakého konkrétního důvodu má být dovozována, a je věcí žalobce, aby během řízení uvedl veškeré okolnosti, které by podle jeho názoru mohly vést k závěru o neplatnosti právního jednání.
Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 10. ledna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5510/2016, dodal, že účastníci jsou v průběhu řízení o zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř. zatíženi ohledně skutečností rozhodných podle hmotného práva (k nimž mají přístup výhradně oni) nejen povinností, ale i břemenem je tvrdit a prokazovat, což vyplývá z (ve své podstatě) sporného charakteru řízení o tzv. opozičním nebo tzv. impugnačním sporu. Ve vykonávacím řízení platí, že soud zjišťuje z úřední povinnosti skutečnosti ryze procesního charakteru, zatímco při zjišťování skutečností, jež jsou rozhodující podle hmotného práva (např. námitka zápočtu ze strany povinného), se uplatní, stejně jako ve sporném řízení, zásada projednací (srovnej například s Fiala, J. v Handl, V, Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Panorama 1985, s. 268-274, nebo Macur, J. Kurz občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 64 – 68).
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval správně, zabýval-li se k námitce povinného otázkou existence hmotněprávního základu exekučně vymáhaného nároku. Odvolací soud však pochybil v otázce rozvržení důkazního břemene mezi účastníky řízení. V prvé řadě totiž bylo na povinném, aby označil důkazy k prokázání svého tvrzení, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce, jež byla podkladem pro sepsání notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Přenesl-li však odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) na oprávněného zcela důkazní břemeno k prokázání uvedeného tvrzení, s tím, že v případě nesplnění důkazní povinnosti je na místě exekuci zastavit, provedl nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene a odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné. Nejvyšší soud proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. ex. řádu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu