ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1431.2022.3
sp. zn. 20 Cdo 1431/2022-1531
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně PBS ENERGO, a. s. , se sídlem ve Velké Bíteši, Vlkovská 279, identifikační číslo osoby 27678741, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalovaným 1) BESTER GENERACION UK LIMITED , se sídlem Suite 163 2 Lansdowne Row, Mayfair, London, W1J 6HL, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo (Company number) 08409842, a 2) BESTER GENERACIÓN S. L. , se sídlem Calle Boabdil 4, Edificio Vega 6 (Parque Empresarial Vega del Rey), Camas, Sevilla, Španělské království, registrační číslo SE-83.389, oběma zastoupeným Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o odepření uznání cizozemského rozhodnutí, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2022, č. j. 20 Co 231/2020-1429, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2022, č. j. 20 Co 231/2020-1429, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále také jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2020, č. j. 7 C 74/2020-621, rozhodl, že se rozsudek („judgment“) vydaný The High Court of Justice Business and Property Courts of England and Wales (QBD) Technology and Construction Court (dále též jen „britský soud“ a „britský rozsudek“) ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dne 7. 2. 2020, sp. zn. HT-2017-000330, a příkaz („order“) téhož soudu vydaný pod toutéž sp. zn. dne 27. 2. 2020 se podle čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (publikované v Úředním věstníku Evropské unie L 351/1 dne 20. 12. 2012; dále též jen „nařízení Brusel I bis“ nebo „nařízení“), v České republice neuznává. Současně rozhodl o nákladech řízení. Výše zmíněným rozsudkem bylo rozhodováno o nároku účastníků na odškodnění v souvislosti s odstoupením od smlouvy týkající se elektrárny na biomasu, kdy soud žalobu žalobkyně PBS ENERGO, a. s., zamítl a vyhověl protinávrhu žalované 1) BESTER GENERACION UK LIMITED. Na základě rozsudku pak britský soud vydal příkaz, kterým bylo uloženo žalobkyni uhradit žalované 1):
a) částku 70 000,00 GBP a částku 306,80 GBP denně do zaplacení do 16 h dne 5. 3. 2020,
b) částku 17 404 269,70 GBP do 16 h dne 12. 3. 2020 a v případě nezaplacení též denní úrok 3 814,64 GBP,
c) náklady řízení ve výši 2 500 000 GBP do 16 h 12. 3. 2020.
Britský soud současně rozhodl, že v případě, že žalobkyně uvedené částky nezaplatí, je povinna je uhradit společnost PBS VB na výzvu žalované 1) v dodatečné sedmidenní lhůtě. Zároveň rozhodl o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
2. Soud prvního stupně se zabýval uplatněnými námitkami žalobkyně, s nimiž se postupně vypořádal následovně:
3. K námitce žalobkyně, že uznání a výkon rozsudku a příkazu fakticky vyloučí její právo na přezkum rozhodnutí (popření dvojinstančnosti řízení) uvedl, že výkonem těchto rozhodnutí by minimálně mohlo dojít k ohrožení existence společnosti žalobkyně, přičemž v případě změny rozhodnutí odvolacím soudem by vrácení finančních prostředků žalobkyni bylo s velkou pravděpodobností nereálné, popř. i kdyby jí část prostředků vrácena byla, nemělo by to pro žalobkyni velký efekt, neboť v mezidobí by se mohla ocitnout v insolvenci či likvidaci. Dále okresní soud zohlednil, že žalobkyně byla v příkazu odsouzena k povinnosti zaplatit žalovaným náklady řízení 2 500 000 GBP, které by žalobkyně v případě insolvence či likvidace také nebyla schopna uhradit, přičemž by zároveň přišla o možnost kvalitně se před odvolacím soudem bránit s ohledem na vysoké náklady právního zastoupení.
4. K námitce žalobkyně, že britský soud nijak neposoudil protinárok žalované 1), pokud jde o přezkum samotné výše nároku, a přesto odsoudil žalobkyni k zaplacení částky téměř 600 milionů korun, uvedl, že britský soud sice podrobně zdůvodnil, že to byla žalobkyně, kdo zavinil ukončení smlouvy o vyprojektování, obstarání, výstavbě, uvedení do provozu a souvisejících prací uzavřené dne 10. 5. 2016 mezi žalobkyní a žalovanou, nicméně se vůbec nezabýval posouzením, v jaké výši je nárok žalované 1) důvodný, a prostě převzal tuto částku z jakéhosi shodného prohlášení znalců, kteří se pouze shodli na částce požadované žalovanou 1), nikoliv na tom, zda je nárok oprávněný. Tímto postupem bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces.
5. K námitce, že přisouzená částka v sobě obsahuje i tzv. punitive damages, dále uvedl, že z rozsudku ani příkazu není zřejmé, jak britský soud k přisouzené částce dospěl, a proto ani není zřejmé, zda přisouzené plnění v sobě punitive damages obsahuje. Proto se soud prvního stupně touto námitkou blíže nezabýval.
6. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že bylo porušeno její právo na nestranného soudce.
7. Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2020, č. j. 20 Co 231/2020-1224, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5 600 Kč. Mimo jiné uvedl, že řízení o odepření uznání cizozemského rozhodnutí ve smyslu čl. 45 nařízení Brusel I bis má za cíl v určitých, v citovaném nařízení vyjmenovaných případech, zabránit tomu, aby bylo nutné vést standardní vykonávací řízení, popř. řízení o prohlášení rozhodnutí vykonatelným, což by mohlo být v rozporu se zásadou procesní ekonomie, poněvadž by mohlo nepřiměřeně dlouhou dobu narušovat oprávněná očekávání účastníků, týkající se volného oběhu soudních rozhodnutí v rámci jednotného evropského justičního prostoru. To vyplývá z důvodové zprávy k nařízení Brusel I bis a týž názor byl zaujat na jednotlivých konferencích mezinárodního práva soukromého k danému tématu. Toto řízení má jen charakter řízení předběžného. V řízení o odepření uznání rozhodnutí (jež je pouze jednou z fází exekučního řízení) se výslovně nepočítá s tím, že by se nařizovalo ústní jednání, nepočítá se ani s tím, že by se v řízení provádělo dokazování či šetření mající povahu dokazování. Žalované se proto mýlí, pokud předpokládaly, že jim bude poskytnut „v druhém kole“ dostatečný prostor k vedení regulérního nalézacího řízení (bod 21 rozhodnutí). Dále se pak odvolací soud zabýval jednotlivými odvolacími námitkami.
8. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 705/2021, rozsudek odvolacího soudu zrušil s odůvodněním, že za situace, kdy rozhodnutí o odepření uznání rozhodnutí tvoří překážku věci rozsouzené pro pozdější návrh na uznání rozhodnutí a rovněž brání tomu, aby na základě tohoto rozhodnutí byl nařízen výkon rozhodnutí či pověřen exekutor k vedení exekuce, musí být odvolatelům vytvořen prostor, v jehož rámci mohou svými tvrzeními a navrženými (relevantními) důkazy zpochybnit závěry soudu o důvodech pro odepření uznání rozhodnutí. Opačný výklad by se nutně dostal do kolize s ústavními právy účastníka řízení na soudní ochranu (viz především čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Dalšími námitkami uplatněnými v dovolání se nezabýval.
9. Krajský soud poté napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu znovu potvrdil a žalované zavázal k náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 14 000 Kč k rukám zástupce žalobkyně. Dle pokynu Nejvyššího soudu ve věci nařídil jednání a provedl některé navrhované důkazy, provedení ostatních pro nadbytečnost zamítl. Předtím, než se zabýval jednotlivými okolnosti, na základě nichž soud prvního stupně odepřel uznat rozsudek britského soudu, vysvětlil podstatu pojmu veřejný pořádek, který v souvislosti s nařízením nabývá charakteru 1) procesního a 2) obecného (kolizního), přičemž objasnil, že veřejný pořádek procesní se vztahuje k minimálnímu procesnímu standardu a týká se procesních aspektů řízení, kdežto veřejný pořádek kolizní souvisí s obsahem rozhodnutí a jeho účinky ve státě, který jej má uznat (bod 31. odůvodnění). Současně zmínil judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „SDEU“), konkrétně rozsudek ze dne 28. března 2000, Dieter Krombach proti André Bamberski, C-7/98, a rozsudek ze dne 11. května 2000, Régie nationale des usines Renault SA proti Maxicar SpA a Orazio Formento, C-38/98, a judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, která se k výkladu veřejného pořádku vztahuje. Krajský soud uvedl, že se soud prvního stupně správně zabýval okolnosti procesního charakteru a nepominul ani otázku kolizní, přičemž žádná z daných otázek nebyla soudem prvního stupně posouzena ve výsledku chybně.
10. Odvolací soud poté zmínil zásadní reformu civilního justičního procesu ve Velké Británii v roce 1996, kdy došlo k rozdělení věcí do kategorií tzv. „Tracks“, které určí úroveň jejich zpracování soudem. Soudy hrabství podle této reformy projednají případy s finanční hodnotou sporu do 50 000 GBP. Civilní žaloby s hodnotou do 5 000 GBP jsou projednávány ve zjednodušeném řízení tzv. „Small claims tracks.“ Žaloby s hodnotou sporu do 25 000 GBP, kdy řízení může být skončeno do jednoho dne, jsou projednávány v řízeních „Fast tracks“ a žaloby s hodnotou sporu nad 25 000 GBP v řádném řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se v daném řízení britské soudy zpronevěřily imperativu povinnosti meritorního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím u žalob nad 25 000 GBP, což představuje porušení základního práva účastníka řízení na projednání věci soudem a přezkoumání věci nezávislým soudem odvolacím. V daném kontextu není rozhodující, zda odvolací soud na svoji přezkumnou činnost rezignoval v celkovém kontextu nebo vydal usnesení, kterým „nepřipouští odvolání proti rozhodnutí.“ Účastník řízení má právo, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo přezkoumáno odvolacím soudem, ať již v režimu úplné či neúplné apelace, přičemž toto právo je bezvýhradně založeno i na území Velké Británie. Jedná se o porušení zásad českého procesního práva, na nichž je nutno bez výhrady trvat (bod 34 odůvodnění).
11. Dále odvolací soud souhlasil se závěrem, že je-li předmětem řízení tvrzená náhrada škody, musí být z rozhodnutí (zejména odůvodnění) zřejmé, jakým způsobem soud prvního stupně k výši nároku vůbec dospěl. Podle odvolacího soudu je vyloučeno, aby zde byl místo toho uveden souhrnný odkaz na „stanovisko znalců“, přičemž nebylo pracováno ani s protinávrhem, ani se vzájemným návrhem, který byl v průběhu řízení zjevně uplatněn.
12. Odvolací soud dále uvedl, že v rámci řízení byl uplatněn nárok na „sankční náhradu škody“, který v kontextu českého právního řádu a českého hmotného práva není vůbec přípustný. Dodal, že britský soud posuzoval odpovědnost žalobkyně za zavinění způsobené ukončením výstavby elektrárny na biopaliva. Řešilo se dosažení (či naopak nedosažení) milníků stavby a otázka převodu vlastnického práva jednotlivých komponentů stavby, přičemž bylo aplikováno jak právo obyčejové, tak právo smluvní, odkazováno bylo i na precedenční spory. Britský soud dospěl k závěru, že to byla obchodní firma PBS, která staveniště uzamknula, údajně jako prostředek k zabránění plnění smlouvy z její strany. Ukončení smlouvy bylo zapříčiněno podle soudu zčásti prodlením, zčásti nepokračováním v pracích. Britský soud pak podle odvolacího soudu velmi stručně uzavřel (odstavec 432 a násl. rozsudku – členěn na odstavce; dle překladu soudního překladatele na č. l. 278 a násl. spisu), že žalobní nárok vůči PBS a. s. je tvořen v „konsensu znalců“ smluvními kapitálovými náklady, čistými ztrátami společnosti Bester, včetně dohody o těchto náležitostech jako likvidovaných škodách. Jde o novou půdu, se kterou bod o likvidovaných škodách v předchozím smluvním ujednání možná nepočítal. Odvolací soud dále připomněl, že podle rozsudku společnost Bester nemá v projektu žádnou skutečnou investici, nicméně se jí hradí podle rozsudku „kompenzace za vzniklé kapitálové náklady zadavatele“ a „kompenzace nároků z likvidovaných škod“. Žádné podrobnější zdůvodnění rozsudek neobsahuje (bod 36 odůvodnění). V souvislosti s tím a sankční náhradou škody (punitive damages) odvolací soud připomněl, že cizí rozhodnutí přiznávající sankční náhradu újmy lze odmítnout uznat, jestliže výše sankční náhrady je zjevně nepřiměřená újmě, jíž má odškodnit. Po exkurzu do výkladu punitive damages odvolací soud dospěl k závěru, že výše náhrady škody v projednávaném a přezkoumávaném rozhodnutí je aritmeticky zjevně nepřiměřená újmě, kterou má odškodnit. Dodal, že se zabýval závažností újmy, kterou představovalo zastavení stavební činnosti a fakticky konsenzuální ukončení spolupráce obou smluvních stran při výstavbě elektrárny ve Velké Británii. Uvedl, že objem stavebních prací byl sjednán na 14 230 000 GBP (přisouzené plnění činí 22 800 000 GBP), přičemž šlo o cenu za projekt, realizaci, dokončení díla (finální) a případné odstranění vad díla, tedy komplexní náklady celé stavby. V důsledku neočekávaného výskytu silně karcinogenní látky azbestu, který byl sice v první (předsmluvní) fázi stavby detekován, v rozsudku uveden jako tzv. „první azbest“, a to v hloubce 0,1 m až 0,6 m došlo k zastavení prací. Nicméně nebylo předpokládáno, že výskyt azbestu je tak masivní, přičemž odstranění jeho ložisek by si vyžádalo výdaje neúměrné celkovému objemu stavby a účelu stavby. Proto ve třetí fázi výstavby (nikoliv finální fázi), před zabudováním technicky nejnáročnějších komponentů a dávno před tím, než měl být systém uveden do provozu, došlo fakticky ke konsenzuálnímu ukončení spolupráce a „uzamčení staveniště“, lhostejno, jak tuto situaci nazval britský soud. Ten dovodil, že vědomost o výskytu azbestu měl tamní žalovaný již před uzavřením smlouvy a tzv. „druhý azbest“ nemohl pro něj přestavovat překvapivé zjištění, rozsah hlubšího azbestu by musel být nepředvídatelný (o nějakém azbestu se přeci vědělo už dříve). Tak bylo argumentováno s odkazem na některou precedenční judikaturu soudů. Skutkově však bylo zjištěno, že tato ložiska o mnoho přesahující hloubku 0.1 nebo 0.6 metrů byla objevena teprve dodatečně a jejich odstranění by znamenalo technicky i ekonomicky naprosto nepředpokládaný a nemožný krok. Z obsahu řízení před britským soudem dále vyplývá, že kromě dokazování ohledně smluvní dokumentace stavby se řešily otázky, které měly v dané fázi stavebního řízení svoje místo, tedy oplocení areálu stavby, dostupnost WIFI připojení, telefonní spojení, sociální zázemí pro jednotlivé dodavatele, kryté přístřeší pro stavební dělníky atd. Řešila se i otázka dodání a instalace kotle na biomasu, k tomu však alespoň podle informací, které odvolací soud čerpal ze spisu, nedošlo (bod 39 odůvodnění).
13. Podle odvolacího soudu je pak nemyslitelné, aby vzniklá škoda v jedné z prvních fází projektu (před započetím faktické výstavby základů elektrárny) představovala celých 160 % celkového finančního objemu předpokládaných stavebních praxí kompletního finalizovaného díla, včetně záručního servisu a právních služeb. Vycházej z tohoto půdorysu, odvolací soud dovodil, že sankční složka náhrady škody kompenzační složku převyšuje a zasahuje tak nepřiměřeně do majetkových práv povinné osoby a má rdousící efekt.
14. Odvolací soud rovněž připomněl, že podle obsahu odst. 468 rozhodnutí britského soudu tamní soud bez bližšího odůvodnění zamítl návrh žalobkyně, případně kompenzační námitky, s tím, že „žádné lepší účetní údaje nebyly poskytnuty“. Odepřel jí tak právo na projednání věci nezávislým soudem v kontextu uplatněného protinávrhu či kompenzační námitky. Také odvolací soud neprojednal protinávrhy či kompenzační námitky věcně, neboť bylo rozhodnuto o nepřípustnosti odvolání.
15. Odvolací soud konečně zmínil, že žalobkyně vykonává činnost se základním kapitálem 129 milionů korun, s posledním zjištěným ročním obratem 1,2 miliardy korun. Je to česká strojírenská společnost založená v roce 1950. Společnost se zaměřuje na vývoj, testovaní a výrobu zařízení pro oblast letecké techniky. PBS Velká Bíteš je také přední evropská slévárna přesného lití, která je spolehlivým dodavatelem odlitků pro energetiku, letecký i sklářský průmysl. Je společensky odpovědnou firmou (údaje čerpal odvolací soud z veřejně přístupných zdrojů, zejména z veřejných rejstříků a internetových stránek firmy). Byla by dozajista obtížně ekonomicky schopna unést přisouzené sankce bez zásadního ohrožení fungování podniku, doposud prosperující obchodní firmy (ve smyslu její legální a legitimní činnosti na trhu). Vyplacení dané částky z hotových prostředků, jak požaduje rozhodnutí britského soudu, je pro tuto obchodní firmu nemožné. Odvolací soud uvěřil tvrzení, že finanční prostředky v této výši žalobkyně nemá, ostatně, prostředky o takovém objemu žádný odpovědný podnikatelský subjekt nepřechovává v hotovosti nebo na účtech. Situace by musela být v exekučním řízení řešena především prodejem podniku nebo jeho přímou likvidací. Tento strojírenský podnik je navíc dominantním zaměstnavatelem v regionu. Na existenci a fungování tohoto podniku jsou vázáni obživou zaměstnanci s rodinami, přičemž v době probíhající a neustále trvající celosvětové pandemie COVID a omezení zahraničních kontraktů nelze očekávat, že by snad ekonomické vyhlídky dané společnosti mohly být jen pozitivní. Odvolací soud však zdůraznil, že tento sociální akcent celé věci uvádí pouze pro doplnění, nikoliv namísto těžiště právního posouzení věci.
16. Žalované napadly rozsudek odvolacího soudu dovoláním a namítaly, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Uvedly, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek:
1) zda „nepřipuštění odvolání“ proti rozhodnutí cizozemského soudu ze strany cizozemského odvolacího soudu, jehož účinkem neprojednání odvolání v meritu, představuje bez dalšího porušení zásad českého procesního práva, na nichž je nutno bez výhrady trvat a zakládá tak výhradu rozporu s veřejným pořádkem České republiky;
2) zda lze považovat za neodůvodněné rozhodnutí cizozemského soudu, které ve svém odůvodnění odkazuje, pokud jde o výši přiznaného nároku, na stranami nerozporované „souhlasné stanovisko znalců“;
3) zda rozsudek britského soudu přiznává sankční náhradu škody a je proti němu možné uplatnit výhradu veřejného pořádku, s čímž souvisí otázka, zda může tuzemský soud v řízení o odepření uznání nárok přiznaný cizozemským rozhodnutím právně kvalifikovat jako sankční náhradu škody, přestože takto kvalifikovaný nárok nebyl v řízení před cizozemským soudem vůbec uplatněn a cizozemský soud ve svém rozhodnutí uplatněný nárok jako sankční náhradu škody právně nekvalifikoval;
4) zda zamítnutí jednoho ze dvou vzájemně si konkurujících nároků uplatněných účastníky řízení, jejichž existence (každého z nich) závisí na posouzení otázky, který z účastníků po právu vypověděl smlouvu, představuje odepření práva na projednání věci nezávislým soudem a zakládá tak výhradu rozporu s veřejným pořádkem v situaci, kdy takové zamítnutí jednoho ze vzájemně si konkurujících nároků cizozemský soud odůvodnil přiznáním druhého z konkurujících si nároků.
17. Podle jejich názorů odvolací soud tyto otázky vyřešil nesprávně. Současně přípustnost dovolání spatřují v tom, že uvedené otázky buď nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, nebo se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu v podrobnostech viz dále čl. V., VI. a VII. tohoto dovolání).
Vedle nesprávného právního posouzení shora uvedených otázek žalované namítají, že odvolací soud postupoval při zjišťování skutkového stavu v odvolacím řízení zcela svévolně a v extrémním rozporu se zákonem stanovenými pravidly a zásadami hodnocení důkazů. Jeho „skutková zjištění“ jsou v důsledku procesních excesů při dokazování natolik vadná, že by k nim soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět. Ve svém důsledku tak představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny. V důsledku zásadních pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu je navíc rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Rovněž tato skutečnost představuje porušení práva žalovaných na spravedlivý proces.
18. Žalované předně uvedly, že odvolací soud poté, co byl jeho první rozsudek zrušen dovolacím soudem, sice ve věci nařídil jednání a provedl celou řadu důkazů, z těchto důkazů však neučinil žádná zjištění a bez dalšího přistoupil k naprosto stejnému právnímu posouzení jednotlivých otázek. Odvolací soud zcela ignoroval zásadní a právně relevantní argumentaci žalovaných k jednotlivým otázkám posuzovaným soudem prvního stupně. Zároveň neodůvodnil, které důkazy nepřipustil. Zjištění odvolacího soudu mnohdy nemají oporu v provedených důkazech ani v obsahu spisu a jsou naopak s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Žalované v tomto směru odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3742/2019, na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 729/2017. Dodaly, že pokud v rozhodnutí chybí řádné odůvodnění, zapříčiňuje to nejen nepřezkoumatelnost rozsudku, ale zpravidla také jeho protiústavnost.
19. K otázce 1). Žalované nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v postupu britských soudů, které neprojednaly odvolání žalobkyně věcně, lze spatřovat porušení zásad českého procesního práva, na nichž je nutno bez výhrady trvat. Byť odvolací soud výslovně nevyslovil, že takový postup je v rozporu s veřejným pořádkem, z kontextu lze usuzovat, že takový závěr učinil. Žalované uvedly, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 nebo rozsudek ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4265/2018, a usnesení ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018, uvedly, že pouhá odlišnost právních úprav České republiky a Spojeného království nemůže založit výhradu rozporu s veřejným pořádkem. Jestliže britské soudy postupovaly v souladu s anglickou procesní úpravou pro připuštění odvolání a rozhodnutí o něm, a neodlišuje-li se tato úprava významně od české procesní úpravy, nelze dojít k závěru, jaký učinil odvolací soud, který navíc vůbec nehodnotil důkazy, které se k posouzení této otázky vztahovaly. Dodaly, že Paní Rebecca Jean Williams, advokátka a partnerka v advokátní kanceláři Watson Farley & Williams, která zastupovala žalovanou 1) v řízení před britským soudem a v odvolacím řízení před britským odvolacím soudem, ve své svědecké výpovědi velmi podrobně popsala průběh řízení před britským soudem i před britským odvolacím soudem. K obsahu těchto práv se pak ve svém stanovisku podrobně vyjádřil i Sir Robert Akenhead, QC (tzv. Queen´s Counsel) se specializací na stavební a inženýrské spory, působící od roku 1989 do roku 2007 u britského soudu a od roku 2007 do roku 2015 u vrchního soudu při TCC, jehož byl poslední tři roky svého působení předsedou. Ten ve svém stanovisku dospěl k závěru, že britské soudy nikterak nepochybily.
20. K otázkám 2) a 3). Žalované nesouhlasily se závěrem odvolacího soudu, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jak se britský soud dobral výše nároku přiznaného žalované 1). Uvedly, že rozsudek britského soudu nestanoví přesnou výši nároku přiznaného žalované 1), ta je následně stanovena v příkazu. V daném případě britský soud v odst. 432 rozsudku stran výše nároku sice odkázal na společné prohlášení znalců, ve kterém se znalci shodli na tom, že výše nároku žalované 1) činí ke dni 24. července 2019 částku 16 421 077,61 GBP, avšak konečnou výši nároku stanovil až v příkazu vydaném v návaznosti na rozsudek, kde uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 17 404 269,70 GBP. Jedná se o postup obvyklý a přípustný podle anglických procesních pravidel. Jakmile je totiž rozsudek (v případech, jako byl tento) formálně vynesen, je podle anglických procesních pravidel běžné, že se před soudem koná následné slyšení, jehož cílem je vydat tzv. „příkaz k rozsudku“. V takovém slyšení soudce poté, co vyslechne strany, stanoví, jaké konkrétní částky budou ve prospěch a neprospěch stran přiznány a rozhodne rovněž o otázkách, jako jsou náklady řízení či o tom, zda povolí podat proti rozsudku, resp. příkazu odvolání. K tomu došlo i v případě rozsudku a na základě tohoto rozsudku vydaného příkazu, který byl vydán po slyšení stran na jednání konaném u britského soudu dne 27. února 2020 (bod 94 dovolání). Příkaz potvrdil, že částka podle rozsudku činila 17 404 269,70 GBP, což byla částka, kterou britskému soudu navrhli právní zástupci žalobkyně den před jednáním jako částku, která by měla být shledána splatnou, pokud nebudou uznány námitky žalobkyně ohledně „horního limitu“ přiznatelné částky a DPH. Tyto námitky soudkyně na jednání dne 27. února 2020, které předcházelo vydání příkazu, odmítla (bod 95 dovolání).
21. Pokud jde o odůvodnění britského rozsudku, žalované uvedly, že závěry znalců obsažené ve společném prohlášení znalců ohledně kvantifikace nároků žalované 1) plynoucí žalované 1) z ukončení smlouvy o dílo žádná ze stran v řízení před britským soudem nikterak nerozporovala. Podle anglických procesních pravidel přitom platí, že pokud strany nerozporují vyčíslení nároku, na kterém se znalci shodli ve společném prohlášení znalců, považuje se tato skutečnost za nespornou a soudce pak nemusí v rozsudku podrobně odůvodňovat výši přiznaných částek. Opět odkázaly na stanovisko S. R. A. a výpověď R. J. W. a zmínily judikaturu SDEU k požadavkům na odůvodnění rozhodnutí (body 103 až 127 dovolání). Žalované připomněly, že ani česká procesní pravidla nevylučují, aby soud převzal závěry znaleckého posudku, pokud nevzniknou pochybnosti o jejich správnosti.
22. Žalované nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přisouzená částka v sobě zahrnuje i sankční náhradu škody (punitive damages). Uvedly, že v souzené věci byly přisouzeny nároky vyplývající ze smlouvy o dílo a britský soud ani jeden z nároků nekvalifikoval jako sankční náhradu škody. Ta podle rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci Rookes vs. Barnard může být přiznána jen ve třech případech. První kategorii představují případy zahrnující represivní, svévolné nebo protiústavní jednání státního úředníka. Druhá kategorie obsahuje případy, ve kterých bylo jednání škůdce motivováno snahou obdržet zisk, který značně převyšuje náhradu újmy dostupnou poškozenému. Třetí kategorie zahrnuje taková jednání, u kterých sám zákon přiznává poškozenému punitive damages. Pokud určité protiprávní jednání nespadá pod jednu z výše uvedených kategorií, punitive damages nemohou být přiznány (bod 148 dovolání). Jestliže se odvolací soud zabýval povahou uplatněných nároků, nepřípustně přezkoumával věcnou správnost britského rozsudku. Pokud pak žalobkyně namítala, že sankční náhrada škody představuje částku 3 698 418,90 GBP, žalované zopakovaly, že takovou námitku žalobkyně u britského soudu nevznesla. Žalované se dále podrobně zabývaly povahou přisouzených nároků (bod 188 až 191 dovolání).
23. K otázce č. 4). Žalované uvedly, že tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Podle jejich názoru pokud britský soud v rozsudku dospěl k závěru, že smlouva o dílo byla po právu vypovězena žalovanou 1) a nikoliv žalobkyní, a že nárok na náhradu ztrát vzniklých v důsledku ukončení projektu, který byl předmětem smlouvy o dílo, vznikl žalované 1) a nikoliv žalobkyni, a žalované 1) příslušný nárok v rozsudku přiznal, zatímco nárok žalobkyně zamítl (viz závěr britského soudu uvedený v odst. 480. rozsudku), nelze takový postup britského soudu v žádném případě považovat za odepření práva na projednání věci nezávislým soudem (bod 202 dovolání).
24. Žalované jsou přesvědčeny, že pravý důvod, proč odvolací soud odmítl uznat rozsudek britského soudu, je sociální akcent celé věci (bod 43 rozsudku odvolacího soudu). K tomu dodaly, že se jedná o obchodní spor a že podle judikatury SDEU výše vymáhané pohledávky, resp. závažné ekonomické důsledky, nemohou založit výhradu rozporu s veřejným pořádkem.
25. Žalované navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S ohledem na v dovolání popsané závažné vady současně navrhly, aby věc byla přikázána jinému odvolacímu soudu, a to Krajskému soudu v Praze (§243e o. s. ř.).
26. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybnila přípustnost dovolání, neboť podle jejího názoru žalované nespecifikují žádnou právní otázku, která by ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. mohla být způsobilá přezkumu. Předložené otázky nekorespondují s právními závěry, na nichž jsou závěry odvolacího soudu založeny. Předložené otázky jsou těsně navázány na skutkový stav dané věci a nejsou od něj oddělitelné tak, aby z nich bylo možné dovodit obecnou právní otázku. Na některých místech dovolatelky podle žalobkyně výslovně brojí jen proti skutkovým závěrům.
27. K otázce 1) žalobkyně připomněla, že odvolací soud svůj závěr o rozporu uznání rozsudku s veřejným pořádkem v důsledku nepřipuštění odvolání žalobců britským odvolacím soudem učinil na základě daných konkrétních a specifických okolností (viz „s ohledem na jeho předmět a požadovanou výši sporu“) a pouze pro tyto specifické okolnosti je závěr odvolacího soudu platný. Současně podle žalobkyně u této otázky není vymezena přípustnost dovolání.
28. K otázce 2). Žalobkyně uvedla, že druhá dovolací otázka je formulována tak, že obsahuje skutkový předpoklad (podmínku), která přitom ani sama splněna není. Není pravdou, že souhlasné stanovisko znalců, bylo „stranami nerozporované“, naopak žalobkyně a společnost První brněnská strojírna Velká Bíteš a.s. (dále jen „PBS VB“) namítaly, že znalci nebyli oprávněni posuzovat žádné právní otázky a že znalci jen aritmeticky sečetli částky dílčích nároků tak, jak to v součtu uplatňovala žalovaná 1). Vymezená dovolací otázka nesměřuje k míře meritorního přezkumu podkladového rozhodnutí, ale k požadavkům na odůvodnění zahraničního rozhodnutí, k čemuž však dovolatelky nespecifikují žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž by byl napadený rozsudek v rozporu. Žalobkyně zdůraznila, že dovolatelky se jen omezily na zdůvodnění teze, že rozsudek i příkaz byly odůvodněny v souladu s britskými procesními pravidly, a proto jejich uznání nemůže být v rozporu s veřejným pořádkem. Tento závěr je v kontextu rozhodování o odepření uznání cizozemského rozhodnutí mylný. Účelem nařízení je možnost odepřít výkon i takových rozhodnutí, která byla vydána v souladu s předpisy daného státu, ale jejich účinky jsou v rozporu s českým veřejným pořádkem (bod 27 vyjádření). Dále žalobkyně dodala, že podstatou argumentace soudů nižší instance je skutečnost, že došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, když otázka výše nároku dovolatelky 1) nebyla vůbec řádně projednána. V žádném případě se nejedná o odepření uznání jen z důvodů formálních nedostatků odůvodnění rozsudku a příkazu. Dovolatelky tedy vznášejí otázky, na nichž napadený rozsudek nebyl vůbec postaven a již z tohoto důvodu musí být v tomto bodě dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
29. K otázce 3). Žalobkyně k sankční náhradě škody uvedla, že odvolací soud vysvětlil, proč dospěl zejména k závěru, že výše přiznané náhrady cizozemským rozhodnutím je zjevně nepřiměřená újmě, kterou má odškodnit. Odvolací soud nepovažoval za nijak relevantní právní kvalifikaci nároku dle cizího práva (či dle závěru cizozemského soudu), ale považoval v kontextu řešení otázky rozporu účinků cizozemského rozhodnutí s českým veřejným pořádkem za důležité pouze, zda dle cizozemského rozhodnutí je uložena v podstatné části povinnost k náhradě újmy ve výši, která nemá reparační funkci, a tudíž má charakter sankční. Není to tedy otázka právní kvalifikace dle práva lex fori (bod 36 vyjádření). Ani u třetí položené otázky tak není vymezena přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
30. K otázce 4). Podle žalobkyně dovolatelky nezohledňují, z jakého důvodu odvolací soud učinil bod 31 a navazující bod 32 součástí odůvodnění rozsudku. Body 31 a 32 nepředstavují specifický a samostatně stojící důvod rozporu rozsudku a příkazu, ale jde o extenzi a doplňující vysvětlení, proč se v souvislosti s odmítnutím projednání odvolání žalobkyně a PBS VB dostávají účinky cizozemského rozhodnutí do rozporu s českým veřejným pořádkem. Na posouzení otázky 4) tak rozhodnutí odvolacího soudu nestojí.
31. Žalobkyně se následně znovu podrobně vyjádřila ke všem dovolatelkami předloženým otázkám (bod 59 až 162 vyjádření) a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl. Současně neshledala důvod pro přikázání věci jinému soudu.
32. Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání žalovaných podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání je v předestřených otázkách zabývajících se shodně interpretací výhrady veřejného pořádku v poměrech nařízení Brusel I bis nejen přípustné (§237 o. s. ř.), ale i opodstatněné. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
33. Podle čl. 45 odst. 1 nařízení Brusel I bis na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře:
a) je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu;
b) jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu obhajoby, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl příležitost;
c) je-li rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím vydaným v dožádaném členském státě mezi týmiž stranami;
d) je-li rozhodnutí neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a v téže věci, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v dožádaném členském státě, nebo
e) je-li rozhodnutí v rozporu s:
i) kapitolou II oddíly 3, 4 nebo 5, pokud je žalovanou stranou pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy, poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, nebo
ii) kapitolou II oddílem 6.
34. Podle téhož nařízení čl. 45 odst. 2 při posuzování důvodů pro odepření uznání uvedených v odst. 1 písm. e) je soud, u kterého byl návrh podán, vázán zjištěným skutkovým stavem, na němž soud původu založil svou příslušnost.
35. Podle téhož nařízení čl. 45 odst. 3 aniž je dotčen odst. 1 písm. e), příslušnost soudu původu nelze přezkoumat. Hledisko veřejného pořádku podle odst. 1 písm. a) nelze použít v případě pravidel pro určení příslušnosti.
36. Podle čl. 45 odst. 4 nařízení se návrh na odepření uznání podává v souladu s postupy stanovenými v pododdílu 2 a případně oddílu 4.
37. Podle čl. 47 odst. 2 nařízení postup pro odepření výkonu se v rozsahu, v němž se na něj nevztahuje toto nařízení, řídí právem dožádaného státu.
38. Podle čl. 52 nařízení rozhodnutí vydané v některém členském státě nesmí být v žádném případě v dožádaném státě přezkoumáváno ve věci samé.
39. Podle §18 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, požádá-li strana podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy, aby o uznání bylo rozhodnuto ve zvláštním řízení, rozhodne soud rozsudkem o uznání. Jednání nemusí nařizovat.
40. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud odmítl uznat rozsudek britského soudu s odůvodněním, že by takové uznání bylo v rozporu s veřejným pořádkem, přičemž se blíže věnoval výkladu veřejného pořádku, ať již z pohledu procesního, tak kolizního.
41. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, v nichž by uznání účinků cizího rozhodnutí - nikoli tedy uznání rozhodnutí jako takového - bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (srovnej např. usnesení ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4265/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. II ÚS 2453/19). Má-li být účinkem posuzovaného cizího rozhodnutí (coby exekučního titulu) zaplacení jím přisouzené pohledávky, jedná se o účinek v právním řádu České republiky zcela standartní, ba dokonce nejběžnější, neboť představuje způsob uspokojení oprávněné osoby. Již pouze z tohoto hlediska nelze bez dalšího dovozovat, že by uznání takového rozhodnutí (resp. odepření jeho vykonatelnosti na území České republiky) bylo v rozporu s tuzemským veřejným pořádkem.
42. Zároveň je nutné mít na paměti, že pojem veřejného pořádku zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, přičemž platí, že i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Ve státě uznání (odepření uznání) lze zohlednit jen zcela principiální procesní vady, spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018). V tomto kontextu lze jednoznačně dovozovat, že cizí rozhodnutí, u něhož se zvažuje uznání vykonatelnosti či naopak odepření takového uznání, není možné (až na výjimky, které posuzovaný případ nepředstavuje) přezkoumávat po věcné stránce (a v tomto rámci dokonce modifikovat právní kvalifikaci jím přiznaných nároků), což nakonec vyplývá i z citované právní úpravy. Cizí rozhodnutí rovněž nelze revidovat hlediskem standardních procesních postupů přeshraničního soudu.
43. Judikaturou vytýčené principy, jež se vztahují k výkladu pojmu veřejného pořádku při uznání či odepření vykonatelnosti cizího rozhodnutí, odvolací soud při řešení dovolatelkami předestřených právních otázek ad 1) až 4) dosud ne zcela respektoval, v důsledku čehož napadený rozsudek nemůže argumentačně obstát.
44. První důvod, pro který odmítl britský rozsudek uznat, odvolací soud ztotožnil s odmítnutím britského odvolacího soudu zabývat se odvoláním žalobkyně, byť procesní předpisy tento postup umožňují (viz rozhodnutí britského odvolacího soudu na č. l . 816 až 820).
45. K dvojinstančnosti řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, vysvětlil, že tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno rovněž tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srovnej např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Delcourt proti Belgii, č. 2689/65, Série A, č. 11, odst. 25, nebo rozsudek ze dne 26. 3. 2002, Butkevičius proti Litvě, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, krom dovolatelkami označené judikatury dovolacího soudu viz dále např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, či ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, nebo ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011).
46. V daném případě však odvolací soud založil své úvahy o nemožnosti uznat britský rozsudek na pouhé odlišnosti britské právní úpravy, která umožňuje za určitých podmínek odvolání zamítnout (podle překladu do českého jazyka). Takový názor by však mohl mít své opodstatnění jen v případě, jestliže důvody, pro které lze odvolání zamítnout, byly stanoveny způsobem, z něhož by bylo patrno, že došlo k porušení některé ze zásad českého procesního práva, na níž je nutno trvat. Z tohoto pohledu odvolací soud příslušnou britskou právní úpravu nehodnotil, ačkoliv žalované navrhovaly relevantní důkazy; proto jeho právní posouzení věci zůstalo neúplné, a tudíž i nesprávné. Dovolací soud také připomíná, že žalobkyně byla zastoupena zdejším advokátem, tj. profesionálem působícím a orientujícím se v oblasti britského právního systému.
47. V případě 2. dovolací otázky, která v podstatě směřuje k uznání cizozemského rozsudku, v němž britský soud odůvodnil výši přiznané náhrady škody odkazem na „souhlasné stanovisko znalců,“ se nejedná o hodnocení účinků procesního práva. Uvedenou námitkou především není popřen závěr britského soudu, že právní základ žalobního nároku je opodstatněn. Skutečnost, že se výše civilním soudem přiznaného plnění opírá o odborný názor znalce (znalců), popř. o znalecký posudek, není ničím výjimečná ani v poměrech právního řádu České republiky, a tudíž nemůže narušit veřejný pořádek. Kromě uvedeného odvolací soud opět nehodnotil jím provedené důkazy směřující k objasnění, jakým způsobem může být výše škody stanovena, nevypořádal se ani s námitkou žalovaných, že výše škody byla stranami sporu odsouhlasena.
48. Ve vztahu k sankční náhradě škody, Nejvyšší soud nevyloučil, že lze cizí rozhodnutí tuto náhradu přiznávající za stanovených podmínek vykonat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013). Právo Evropské unie pojem sankční náhrady sice reflektuje, ovšem má k tzv. punitive damages ambivalentní postoj. Pro neshody nad mírou diskrece členských států Evropské unie a jejich postoji k tzv. punitive damages se nakonec explicitní zmínka nekompenzační náhrady škody objevuje pouze v bodu 32 preambule nařízení ES č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy. Podle tohoto článku zvláště může být jako porušení veřejného pořádku místa soudu, který se sporem zabývá, posuzován případ, kdy by bylo v důsledku uplatnění práva určeného podle tohoto nařízení uloženo nekompenzační odškodnění exemplární nebo represivní povahy v mimořádné výši, v závislosti na okolnostech případu a právním řádu členského státu soudu, který se sporem zabývá (viz KOZIOL, Helmut a WILCOX, Vanessa. Punitive Damages: Common Law and Civil Perspectives. Tort and Insurance Law, vol. 25. Vienna: Springer, 2009, s. 198-199).
49. Posuzovaná věc není pro použití výhrady veřejného pořádku stran nekompenzační náhrady škody okolnostmi případu nijak výjimečná, nutno-li zdůraznit, že z obsahu spisu nelze nalézt oporu pro zjištění, že by britský soud svým rozsudkem a příkazem hodlal povinnou osobu přisouzeným plněním exemplárně trestat. Na rozdíl od okresního soudu, který konstatoval, že sankční složku plnění nelze zjistit (rozpoznat), a proto se otázkou sankční náhrady nezabýval, odvolací soud zaujal opačný postoj. Přitom vycházel z odlišného skutkového posouzení případu před britským soudem a z vlastního – přesvědčivě nepodloženého – závěru o sankčním rozsahu plnění. Rovněž nevysvětlil, proč se v tomto směru nevypořádal s námitkami žalovaných, takže i v tomto směru zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné.
50. K námitce 4) týkající se kompenzační námitky se odvolací soud věnoval velmi povrchně a v rozporu s vlastním tvrzením, že neprojednání kompenzační námitky či „protinávrhu“ je relevantní okolností (viz bod 31 odůvodnění: „Nikoliv na okraj pak odvolací soud uvádí…“). Konstatoval pouze, že britský soud (prvního stupně) bez bližšího odůvodnění návrh společnosti PSB Energo, a. s., zamítl, stejně jako její kompenzační námitky, čímž „odepřel právo na projednání … věci nezávislým soudem“. Takové „ryze formální řízení“ dokončil britský odvolací soud „deklarací nepřípustnosti odvolání“. Z uvedeného je zřejmé, že předestřenou otázku odvolací soud řešil nedostatečně (a z hlediska dovolacího řízení nepřezkoumatelně), nutno-li k tomu (prozatím) v obecné rovině poznamenat, že ani v českém právním řádu nemusí být vzájemný návrh v rámci jednoho meritorního řízení projednáván, což navrhujícímu účastníku nebrání v tom, aby svůj (kompenzační) nárok uplatnil v samostatném řízení; v důsledku toho nemá zamezen přístup k soudu.
51. Za vylíčené situace dovolací soud - nemaje podmínky pro odmítnutí dovolání, zamítnutí dovolání či pro změnu napadeného rozsudku - bez nařízení jednání (viz §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu ruší podle §243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení (viz §243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud právním názorem Nejvyššího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první ve spojení s §226 o. s. ř.).
52. V případě přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží k vadám předchozího řízení, včetně těch, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V této souvislosti je proto třeba zdůraznit, že se odvolací soud s důkazními návrhy účastnic nevypořádal, čím se dostal do rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí uzavřel, že odvolací soud buď navržené a dosud neprovedené důkazy sám provede, anebo v odůvodnění rozhodnutí o věci samé vysvětlí, proč se jejich provedení ukazuje jako nepotřebné ke zjištění skutkového stavu věci (z recentních judikátů viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2021, sp. zn. 23 Cdo 3067/2020, nebo ze dne 5. dubna 2022, sp. zn. 21 Cdo 2399/2021). V posuzované věci se proto nelze spokojit s pouhým konstatováním, že odvolací soud „další důkazní návrhy (…) pro jejich nadbytečnost zamítl“, a to zvlášť za situace, kdy navržené (a neprovedené důkazy) měly objasnit procedurální postupy britských soudů, jimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku šířeji zabýval.
53. Uvedená vada řízení však není natolik závažná, aby Nejvyšší soud ve smyslu §221 odst. 2 a §243b o. s. ř. nařídil věc projednat a rozhodnout jinému odvolacímu senátu či dokonce věc přikázat k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu, kterému je nadřízen. K témuž postupu neshledal rovněž důvod pro odvolacím soudem nedodržený závazný právní názor, a proto návrhu dovolatelů v tomto směru nevyhověl. K tomu je třeba dodat, že institut odnětí věci senátu (samosoudci) je již z povahy věci krajním řešením, neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 4543/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 749/2015). Obdobně, ústavněprávní výklad uvedené procesní normy podal Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 22. října 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, v němž mimo jiné uvedl, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, je-li důvod k vysoce pravděpodobné obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konalo před týmž senátem či samosoudcem (taková obava v posuzované věci nenastala). Lze tudíž současně očekávat, že v daném případě odvolacímu soudu postačí nedostatky v jeho projednání a rozhodování věci toliko vytknout (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2021, sp. zn. II. ÚS 52/21, či např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 671/2013).
54. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu