ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1542.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1542/2022-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Mgr. Zuzany Orbesové , se sídlem v Olomouci, Železniční 469/4, identifikační číslo osoby 01127853, insolvenční správkyně úpadce J. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markétou Koubíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Balbínova 1093/27, proti povinnému P. H. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Janem Krčem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 577/33, pro 547 475 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 Nc 15443/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2021, č. j. 18 Co 339/2021-59, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2021, č. j. 18 Co 339/2021-59, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1) Ve shora specifikované věci Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“ či „obvodní soud“) usnesením ze dne 25. 8. 2021, č. j. 36 Nc 15443/2008-24, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené soudní exekutorkou Mgr. Magdalénou Popkovou, Exekutorský úřad Liberec (dále „soudní exekutorka“), pod sp. zn. 209 Ex 1949/2008, na základě usnesení obvodního soudu ze dne 30. 7. 2008, č. j. 36 Nc 15443/2008-5, jímž soud nařídil exekuci ve prospěch původního oprávněného J. K. (viz další identifikační údaje v záhlaví tohoto usnesení; dále „úpadce“ či „původní oprávněný“) na majetek povinného podle vykonatelného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 61 Ro 19/2008. Soud prvního stupně rozhodl o návrhu povinného poté, co do řízení vstoupila jako oprávněná na místo úpadce insolvenční správkyně Mgr. Zuzana Orbesová (viz usnesení soudní exekutorky ze dne 28. 6. 2021, č. j. 209 Ex 1949/2008-119).
2) Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že soudní exekutorka usnesením ze dne 22. 7. 2021, č. j. 209 Ex 1949/2008-127, částečně zastavila exekuci k návrhu oprávněné podle §268 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), v rozsahu jistiny vymáhané pohledávky ve výši 519 656,46 Kč, a to s odkazem na úhradu provedenou L. B., který převzal dluh povinného na základě dohody ze dne 2. 7. 2021. Exekuce je proto v současnosti vedena pro vymožení příslušenství pohledávky a nákladů exekuce. K uplatněným námitkám soud prvního stupně uvedl, že okolnost úhrady vymáhaného dluhu (jistiny), jež posléze vyústila v částečné zastavení exekuce, není důvodem pro zastavení zbylé části exekuce (i pro příslušenství pohledávky) podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., došlo-li k úhradě plnění až po zahájení (tj. v rámci) exekuce samotné. Rovněž námitka promlčení exekvovaného dluhu povinného neobstojí vzhledem k ustanovení §402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle kterého se okamžikem zahájení exekučního řízení promlčecí lhůta staví, takže k promlčení pohledávky po následující dobu dojít nemohlo, a to ani vlivem posléze zahájeného insolvenční řízení, jenž bylo - v průběhu nařízené exekuce - vedeno proti povinnému pod sp. zn. KSPH 38 INS XY u Krajského soudu v Praze (konkurs byl prohlášen s účinností ke dni 1. 2. 2011). Ani okolnost, že původní oprávněný vymáhanou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného proti povinnému nepřihlásil, není ve vztahu k běhu či stavení promlčecí lhůty významná. S ohledem na §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „insolvenční zákon“), nelze klást k tíži původního oprávněného, že po dobu trvání insolvenčního řízení nemohl svoji pohledávku aktivně vymáhat; jeho pasivní chování proto požadavku jednání s péčí řádného hospodáře či dobrým mravům neodporuje.
3) Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 12. 2021, č. j. 18 Co 339/2021-59, k odvolání povinného rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci zastavil co do zákonného úroku z prodlení z částky 519 656,46 Kč za dobu od 1. 2. 2011 do právní moci usnesení o zrušení konkursu; ve zbylé části výrok soudu prvního stupně ohledně zamítnutí návrhu na zastavení exekuce potvrdil. Se zřetelem k ustanovením §3, §165 a násl. a §414 odst. 2 insolvenčního zákona upřesnil, že existence úpadku osoby povinného (tj. osoby, vůči níž je pohledávka vymáhána v exekučním řízení) neznamená, že by jeho věřitelé měli zákonnou povinnost své pohledávky přihlásit do započatého insolvenčního řízení, neboť takový postup je pouze v jejich dispozici. S odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu konkretizovanou v rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 3216/14, sp. zn. II. ÚS 2357/16, sp. zn. I. ÚS 2456/16 či sp. zn. II. ÚS 3194/18, uzavřel, že byla-li vymáhaná pohledávka do insolvenčního řízení přihlášena, okamžikem úpadku povinného by se přestala úročit (§170 insolvenčního zákona); z tohoto důvodu příslušenství z nepřihlášené pohledávky v době od okamžiku úpadku povinného až do doby zániku účinků konkurzu (§309 odst. 4 insolvenčního zákona) nelze posléze exekučně vymáhat, neboť provedení exekuce v tomto rozsahu by vedlo ke zjevné nespravedlnosti. V uvedeném rozsahu proto exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil.
4) Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka se vymezuje vůči odvolacím soudem přijatému výkladu §170 insolvenčního zákona, tj. napadá závěr odvolacího soudu, že okamžikem úpadku povinného se nyní exekučně vymáhaná pohledávka přestala úročit. Takový výklad insolvenční právo neumožňuje, neboť smyslem uvedeného ustanovení je pouze to, že vyjmenované pohledávky se v insolvenčním řízení žádným ze způsobů řešení úpadku neuspokojují. Ani žádné jiné zákonné ustanovení nespojuje období od zjištění úpadku povinného s přerušením nárůstu příslušenství. Právo na opětovné vymáhání příslušenství pohledávky cestou exekuce proto zůstalo oprávněné zachováno, přičemž není podstatné, zda sama pohledávka byla přihlášena do insolvenčního řízení. Přijetím závěrů odvolacího soudu by došlo k výraznému posunu v nahlížení na institut konkursu jako způsobu řešení úpadku dlužníka, neboť každá pohledávka nepřihlášená do insolvenčního řízení by ztratila své zákonné úročení od okamžiku úpadku dlužníka. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolací soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdí.
5) Povinný ve svém vyjádření k dovolání zdůraznil, že podstatou jeho návrhu podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bylo zastavit nařízenou exekuci, jelikož její provedení by vedlo ke zjevné nespravedlnosti. Na výkladu §170 insolvenčního zákona však napadené rozhodnutí založeno není, uzavřel-li odvolací soud, že v „tomto velmi specifickém případě“ by dalším prováděním exekuce došlo ke zvýhodnění oprávněné vůči ostatním, do insolvenčního řízení řádně přihlášeným věřitelům.
6) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (§36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce úročení exekvované pohledávky po účincích nastalých prohlášením konkursu přípustné (neboť dovolacím soudem ve všech souvislostech ne zcela vyřešené), zároveň je i opodstatněné.
7) Podle ustanovení §170 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení mimo jiné neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, a) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí, a b) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku.
8) Dospěl-li odvolací soud k závěru, že okamžikem úpadku povinného a za předpokladu řádného přihlášení exekvované pohledávky do insolvenčního řízení se podle §170 insolvenčního zákona zastavuje úročení této pohledávky, takže exekuční vymáhání zákonného úroku z prodlení do právní moci usnesení o zrušení konkursu by bylo zjevně nespravedlivé, pak uvedená argumentace (v takto obecné rovině) opomíjí (přehlíží) judikaturu dovolacího soudu ve znění usnesení ze dne 2. listopadu 2021, sp. zn. 20 Cdo 2858/2021. Nejvyšší soud zde ve vztahu k právu na zaplacení úroků z peněžité pohledávky, které přirostly až po rozhodnutí o úpadku - a to v situaci, kdy konkurs na majetek dlužníka byl zrušen poté, co jistina pohledávky vymáhané v rámci exekuce byla uspokojena - vyjádřil názor, že přímo z ustanovení §170 insolvenčního zákona je zjevná pouze zápověď uspokojení úroků z výtěžku získaného v insolvenčním řízení, nelze-li současně dovozovat zánik práva na zaplacení takových úroků z hlediska hmotněprávního. Není tudíž vyloučeno, aby úroky neuspokojené v insolvenčním řízení (jen) proto, že „přirostly“ až po rozhodnutí o úpadku, byly předmětem exekuce.
9) Jestliže z výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu výslovně plyne, že právo na zaplacení příslušenství exekvované pohledávky nezaniká po nastoupení účinků spojených s prohlášením konkursu (úpadku), přičemž po odpadnutí překážek spojených s insolvenčním řízením lze uvedené právo vymáhat v rámci řízení exekučního, nemůže být v této logice jakkoli rozhodnou okolností, zda původní oprávněný exekvovanou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil či nikoliv. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) a bránící povinnému svůj dluh uspokojit v rámci probíhající exekuce, jakož i nemožnost povinného uspokojit v insolvenčním řízení příslušenství pohledávky přihlášených věřitelů (za podmínek ustanovení §170 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona) totiž nastávají bez ohledu na jakýkoli dispoziční úkon původního oprávněného v průběhu insolvenčního řízení, takže k uspokojení posuzovaného příslušenství by beztak (tj. i v případě podání řádné přihlášky) v insolvenčním řízení nedošlo.
10) Konformně předchozím závěrům je třeba dovodit, že toliko na okolnosti (ne)využití práva věřitele podat přihlášku do insolvenčního řízení nelze založit úvahy o „zjevné nespravedlnosti“ vymáhaného příslušenství v exekučním řízení (jak to učinil odvolací soud), jakož i úvahy o kolizi s principy právního státu či s dobrými mravy, nutno-li dodat, že v těchto souvislostech se nyní posuzovanou otázkou Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 20 Cdo 2858/2021, nezabýval. Opětovně je třeba zdůraznit, že podání přihlášky do insolvenčního řízení je právem, nikoli povinností, za jejíž nedodržení by měl být věřitel následně (zde v exekučním řízení) postihován nepřípustností výkonu práva pro vymožení příslušenství (úroků), které v režimu konkursu nebyly - a ani nemohly být - uspokojeny. Paušální odkaz na rozhodovací praxi Ústavního soudu pojednávající o „nezbytnosti odstranit zjevnou nespravedlnost tehdy, byl-li by výkon rozhodnutí v rozporu s principy právního státu“, popř. o „zákazu zneužití procesních práv šikanózními návrhy či postupy“, rovněž neposkytuje jednoznačnou oporu pro zjištění, jaké jednání a v neprospěch které osoby má kolidovat s principy demokratického právního státu, popř. z čeho lze usuzovat na natolik šikanózní či zneužívající projev předešlého oprávněného, aby měl být výkon práva podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odepřen.
11) Protože výsledek odvolacím soudem řešené (a dovolatelem ohlášené) otázky není v souladu s dikcí zákona (viz shora) a v obecné rovině nevychází ani z rozhodovací praxe dovolacího soudu, k jejímuž překonání nelze nalézt rozumný důvod, Nejvyšší soud napadené usnesení podle §243e odst. 1 o. s. ř. ruší a věc vrací odvolacímu soudu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. V něm bude odvolací soud vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). Pro případ, že setrvá na závěru ohledně existence mimořádných okolností případu, z nichž by bylo možné dovozovat zjevnou nespravedlnost (nepřípustnost) vedení další exekuce, je povinen náležitým způsobem takové rozhodnutí v podrobnostech odůvodnit (se zaměřením na skutková zjištění, případně s odkazem na přiléhavou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu).
12) O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů předchozího dovolacího a tohoto dovolacího řízení, bude rozhodováno v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu