ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1574.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1574/2022-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné K. Z. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Dolních Břežanech, Pražská č. 636, proti M. Z. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích č. 661/9, pro dlužné a běžné výživné, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 74 EXE 1036/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2021, č. j. 20 Co 197/2021-85, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 12. 2021, č. j. 20 Co 197/2021-85, potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2021, č. j. 74 EXE 1036/2019-72, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného ze dne 2. 12. 2020 na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Marcelem Smékalem, Exekutorský úřad Praha – východ, pod sp. zn. 81 EXE 1314/19 na základě pověření Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2019, č. j. 74 EXE 1036/2019-30. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekučním titulem v projednávané věci je předběžné opatření vydané usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2019, č. j. 73 C 133/2019-10, kterým byla povinnému uložena povinnost k úhradě pohledávky dlužného výživného ve výši 40 000 Kč (od 21. 9. 2019 do 20. 10. 2019) a běžného výživného ve výši 40 000 Kč měsíčně od 21. 10. 2019, splatného do budoucna. Exekuční titul byl následně změněn usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2019, č. j. 37 Co 226/2019-40, tak, že se vydává předběžné opatření, podle nějž je povinný povinen přispívat na výživu oprávněné částkou 32 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2019; následně bylo předběžným opatřením stanovené výživné usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2021, č. j. 37 Co 308/2020-127, sníženo od 1. 9. 2020 na částku 25 000 Kč měsíčně. Odvolací soud dovodil, že exekuční řízení je vedeno na základě řádného exekučního titulu, kterým je vykonatelné předběžné opatření. Vzhledem k tomu, že v době rozhodnutí odvolacího soudu nebylo vydáno meritorní rozhodnutí, předběžné opatření nezaniklo, exekuční soud je jím vázán a nemůže jej nijak přezkoumávat a měnit. Otázka, zda je přiznání výživného v souladu s dobrými mravy v konkrétní věci je především věcí nalézacího soudu a nelze ji přezkoumávat v exekučním řízení. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci není dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že odvolací soud se dostatečně nezabýval námitkami povinného, směřujícími k přezkumu exekučního titulu a zastavení exekuce a porušil tak právo povinného na spravedlivý proces. V projednávané věci je vedení exekuce proti povinnému šikanózním výkonem práva a exekuce je vedena v rozporu s dobrými mravy, proto shledává důvod pro prolomení zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu a zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Povinný svou vyživovací povinnost vůči oprávněné plní a zcela zajišťuje ve formě bydlení, stravy, hygieny, ošacení, školného a dalších nákladů na volný čas a dovolené, proto další stanovení výživného ve výši 25 000 Kč shledává jako nepřiměřené a domnívá se, že tyto dodatečné prostředky na své další náklady si oprávněná může vydělat prací. Exekučním titulem stanovené výživné je nadstandardní a neslouží k zajištění nezbytných a odůvodněných potřeb oprávněné v nezbytné míře tak, jako to předpokládá ustanovení §76 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Požadovaná výše výživného pro oprávněnou je rovněž v rozporu s dobrými mravy z důvodu, že oprávněná povinnému projevuje zjevnou neúctu, povinným pohrdá, komunikuje s ním prostřednictvím advokáta a vnímá jej pouze jako platební objekt svých potřeb. Soudy v předcházejícím řízení nezohlednily, že výživné v projednávané věci bylo stanoveno zletilému dítěti, ve výši vyšší, než v rozsahu základních životních potřeb oprávněné, aniž by se současně oprávněná k povinnému chovala s dostatečnou úctou, kterou by měla jako dcera otci projevovat, a výživné tak bylo stanoveno v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se měl při svém posouzení zabývat otázkou, zda bylo možné za popsaných skutkových okolností uložit povinnému povinnost hradit výživné ve výši stanovené předběžným opatřením a zda nebyly dány okolnosti, které by právo oprávněné na výživné vylučovaly. Vzhledem k tomu, že exekuční titul je v extrémním rozporu s hmotným právem a jeho výkonem by došlo k popření základních principů právního státu a zcela zjevné nespravedlnosti, měl odvolací soud exekuci v projednávané věci zastavit. Povinný dále namítá, že s ohledem na ustanovení §269 odst. 2 občanského soudního řádu mělo být v projednávané věci nařízeno jednání. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“ – a dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné.
4. Povinný své dovolání staví na námitce, že exekuce je vedena v rozporu se zásadami demokratického právního státu, a z tohoto důvodu dovoláním napadené rozhodnutí podle jeho názoru neobstojí. Polemizuje-li s přiměřeností a případnou tvrdostí povinností uložených exekučním titulem, nelze se těmito námitkami zabývat, neboť exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet, jak již Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15), když uvedené jistě platí i v případě, že exekučním titulem je vykonatelné rozhodnutí o předběžném opatření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3340/2021). Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) ve zcela výjimečných případech připouští zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) za použití ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kdy by výkon rozhodnutí (exekuce) vedl ke zjevné nespravedlnosti či byl v rozporu se samotnými principy demokratického státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2512/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 20 Cdo 520/2022).
5. Dovolatel však neuvádí argumenty, pro které by dovolací soud měl dospět k závěru, že v posuzovaném případě exekuční titul takovým deficitem skutečně trpí. A to ani pro případ, že by se dodatečně ukázalo, že povinnost uložená předběžným opatřením nebyla odůvodněna skutečnými potřebami oprávněné. Z tvrzení povinného nijak neplyne, že on sám by byl plněním povinnosti uložené předběžným opatřením zásadně poškozen. Fakt, že plnění uložené exekučním titulem může být údajně „nevýchovné“ za situace, kdy oprávněná neprojevuje dostatečný respekt k povinnému jako k rodiči, rovněž nemůže vést k závěru o rozporu realizace exekučního titulu se zásadami demokratického právního státu.
6. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud měl za účelem posouzení jeho návrhu nařídit jednání, nelze k jeho námitce přihlížet, neboť jde o vadu řízení, ke které může dovolací soud přihlédnout pouze v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto dovolací soud dodává, že nenařízení jednání nebylo flagrantním porušením procesních práv povinného za situace, kdy údajné nesprávnosti a nepřiměřenosti, jež povinný exekučnímu titulu v dovolání vytýká, nemohou vést k jinému závěru, než že jeho návrh na zastavení exekuce není důvodný.
7. Z uvedeného se podává, že dovolání povinného není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
8. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu