ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1764.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1764/2021-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně J. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalované STAVMAT STAVEBNINY a. s. , se sídlem v Rudné, Pod Můstkem 884/6, identifikační číslo osoby 25121049, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, o vyloučení nemovitých věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 99/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2020, č. j. 20 Co 273/2020-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Čvančary.
Odůvodnění:
1) Ve shora označené věci Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, č. j. 20 Co 273/2020-50, potvrdil k odvolání žalobkyně rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále rovněž „soud prvního stupně“) ze dne 14. 7. 2020, č. j. 7 C 99/2020-30, ve výrocích o zamítnutí žaloby na vyloučení nemovitých věcí z výkonu rozhodnutí a o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
2) Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětem vylučovací žaloby byly spoluvlastnické podíly žalobkyně vždy ve výši jedné ideální poloviny k pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, a k pozemku parc. č. XY, zahrada, zapsané na listu vlastnictví č. XY katastru nemovitostí pro katastrální území XY, část obce XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále rovněž „nemovité věci“ či „spoluvlastnické podíly“), ve vztahu k nimž byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva (usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 1. 2013, č. j. 17 E 131/2012-19), a to s účinností ke dni 11. 9. 2012, kdy bylo řízení o výkon rozhodnutí zahájeno a kdy dotčené nemovité věci byly součástí společného jmění manželů (dále rovněž „SJM“), tj. povinného ve věci výkonu rozhodnutí L. N. a žalobkyně (ta se výkonu rozhodnutí účastní podle §255 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“). Manželství žalobkyně a povinného bylo rozvedeno ke dni 17. 7. 2012, SJM nebylo následně vypořádáno dohodou či soudním rozhodnutím a k vypořádání došlo až zákonnou fikcí po uplynutí tří let od právní moci rozvodu (tj. dnem 17. 7. 2015).
3) Odvolací soud citoval ustanovení §338b odst. 2 a §267 o. s. ř. a ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že předpoklady pro vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí (zde zřízením soudcovského zástavního práva podle §338b a násl. o. s. ř.) či pro zastavení výkonu rozhodnutí (§262d odst. 1 o. s. ř.) je nutno posuzovat k datu podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. V té době byly předmětné nemovité věci v režimu SJM, přičemž skutečnost následné fikce vypořádání SJM nemůže být důvodem pro vyloučení spoluvlastnických podílů, které připadly žalobkyni. Argumentace žalobkyně zněním §154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, není případná, neboť v řízení o vylučovací žalobě (obdobně jako v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí) soud posuzuje, zda byly předpoklady pro postižení věci splněny v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí.
4) Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „odvolací soud založil napadený rozsudek na řešení právních otázek, které dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu řešeny“. Těmito otázkami jsou a) „zda v situaci, kdy k vydobytí závazku vzniklého za trvání manželství jen jednomu z bývalých manželů byl nařízen výkon rozhodnutí na nemovitou věc, která v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí byla součástí sice již zaniklého, ale ještě nevypořádaného společného jmění manželů, lze i nadále vést výkon rozhodnutí (…) a tuto nemovitou věc výkonem rozhodnutí dále postihovat“, je-li věc „již výlučným vlastnictvím bývalé manželky povinného, a tedy v době rozhodování soudu o vylučovací žalobě již bylo zaniklé společné jmění manželů vypořádáno“ , a b) „zda je bývalá manželka povinného aktivně legitimována k podání vylučovací žaloby“, (…) pokud řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno v době, kdy manželství již bylo rozvedeno, ale zaniklé SJM dosud nebylo vypořádáno“, avšak ke dni podání žaloby o vyloučení věcí k vypořádání zaniklého SJM již došlo a věci mající být z výkonu rozhodnutí vyloučeny jsou ve výlučném vlastnictví bývalé manželky povinného“ .
5) Dovolatelka upřesnila, že za situace, kdy je výlučným vlastníkem podílu na nemovitých věcech, není možné tento podíl výkonem rozhodnutí pro výlučný dluh jejího manžela postihovat. O dluhu bývalého manžela žalobkyně nevěděla, tudíž k němu nedala souhlas, přičemž závazek manžela přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům bývalých manželů. Za této situace dovolatelka vnímá postih jejího výlučného majetku jako zásah do vlastnického práva zaručeného ústavním pořádkem České republiky. Nerozporuje přitom usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003 (na něž odkazoval v napadeném rozsudku odvolací soud), nicméně zmíněný judikát neřeší, zda je možné postihovat výkonem rozhodnutí nemovitou věc, která již není součástí SJM, ale stala se po vypořádání výlučným vlastnictvím bývalé manželky povinného.
6) Žalobkyně rovněž upozornila na skutečnost, že vedle vylučovací žaloby podala návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle §262b o. s. ř., ve vztahu k němuž exekuční soud (soud prvního stupně) konstatoval, že (navrhovatelka) není k návrhu na částečné zastavení exekuce oprávněna; žalobkyně tak musí strpět prodej svého majetku pro výlučný dluh jiné osoby, zároveň se nemůže „takovému postupu bránit, jelikož není účastníkem řízení o výkon rozhodnutí. Uvedený závěr jistě nemůže být dále udržitelný a je namístě posoudit tuto právní otázku jinak“. Ze všech předestřených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že nemovité věci z výkonu rozhodnutí vyloučí.
7) Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 26. 5. 2021 a za rozhodující označila vznik vymáhaného dluhu jednomu z manželů za trvání manželství a skutečnost, že výkon rozhodnutí byl zahájen v době, kdy majetek ze SJM ještě nebyl vypořádán. Věřiteli, který byl dbalý svých práv, nemůže být rozvod či vypořádání majetku rozvedených manželů k tíži, jinak by mohlo jít o „lstivé jednání na straně dlužníka a jeho manželky“. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu je proto dovolání žalobkyně „zcela nedůvodné“.
8) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí řízení o excindační žalobě ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
9) Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, publikované pod číslem 74/2004 Sb. rozh. obč., na něž navazuje řada dalších rozhodnutí dovolacího soudu). Vyslovil rovněž, že ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. se použije i při nařízení výkonu rozhodnutí postihujícího majetek ze zaniklého společného jmění manželů, avšak pouze tehdy, jestliže po zániku SJM nedošlo k jeho vypořádání, ať již dohodou, rozhodnutím soudu nebo na základě domněnky podle §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006, nebo ve věci excindační žaloby vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 2610/2009, uveřejněný pod číslem 100/2011 Sb. rozh. obč., proti němuž byla ústavní stížnost rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 1. prosince 2011, sp. zn. II. ÚS 2047/11, odmítnuta).
10) Protože podstata excindační žaloby spočívá v nároku na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (z exekuce), je pro posouzení zaniklého společného jmění manželů (právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jedná) rozhodný stav SJM v době zahájení vykonávacího (exekučního) řízení. Nerozporuje-li dovolatelka, že k okamžiku zahájení řízení o výkon rozhodnutí nebyl výkonem dotčený majetek z rozvodem zaniklého SJM vypořádán (jakýmkoli právně konformním způsobem), přičemž vymáhaný závazek povinného (bývalého) manžela žalobkyně vznikl za trvání manželství povinného a žalobkyně, nesvědčí dovolatelce ve smyslu §267 odst. 1 o. s. ř. takové právo k předmětným nemovitým věcem, které by výkon rozhodnutí nepřipouštělo (srov. již zmíněné R 100/2011). Z toho současně plyne, že je zcela nerozhodné, zda o vymáhaném závazku manželka povinného věděla, zda s ním souhlasila či nikoli, nebo zda závazek „přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům bývalých manželů“. Rovněž je nedůležité, že SJM bylo vypořádáno (v tomto případě zákonnou domněnkou) po zahájení řízení o výkon rozhodnutí, případně že manželství povinného a žalobkyně bylo pravomocně rozvedeno před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
11) Dovolatelkou zvolená přípustnost dovolání hlediskem dosud dovolacím soudem neřešené otázky tudíž neobstojí, protože Nejvyšší soud předestřenou otázku ve své judikatuře konzistentně řešil a odvolací soud se od rozhodovací praxe odvolacího soud neodchýlil. Druhá žalobkyní ohlášená otázka týkající se posouzení její věcné legitimace pozbývá v důsledku řešení otázky ad a) na významu, nutno-li podotknout, že odvolací soud napadený rozsudek na nedostatku aktivní legitimace žalobkyně zjevně nezaložil (tj. ve smyslu §237 o. s. ř. na řešení otázky legitimace žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
12) Z okolností posuzované věci nelze dovozovat jakýkoli zásah do ústavně zaručených práv žalobkyně. Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13) Podle výsledku dovolacího řízení zaplatí žalobkyně žalované k rukám jejího advokáta náklady dovolacího řízení zahrnující mimosmluvní odměnu advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč (§11 odst. 1 písm. k/, §9 odst. 4 písm. b/ a §7 bod 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů - dále „AT“), paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a odst. 3 AT) a 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (viz §137 odst. 3 o. s. ř. a zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), v souhrnu částku 4 114 Kč (viz §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu