ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2519.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2519/2022-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Artissica s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Národní č. 973/41, identifikační číslo osoby 24132730, zastoupené Mgr. Lucií Žákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 973/41, proti povinnému M. J. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem v Liberci, Masarykova č. 621/19, pro 13 928 986,39 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 63 Nc 6508/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. května 2022, č. j. 35 Co 176/2021-253, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 6. prosince 2006, č. j. 63 Nc 6508/2006-33, nařídil exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky původní oprávněné podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek vydaného Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 9. března 2004. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Petr Kocián, Exekutorský úřad Brno- venkov (dále též jen „soudní exekutor“). Soudní exekutor usnesením ze dne 5. prosince 2012, č. j. 137 EX 7012/06-45, rozhodl o vstupu současné oprávněné na místo původní oprávněné.
Povinný podáním ze dne 21. července 2017 navrhl zastavení exekuce v souladu s ustanovením §238 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), pro nemajetnost, s tím, že jsou proti němu vedeny další exekuce a celkově je po něm exekučně vymáháno 33 500 000 Kč, povinný je však nemajetný a bez příjmu, další vedení exekuce je proto neúčelné a bez reálné možnosti uspokojení oprávněné.
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 15. ledna 2019, č. j. 63 Nc 6508/2006-122, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce a Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 5. srpna 2020, č. j. 35 Co 304/2019-171, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Soudy shodně dospěly k závěru, že daná exekuce probíhá po delší dobu bezúspěšně, to však nemůže být samo o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jelikož v budoucnosti lze očekávat změnu majetkových poměrů povinného a taková změna není pouze hypotetická. K dovolání povinného Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. ledna 2021, č. j. 20 Cdo 3607/2020-201, obě výše uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že dosavadní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce jsou předčasná, protože ze spisu vyplývá úmysl soudního exekutora zrušit jak exekuční příkazy postihující obchodní podíly povinného jako společníka ve společnostech FUN s. r. o., i ve společnosti PCF s. r. o., a to z důvodu „v podstatě bezcenného a nedostačujícího majetku“ obou společností. Ohledně očekávaného příjmu ze starobního důchodu povinného soudy nijak nezjišťovaly, zda povinný splňuje podmínky pro přiznání starobního důchodu, v jaké výši mu bude případný důchod přiznán (resp. jaké výše dosáhnou případné exekuční srážky z něj) a zda tyto případné srážky (v kombinaci s jinými případnými výtěžky z exekuce) postačí alespoň ke krytí nákladů exekuce.
Za výše uvedeného stavu Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 30. června 2021, č. j. 63 Nc 6508/2006-229, exekuci zastavil a rozhodl, že soudní exekutor nemá vůči žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů exekuce, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že povinný sice splnil podmínky pro výplatu starobního důchodu, o který lze žádat i zpětně, avšak ani částka zpětně vyplacená spolu se srážkami ze starobního důchodu neumožňuje (ani v budoucnu) pokrýt náklady exekuce a ze spisu taktéž nevyplývá, že by povinný v dosažitelné budoucnosti získal další postižitelné příjmy či nabyl majetek, ze kterého by bylo možné uhradit náklady exekuce, přičemž vymáhané plnění by pak nebylo uspokojeno vůbec. Soud prvního stupně proto vyhověl návrhu povinného a exekuci zastavil. Jelikož oprávněná podala návrh na nařízení exekuce na základě řádného exekučního titulu a z ničeho nelze dovodit, že by mohla předvídat nemajetnost povinného, nedopustila se žádného procesního zavinění, a nelze jí tak uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce.
K odvolání oprávněné Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. května 2022, č. j. 35 Co 176/2021-253, změnil napadené usnesení tak, že návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny předpoklady pro zastavení exekuce pro nemajetnost povinného dle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., a to i přesto, že exekuce je vedena již 16 let, tedy po dobu, kterou lze obecně považovat za nepřiměřenou a zpravidla odůvodňující zastavení exekuce. Podle odvolacího soudu je totiž třeba zabývat se v souladu s ustálenou soudní judikaturou i tím, zda na straně povinného nejde o účelové jednání vedené snahou vyhnout se plnění vymáhané povinnosti a docílit zastavení exekuce a v této souvislosti nelze poskytnout ochranu povinnému, který vědomě a zjevně účelově maří i jen částečné uspokojení pohledávky oprávněného např. tím, že se nenechá zaměstnat, ačkoli mu v tom z objektivního ani subjektivního hlediska nic nebrání, či se vzdá bezdůvodně příjmu či jiné majetkové hodnoty, na níž mu vznikne právo. V projednávané věci se dle odvolacího soudu jedná o obdobný případ, jelikož povinný, vědom si svého neuhrazeného dluhu, nepodal žádost o starobní důchod, přestože na jeho výplatu v exekučně postižitelné výši má právo, a svým chováním tak zavinil, že pohledávka oprávněného nemohla být dosud ani z části uspokojena. Požádat o starobní důchod sice není povinností povinného, jestliže však povinný nenabízí žádné uspokojivé vysvětlení toho, proč dosud o výplatu starobního důchodu nepožádal, a bezdůvodně se tak vzdal exekučně postižitelného příjmu, lze důvodně předpokládat, že vyčkává, až exekuce bude zastavena a on se tak vyhne exekučním srážkám z důchodu, o jehož výplatu může požádat i zpětně. Popsané chování svědčí o účelovosti povinného vedené snahou vyhnout se byť i jen částečnému uspokojení oprávněné, pokud by totiž o výplatu důchodu požádal a byly mu z něho prováděny exekuční srážky (i jen v minimální výši), bránilo by zastavení exekuce ustanovení §290 odst. 1 o. s. ř. V projednávané věci přitom ze skutkových zjištění soudu vyplynulo, že výše starobního důchodu povinného by dosahovala výše, z níž by bylo možné exekuční srážky provádět, a jelikož při postupně vymáhaném plnění si exekutor může ponechat v rámci nákladů exekuce jen částku odpovídající odměně z dosud vymoženého plnění, nikoli veškerý výtěžek nejprve započítávat na předpokládané náklady exekuce, nelze než uzavřít, že požádal-li by povinný o starobní důchod a byla-li by vedena exekuce srážkami z něho, mohla by být pohledávka oprávněného alespoň částečně uspokojena, a v daném případě proto nejsou splněny předpoklady pro zastavení exekuce pro nemajetnost povinného dle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení §237 o. s. ř., jelikož napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., neboť řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou spočívající v porušení základního práva povinného na spravedlivý proces, když se odvolací soud nevypořádal s argumentací a námitkami povinného, což má za následek nesprávnost napadeného usnesení. Podle dovolatele je nespornou skutečností, že již od doby před zahájením exekučního řízení nedisponuje žádným movitým ani nemovitým majetkem. Závěry odvolacího soudu o perspektivě budoucího nabytí majetku povinným jsou zcela hypotetické, a tím i v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018, či usnesením ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015, podle kterých musí existovat reálná perspektiva, že povinný v přiměřené budoucnosti nabude majetek. Podle povinného je rovněž nepochybné, že ani případně přiznaný starobní důchod v žádném případě nepostačí na úhradu vymáhané pohledávky ani k úhradě nákladů exekučního řízení. O nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem pak podle povinného svědčí i to, že další exekuční řízení vedené proti němu bylo usnesením Krajského soudu – pobočky v Liberci ze dne 24. dubna 2018, č. j. 29 Co 60/2018-45, zastaveno právě pro nemajetnost. Průběh daného exekučního řízení je postižen nepřiměřenou délkou, což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, podle něhož je na místě ukončit exekuční řízení, jež nenaplnilo svůj účel, a ve kterém nelze ani v budoucnu očekávat možné vymožení alespoň části pohledávky oprávněného. Povinný dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zastavení exekuce brání ustanovení §290 o. s. ř. neboť návrh na zastavení exekuce pro nemajetnost, tedy návrh na zastavení exekuce jako celku, obstojí podle povinného i jako návrh na zastavení exekuce srážkami ze mzdy dle ustanovení §290 odst. 1 o. s. ř., přičemž povinný v tomto smyslu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2021, č. j. 1373/2021-179. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitým obsahem, jež exekučnímu soudu poskytuje zdánlivě vysokou míru uvážení, zda zastaví exekuci pro zjevnou bezúčelnost způsobenou nemajetností povinného. Při posouzení, zda aplikace právní normy s relativně neurčitým obsahem byla odvolacím soudem provedena správně, Nejvyšší soud zvažuje, zda úvaha odvolacího soudu je zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 22 Cdo 3057/2016). Uvedené ustanovení má být aplikováno zdrženlivě, jelikož aby byla exekuce prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným vyústěním exekuce totiž je, že bude provedena, nikoli zastavena bez plného uspokojení oprávněného. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, usnesením ze dne 19. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 95/2019, či usnesením ze dne 7. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 1578/2019).
Skutečnost, že exekuce bezúspěšně probíhá již po delší dobu, není sama o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., lze-li v budoucnosti očekávat změnu v majetkových poměrech dovolatele. Samozřejmě za předpokladu, že tato změna je reálně očekávatelná v dostupné době a nikoliv jen hypotetická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016). Perspektivu objevení exekučně postižitelného majetku v dosažitelné budoucnosti lze přitom založit i na skutkovém zjištění, že povinný se před dopady exekuce skrývá, když nevyužívá svého výdělkového potenciálu plynoucího z jeho věku a neposkytuje soudům součinnost k vysvětlení svých majetkových poměrů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 2074/2019). Exekuční řízení tedy může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, neboli dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude alespoň zčásti či úplně vymožena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011). Je přitom věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v dohledné budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak musí exekuční soud na základě vlastních zjištění posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 20 Cdo449/2018).
Odvolací soud se po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2021, č. j. 20 Cdo 3607/2020-201, důsledně řídil závazným právním názorem v něm vysloveným, jakož i rozhodovací praxí dovolacího soudu, když provedl vlastní šetření ke zjištění a posouzení, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce, a vzal v potaz všechny okolnosti rozhodné pro zde projednávanou věc. Z těchto skutkových zjištění (dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán), vyplynulo, že dané exekuční řízení probíhá již téměř 16 let a dosud bylo vymoženo toliko 44 463 Kč, soudní exekutor nedohledal žádný movitý ani nemovitý majetek povinného, nebyly zjištěny žádné účty, pojištění či spoření, povinný není zaměstnaný a nepobírá postižitelný příjem, přičemž bezvýsledně skončil i pokus o mobiliární exekuci. Zároveň však povinný dne 23. května 2018 splnil předpoklady pro výplatu starobního důchodu, žádost o jeho přiznání ale nepodal, a proto mu žádné dávky důchodového pojištění nejsou vypláceny. Výše starobního důchodu by přitom dosahovala výše, z níž by bylo možné exekuční srážky provádět. Případná výše exekučních srážek by od roku 2018 do současnosti činila od 2 313 Kč do 2 677 Kč měsíčně, a soudní exekutor by byl povinen po odpočtu nákladů exekuce (v podobě hotových výdajů a odměny odpovídající vymoženému plnění) vyplatit zbývající část oprávněné.
Odvolací soud tyto jednotlivé skutečnosti posuzoval ve svém úhrnu a souvislostech tak, jak to vyžaduje ustálená judikatura dovolacího soudu, uzavřel-li, že povinný se bez zjevného důvodu vzdal exekučně postižitelného příjmu (o jehož výplatu by mohl požádat i zpětně), a nemůže mu tak být poskytnuta ochrana v podobě zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Ve světle uvedeného se odkazy povinného na rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřiměřené délce řízení jeví jako nepřiléhající, neboť v projednávané věci nelze dospět k závěru, že exekuční řízení nemůže splnit svůj účel, a že nelze ani v budoucnu očekávat možné vymožení alespoň části pohledávky oprávněné, ale naopak perspektiva budoucího nabytí majetku povinným se jeví jako zcela reálná. Jelikož povinný získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl důchodového věku ke dni 23. květnu 2018, je nepřípadná i další námitka dovolatele, podle níž jiné proti němu vedené exekuční řízení bylo zastaveno pro nemajetnost již dne 24. dubna 2018, v té době totiž soud nemohl mít povědomí o existenci tohoto potenciálního příjmu povinného, a při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce tak vycházel ze zcela odlišného skutkového stavu, což nemůže mít žádný vliv při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce v projednávané věci.
Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že případné provádění exekučních srážek ze starobního důchodu by bránilo zastavení exekučního řízení pro nemajetnost povinného, neboť v této souvislosti dovolací soud již opakovaně uvedl, že důvod zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se uplatňuje především v exekuci prodejem movitých a nemovitých věcí, případně podniku (viz též Výkon rozhodnutí v soudním řízení, L. Drápal, V. Kurka, Linde Praha, 2004, str. 376), avšak v exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zásadně není na místě, jelikož srážky ze mzdy či jiného příjmu se opakují tak dlouho (§284 odst. 1, §299 odst. 1 o. s. ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím, tedy i s náklady výkonu, zaplacena (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 20 Cdo 2242/2008, usnesení ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4832/2008, usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. 20Cdo 3124/2010, usnesení ze dne 14. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 1711/2010, usnesení ze dne 1. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 144/2016, usnesení ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2665/2017).
Namítal-li dovolatel porušení základního práva na spravedlivý proces, jelikož odvolací soud se vůbec nevypořádal s jeho argumentací a námitkami, což mělo mít za následek nesprávnost napadeného usnesení, uvedená námitka přípustnost dovolání založit nemůže, jelikož podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je proto oprávněn zabývat se eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání. Aby se určitou procesní vadou mohl dovolací soud zabývat, musela by být splněna podmínka plynoucí z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., případně by taková vada sama musela představovat dovolací důvod. Takovou vadu ani případné porušení ústavních práv dovolatele však dovolací soud v napadeném usnesení neshledal, naopak má za to, že odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování a mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nejsou rozpory a rovněž hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle.
Vzhledem k tomu, že dovolání povinného není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu