ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.3538.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 3538/2021-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné CHRYSBERON a.s. se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 572/11, identifikační číslo osoby 28442971, zastoupené Mgr. Pavlem Vraným, advokátem se sídlem v Praze 2, Šmilovského č. 1264/5, proti povinnému A. Š. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce č. 1242/27, pro 1 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 2459/2016, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2021, č. j. 16 Co 42/2021-280, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 11. 2020, č. j. 67 EXE 2459/2016-218, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 14. 10. 2019. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekučním titulem je v projednávané věci vykonatelný platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 5. 2016, č. j. 38 C 159/2019-21, na jehož základě je vedena exekuce na majetek povinného k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné ve výši 1 400 000 Kč s příslušenstvím. Z obsahu nalézacího spisu sp. zn. 38 C 159/2016 zjistil, že se žalobkyně (oprávněná) domáhala zaplacení smluvní pokuty za nesplnění v žalobě specifikovaných povinností na základě dohody o spolupráci uzavřené mezi účastníky dne 18. 12. 2013. Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci vydal platební rozkaz, který nabyl právní moci a je vykonatelný. Žaloba povinného na obnovu řízení proti předmětnému platebnímu rozkazu byla zamítnuta Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 18. 1. 2017. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru, že se povinný svým návrhem na zastavení exekuce domáhá nepřípustného přezkumu exekučního titulu s odkazem na jiná řízení, ve kterých soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dospěly k závěru o neplatnosti předmětné dohody o spolupráci v době, za kterou žalobkyně požadovala smluvní pokutu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15, ze dne, sp. zn. I. ÚS 871/11, ze dne, sp. zn. II. ÚS 319/18, či ze dne, sp. zn. I. ÚS 1486/20) uvedl, že námitky proti vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) nelze přenášet do řízení exekučního. Z této zásady však existují výjimky, podle nichž lze v mimořádných případech v exekučním řízení hodnotit i zásadní vady exekučního titulu, a to i tehdy je-li exekučním titulem soudní rozhodnutí (např. v případě, že jde o nepřiměřeně vysoké úroky z prodlení, které byly přiznány v neústavní výši). O takový výjimečný případ se však v dané věci nejedná.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že je v daném případě dána nepřípustnost exekuce ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a ustanovení §52 odst. 1 ex. řádu, neboť je sice vedena podle formálně bezvadného exekučního titulu, avšak k vymožení pohledávky, která podle skutečností vyplývajících z výsledku jiných později pravomocně skončených soudních řízení z hlediska hmotně právního nevznikla. Dovolatel uvedl, že mu je známa judikatura dovolacího soudu představovaná závěrem, že v exekučním řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, nicméně v této věci se jedná o výjimečnou a zjevně nespravedlivou situaci. Proto by tato právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Exekuci je tak nutno zastavit, aby jejím provedením nedošlo k újmě povinného a bezdůvodnému obohacení oprávněné. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se předmětná exekuce zastavuje a aby „uložil oprávněné nahradit povinnému do tří dnů do právní moci usnesení náklady dovolacího řízení, náklady odvolacího řízení a náklady exekučního řízení před soudem prvního stupně“.
3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
4. Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že ve vykonávacím řízení zásadně platí, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet. Stejně tak exekuční soud nepřihlíží k tomu, zda povinný uloženou povinnost splnil, případně v jakém rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1556/2019). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
5. Námitka povinného, že rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávných skutkových a právních závěrech a že je z toho důvodu nespravedlivé a nepřiměřené, tak nemůže být sama o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jestliže není zcela zjevné, že exekucí dojde k takovému zásahu do práv povinného, jenž je v rozporu se samotnými základy demokratického právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Takový rozpor exekučního titulu však z dovolatelem tvrzených okolností nelze dovodit, zvláště za situace, kdy povinný ani nevysvětluje, proč okolnosti, které nyní uvádí, nenamítal již v nalézacím řízení. Nelze pominout ani fakt, že dovolatel neuspěl s návrhem na obnovu řízení, v němž byl exekuční titul vydán (viz odstavec 11. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu).
6. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinného přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
7. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu