ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.960.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 960/2022-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného V. V. K. , narozeného dne XY, bytem XY, Ruská federace, zastoupeného Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala č. 2498/17, proti povinné G. K. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru č. 341/15, pro 8 249 270,40 RUB s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 EXE 300/2020, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2021, č. j. 17 Co 181/2021-83, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2021, č. j. 17 Co 181/2021-83, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 3. 2021, č. j. 36 EXE 300/2020-54, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 EXE 300/2020 a u soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 091 EX 07969/20. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekuce je v projednávané věci vedena podle vykonatelného rozsudku Zamoskvoreckého obvodního soudu v Moskvě ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 2-39/2018, ve spojení s usnesením Zamoskvoreckého obvodního soudu v Moskvě ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 2-39/2018, a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 2019, č. j. 11 C 241/2018-58, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j. 17 Co 171/2020-114, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 8 249 270,40 RUB s příslušenstvím, a že v řízení u Rozhodčího soudu města Moskvy ve věci sp. zn. A40-116929/18-78-138 „B“, byl zjištěn úpadek povinné a na její majetek byl prohlášen konkurz na dobu 6 měsíců, který byl prodloužen, soudní jednání k projednání zprávy insolvenčního správce bylo nařízeno na 15. 1. 2021 a pohledávky oprávněného byly zařazeny do rejstříku pohledávek jako pohledávky třetí skupiny. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není dán důvod pro zastavení exekuce z důvodu překážky litispendence, kterou by mělo zakládat insolvenční řízení vedené v Ruské federaci. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, jež byla publikována vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. (dále též jen „Smlouva o právní pomoci“), se na insolvenční ani na exekuční řízení nevztahuje, pro neexistenci téže věci nelze aplikovat ani §8 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jen „ZMPS“), ani §83 občanského soudního řádu, který by bylo možné použít pouze v případě, pokud by byla totožná řízení zahájena u českých soudů. Insolvenční řízení vedené na majetek povinné na území Ruské federace nemá žádné účinky v České republice, netvoří žádný důvod pro zastavení exekuce, obzvláště za situace, kdy povinná ani netvrdí, že by ruské rozhodnutí ve věci úpadkového řízení bylo na území České republiky uznáno, kdy majetek postižený exekucí nebyl a nemohl být zahrnut do majetkové podstaty úpadce, když ruský insolvenční správce nemá pravomoc k zajišťování majetku na území České republiky.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost zakládá na řešení podle dovolatelky dosud neřešených otázek procesního práva, zda se Smlouva o právní pomoci vztahuje i na exekuční a insolvenční řízení a jestli lze insolvenční a exekuční řízení označit ve smyslu čl. 18 Smlouvy o právní pomoci za řízení o téže věci a zda tak, v poměrech této věci, dříve zahájené insolvenční řízení na majetek povinné na území Ruské federace představuje ve smyslu uvedeného čl. 18 Smlouvy o právní pomoci překážku věci zahájené vůči exekučnímu řízení na území České republiky a tedy i důvod pro zastavení exekučního řízení. Namítá, že odvolací soud bez odůvodnění uzavřel, že Smlouva o právní pomoci se na exekuční ani insolvenční řízení nevztahuje. Smlouva o právní pomoci insolvenční ani exekuční řízení sice explicitně nezmiňuje, je však nepochybné, že na obě řízení dopadá, neboť jde o řízení občanská, resp. řízení ve věci ochrany majetkových práv ve smyslu čl. 1 Smlouvy o právní pomoci. Cílem a účelem Smlouvy o právní pomoci nebylo reagovat pouze na řízení, která byla aktuálně upravená v okamžiku jejího uzavření, avšak nepochybně měla dopadat i na řízení, která byla nově zakotvena i po jejím uzavření, za předpokladu, že půjde o řízení ve věcech občanskoprávních (ve věcech ochrany majetkových práv), kam spadá i insolvenční a exekuční řízení. Dále namítá, že povinná i oprávněný jsou účastníky insolvenčního řízení na majetek povinné v Ruské federaci a exekučního řízení na majetek povinné v České republice. Předmětem řízení je podle své povahy tatáž věc, když podstatou obou řízení je uspokojení věřitele (oprávněného) z majetku dlužníka (povinné). Pluralita na straně věřitelů v insolvenčním řízení v Ruské federaci tomuto závěru nebrání, neboť oprávněný do insolvenčního řízení na území Ruské federace svou pohledávku přihlásil, a je tak jedním z účastníků řízení. Vedením exekučního řízení na majetek povinné oprávněný obchází účinné znění ruských zákonů, podle kterých veškeré peněžité pohledávky věřitelů mohou být uplatňovány pouze v insolvenčním řízení, pokud takové bylo zahájeno, a výkon rozhodnutí, který je z tohoto důvodu zastaven, podléhá předání insolvenčnímu správci; oprávněný tak vedením exekuce porušuje účinky spojené s rozhodnutím ruského soudu o zjištění úpadku povinné. Povinná dovozuje, že na projednávanou věc proto dopadá čl. 18 Smlouvy, řízení zahájené na území Ruské federace, zahájené před exekučním řízením na území České republiky představuje překážku litispendence pro projednávanou věc a v projednávané věci je proto dán důvod pro zastavení exekuce. Povinná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání povinné není přípustné.
4. Nejvyšší soud již ve svém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3282/2020, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1991/21, dovodil, že Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1983 upravuje pouze soudní výkon rozhodnutí. V exekučním řízení lze rozhodnutí vydané soudem v Ruské federaci vykonat tehdy, došlo-li k jeho uznání (§37 odst. 2 exekučního řádu).
5. Vzhledem k tomu, že exekuční řízení v projednávané věci bylo zahájeno dne 21. 9. 2020, je třeba pro účely posouzení věcné správnosti dovoláním napadeného usnesení použít znění §37 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2021, dále též „ex. řád“ (srov. čl. IV bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
6. Ze shora uvedené judikatury dovolacího soudu se podává, že Smlouva o právní pomoci upravuje pouze soudní výkon rozhodnutí; její uplatnění v exekučním řízení proto není možné. Z uvedeného se proto rovněž zřetelně podává požadavek předcházejícího uznání exekučního titulu vydaného soudem v Ruské federaci (jako tomu bylo i v projednávané věci) a nemožnost jeho přímé exekuce, a tedy i závěr, že Smlouva o právní pomoci na exekučním řízení vedené na základě exekučních titulů vydaných soudy v Ruské federaci nedopadá jako celek a není tak možná ani její částečná aplikace. Nejvyšší soud nemá důvod se v souzené věci od tohoto závěru odchýlit. Dovodil-li proto dovolací soud ve svém rozhodnutí, že Smlouva o právní pomoci insolvenční ani exekuční řízení neupravuje, a proto na projednávanou věc nelze aplikovat Smlouvu o právní pomoci jako celek, ani její čl. 18, je jeho právní závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zakládá-li proto dovolatelka přípustnost svého dovolání na řešení další otázek procesního práva, zda se na projednávanou věc aplikuje Smlouva o právní pomoci a zda je exekuční řízení v projednávané věci řízením ve smyslu čl. 18 Smlouvy o právní pomoci, nemohou tyto předestřené otázky přípustnost jejího dovolání založit, neboť odvolací soud je ve svém rozhodnutí vyřešil v souladu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
7. Z uvedeného se podává, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
8. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 6. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu