ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1227.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1227/2022-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová č. 171/40, proti žalovanému A.B. TITAN s. r. o. , se sídlem v Nových Heřminovech č. 117, IČO 26881454, zastoupenému JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Na Hradbách č. 119/3, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr skončil dohodou z důvodu uvedeného v §52 písm. d) zákoníku práce, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 92/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. června 2021, č. j. 16 Co 45/2021-148, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2021, č. j. 16 Co 45/2021-148, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že jeho pracovní poměr u žalovaného skončil dohodou ke dni 28. 2. 2019 z důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Podle ustálené judikatury soudů žaloba o určení podle ustanovení §80 o. s. ř. [do 31. 12. 2013 šlo o ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.] má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o splnění povinnosti. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněného pod č. 12/2006 Sb. rozh. obč.). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise Soudní judikatura).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se „odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu“ reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3643/2020, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, činí tak neopodstatněně, neboť odvolací soud ve skutečnosti postupoval v souladu se závěry přijatými v těchto rozhodnutích, které vycházejí z výše uvedené ustálené judikatury dovolacího soudu.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že pracovní poměr žalobce, se kterým žalovaný rozvázal pracovní poměr výpovědí ze dne 13. 12. 2018 podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce, jež byla odvolacím soudem určena neplatnou, a který zaměstnavateli (žalovanému) neoznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, skončil fikcí dohody uplynutím výpovědní doby, tedy ke dni 28. 2. 2019 [§69 odst. 3 písm. a) zákoníku práce]. Namítá-li žalobce, že „v důsledku tohoto závěru“ se jeho právní postavení stalo nejistým, kdy „přestože měl nalézací, resp. odvolací soud možnost rozhodnout o určení, zda pracovní poměr skončil dohodou dle ust. §52 písm. d) zákoníku práce, nebylo toto určeno, a to i přes existenci naléhavého právního zájmu žalobce, kdy od tohoto určení by se odvíjel nárok žalobce na odstupné“, pak přehlíží, že nejistotu v jeho právním postavení ohledně nároku na odstupné by mohla odstranit přímo žaloba na plnění (na zaplacení odstupného), kterou mohl podat místo žaloby o určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil dohodou ke dni 28. 2. 2019 z důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce, jež ve své podstatě směřuje jen k určení, že žalobce má právo na odstupné [nehledě k tomu, že ve skutečnosti pracovní poměr účastníků neskončil dohodou z důvodu uvedeného v §52 písm. d) zákoníku práce, nýbrž fikcí dohody podle §69 odst. 3 písm. a) zákoníku práce z důvodu neplatnosti výpovědi dané žalobci žalovaným podle §52 písm. e) zákoníku práce].
Skončil-li pracovní poměr zaměstnance, se kterým zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. d) nebo e) zákoníku práce, jež byla soudem určena neplatnou, a který zaměstnavateli neoznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, fikcí dohody podle ustanovení §69 odst. 3 zákoníku práce a byly-li skutečným důvodem zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce (a tedy skutečným důvodem skončení pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele, který pro něj nemá jinou vhodnou práci) pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí, přísluší zaměstnanci právo na odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku stejně jako v případě rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů, jestliže se zaměstnavatel – byly-li důvodem zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce pracovní úraz nebo onemocnění nemocí z povolání – zcela nezprostil své odpovědnosti podle §270 odst. 1 zákoníku práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4578/2017). Skutečným důvodem zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu dosavadní práce (a tedy skutečným důvodem skončení jeho pracovního poměru u žalovaného) by se mohl soud zabývat v řízení o žalobě na plnění (na zaplacení odstupného) jako otázkou předběžnou.
Za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že jeho pracovní poměr u žalovaného skončil dohodou ke dni 28. 2. 2019 z důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce, nemohou přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. založit námitky žalobce, že odvolací soud se měl „řádně a důkladně zabývat příčinnou souvislostí mezi pracovní náplní žalobce u žalovaného a pracovním úrazem žalobce ze dne 10. 1. 2017, a vzniklými patologickými změnami páteře“, ani další námitky týkající se důvodu zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu práce u žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu