ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2054.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2054/2021-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. Č. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Milanem Čavojským, advokátem se sídlem v Ostravě, Na Bunčáku č. 1017/6, proti žalovaným 1) m. V. se sídlem XY, IČO XY, a 2) Z. š. V., M. n. , se sídlem ve XY, IČO XY, oběma zastoupeným Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově-Podlesí, Elišky Krásnohorské č. 1305/18, o neplatnost odvolání z vedoucího pracovního místa XY a o neplatnost XY, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 313/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. ledna 2021 č. j. 16 Co 73/2020-321, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 295,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radima Struminského, advokáta se sídlem v Havířově-Podlesí, Elišky Krásnohorské č. 1305/18.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2021, č. j. 16 Co 73/2020-321, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit námitky dovolatelky, jimiž uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (nesouhlas žalobkyně s tím, jak odvolací soud hodnotil výpovědi svědkyň I. Z. a D. H., vlastní závěry žalobkyně o „podezřelých schůzích Rady města XY a podezřelých zápisech z těchto schůzí“ nebo o výsledcích odborného lingvistického posouzení). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Námitka žalobkyně o porušení práva na spravedlivý proces způsobeném údajným nedostatkem řádného odůvodnění, není důvodná, neboť takový “extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudem zjištěným skutkovým stavem“ nebyl zjištěn, když odvolací soud se skutkovým stavem řádně zabýval, stručně a jasně vysvětlil, jaké skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4946/2016, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Rozsudek odvolací soudu není [v závěru, že žalobkyně prokázala, že byla jednáním žalovaného 1) znevýhodněna ve srovnání s XY druhé základní školy a ve smyslu ustanovení §133a písm. a) o. s. ř. bylo třeba považovat tvrzený diskriminační důvod za prokázaný, ledaže by žalovaní tvrdili a prostřednictvím jimi označených důkazů prokázali nebo by za řízení jinak vyplynulo, že žalovaný 1) neporušil zásadu rovného (stejného) zacházení, resp. že pohnutka (motiv) jeho jednání (vyhlášení konkursu a odvolání žalobkyně z vedoucího pracovního místa XY) nespočívala v tvrzeném diskriminačním důvodu] v rozporu „s rozhodnutím NS 21 Cdo 249/2008“, na které žalobkyně odkazuje (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108/2010 Sb. rozh. obč.). V něm dovolací soud uzavřel, že „domáhá-li se zaměstnanec po zaměstnavateli, aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil její následky, aby mu dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu poskytnul náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu nahradil škodu vzniklou diskriminací, má zaměstnanec v občanském soudním řízení procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl (je) jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud ve smyslu ustanovení §133a odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 8. 2009) za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení.“
Poukazuje-li dovolatelka na „prokazování diskriminace pomocí empirických dat“ s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1609/08, pak přehlíží, že v tomto nálezu aplikoval Ústavní soud ustanovení §133a odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 8. 2009) a „za klíčový ukazatel přípustného či nepřípustného zacházení se stěžovatelem“ považoval „statistiku přijatých a propuštěných zaměstnanců v závislosti na jejich věku“, přičemž vytkl, že „obzvláště ve světle stěžovatelem předložené statistiky bylo žádoucí pozorně zkoumat, zda jako kritérium pro výběr nadbytečných nebyl skrytě zvolen jejich věk.“ V nyní posuzované věci odvolací soud dospěl k aplikaci ustanovení §133a písm. a) o. s. ř. již na základě porovnání žalobkyně s jinou osobou ve srovnatelné situaci (viz bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tedy i bez nutnosti využít statistická data. Poté se zaměřil na tvrzení žalovaných, že pohnutka k vyhlášení konkursu a odvolání žalobkyně nespočívala v tvrzeném diskriminačním důvodu, a po zopakovaném dokazování dospěl ke skutkovému závěru o skutečném motivu vyhlášení konkursu a odvolání žalobkyně (viz bod 34 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S uvedeným nálezem Ústavního soudu tak není rozsudek odvolacího soudu v rozporu. Nepřiléhavé jsou rovněž odkazy dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010, a na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1136/13, neboť tyto se týkaly (mimo jiné) významu statistických údajů v případě nepřímé diskriminace; v posuzovaném případě šlo naproti tomu o předpokládanou přímou diskriminaci, jež však byla na základě provedeného dokazování vyvrácena.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu