ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2665.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2665/2021-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce V. N. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Republiky č. 946, proti žalované ŠKODA AUTO a.s. se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 869, IČO 00177041, zastoupené JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o 202.253,-Kč s příslušenstvím a 31.087,-Kč měsíčně, za účasti Generali České pojišťovny a.s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 199/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2021, č. j. 23 Co 32/2021-99, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Škubala, advokáta se sídlem v Praze, Jáchymova č. 26/2; vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, č. j. 23 Co 32/2021-99, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce je bývalým zaměstnancem žalované, kterému byly diagnostikovány tři nemoci z povolání, za které žalovaná odpovídá. Žalobce byl nejprve (v lednu 2016) uznán invalidním ve třetím stupni invalidity při zjištění poklesu pracovní způsobilosti o více než 70 %, od února 2019 pak došlo ke snížení invalidity na první stupeň při zjištění poklesu pracovní způsobilosti o 35 %. Žalovaná vyplácela žalobci až do února 2019 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tak, že od průměrného výdělku žalobce před vznikem nemoci z povolání byla odečtena výše poskytovaného invalidního důchodu, s účinností od února 2019 byla žalobci vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tak, že od průměrného výdělku žalobce před vznikem nemoci z povolání byla odečtena výše invalidního důchodu a dále částka odpovídající minimální mzdě. Pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni 15. 3. 2016. Ode dne 26. 2. 2019 je žalobce evidován jako uchazeč o zaměstnání. Žalobce vyzval žalovanou k doplatku náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odpovídajícího odečtené minimální mzdě. Požaduje s odkazem na ustanovení §271b odst. 3 zákoníku práce, aby mu náhrada za ztrátu na výdělku byla vyplácena ve stejné výši jako doposud, tj. bez odečtu minimální mzdy.
Za takto zjištěného skutkového stavu je závěr odvolacího soudu, že žalovaná „postupuje v souladu se zákoníkem práce i soudní judikaturou“, pokud „žalobci i nadále vyplácí náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do výše průměrného valorizovaného výdělku před vznikem škody po odečtení přiznaného invalidního důchodu I. stupně a po odečtení aktuální minimální mzdy“, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Soudní judikatura dospěla k závěru, že změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce (nyní ustanovení §271u odst. 1 zákoníku práce) význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného, spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. O podstatnou změnu v poměrech poškozeného jde vždy, jestliže poškozenému zaměstnanci byl pro následky nemoci z povolání (obdobně pracovního úrazu) namísto dosud pobíraného plného invalidního důchodu (od 1. 1. 2010 invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně) přiznán pouze částečný invalidní důchod (od 1. 1. 2010 invalidní důchod pro invaliditu prvního nebo druhého stupně), změna v poměrech poškozeného v tomto případě spočívá v tom, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku se od průměrného výdělku zaměstnance před vznikem škody odečte místo plného invalidního důchodu (invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně) nově přiznaný částečný invalidní důchod (invalidní důchod pro invaliditu prvního nebo druhého stupně) a výdělek, který poškozený dosahuje, popř. který je poškozený – nepracuje-li pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí – způsobilý vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dosahovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2382/2008, který byl uveřejněn pod č. 22/2011 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 347/2002, uveřejněný pod č. 213/2002 v časopise Soudní judikatura), a není důvod, aby se dovolací soud od publikovaných závěrů odchyloval.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem (nemocí z povolání) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví – jak vyplývá z ustanovení §271b zákoníku práce – zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Zde je třeba připomenout, že – jak vyplývá z ustanovení §271b odst. 3 zákoníku práce – náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, a že za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se v tomto případě považuje výdělek ve výši minimální mzdy (§111). Výdělek ve výši minimální mzdy se nepovažuje za výdělek poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání proto, že by šlo (mohlo jít) o následek nemoci z povolání. Skutečný důvod, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po zjištění nemoci z povolání, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádný výdělek (a to nikoliv z důvodu následků nemoci z povolání, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí), a že žádný zaměstnanec, který by byl – kdyby to umožňoval stav trhu práce – zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdu, plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda. Právní úprava uvedená v ustanovení §271b odst. 3 větě první zákoníku práce, tímto způsobem vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu k této problematice se vztahující, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 29/2013, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 472/2018, uveřejněný pod č. 64/2019 v časopise Soudní judikatura, či ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2086/2018. Výše uvedeným způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) stejný výdělek jako před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2671/2019).
Za právní úpravy účinné do 30. 9. 2018 se rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 472/2018) ustálila na závěru, že při určení výše minimální mzdy pro účely stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je nutné vždy vycházet z nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době, za jakou je náhrada za ztrátu na výdělku požadována, neboť právě takovou mzdu (plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) by si poškozený zaměstnanec mohl v daném období jako nejnižší možnou vydělat.
Od 1. 10. 2018, kdy nabyl účinnosti zákon č. 181/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, došlo ke změně právní úpravy spočívající v tom, že v ustanovení §271b odst. 3 zákoníku práce se na konci textu věty první doplňují slova „platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání“. Podle přechodného ustanovení Čl. 2 uvedeného zákona náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, na niž vzniklo právo podle §271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, přísluší ve výši podle §271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. V případě poškozených zaměstnanců vedených v evidenci uchazečů o zaměstnání, kterým vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity před 1. 10. 2018, se tedy při výpočtu této náhrady postupuje podle zásad nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) a při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity se jako výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání zohlední výše minimální mzdy stanovená nařízením vlády o minimální mzdě ke dni, kdy byl zaměstnanec zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání, až od náhrady náležející za měsíc říjen 2018. Tomu ostatně odpovídá i důvodová zpráva k vládnímu návrhu uvedeného zákona č. 181/2018 Sb., ve které se ve zvláštní části k přechodnému ustanovení Čl. 2 (mimo jiné) uvádí: „Úprava přechodného ustanovení deklaruje skutečnost, že se uvedený výpočet náhrady bude od účinnosti tohoto zákona provádět u všech poškozených, kterým vzniklo právo na tuto náhradu podle §271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo podle §371 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb. Poškozeným se tedy částky, které jim v důsledku zvyšování minimální mzdy vyplaceny nebyly, vracet zpětně nebudou, ale od nabytí účinnosti tohoto zákona jim již bude zohledněna výše minimální mzdy, která byla pro každého jednotlivého poškozeného zaměstnance platná v den, kdy byl zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 577/2020).
Jak výše uvedeno, závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele, že „soud rozhodl nesprávně v důsledku nesprávného výkladu ust. §271b odst. 3 zákoníku práce ve znění po novele zák. č. 181/2018 Sb., který zcela jednoznačně staví nárok zaměstnance na náhradu mzdy za situace, kdy před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, pobíral-li náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada po zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, ve které mu na ni vzniklo právo, bez započtení minimální mzdy jako fiktivního výdělku za situace, kdy byl přeřazen ze stupně invalidity III. do stupně invalidity I.“ Jak správně uvedl ve svém rozhodnutí soud prvního stupně a jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 577/2020, novelizace ustanovení §271b odst. 3 zákoníku práce provedená zákonem č. 181/2018 Sb. stanovila od 1. 10. 2018 jednotný postup při používání výše minimální mzdy (k jakému okamžiku se má posuzovat výše minimální mzdy) tak, že se od nabytí účinnosti zákona pro výpočet předmětné náhrady zohledňuje výše minimální mzdy, která byla platná v den prvního zařazení poškozeného zaměstnance do evidence uchazečů o zaměstnání. Tato novela nemá žádný jiný vliv na stanovení (výpočet) náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jak je upraveno v ustanovení §271b zákoníku práce.
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden v celém rozsahu (tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu