ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2714.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2714/2021-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Tomášem Kapounem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná č. 241/20, proti žalovanému M. Ř., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Filipem Vaňkem, advokátem se sídlem v Hlavenci č. 82, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 9 C 95/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2021 č. j. 102 Co 9/2021-82, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Kapouna, advokáta se sídlem v Brně, Kopečná č. 241/20.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021 č. j. 102 Co 9/2021-82 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Ve vztahu k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce
– například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013].
Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §55 odst. 1 zákoníku práce: „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5727/2015).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1496/2013).
Uzavřel-li však v projednávané věci odvolací soud (vycházeje z výše uvedené ustálené judikatury dovolacího soudu, na jejíž závěry poukazuje též v odůvodnění svého rozsudku), že postup žalobkyně „nelze po právní stránce hodnotit jako útok na majetek zaměstnavatele, neboť žalobkyně si neponechala převzatou částku 80 EUR se záměrem použít ji pro sebe, ale ve snaze se tímto způsobem (‚směnou‘ za české koruny) vypořádat s nastalou situací, když zaměstnavatel neměl vyřešen příjem hotovosti v cizí měně do pokladny (při vyúčtování prováděného pomocí pokladny)“, že sice samozřejmě nelze vyloučit, že žalobkyně mohla tímto svým jednáním porušit pokyny zaměstnavatele, popřípadě že si mohla vyžádat od svých nadřízených pokyn, jak v nastalé situaci postupovat, avšak že i kdyby svým jednáním (opomenutím) porušila povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, nemohlo dosáhnout intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem, a že tu nejsou ani žádné okolnosti pro závěr, že okamžité zrušení pracovního poměru se žalobkyní provedené dopisem žalovaného ze dne 29. 9. 2019 by mohlo být z pohledu ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce výjimečným opatřením, je rozhodnutí odvolacího soudu (které je na těchto jeho závěrech založeno) v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatel, že ze strany odvolacího soudu došlo k „odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky přípustnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem“, a poukazuje-li přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, v jehož odůvodnění Nejvyšší soud vyslovil (mimo jiné) též závěr, že „podstatně významnější než výše škody způsobené žalovanému a okolnost, zda se žalovaný po žalobci domáhal její náhrady, je v posuzovaném případě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovaným a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalovaného ve smyslu ustanovení §301 písm. d) a §302 písm. g) zákoníku práce“, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020 sp. zn. 21 Cdo 991/2019 a v něm vyslovený závěr, že „podstatně významnější než eventuelní výše škody způsobené žalované je v posuzovaném případě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovanou a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalované ve smyslu ustanovení §301 písm. d) a §302 písm. g) zákoníku práce“, pak přehlíží, že soudy v těchto dovolatelem zmíněných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než jaký byl zjištěn v projednávané věci.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, a uvádí-li, že „odvolací soud interpretuje důkazy provedené v nalézacím řízení nesprávně a z těchto nesprávných interpretací pak dovozuje nesprávný právní názor“).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu