ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.3475.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 3475/2021-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci úschovy částky 125 403 Kč za účasti složitele Surf Net s. r. o. se sídlem v Praze 5
– Smíchově, Petřínská č. 489/5, IČO 26137879, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Soukenická č. 1090/14, příjemce DELTA CENTER a. s. se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Bubenské nábřeží č. 306/13, IČO 45148007, a osoby uplatňující právo na předmět úschovy Hlavního města Prahy se sídlem magistrátu v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Kořenského č. 1107/15, o návrhu složitele na vydání předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 42 Sd 54/2014, o dovolání Hlavního města Prahy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2021 č. j. 29 Co 280/2021-96, takto:
I. Dovolání dovolatele Hlavního města Prahy se odmítá .
II. Dovolatel Hlavní město Praha je povinen zaplatit složiteli na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Vladyky, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Soukenická č. 1090/14.
III. Dovolatel Hlavní město Praha je povinen zaplatit příjemci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání Hlavního města Prahy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021 č. j. 29 Co 280/2021-96 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Spatřuje-li dovolatel splnění předpokladu přípustnosti dovolání v právní otázce, zda „zákonný důvod k přijetí do soudní úschovy je dán také tehdy, pokud věřitel neví, kterému z věřitelů má dluh splnit, přičemž u každého z věřitelů je dán odlišný právní základ jeho sporného nároku, avšak v obou případech je skutkový základ sporného nároku týž, takže se jejich nároky vůči dlužníkovi vzájemně vylučují“, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na předpokladu, že by „v obou případech“ byl „skutkový základ sporného nároku týž“.
Svým závěrem, že nejistota složitele (dlužníka), zda mu vznikla smluvně založená povinnost zaplatit příjemci podnájemné za užívání podnajatých prostor v areálu Pražské tržnice v prvním čtvrtletí roku 2014, nebo zda mu vznikla (resp. vznikne) povinnost zaplatit Hlavnímu městu Praze peněžitou náhradu za užívání stejných prostor ve stejném období bez právního důvodu, není důvodem soudní úschovy, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu (posuzující obsahově stejnou právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013) již dříve uzavřela, že pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu. Uvedené ovšem platí jen za předpokladu, že dlužník složil předmět plnění do úschovy opravdu v souladu s ustanovením §568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nebo jiným zákonem stanoveným důvodem. Zjistí-li se, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá a že tedy není v prodlení, že je přítomen, že dlužník neměl důvody pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod., dluh nebyl složením do soudní úschovy splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění přímo věřiteli nadále trvá. Nebyly-li splněny podmínky úschovy (a ani nenastaly její účinky), je soud z úřední povinnosti v řízeních o přijetí peněžních částek do soudní úschovy povinen rozhodnout o vrácení předmětu úschovy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 339/2014). Přistoupil-li složitel ke složení plnění do soudní úschovy nikoli proto, že by neměl možnost (objektivně vzato) rozpoznat, komu plnění náleží, ale proto, že pochyboval o tom, zda má vskutku povinnost sjednanou kupní cenu příjemci zaplatit, nemá pochybnost, kdo je věřitelem, ale pochybnost, zda pohledávka vůbec vznikla. V takovém případě se nejedná o žádný z důvodů úschovy; soudní úschova nemůže sloužit k zajištění závazku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3853/2015).
Shledává-li dovolatel odlišnost nyní posuzovaného případu od výše uvedené judikatury v tom, že nešlo o otázku, zda „mám závazek vůči příjemci z titulu podnájemného, nebo si mohu peníze ponechat“, ale o otázku, že „složitel věděl, že někomu za užívání prostor zaplatit musí, nevěděl však komu a z jakého právního důvodu“, pak přehlíží, že podstata právní otázky je v obou situacích stejná. Jde vždy o pochybnost složitele o existenci jeho závazku vůči druhé smluvní straně, a nikoliv o pochybnost (nejistotu) složitele o tom, kdo je věřitelem z tohoto závazku. Závěr odvolacího soudu, že podmínky soudní úschovy jakožto náhradního splnění dluhu ve smyslu §1953 odst. 1 o. z. nejsou v posuzovaném případě splněny, je proto v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
K námitkám dovolatele o vnitřní rozpornosti (přezkoumatelnosti) odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Poměřováno těmito závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu není „do jisté míry vnitřně rozporné“ (a tedy nepřezkoumatelné), jak namítá dovolatel, neboť popisuje-li odvolací soud „nejistotu složitele“, vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, že má na mysli nejistotu složitele ohledně vzniku „smluvně založené povinnosti zaplatit příjemci podnájemné“ a že ji odlišuje od „nejistoty, kdo je věřitelem dluhu“.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele Hlavního města Prahy podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu