ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.37.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 37/2022-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné IT credit, s. r. o. se sídlem v Praze 8, Pernerova č. 502/50, IČO 26444437, zastoupené Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Legionářská č. 1319/10, proti povinné K. S. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova č. 1631, pro 1 307 128,11 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 44 EXE 362/2018, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. září 2021, č. j. 22 Co 148/2021-242, takto:
Usnesení krajského soudu ve výroku I a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. dubna 2021, č. j. 44 EXE 362/2018-193, v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o zastavení exekuce pro částku 1 307 128,11 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 2. 2017, č. j. 23 C 109/2016-140, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 9. 2017, č. j. 27 Co 168/2017-170, byl k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1 307 128,11 Kč s úrokem 4,89 % ročně z této částky od 8. 1. 2016 do zaplacení a s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky od 8. 1. 2016 do zaplacení, nařízen prodej zástavy pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. st. XY, stavby č. p. XY – rodinný dům stojící na pozemku parc. č. st. XY, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště v XY, na listu vlastnictví číslo XY, pro katastrální území XY, obec XY.
Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 3. 2018, č. j. 44 EXE 362/2018-15 byl pověřen vedením exekuce JUDr. Milan Suchánek, Exekutorský úřad Praha 9. S účinností od 1. 1. 2019 byl do uvolněného Exekutorského úřadu pro Prahu 9 po soudním exekutorovi JUDr. Milanu Suchánkovi jmenován soudní exekutor Mgr. Michal Suchánek.
Podáním ze dne 12. 4. 2018 se povinná domáhala zastavení exekuce „podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“ s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka představuje nedoplatek na hypotečním úvěru poskytnutém na základě smlouvy ze dne 13. 8. 2007 (správně 17. 5. 2005 – pozn. dovolacího soudu), který byl povinné a jejímu manželovi J. S. poskytnut právním předchůdcem oprávněné eBankou, a.s. V rámci uzavření hypoteční smlouvy bylo sjednáno kolektivní pojištění pro případ smrti mezi poskytovatelem úvěru eBankou, a.s. a Českou pojišťovnou, a.s., pojistné plnění bylo vinkulováno ve prospěch právního předchůdce oprávněné. Manžel povinné zemřel dne 14. 8. 2015 a tím podle povinné nastaly podmínky pro výplatu pojistného plnění právnímu předchůdci oprávněné od České pojišťovny, a.s. Právní předchůdce oprávněné tento nárok u pojišťovny uplatnil, ta jej však odmítla a právní předchůdce oprávněné rezignoval na jeho další vymáhání a nedoplatek úvěru uplatnil u povinné, a to prodejem zástavy. Povinná tvrdila, že byla po celou dobu v dobré víře, že pojištění trvá, neuhrazená část úvěru bude v případě nastalé události kryta pojistným plněním a odmítavý postoj pojišťovny podle povinné nebyl po právu. Neoprávněnost vedení exekuce povinná spatřovala ve zjevné nesprávnosti a rozporu s ústavně zaručenými principy právního státu s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, neboť ze strany právního předchůdce oprávněné nikdy nebyla vyrozuměna o skončení sjednaného pojištění, řádně hradila splátky úvěru, nebyla oprávněna zjišťovat pojistné podmínky, neměla možnost přizpůsobit své poměry placení úvěru, a zejména nemohla vymoci pojistné plnění přímo po pojišťovně, neboť tomu bránila tehdejší judikatura Nejvyššího soudu. Postup právního předchůdce oprávněné tak povinná nemohla ovlivnit a byl zcela k tíži povinné. Povinná v průběhu řízení doplnila, že s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3009/17, uplatnila nárok u pojišťovny a následně podala žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 1. Na základě schváleného smíru pak povinná obdržela plnění, z kterého na účet soudního exekutora vyplatila vymáhanou jistinu 1 307 128,11 Kč.
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 14. 4. 2021, č. j. 44 EXE 362/2018-193, exekuci vedenou soudním exekutorem Mgr. Michalem Suchánkem, Exekutorského úřadu Praha 9 pod sp. zn. 220 EX 1134/18, zastavil (výrok I), uložil oprávněné povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 144 Kč (výrok II), rozhodl, že příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem Mgr. Michalem Suchánkem dne 28. 5. 2020, č. j. 220 EX 1134/18-73, se zrušuje (výrok III), a uložil oprávněné zaplatit na náhradě nákladů řízení povinné 34 218,80 Kč k rukám „právního zástupce“ Mgr. Jana Kvapila (výrok IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně oprávněné eBanka, a.s. uzavřela s povinnou a jejím manželem J. S. hypoteční smlouvu, jejíž součástí bylo ujednání o kolektivním životním pojištění, které eBanka, a.s. uzavřela s Českou pojišťovnou, a.s. jako pojistitelem. Povinná a její manžel souhlasili, že pro případ jejich smrti vyplatí pojistné plnění v rozsahu nesplacené části úvěru Česká pojišťovna, a.s. a zároveň svým podpisem stvrdili, že pojistné plnění bude vinkulováno ve prospěch právního předchůdce oprávněné. Povinná a její manžel tak „legitimně očekávali, že v případě jejich smrti, bude závazek z úvěru vyrovnán … a jistě nepředpokládali, že k jejich úmrtí dojde před 60 rokem života a následně již nebudou jinak chráněni“. K pojistné události došlo v průběhu splácení hypotečního úvěru; pojišťovna svou povinnost k výplatě pojistného plnění odmítla a právní předchůdce oprávněné rezignoval na vymáhání svého nároku vůči pojišťovně soudní cestou. Tím se povinná podle soudu prvního stupně dostala do situace, že se „vůči vymáhanému dluhu z hypotečního úvěru nemohla účinně bránit, neboť nebyla smluvním partnerem z pojistné smlouvy“ a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byla taková, že jediným oprávněným ze smlouvy o pojištění cizího rizika je banka jako pojistník. Pojištěný byl pouze subjektem pojistného vztahu, a tudíž neměl aktivní legitimaci k podání žaloby proti pojistiteli. Po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3009/17 (v němž Ústavní soud vyslovil závěr, že vystavení pojištěného do situace, ve které nemá možnost se jakkoliv domáhat poskytnutí pojistného plnění z pojištění hypotečního úvěru, ke kterému přistoupil, je zjevnou kvalifikovanou vadou soudního rozhodování a porušením ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu garantovanou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) povinná uplatnila nárok na pojistné plnění vůči pojišťovně a po obdržení plnění od pojišťovny vyplatila soudnímu exekutorovi částku 1 307 128,11 Kč, která představuje jistinu. Soud prvního stupně dále posuzoval postup oprávněné v exekučním řízení a dospěl k závěru, že oprávněná a její právní předchůdce svou rezignací na vymáhání pojistného plnění po pojišťovně dostala „zcela svévolně“ povinnou (spotřebitelku v pozici tzv. slabší strany smlouvy, která požívá zvýšené ochrany) „do nerovného postavení, jež je chráněno principem rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny lidských práv a svobod“. Povinná se nemohla před zahájením exekuce účinně bránit vymáhanému závazku formou náhrady pojistného plnění, „neměla prostředek, kterým by právního předchůdce oprávněné donutila k uplatnění pojistného nároku, a naopak ten přistoupil k pohodlnějšímu a jistému způsobu vymožení své pohledávky zesplatněním dluhu …, a to ještě v době, kdy měl pochybnosti o odmítavém postoji pojišťovny“. Právní předchůdce oprávněné navrhl soudní prodej zajištěného nemovitého majetku povinné, byť se nakonec potvrdilo, že pojišťovna své původní stanovisko přehodnotila a pod tlakem žaloby uzavřela s povinnou smír. Na základě uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že jednání oprávněné a jejího právního předchůdce bylo v rozporu s dobrými mravy, nemůže požívat právní ochrany a ve svém důsledku vedlo k neoprávněnému zahájení exekuce, proto exekuci v celém rozsahu „dle ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro nepřípustnost zastavil“.
K odvolání všech účastníků řízení (zatímco odvolání oprávněné směřovalo proti všem výrokům napadeného usnesení, povinná se odvolala jen proti výroku IV a soudní exekutor proti výroku II) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 7. 9. 2021, č. j. 22 Co 148/2021-242, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I v části, v níž byla zastavena exekuce pro částku 1 307 128,11 Kč, změnil tak, že návrh povinné na zastavení exekuce pro částku 1 307 128,11 Kč se zamítá (výrok I), ve zbývající části výroku I a ve výrocích II, III a IV usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil zjištěné skutečnosti tak, že vedenou exekuci shledal od počátku v rozporu s dobrými mravy. Vyšel ze zjištění, že povinná společně se svým manželem J. S. uzavřela s právní předchůdkyní oprávněné hypoteční smlouvu a smlouvu o dalším úvěru registrační číslo H0268/05/01, následně doplněnou smluvními dodatky. Na základě těchto smluv povinná a J. S. obdrželi hypoteční úvěr ve výši 1 750 000 Kč a další úvěr ve výši 250 000 Kč a zavázali se tyto částky společně se sjednanými úroky zaplatit právnímu předchůdci oprávněné. Z provedeného řízení, ani z tvrzení povinné nevyplynulo, že by před zahájením exekuce povinná dlužnou částku (která ke dni zahájení exekuce činila 1 307 128,11 Kč a dále smluvní úrok a úrok z prodlení) uhradila. Nebylo ani zjištěno, že by dlužná částka byla oprávněné uhrazena třetí osobou. Oprávněná se tedy domáhala vedení exekuce pro pohledávku, „pro kterou jí svědčí exekuční titul a která doposud nebyla uspokojena“ a „pouze došlo k úhradě částky 1 307 128,11 Kč povinnou na účet soudního exekutora v rámci vedeného exekučního řízení“. Odvolací soud za této situace na vedení exekuce neshledal „žádné nemravné jednání ze strany oprávněné či jejích právních předchůdců“. Podle odvolacího soudu z výše uvedených důvodů „nelze shledat, že by vedení exekuce pro částku 1 307 128,11 Kč bylo v rozporu s dobrými mravy, nebo že by zde existoval nějaký jiný zákonný důvod pro zastavení exekuce pro tuto částku“. Skutečnost, že povinná uhradila na účet soudního exekutora částku 1 307 128,11 Kč, není důvodem pro zastavení exekuce „ze zákonných důvodů uvedených v §268 odst. 1 o. s. ř.“, neboť se jedná „o plnění poskytnuté v rámci vedené exekuce – provedením exekuce“. Ve zbývající části uplatněného nároku však odvolací soud „nemůže vyloučit, že by byť jen zčásti nárok oprávněné byl shledán v rozporu s dobrými mravy, např. kdyby bylo prokázáno, že oprávněná se mohla skutečně domoci vyplacení pojistného plnění, kdyby řádně hájila svá práva a práva svých klientů a v důsledku toho by došlo k uhrazení hypotečních závazků dříve, tudíž by smluvní úrok či úrok z prodlení již neběžel“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jímž napadla výrok I rozhodnutí. Dovolatelka je přesvědčena, že za situace, kdy a) byla v dobré víře, že nedoplatek úvěru bude uhrazen ze sjednaného pojistného plnění, b) v této dobré víře byla opakovaně utvrzována samotnou bankou, c) banka sama byla přesvědčena o oprávněnosti nároku na pojistné plnění, d) dovolatelka sama neměla fakticky možnost nárok na pojistné plnění uplatnit a byla tak zcela závislá na postupu banky, lze postup banky, která rezignovala na řádné hájení svých práv ve vztahu k pojišťovně (v rozporu s ustanovením §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a ke škodě dovolatelky (povinné) se plnění na nedoplatek úvěru domáhala přímo proti ní „formou soudního prodeje zástavy a následné exekuce“, shledat rozporným s dobrými mravy; tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20. Za dosud neřešenou otázku pak dovolatelka považuje, zda uvedený postup právní předchůdkyně žalované je porušením prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §2900 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v poměrech projednávané věci současně postupem rozporným se zásadou dobrých mravů a jako takový důvodem „pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“ Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání povinné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Odvolací soud postavil dovoláním napadené rozhodnutí kromě jiného na závěru, že plnila-li povinná během exekuce k rukám exekutora, není tento její postup důvodem pro zastavení exekuce „ze zákonných důvodů uvedených v §268 odst. 1 o. s. ř.“
Za tohoto stavu věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky, jaký způsobem má soud rozhodnout o návrhu povinného na zastavení exekuce odůvodněném tím, že exekutor pokračuje ve vymáhání povinnosti, která již byla v průběhu exekuce uspokojena. Vzhledem k tomu, že uvedenou otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání povinné je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ustanovení §254 odst. 1 o. s. ř. na výkon rozhodnutí se užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části uvedeno jinak. Rozhoduje se však vždy usnesením.
Podle ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ex. řádu“, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Odvolacímu soudu je třeba dát za pravdu, že pro případ, že exekuce již nemá plynout, protože plnění z exekučního titulu bylo vymoženo, není v zásadě na místě exekuci zastavit, protože úsek exekučního řízení, který je exekucí, již neběží (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1914/2016). Z uvedené judikatury se však rovněž podává, že nemožnost zastavit exekuci neznamená, že by se exekuční soud (exekutor) neměl meritorně vyrovnat se situací, kdy exekutor podle konkrétních argumentů povinného již nemá exekuci dále vést (proto, že plnění již bylo vymoženo). Za takových okolností přichází v úvahu nikoliv zastavení exekuce, ale zastavení exekučního řízení. Jiný přístup by vedl k odepření spravedlnosti, protože by nebylo postaveno najisto, zda exekutor i nadále koná oprávněně, vymáhá-li plnění, které již podle povinného bylo realizováno. To, zda jsou naplněny podmínky pro vedení řízení (a je nerozhodné, zda nalézacího nebo vykonávacího), ovšem soud (exekutor) zkoumá z moci úřední (srov. §103, §254 odst. 1 o. s. ř., §52 odst. 1 ex. řádu), nikoliv až k případnému návrhu účastníka na zastavení řízení. V exekučním terénu to znamená, že ještě předtím, než se soud bude zabývat návrhem účastníka na zastavení exekuce, je povinen posoudit, zda a do jaké míry jsou splněny předpoklady pro zastavení exekučního řízení, v jehož rámci exekuce probíhá či probíhala. Dojde-li k závěru, že se exekuční řízení nadále zcela nebo zčásti nemá uskutečňovat, rozhodne o jeho zastavení. Jestliže má za to, že důvody pro zastavení exekučního řízení nejsou, je exekuční soud (exekutor) povinen v odůvodnění rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce ozřejmit takový svůj závěr. Řízení o návrhu na zastavení exekuce exekuční soud (exekutor) však nemůže zastavit, případně návrh na zastavení exekuce zamítnout s odůvodněním, že nemá prostor se zabývat tím, zda jsou splněny podmínky, pro které nadále lze vést exekuční řízení jako celek. Lze shrnout, že podá-li povinný návrh na zastavení exekuce proto, že exekutor pokračuje ve vymáhání povinnosti, která již byla v průběhu exekuce uspokojena, není to důvodem pro zastavení exekuce, protože exekuce jako taková již pro vymožení požadovaného plnění nepokračuje. Exekuční soud (exekutor) však musí ještě předtím, než se bude návrhem na zastavení exekuce zabývat, z moci úřední zjišťovat, zda předmětné tvrzení povinného je zcela nebo zčásti důvodné, a pokud ano, zastaví nikoliv exekuci, ale exekuční řízení ohledně té povinnosti nebo její části, která již byla vymožena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 255/2019).
Z uvedeného vyplývá, že pro závěr o tom, zda jsou splněny podmínky pro vedení exekučního řízení, není rozhodné, jaké důvody zákon stanoví pro zastavení exekuce v ustanovení §268 o. s. ř. Vedení exekučního řízení a vedení exekuce je třeba důsledně rozlišovat. Ačkoliv odvolací soud v daném případě ještě před rozhodnutím o návrhu povinné na zastavení exekuce učinil závěr o tom, že „povinná v rámci vedení exekuce uhradila na účet soudního exekutora částku 1 307 128,11 Kč“, nezahrnul jej do rámce svých úvah, když se nezabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro vedení exekučního řízení, tedy zda není na místě zastavit exekuční řízení ohledně povinnosti nebo její části, která již byla vymožena.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení ve výroku I podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídající části i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Pardubicích) k dalšímu řízení (srov. §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (srov. §226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.); o náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu