ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.3722.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 3722/2021-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce R. N. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1044/23, proti žalované České centrále cestovního ruchu – CzechTourism se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Štěpánská č. 567/15, IČO 49277600, zastoupené JUDr. Tatianou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kovářská č. 1253/4, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 172/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2021 č. j. 23 Co 232/2021-49, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021 č. j. 23 Co 232/2021-49 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr, že za situace, kdy v řízení o nároku žalobce na plnění vyplývající z pracovního poměru (zaplacení mzdy – správně náhrady platu – za měsíce leden až červenec 2017), vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 123/2017, „byla beze zbytku jako předběžná vyřešena otázka existence pracovněprávního vztahu mezi účastníky“ (tak, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil dnem 31. 12. 2016), tvoří rozsudek vydaný v této věci „překážku věci pravomocně rozhodnuté vůči žalobě o určení právního vztahu“ (že pracovní poměr trvá)] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce posouzení, zda řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá (ve smyslu §80 o. s. ř.) určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo zkoumané předtím v pravomocně rozhodnutém sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod č. 82 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, které ve svém rozhodnutí citoval i odvolací soud, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je podstatné, zda a jakým způsobem se řešení otázky, jíž se týká podaná určovací žaloba, promítlo ve výroku soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti. Obecně lze proto říci, že je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem (§80 o. s. ř.), jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata).
Namítá-li dovolatel, že „právní vztah (pracovní poměr) nebyl v předešlé věci vedené pod sp. zn. 43 C 123/2017 vypořádán zcela“, neboť „pracovní poměr tvoří soubor rozličných práv a povinností, které nelze redukovat na plnění platebních povinností, které byly předmětem předchozí věci“, pak přehlíží, že požadavek, aby byl „zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky“, spočívá v tom, že „řešení přijaté v takovém sporu vyčerpá beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky“. Žalobce, který žalobu o určení, že pracovní poměr trvá, založil na tvrzení, že „pro žalovanou s jejím vědomím konal práci, která byla předmětem pracovního poměru i po 30. prosinci 2016“, z čehož dovozuje, že „v souladu s ust. §65 odst. 2 ZP platí, že pracovní poměr neskončil, ale nastoupila fikce sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou“, pomíjí, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 123/2017 (jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a jak je též známo dovolacímu soudu z jeho vlastní rozhodovací činnosti), ve kterém byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady platu za měsíce leden až červenec 2017 (srov. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 5. 2019 č. j. 43 C 123/2017-223 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020 č. j. 62 Co 358/2019-281), soudy dospěly k závěru, že pracovní poměr účastníků skončil dne 31. 12. 2016, neboť nedošlo k naplnění druhé z podmínek ustanovení §65 odst. 2 zákoníku práce pro přeměnu pracovního poměru původně sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou, spočívající ve vědomí (srozumění) zaměstnavatele s výkonem práce zaměstnance po uplynutí sjednané doby. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že obsah prejudiciální otázky trvání právního vztahu (pracovního poměru účastníků) byl zcela vypořádán v předcházejícím řízení o splnění povinnosti, na jehož základě již nemohou vzniknout další spory o splnění povinnosti vyplývající z údajného trvání pracovního poměru po 31. 12. 2016. Jinak řečeno, pravomocný rozsudek, jímž soud zamítl žalobu na poskytnutí plnění z pracovního poměru, na které žalobci vzniklo (mělo vzniknout) právo po 31. 12. 2016, z důvodu, že v této době již pracovní poměr netrval, neboť zanikl ke dni 31. 12. 2016, vytvořil překážku věci rozhodnuté pro žalobu na určení, že pracovní poměr i po uvedeném dni trvá.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalobce, že mu nebylo nikdy doručeno podání žalované, kterým se vyjádřila k jeho návrhu na vydání rozsudku pro uznání, čímž soudy „porušily kautelu kontradiktorního procesu, která je součástí práva na spravedlivý proces“. Uvedená námitka není dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Ze stejného důvodu nemohl dovolací soud přihlédnout k nesprávnému postupu soudů, které nadbytečně rozhodovaly o návrhu žalobce na vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., jestliže byly splněny podmínky pro zastavení řízení z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení (§104 odst. 1 věta první o. s. ř.) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněného pod č. 153 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003.
Pro úplnost lze uvést, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Pokud se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené důvody pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., nelze mít vydání usnesení, kterým byl návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání zamítnut pro nesplnění předpokladů pro vydání takového rozsudku (neboť jsou splněny důvody pro zastavení řízení z důvodu nedostatku podmínky řízení spočívající v existenci překážky věci rozhodnuté), za rozporné s pravidly spravedlivého procesu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu