ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.58.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 58/2022-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně NAIKA, a. s. , se sídlem v Novém Městě nad Metují, Na Vyhlídce č. 1422, IČO 64259510, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti žalované ELTON hodinářská, a. s. , se sídlem v Novém Městě nad Metují, Náchodská č. 2105, IČO 25931474, zastoupené JUDr. Pavlou Hasmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Tusarova č. 1235/32, o 174 158,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 192/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. května 2021, č. j. 47 Co 2/2021-270, opravenému usnesením ze dne 24. srpna 2021, č. j. 47 Co 2/2021-303, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 075 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavly Hasmanové, advokátky se sídlem v Praze 7, Tusarova č. 1235/32.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2021, č. j. 47 Co 2/2021-270, opravenému usnesením ze dne 24. 8. 2021, č. j. 47 Co 2/2021-303, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Spatřuje-li dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že při řešení otázky, zda „zajištění se v obchodním styku obvykle poskytuje za protihodnotu (úplatu či jinou službu), a zda je v důsledku dána vyvratitelná právní domněnka úplatnosti plnění spočívajícího v poskytnutí zajištění, … případně zda je taková úplatnost presumována jinak“, se měl odvolací soud odchýlit od jí citované judikatury dovolacího soudu, pak přehlíží, že na této právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud vyšel z právního posouzení, že „smlouva o zřízení zástavního práva není úplatná z definice“, že úplata není podstatnou a nezbytnou náležitostí takové smlouvy, že proto bylo na účastnících, zda úplatu sjednají, či nikoliv, a že pokud nebyla úplata dohodnuta, neznamená to, že by měl dlužník poskytnout zástavnímu dlužníku úplatu „v nějaké přiměřené či obvyklé výši“. Tento právní názor odvolacího soudu přitom není v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu, na které dovolatelka odkazuje. V rozsudku ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, se Nejvyšší soud zabýval uzavřením zástavní smlouvy za podmínek obvyklých v obchodním styku pro účely ustanovení §196a odst. 1 obchodního zákoníku. V rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sen. zn. 29 ICdo 33/2015, uveřejněném pod č. 138/2018 Sb. rozh. obč., řešil Nejvyšší soud pro účely odpůrčí žaloby podle §239 insolvenčního zákona situaci, kdy dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, aniž by za ně obdržel přiměřenou protihodnotu, podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sen. zn. 29 ICdo 97/2015, se týkal posuzování smlouvy, kterou dlužník (v insolvenčním řízení) poskytl svůj majetek k zajištění (aniž by za zřízení zajištění obdržel přiměřenou protihodnotu), jako zvýhodňujícího právního úkonu, a možnosti insolvenčního správce zabránit nežádoucím důsledkům (spočívajícím ve zvýhodnění zástavního věřitele a současném znevýhodnění ostatních věřitelů) právě podáním žaloby, kterou bude tomuto právnímu úkonu dlužníka odporovat. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelkou citovaná judikatura dovolacího soudu se vztahuje k jiným situacím (po skutkové i právní stránce).
Dovozuje-li žalobkyně, že „ze zápisu o jednání ze dne 26. 8. 2014 … vyplývá srozumění a záměr účastnic (žalobkyně a žalované), že plnění (poskytnutí zajištění zástavou) bylo, je a bude žalobkyní poskytováno za úplatu“, předestírá tím vlastní hodnocení důkazů, z nichž činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, a napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a to ani za právní úpravy dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013, podle níž je jediným přípustným důvodem dovolání – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
Dovolatelka proto tam, kde formuluje druhou právní otázku, která má zakládat přípustnost dovolání [zda je dáno právo na zaplacení poplatku za poskytnutí zajištění z titulu bezdůvodného obohacení v případě, kdy „nebyla uzavřena smlouva, avšak plnění v podobě poskytnutí zajištění bylo poskytováno při vzájemném srozumění (konsenzu) obou stran o poskytování a přijímání daného plnění“], a v souvislosti s tím namítá, že „účastnice neměly pochyb o tom, že plnění (poskytnutí zajištění zástavou) bylo, je a bude žalobkyní poskytováno za úplatu“, ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutkové závěry odvolacího soudu (který vyšel ze skutkového zjištění, že dohoda o úplatnosti zřízení zástavního práva uzavřena nebyla a že z provedených důkazů naopak vyplývá, že – jak uvedl soud prvního stupně, jehož skutková zjištění odvolací soud jako správná převzal – „dohoda o zajištění úvěru žalované zástavou ve vlastnictví žalobkyně byla bezúplatná“), polemizuje s hodnocením provedených důkazů a předestírá vlastní (odlišné) skutkové závěry. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem však nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Uvedené námitky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejsou-li splněny předpoklady přípustnosti dovolání k řešení výše uvedených otázek, nemůže sama o sobě naplnit předpoklady přípustnosti dovolání právní otázka uvedená pod bodem 3 dovolání (zda „poskytnutím zajištění zástavou vlastního majetku ve prospěch jiného vzniká jinému majetkový prospěch“), neboť tuto právní otázku formuluje žalobkyně právě za předpokladu, že dovolací soud vyhoví dovolání v předchozích dovolacích důvodech (formulovaných pod body 1 a 2 dovolání). Ostatně na samotné otázce, zda žalované vznikl majetkový prospěch, rozhodnutí odvolacího soudu ve výsledku nezávisí (byť se v bodě 10 odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zabývá tím, zda žalovaná mohla být obohacena), vyšel-li odvolací soud ze závěru (který žalobkyně v dovolání nenapadá), že zástavní právo má svůj smluvní základ ve smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a zástavním věřitelem, a ze zjištění, že dohoda o zajištění úvěru žalované zástavou ve vlastnictví žalobkyně byla bezúplatná.
Dovolací soud nemohl přihlížet k podání žalobkyně doručenému soudu prvního stupně dne 11. 10. 2021, v němž žalobkyně doplňovala (a tedy měnila) vymezení důvodu dovolání směřujícího proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (§242 odst. 4 o. s. ř.), neboť posledním dnem lhůty pro podání dovolání bylo pondělí 2. 8. 2021. Odvolací soud sice vydal opravné usnesení, toto se však týkalo pouze výroku o náhradě nákladů řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5875/2016); proto jím nedošlo k prodloužení lhůty pro vymezení důvodů dovolání proti rozhodnutí ve věci samé.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu