ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.827.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 827/2021-567
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce L. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky č. 58, proti žalované ELEKTRO Hošek – spol. s r. o. se sídlem v Tachově, Na Stráni č. 1655, IČO 40524973, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 202/28, o 305 208 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 37/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 13 Co 292/2019-524, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Hrůzy, advokáta se sídlem v Tachově, náměstí Republiky č. 58.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2020 č. j. 13 Co 292/2019-524 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K formulované právní otázce, zda odstupné by nemělo být snižováno proporcionálně „dle procenta zavinění žalobce a žalované“, srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 983/2013, uveřejněného pod č. 69 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4885/2014 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021 sp. zn. 21 Cdo 395/2021. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že zaměstnanci, který uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o rozvázání pracovního poměru, přísluší – bez ohledu na to, co bylo v této dohodě uvedeno jako důvod rozvázání pracovního poměru a zda byl v době uzavření dohody zařízením závodní preventivní péče vydán lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci – odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku, jestliže bude zjištěno, že zaměstnanec v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru nesměl pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení nemocí z povolání dále konat dosavadní práci a že tato okolnost byla skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru účastníků, a jestliže – byly-li důvodem zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce pracovní úraz nebo onemocnění nemocí z povolání – se zaměstnavatel zcela nezprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání podle §367 odst. 1 zákoníku práce. Ostatně i právní doktrína vykládá bez pochybností ustanovení §67 odst. 2 věty druhé zákoníku práce tak, že zaměstnanci přísluší právo na odstupné tehdy, nezprostí-li se zaměstnavatel zcela své povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (srov. Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019. s. 395, Hůrka, P. a kol. Zákoník práce a související ustanovení občanského zákoníku s podrobným komentářem, Olomouc: ANAG, 2018, s. 230, nebo Jouza, L. Skončení pracovního poměru ze zdravotních důvodů, Bulletin advokacie, roč. 2014, č. 9., s. 46). Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani není důvod, aby tato právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak.
Namítá-li žalovaná, že vedle sebe neobstojí „přiznání odstupného za situace, kdy žalobce obdržel plnou náhradu mzdy“, pak na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Navíc, k účelu odstupného (odlišného od účelu náhrady škody či újmy) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 492/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020 sp. zn. 21 Cdo 68/2020 a v nich vyjádřený názor, že odstupné představuje plnění, které zaměstnavatel poskytuje jednorázově (zpravidla jako peněžitý příspěvek) zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním (skončením) jejich pracovního poměru a které má zaměstnanci pomoci překonat (často složitou) sociální situaci, v níž se ocitl proto, že ztratil dosavadní práci.
Vytýká-li žalovaná, že „soudy obou stupňů chybně posoudily, že se v daném případě nejedná o exces a že se jednalo o pracovní úraz“, a že žalobce neunesl „své důkazní břemeno ani povinnost tvrzení a je na místě žalobu bez dalšího zamítnout“, pak dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Závěr o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím zpochybňuje hodnocení důkazů a skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel (žalovaná předestírá zejména vlastní hodnocení výpovědi žalobce, svůj závěr, že se žalobce v daný den měl zdržovat na zcela jiném místě, že zapojení monitorovacího zařízení se mělo dělat zcela jiným způsobem, že není pravdou, že nebyla zakázána obecně práce v rozvaděči pod napětím, dále přednáší svá skutková tvrzení o tom, co věděl jednatel žalované, že není správný závěr, že samovolný pohyb kabelů například v důsledku špatného upevnění mohl být důsledkem práce jiných zaměstnanců). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud se nevyhnul ani hodnocení pravděpodobných příčin zkratu (včetně té, kterou znalec preferoval), a vysvětlil, že zejména pro nedostatečnou dokumentaci nelze učinit jednoznačný závěr o skutkovém stavu (o příčině zkratu). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1681/2003, na který dovolatelka odkazuje, nelze podle této spisové značky dohledat, nehledě k tomu, že v dovolání není formulována žádná právní otázka, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a při jejímž řešení by se měl odvolací soud odchýlit od dovolatelkou zvýrazněných pasáží odůvodnění tohoto rozsudku; důvod dovolání musí být vymezen tak, že dovolatel uvede právní hodnocení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani poukaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na posuzování „míry podílu na vzniklé újmě“ (jak bylo uvedeno výše, odvolací soud vyšel z právního závěru, že při posuzování nároku žalobce na odstupné by bylo významné jen, kdyby se zaměstnavatel zcela zprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem). Rovněž tak odkaz žalované na rozsudek dovolacího soudu ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. 21 Cdo 1633/2019 vychází z jejího mylného přesvědčení, že v dané věci bylo významné i to, že jednou z příčin poškození zdraví žalobce bylo jeho opomenutí odpojení rozvaděče či použití izolačních krytů.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaná v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti a právní moci výroků I, II a IV rozsudku odvolacího soudu. K tomu lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem žalované na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 3. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu