ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.11.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 11/2022-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, proti žalovanému městu Velešín , identifikační číslo osoby 00246174, se sídlem ve Velešíně, Náměstí J. V. Kamarýta 76, zastoupenému Mgr. Jiřím Mulačem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, o zaplacení 440 498 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 73/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2021, č. j. 7 Co 766/2021-244, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 100 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Jiřího Mulače.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2021, č. j. 6 C 73/2020-211, zamítl žalobu o zaplacení 440 498 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 7 Co 766/2021-244, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ve věci šlo o toto: V řízení ve věci sp. zn. 9 C 446/2015, u Okresního soudu v Českém Krumlově, o určení vlastnictví, vedeném na základě žaloby Římskokatolické farnosti Velešín, podané podle §18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi, proti tehdy žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též jen „Úřad“), a 2) městu Velešín (tedy nynějším účastníkům), bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 7 Co 1985/2016, určeno, že žalovaná 1) (nyní žalobkyně) je vlastnicí nemovitostí, a to pozemků parc. č. 380/1, parc. č. 587/4 a parc. č. 718/2, vše v k. ú. Velešín. Na základě tohoto rozhodnutí byly nemovitosti zapsány do katastru nemovitostí jako vlastnictví České republiky s tím, že příslušný k hospodaření s tímto majetkem státu je Úřad. Proti uvedenému rozhodnutí podal Úřad, který vlastnictví státu stále popíral, úspěšné dovolání a jako vlastník pak bylo zapsáno v katastru žalované město. Mezi tím byl však Úřad nucen zajistit péči o sporné pozemky, a na základě rozhodnutí Městského úřadu Kaplice, které mu uložilo provést konkrétní opatření, nechal provést na zakázku smýcení (pokácení) stromů napadených kůrovcem a dříví posléze prodal. Poté požadoval po žalovaném náhradu toho, co vynaložil na péči o les, s odečtem toho, co získal prodejem dříví. Žalovaný se však bránil tím, že náklady vynaložila žalobkyně neúčelně a nehospodárně, potřebné práce bylo možné sjednat levněji, a také dříví bylo možné prodat výhodněji; žalovaný též mohl, na rozdíl od žalobkyně, provést odpočet daně z přidané hodnoty. Tomu přisvědčily i znalecké posudky Ing. Pavla Hobzy. Odvolací soud proto uzavřel, že nutné náklady na zachování podstaty lesních pozemků činí částku 341 486,40 Kč, kterou žalovaný žalobkyni na základě uzavřené dohody již zaplatil.
V tom, že žalobkyně nemá právo na požadovanou částku proto, že náklady vynaložila nehospodárně a také žalovaný nemůže nést důsledky plnění daňové povinnosti žalobkyně, se soudy shodly; pokud jde o právní kvalifikaci, soud prvního stupně měl za to, že žalobkyně byla nepoctivou držitelkou, a aplikoval §1001 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), zatímco odvolací soud vyšel z toho, že ať již byla držitelkou poctivou či nepoctivou nebo zda šlo o nepřikázané jednatelství (konkrétní závěr neučinil), je jádro problému v tom, že žalovaný není povinen nahradit více, než činila obvyklá cena prací a výkonů zajištěných žalobkyní. Ta tvrdí, že jde o nárok z bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, které opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném vyřešení otázky hmotného práva, resp. jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném vyřešení právní otázky, jež v praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení dvě otázky, které nebyly dovolacím soudem doposud řešeny. První otázka se týká toho, zda lze s ohledem na povinnost žalobkyně provádět práce na základě pravomocných rozhodnutí orgánu veřejné správy (městského úřadu) a poměřovat výši bezdůvodného obohacení žalovaného se zhodnocením věci. U druhé otázky jde o posouzení držby žalobkyně, tedy zda lze na žalobkyni nahlížet jako na poctivého či naopak nepoctivého držitele, pokud bylo pravomocně určeno (byť později zrušeno) její vlastnické právo k předmětným pozemkům.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř. Proto dovolací soud vychází ze skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení.
K otázce, „zda v posuzované věci, kdy žalobce byl povinen provést požadované práce na základě pravomocných rozhodnutí orgánu veřejné správy (což také zákonným a transparentním způsobem prostřednictvím veřejné zakázky provedl), je namístě poměřovat výši bezdůvodného obohacení žalovaného se zhodnocením věci (v daném případě předmětných lesních pozemků po provedeném smýcení)“:
Na takto položené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Odvolací soud nepopřel, že žalobkyně má v zásadě právo na náhradu nákladů vynaložených „na těžbu kůrovcem napadených stromů a nutnou péči o les spočívající v tzv. vyžínání“, dále však konstatoval, že má nárok na náhradu jen těch nákladů, které byly vynaloženy účelně, hospodárně a odůvodněně. Protože podle skutkových zjištění, opřených o znalecké posudky znalce Ing. Pavla Hobzy, tomu tak nebylo, odvolací soud uzavřel, že nutné náklady na zachování podstaty lesních pozemků činí „částku 341 486,40 Kč, kterou žalovaný žalobkyni na základě uzavřené dohody již zaplatil. Pokud žalobkyně vynaložila částku vyšší (která je předmětem řízení), neboť v souvislosti se správou pozemků byla nucena postupovat podle předpisů dopadajících na její činnost a v souvislosti s tím mohlo dojít ke zvýšení nákladů, nemůže jít tato skutečnost k tíži žalovaného. To se týká i povinnosti žalobkyně platit DPH.“ Podle odvolacího soudu žalobkyně v řízení nezpochybnila závěry znaleckých posudků, ze kterých soudy vycházely.
I kdyby soudy věc rozhodly podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, musely by vycházet ze závěrů znaleckého posudku o obvyklé ceně prací, které žalobkyně zařizovala; k tomu viz §2999 odst. 1, větu první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“) „Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.“ A právě z obvyklé ceny prací, jak ji určil znalec, soudy vycházely (viz např. bod 13 rozsudku odvolacího soudu). To platí i o možném posouzení věci podle §3013 o. z., které však soud prvního stupně odmítl a žalobkyně o něj ostatně své nároky neopírala; i když toto ustanovení neupravuje limit pro výši náhrady, bylo by při jeho aplikaci třeba použít §2999 odst. 1 větu první o. z. analogicky (§10 odst. 1 o. z.).
Daně (které žalobkyně – Česká republika – platila do státního rozpočtu) pak nemohou být plněním, které žalobkyně vynaložila za žalovaného, resp. o které by se žalovaný obohatil, nebyl-li sám povinen tyto daně platit.
Dovolatelka v nalézacím řízení nepopřela relevantně závěry znaleckých posudků, a dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných na základě těchto posudků, že žalobkyně vynaložila část nákladů neúčelně, a že obvyklá cena provedených prací je nižší. V tom je podstata věci, a bez ohledu na to, podle kterého ustanovení, ať již navrhovaného žalobkyní nebo aplikovaného odvolacím soudem, bylo třeba vztah mezi účastníky posoudit; vždy jde o to, zda vynaložené náklady byly účelné; pokud, resp. v části, ve které byly vynaloženy neúčelně, nemůže jít ani o náklady nutné.
K otázce „zda tím, že žalobce byl určen vlastníkem předmětných pozemků na základě pravomocného rozhodnutí soudu (přičemž proti uvedenému rozsudku podal také mimořádný opravný prostředek), lze i poté žalobce považovat za nepoctivého držitele, resp. k jakému datu či okamžiku se z držby nepoctivé stává držba poctivá. Jde tedy o rozpor mezi vnitřním subjektivním vztahem držitele k předmětu držby (kdy ten se necítí být vlastníkem) a vnějším rozhodnutím soudu, jenž naopak takového držitele určuje jako vlastníka. Jinými slovy, konstituuje pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnictví současně poctivou držbu?“:
Ani na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Soud prvního stupně považoval žalobkyni za nepoctivou držitelku, nicméně odvolací soud se této otázce vyhnul, neboť ji nebylo třeba řešit. Na náhradu nutných nákladů, jichž bylo pro zachování podstaty věci potřeba, má totiž právo jak poctivý, tak i nepoctivý držitel (§997 odst. 1, §1001 o. z.). Poctivý držitel má nadto právo na náhradu nákladů vynaložených účelně a současně zvyšujících užitečnost věci nebo její hodnotu; takové náklady však nebyly v nalézacím řízení zjištěny. Dovolatelka sice uvádí, že „v daném případě šlo v případě žalobcem vynaložených finančních prostředků nepochybně o náklady, které zvýšily užitečnost věci, a to z důvodů rozvedených níže“, nicméně v dalším textu se již o užitečnosti nezmiňuje a v této souvislosti nevymezuje ani předpoklad přípustnosti dovolání, ani dovolací důvod. Proto se touto otázkou dovolací soud nemohl zabývat.
Jen pro úplnost se uvádí, že poctivý držitel je zvýhodněn i pokud jde o vytěžené plody věci (§996 odst. 2 o. z.), o ty však není tento spor veden.
Lze uzavřít, že na otázkách, které považuje dovolatelka za judikatorně neřešené, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; jádrem sporu je otázka účelnosti vynaložených nákladů, resp. jejich obvyklé ceny. Ta byla řešena jako otázka skutková v nalézacím řízení; v dovolacím řízení, jehož předmět je navíc vymezen podaným dovoláním, ji nelze přezkoumat.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí vykonatelným rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. 6. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu