ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1292.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1292/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobkyně obce XY , se sídlem v XY, IČO: XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, proti žalovanému J. B. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Gen. R. Tesaříka 256, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, o žalobě na obnovu řízení podané žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2016, č. j. 18 Co 245/2016-189, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. října 2019, č. j. 18 Co 215/2019-332, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. října 2019, č. j. 18 Co 215/2019-332, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 3. 2019, č. j. 4 C 259/2014-290, zamítl žalobu na obnovu řízení, kterou se žalobkyně domáhala obnovy řízení ve věci určení vlastnictví k nemovitým věcem, a to v části řízení týkající se spoluvlastnického podílu ve výši 1/4 na pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 567 m 2 , pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, zeleň, o výměře 2 202 m 2 , a pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, zeleň, o výměře 445 m 2 , zapsaných na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY(dále jen „nemovitosti“) – (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Žalobkyně se žalobou ze dne 14. 9. 2018 domáhala povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 4 C 259/2014 vedené u soudu prvního stupně, a to v části týkající se určení vlastnického práva k výše uvedeným nemovitostem. Soud prvního stupně v původním řízení žalobě vyhověl a určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, nicméně na základě odvolání žalovaného byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba na určení vlastnického práva v této části zamítnuta. Důvodnost obnovy řízení žalobkyně spatřovala v tom, že existují nové důkazy, jež mohou změnit právní posouzení věci v její prospěch, a sice se jedná o důkaz záznamem z knihy registrovaných smluv Státního notářství Rokycany, z níž lze mimo jiné zjistit, že v roce 1960 byla uzavřena kupní smlouva mezi M. B. a státem na část pozemku parc. č. XY, z čehož vyplývá, že vlastnické právo k této části pozemku nyní svědčí žalobkyni – obci XY, a nikoliv žalovanému, neboť kupní smlouva uzavřena byla (ze záznamů se také podává, že vlastnické právo k obdobným částem dalších pozemků bylo v roce 1960 na stát převedeno od různých vlastníků více, neboť byla plánována výstavba základní školy v XY). Včasnost žaloby dokládala žalobkyně tím, že předmětný důkaz byl proveden dne 4. 9. 2018 v obdobném sporu ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 266/2014 týkající se taktéž pozemků převáděných z důvodu výstavby základní školy, v němž žalobkyně rovněž figuruje.
Soud prvního stupně uvedl, že žaloba na obnovu řízení byla podána včas, nicméně není důvodná, neboť předkládaný důkaz sice žalobkyně nemohla beze své viny v původním řízení před soudem prvního stupně použít, avšak nejedná se o takový důkaz, který by pro žalobkyni mohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Podmínky pro povolení obnovy řízení tak nebyly splněny.
Důkaz záznamem z knihy registrovaných smluv v poplatkovém rejstříku by podle soudu prvního stupně mohl mít pro rozhodnutí význam pouze za předpokladu, že by se neodlišoval od ostatních zápisů týkajících se dalších pozemků, u nichž bylo rovněž převáděno vlastnické právo za účelem výstavby základní školy v XY, a pouze pokud by (s ohledem na ostatní listiny) logicky doplňoval závěr o tom, že daná kupní smlouva byla skutečně uzavřena. Soud prvního stupně má však za to, že z předkládaného záznamu nelze jednoznačně usuzovat, že by mezi M. B. a státem byla uzavřena kupní smlouva, neboť ze záznamu se podává toliko to, že s M. B. bylo o převodu části pozemku jednáno, ale – na rozdíl od ostatních obdobných záznamů v této věci – záznam neobsahuje konkrétní údaje o tom, jaká přesná část pozemku parc. č. XY (z hlediska výměry) měla být státu prodána a za jakou cenu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 2. 10. 2019, č. j. 18 Co 215/2019-332, ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil (výrok II), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vyslovil shodně s názorem soudu prvního stupně pochybnost o tom, zda by nově předložený důkaz mohl přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci, nicméně na tomto závěru své rozhodnutí nezaložil.
Odvolací soud považoval pro zamítnutí žaloby na obnovu řízení za rozhodující tu skutečnost, že nyní nově předkládaný důkaz mohl být ze strany žalobkyně předložen již v původním řízení. Pokud totiž žalobkyně v obdobné věci vedené u soudu prvního stupně navrhovala vyžádání příslušných listin z archivu Státního notářství Rokycany, tedy listin, které se nacházely u soudu prvního stupně, mohla takový návrh učinit i v této věci v původně probíhajícím řízení, u nějž nyní žádá povolení obnovy. Pro povolení obnovy tudíž nebyly splněny podmínky.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dne 20. 12. 2019 blanketní dovolání, které následně doplnila a odůvodnila podáním ze dne 3. 2. 2020. V dovolání uvedla, že odvolací soud nesprávně vyložil právní předpisy týkající se možnosti obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a neprovedl důkazy, které přípustnost obnovy řízení prokazovaly. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť v rámci napadeného rozhodnutí řádně nepřezkoumal podmínky pro povolení obnovy řízení – konkrétně se vůbec nezabýval otázkou, zda lze předpokládat, že by nově předkládaný důkaz mohl pro žalobkyni alespoň pravděpodobně přivodit příznivější rozhodnutí ve sporu o věci samé, a své rozhodnutí založil pouze na skutečnosti, že žalobkyně mohla daný důkaz předložit již v průběhu původního řízení. Ani se splněním této podmínky se však odvolací soud podle žalobkyně v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal, neboť se podrobněji nezabýval tím, zda žalobkyně o nově předkládaném důkazu věděla či nikoliv, a zda jej tedy mohla v původním řízení skutečně předložit. Sama žalobkyně má za to, že splnila obě podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu, a sice že nově předkládaný důkaz je schopen přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci samé, a zároveň, že jej žalobkyně bez své viny nemohla uplatnit již v původním řízení, jestliže se o existenci daného záznamu v poplatkovém rejstříku dozvěděla zcela náhodou dne 4. 9. 2018 v rámci jiného řízení probíhajícího u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 266/2014, přičemž řízení, jehož obnovu žalobkyně nyní požaduje probíhalo mezi lety 2015 a 2016, tudíž je zřejmé, že žalobkyně důkaz v té době navrhnout nemohla.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že není povinností soudu za žalobkyni obstarávat důkazy a suplovat tím její důkazní povinnost. Nový důkaz, o který žalobkyně opírá žalobu na obnovu řízení, leží v archivech od roku 1960 a je dostupný komukoliv, kdo prokáže právní zájem. Navíc jde o místo, ve kterém lze smluvní dokumentaci k převodu vlastnického práva očekávat v první řadě. Tvrzení žalobkyně, že důkaz nemohl být použit v původním řízení, proto považuje za úsměvné. Navíc podotkl, že vypovídací hodnota zápisu v poplatkovém rejstříku není srovnatelná s rejstříkem registrovaných smluv. V zápisu je sice uvedena přesná částka, pokud však neexistoval v době provedení zápisu geometrický plán, chyběl zde prvek určitosti předmětu převodu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně v dovolání mimo jiné namítá, že odvolací soud řádně nepřezkoumal podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť se podrobněji nezabýval tím, zda žalobkyně o nově předkládaném důkazu věděla (mohla vědět) či nikoliv, a zda jej tedy mohla či nemohla předložit již v původním řízení, jehož obnovu nyní požaduje.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání a je i důvodná, neboť se odvolací soud při řešení otázky splnění podmínek pro povolení obnovy řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podmínky povolení obnovy řízení řádně nepřezkoumal a své rozhodnutí v tomto směru dostatečně neodůvodnil.
Podle §228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci se jedná o situaci, kterou lze podřadit pod §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž pro povolení obnovy řízení by ohledně žalobkyní předkládaného důkazu musely být ve smyslu tohoto ustanovení kumulativně splněny dvě podmínky. Za prvé musí jít o důkaz, který žalobkyně nemohla bez své viny použít v původním řízení před soudem prvního stupně, a za druhé tento důkaz musí být schopen přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci.
V případě první podmínky se podle ustálené rozhodovací praxe jedná o případy, kdy nově předkládané skutečnosti, rozhodnutí či důkazy sice již v době původního řízení existovaly, ale nebyly účastníkovi známy, takže je ani při svých procesních úkonech netvrdil a jako důkazy nepředkládal. V tomto smyslu se zde hovoří o nových skutečnostech a důkazech. “Pro účely povolení obnovy řízení se považují skutečnosti a důkazy za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít, přičemž je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo lze spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět„ [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1872/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Co se týče druhé podmínky týkající se příznivějšího rozhodnutí ve věci, soudní praxe ji považuje za splněnou, je-li pravděpodobné, že uváděné skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou pro navrhovatele přivodit příznivější rozhodnutí, přičemž není nutné, aby soud v tomto směru dospěl k bezpečnému závěru [srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2381/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí nejprve vyjádřil pochybnost o splnění podmínky příznivějšího rozhodnutí ve věci, nicméně se jí podrobněji nezabýval, protože na tomto závěru své rozhodnutí nakonec nezaložil. Za rozhodující pro zamítnutí žaloby na obnovu řízení považoval nesplnění podmínky týkající se novosti důkazu, přičemž uzavřel, že nově předkládaný důkaz mohl být žalobkyní předložen již v původním řízení. Tento závěr odůvodnil pouze tak, že pokud žalobkyně v obdobné věci probíhající u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 266/2014 navrhovala vyžádání listin z archivu Státního notářství Rokycany, mohla takový návrh učinit i v tomto řízení.
Takové odůvodnění však dovolací soud považuje za nedostatečné.
Žalobkyně (dovolatelka) tvrdí, že se o existenci zápisu u Státního notářství v Rokycanech dozvěděla zcela náhodou dne 4. 9. 2018 v průběhu řízení u Okresního soudu v Rokycanech vedeného pod sp. zn. 6 C 266/2014 s tím, že „původní řízení v této věci proběhlo mezi lety 2015 a 2016 a již z tohoto důvodu je zřejmé, že žalobkyně důkaz navrhnout nemohla, neboť se o jeho existenci dozvěděla až o dva roky později“. Odvolacímu soudu současně dovolatelka vytýká, že měl zohlednit aktivitu žalobkyně při uplatňování jejích práv v původním řízení, a to zejména ve vztahu k posouzení, zda žalobkyně o existenci nově navrženého důkazu věděla nebo mohla a měla vědět. Dovolatelka v této souvislosti navrhla provedení důkazu výslechem svědkyně P. (který odvolací soud neprovedl), který měl potvrdit, že žalobkyně se již v roce 2007 dotazovala na „všechny relevantní instituce“ při hledání předmětné kupní smlouvy, přičemž se tato svědkyně i výslovně dotazovala všech zúčastněných na záznamy „ve všech dotčených rejstřících, na což jí bylo odpověděno, že nic takového neexistuje, příp. že vše bylo již skartováno“.
Žalobkyně tak tvrdí, že o nově předkládaném důkazu v době, kdy probíhalo řízení před soudem prvního stupně v této věci, nevěděla a ani objektivně nemohla vědět, přičemž se o jeho existenci dozvěděla až dne 4. 9. 2018, kdy již bylo řízení pravomocně skončeno. Odvolací soud přitom nekonkretizuje, zda má za to, že žalobkyně o existenci důkazu musela vědět již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a pouze jej opomenula předložit, anebo o něm sice nevěděla, ale vzhledem k okolnostem věci a charakteru daného důkazu o něm vědět mohla či měla, respektive např. měla vyvinout určitou aktivitu, aby se o daném důkazu dozvěděla, pokud by to od ní bylo možné ve smyslu výše citované judikatury spravedlivě očekávat. Nic z toho však odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl a blíže nevysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně mohla daný důkaz předložit již v průběhu řízení před soudem prvního stupně.
Takové vysvětlení bylo v dané věci namístě o to více, že soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí nezaložil na tom, že žalobkyně mohla uvedený důkaz navrhnout již v původním řízení, ale výhradně na tom, že jde o důkaz, který pro ni nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
V rámci dalšího řízení se tak odvolací soud bude zabývat otázkou, zda žalobkyně o daném důkazu věděla či musela vědět již v průběhu původního řízení před soudem prvního stupně, a pokud tomu tak nebylo, zda po ní lze spravedlivě požadovat, aby o něm věděla či si jej aktivním způsobem zajistila. Pokud nikoliv (tedy podmínka novosti důkazu bude splněná), pak se bude odvolací soud dále zabývat splněním druhé podmínky pro povolení obnovy řízení, a sice otázkou, zda by tento důkaz byl (ve smyslu výše citované judikatury alespoň pravděpodobně) schopen žalobkyni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Naopak, pokud odvolací soud bude toho názoru, že žalobkyně o daném důkazu věděla či objektivně vědět měla (tedy podmínka novosti důkazu splněná nebude), vysvětlí, na základě čeho a z jakých konkrétních důvodů k takovému závěru dospěl (tyto konkrétní důvody totiž v nyní rušeném rozhodnutí odvolacího soudu absentují).
Jelikož usnesení odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu