ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1563.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1563/2022-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně Czech Investment Fund SICAV, a. s. , identifikační číslo osoby 02789027, se sídlem v Praze 10, Počernická 272/96, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, proti žalovaným 1) BaATE s. r. o. , identifikační číslo osoby 05774144, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, zastoupené Mgr. Jakubem Kaslem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, a 2) SXB Czech, s. r. o. , identifikační číslo osoby 04486447, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, zastoupené Mgr. Tomášem Běhounkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 61/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022, č. j. 62 Co 135/2020-242 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1) k rukám advokáta Mgr. Jana Kasla, se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, částku 3 363,80 Kč a žalované 2) k rukám advokáta Mgr. Tomáše Běhounka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, částku 3 363,80 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 11 C 61/2019-96, zamítl žalobu na určení, že žalovaná 1) je vlastnicí pozemku parc. č. 140/52 v k. ú. Lhotka (výrok I), a na určení, že veškeré právní účinky právního jednání, které je podkladem pro vkladové řízení vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, kterým se mimo jiné převádí vlastnické právo k pozemku parc. č. 140/52 v k. ú Lhotka ze žalované 1) na žalovanou 2) zanikly. Výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, č. j. 62 Co 135/2020-242, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalobkyně tvrdila, že je vlastnicí budovy č. p. 434 (stavba občanského vybavení), evidované v katastru nemovitostí na pozemcích parc. č. 140/50 jako součást pozemku, a parc. č. 140/51 jako stavba stojící na pozemku (dále jen „budova žalobkyně“), vše v katastrálním území Lhotka. Žalovaná 1) byla vlastnicí pozemku parc. č. 140/52 tamtéž (dále jen „pozemek žalované“), sousedícího s pozemkem žalobkyně; ten převedla smlouvou ze dne 31. 1. 2019 na žalovanou 2), přesně řečeno jej poskytla žalované 2) jako dobrovolný nepeněžitý příplatek mimo základní kapitál ve smyslu §163 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), na základě smlouvy ze dne 31. 1. 2019. Nedílnou součástí budovy žalobkyně jsou – podle žalobkyně – nadzemní ochozy umístněné na kovových pilotech upevněných v zemi (dále jen „ochozy“), které se nacházejí zčásti nad pozemkem žalobkyně a z větší části nad pozemkem žalované [nyní evidované jako vlastnictví žalované 2)]; i piloty, na nichž jsou ochozy umístěné, jsou zčásti upevněné v pozemku žalobkyně a z větší části v pozemku žalované 2). Žalobkyni podle jejího názoru svědčí předkupní právo k pozemku nyní ve vlastnictví žalované 2), na kterém jsou tyto piloty, ve smyslu §3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“). Žalované toto právo porušily tím, že pozemek mezi sobou převedly, aniž jej nabídly žalobkyni; ta v průběhu řízení neplatnost smlouvy opírala o porušení předkupního práva a později o údajné zneužití práva pro případ, že dobrovolný nepeněžitý příplatek mimo základní kapitál žalované 2) není smlouvou, na kterou by dopadalo přímo ustanovení o předkupním právu a jeho porušení; tvrdila, že žalované touto cestou chtěly předkupní právo žalobkyně obejít. Proto žádala určit, že sporný pozemek je stále ve vlastnictví žalované 1).
Žádala též, aby soud vyslovil, že právní účinky jednání, týkající se převodu vlastnického práva k pozemku, zanikly; v této části opírala žalobu o tvrzení, že mezi žalovanými byla naplněna rozvazovací podmínka podle §2145 o. z.
Základní problém je v otázce, zda žalobkyni předkupní právo svědčilo; tato otázka byla závislá na více skutečnostech, mimo jiné na tom, zda sporné ochozy jsou součástí budovy ve vlastnictví žalobkyně. Na tuto otázku soudy odpověděly záporně. Odvolací soud však připojil i další důvod pro to, že žalobkyni nemohlo předkupní právo svědčit. Uvedl, že předkupní právo vlastníka stavby vůči vlastníkovi pozemku, upravené v §3056 ve spojení s §3059 o. z., se týká jen toho pozemku, na kterém leží převážná část stavby. „Ze skutkových zjištění odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že i kdyby Sporné ochozy byly součástí Budovy žalobkyně, pak nelze učinit závěr, že převážná část stavby se nachází na Pozemku žalované (…) Budova žalobkyně (C) je včetně ochozů coby součástí stavby nad Pozemkem žalobkyně (140/211) stavbou zřízenou na několika pozemcích (§3059 o. z.). Sporné ochozy tvořené dvěma lávkami nemohou prima facie tvořit onu ‚převážnou část stavby‘ na Pozemku žalované, která by zakládala hmotněprávní nárok na předkupní právo. Uvedený skutkový závěr sám o sobě vylučuje, že by žalobkyně byla podle hmotného práva skutečným nositelem tvrzeného subjektivního práva, o němž se v řízení jedná.“ Na podporu svých závěrů odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1995/2020.
Tento důvod pro zamítnutí žaloby nebyl pro žalobkyni překvapivý; žalované již od počátku namítali, že žalobkyni nemůže předkupní právo svědčit i z tohoto důvodu, že totiž převážná část stavby žalobkyně neleží na sporném pozemku, i kdyby ochozy byly její součástí (viz č. l. 39, 63v., 78, 126, 145). Na tuto námitku žalobkyně reagovala až v odvolacím řízení (č. l. 156); k tomu, že na sporném pozemku leží jen menší část její stavby, se však nevyjádřila. Ostatně již v žalobě uváděla, že stavba, jejíž částí mají být sporné ochozy, je součástí pozemku parc. č. 140/50; ochozy leží na pozemku parc. č. 140/52.
V dovolání vymezuje právní otázku, která má založit přípustnost dovolání a která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, takto: „Rozumí se pozemkem, na němž je převážná část stavby dle §3059 Občanského zákoníku, vždy jen jedna parcela, na níž se nachází největší část stavby, nebo se pod pojmem pozemek, na němž je převážná část stavby dle §3059 Občanského zákoníku, rozumí pozemek ve smyslu vymezená část zemského povrchu, přičemž tato může zahrnovat i více parcel?“ Žalobkyně je toho názoru, že správná odpověď na tuto právní otázku je následující: „Pozemkem, na němž je převážná část stavby dle ust. §3059 Občanského zákoníku, se nerozumí jen jedna parcela, na níž se nachází největší část stavby, nýbrž pozemek ve smyslu vymezená část zemského povrchu stejného vlastníka, přičemž tato část zemského povrchu může zahrnovat i více parcel.“
Dovolacímu soudu není zřejmý důvod, proč by na řešení této otázky mělo rozhodnutí odvolacího soudu spočívat. Z dalšího textu dovolání se snad podává názor, že dovolatelka vychází ze stavu k 1. 1. 2014, kdy sousedící parcely mohly být ve vlastnictví jedné osoby, a tvořit tak pozemek. Tak tomu však není; předkupní právo podle §3056 ve spojení s §3059 o. z. svědčí jen tomu, kdo je vlastníkem v době převodu pozemku, jehož součástí budova není, či budovy, která není součástí pozemku. Kdyby mělo svědčit osobám, které již vlastnické právo pozbyly, nevedla by jeho realizace k naplnění účelu zákona – sjednocení pozemku a stavby –, a také by se taková úprava vymykala tradičnímu pojetí předkupního práva.
Ostatně §3056 odst. 1 o. z. výslovně stanoví, že předkupní právo svědčí jen vlastníkovi pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona; žalobkyně netvrdí, že by se budova v jejím vlastnictví nestala součástí pozemku, a v řízení uvádí, že součástí pozemku je. Protože stavba žalobkyně se již stala součástí pozemku, jak sama žalobkyně uvádí, použijí se na přesahující části ustanovení o přestavku (§3059 o. z.). Právní názor odvolacího soudu je správný a je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1995/2020, publikovaným pod č. 3/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, jehož právní věta zní: „Předkupní právo vlastníka stavby vůči vlastníkovi pozemku, upravené v §3056 o. z. ve spojení s §3059 o. z. se týká jen toho pozemku, na kterém leží převážná část stavby. ‚Vlastník stavby’ (vlastník pozemku, jehož součástí je stavba, přesahující na sousední pozemek) nemá předkupní právo proti vlastníkovi sousedního pozemku, na kterém se nachází menší část stavby.“
Nesvědčí-li žalobkyni předkupní právo, je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné, i kdyby některé dovolací námitky byly důvodné. Za této situace by již bylo nadbytečné se jimi zabývat.
K zamítnutí žaloby na určení, že právní účinky právního jednání zanikly: V této části dovolatelka nevymezila řádně právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a neuvedla ani důvod přípustnosti dovolání; již proto není v této části dovolání přípustné.
Již jen nad rámec zkoumání přípustnosti dovolání se uvádí, že odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, je správný; protože v dané věci jde o posouzení právního jednání mezi žalovanými, jak to ostatně vyplývá i z druhé části žalobního návrhu, nelze argumentovat tím, že „koupěchtivou“ byla třetí osoba, která účastnicí řízení není.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu