ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1576.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1576/2022-1021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně M. M. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti žalovanému D. M. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 5, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 80/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. 3. 2022, č. j. 15 Co 29/2022-975, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jana Nemanského.
III. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. 3. 2022, č. j. 15 Co 29/2022-975, se zamítá .
Odůvodnění:
Soud prvního stupně (po předchozím opakovaném rušení rozhodnutí v této věci Ústavním soudem i Nejvyšším soudem) rozsudkem ze dne 8. 10. 2021, č. j. 8 C 80/2016-910, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 9. 4. 2016 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2022, č. j. 15 Co 29/2022-975, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný („dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatel namítá, že skutkový závěr, ke kterému dospěly soudy obou stupňů, nemá oporu v provedeném dokazování, resp. je s ním v rozporu; pokud jde o přípustnost dovolání, odkazuje bez další argumentace na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3742/2019 (v tomto usnesení se dovolací soud zabýval v souladu s judikaturou Ústavního soudu problematikou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve vztahu k přípustnosti dovolání).
Dále tvrdí, že „rozsudkem odvolacího soudu nebylo reagováno“ na rozsudek dovolacího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, ve kterém se pro podobné případy připouští při vypořádání společného jmění manželů – „SJM“ možnost disparity podílů.
Ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení přihlížet. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Ústavní soud dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3742/2019).
Judikatura současně dovozuje, že nestačí obecné tvrzení o takovém extrémním nesouladu, v dovolání je třeba jasně a konkrétně uvést, v čem se takový extrémní rozpor spatřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018).
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že zjištěný skutkový závěr nemá oporu v provedeném dokazování, se kterým je „v naprostém rozporu“. Tuto námitku explicitně uvádí u tvrzení, že skutkový závěr, z něhož by vyplynulo, že úhrada částky 1 200 000 Kč ze strany společnosti DAMVEL, s. r. o. žalovanému v říjnu 2014 byla splátkou pohledávky spadající do SJM, která vznikla z půjčky poskytnuté žalovaným společnosti DAMVEL s. r. o. ve výši 1 500 000 Kč v roce 2001, nebo z nějaké pozdější konkrétní půjčky poskytnuté za trvání manželství žalobkyně a žalovaného zmíněné společnosti, nevyplývá z provedených důkazů; nemá tedy oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud dospívá k závěru, že skutková zjištění soudů obou stupňů ohledně charakteru dovolatelem zapůjčených (a posléze dovolateli vyplacených) prostředků jsou vnitřně konzistentní a nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Pokud žalovaný namítá, že peníze zapůjčené společnosti DAMVEL s. r. o. byly vráceny žalovanému ve splátkách nejpozději ke dni 31. 12. 2005, pak dovolací soud odkazuje na bod 15 rozsudku soudu prvního stupně (ve spojení s bodem 9 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 8. 2018, č. j. 8 C 80/2016-516, který soud prvního stupně částečně reviduje), který dospívá k tomuto závěru: „Částky vrácených vkladů tedy nelze sčítat jako celkový příjem žalovaného, neboť šlo o oběžné prostředky, jak to žalovaný sám uváděl s tím, že smlouva o půjčce byla jen rámcovou smlouvou a plyne z dříve uvedených důkazů.“ Ke stejnému závěru se přiklonil i odvolací soud pod bodem 12 rozsudku odvolacího soudu: „Žalovaný v odvolání zdůrazňuje, že byly prokázány platby, jimiž mu společnost v roce 2005 půjčku splácela, ale pokud nelze mít za prokázané, že byla vrácena půjčka jeho rodičům, a pokud sám žalovaný považuje smlouvu z 18. 9. 2001 za jakousi smlouvu rámcovou, je vysvětlení, ke kterému se přiklonil soud I. stupně, tedy že mezi žalovaným a společností docházelo k oběhu finančních prostředků a že tak pohledávka evidovaná v účetnictví společnosti ke dni zániku SJM účastníků měla původ v půjčce z 18. 9. 2001, zcela logické.“ Soudy obou stupňů tedy zdůvodnily, proč dospěly k závěru, že se stále – při vyplacení prostředků žalovanému v roce 2014 – jednalo o tytéž prostředky, mající původ v prostředcích zapůjčených společnosti DAMVEL, s. r. o. v roce 2001.
Co se týká námitky dovolatele, že prostředky ze zápůjčky od manželů H. byly žalovanému poskytnuty až po zániku manželství účastníků řízení, lze i v tomto odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který pod body 19 a 24 vysvětluje, proč tomuto tvrzení žalovaného nepřisvědčil, jakož i na bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů rovněž vyplývá, proč nebyl proveden důkaz kompletním účetnictvím společnosti DAMVEL, s. r. o.
Dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu tedy neshledal, že by odvolacím soudem učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Jeho rozhodnutí je – s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – založeno (shodně) na závěru, že finanční prostředky ve výši 1 200 000 Kč, které žalovaný přijal na základě půjčky od rodičů, tvořily součást SJM, a tedy že pohledávka, na jejíž úhradu přijal žalovaný v roce 2014 celkem 1 200 000 Kč (od společnosti DAMVEL s. r. o.), byla pohledávkou patřící do SJM účastníků, a uplynutím lhůty uvedené v §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), se stala pohledávkou podílovou, a že pokud si žalovaný celou částku ponechal, bezdůvodně se tím obohatil na úkor žalobkyně.
Lze uzavřít, že soudy postupovaly při dokazování v mezích procesních pravidel, a není tedy možné přisvědčit námitce o tvrzeném extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
K námitce, že odvolací soud nereagoval na právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, lze poukázat na to, co odvolací soud k tomu uvedl pod bodem 14 rozsudku a s čím ostatně dovolání nijak nepolemizuje. V této věci již nešlo o vypořádání SJM, ale o pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť pohledávka v SJM se vzhledem k uplynutí zákonné domněnky pro její vypořádání (§150 odst. 4 obč. zák.) stala pohledávkou společnou, stojící mimo režim SJM a nepodléhající vypořádání; proto nebylo možné závěry uvedeného rozhodnutí, vztahující se na vypořádání SJM, použít. Soudy rozhodovaly podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, která možnost moderace či disparity neobsahují.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud odmítl dovolání žalovaného, návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí zamítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu