ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1686.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1686/2021-126
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně NOVUM-tour, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, M. Macha 1271, IČO: 45280428, zastoupené Mgr. Ing. Josefem Pisakem, advokátem se sídlem v Praze 4, Dobronická 1257, proti žalované městské části Praha 5 , se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1381/4, IČO: 00063631, zastoupené Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 171/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 21 Co 4/2021-92, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2021, č. j. 21 Co 4/2021-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 21 Co 4/2021-92, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2021, č. j. 21 Co 4/2021-96, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 28 C 171/2019-64, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pozemek parc. č. 1161/11, podle geometrického plánu č. 2248-5/2019, který vypracoval R. S. dne 16. 5. 2019 a schválil Katastrální úřad pro hlavní město Prahu pod č. PGP-2378/2019-101 (dále též „předmětný pozemek“), oddělený od pozemku parc. č. 1161/1, zapsaného na LV č. 1072, vedeném pro k. ú. Košíře, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Ze skutkových zjištění vyplynul závěr, že žalobkyně byla vlastníkem pozemku parc. č. 1161/2 o výměře 198 m 2 v k. ú. Košíře od roku 1994. Pozemek prodala v roce 2019. Koupený pozemek parc. č. 1161/2 byl po celou dobu vlastnictví žalobkyně částečně ohraničen oplocením, které pokračuje na sousední pozemek parc. č. 1161/1 žalované. Na pozemku není umístěna žádná stavba. Koupený pozemek žalobkyně po dobu trvání vlastnictví prakticky nijak nevyužívala, pozemek byl téměř po celou dobu volně přístupný, neboť v oplocení jsou nezajištěná vrata sloužící pro vjezd na pozemek. Pozemek sloužil k příležitostnému obývání bezdomovci, parkování cizích vozidel a odkládání odpadků. Podle tvrzení svědka M. zde byla v podstatě černá skládka. Údržbu prováděl příležitostně pouze svědek M. a spočívala v odvozu odpadků a odstranění náletových dřevin. Pozemek žalobkyně sousedí s pozemkem žalované. Geometrickým plánem ze dne 16. 5. 2019 byl z pozemku žalované oddělen předmětný pozemek o výměře 164 m 2 .
Na základě popsaných skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že k vydržení oddělené části pozemku žalované (předmětného pozemku) žalobkyní ve smyslu §1089 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), nedošlo, neboť žalobkyně nebyla s ohledem na prokázané skutečnosti v dobré víře, že je vlastnicí předmětného pozemku, jenž představuje 83 % rozlohy koupeného pozemku, přičemž výměru koupeného pozemku bylo možno odhadnout, neboť koupený i předmětný pozemek je přehledný, nejsou ve složitém terénu, nejsou zcela či zčásti zastavěné a oba mají pravidelný tvar obdélníku. Geometrický plán připojený ke kupní smlouvě z roku 1992 jasně vymezoval hranice obou pozemků a obsahoval i ruční zakreslení rozsahu oplocení. Žalobkyně neprokázala, že by ji její právní předchůdce ujistil, že ji prodává celou oplocenou část pozemků, tj. včetně předmětného pozemku. Žalobkyně nadto pozemek téměř nevyužívala, neprováděla ani běžnou a nutnou údržbu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 21 Co 4/2021-92, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2021, č. j. 21 Co 4/2021-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Odvolací soud ve vztahu k možnému řádnému vydržení předmětného pozemku podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uvedl, že držba žalobkyně nebyla řádná ani poctivá. Žalobkyně od samého počátku a po celou dobu, kdy byla vlastníkem koupeného pozemku, věděla, že byla vlastníkem pouze koupeného pozemku o výměře 198 m 2 . I pokud by soud poctivost úmyslu žalobkyně připustil, zanikla by ke dni vystavení kopie katastrální mapy v roce 2017.
Ve vztahu k možnosti mimořádného vydržení uvedl, že výklad §1095 o. z., že by držitel nemusel být poctivý, postačí, pokud mu není prokázán nepoctivý úmysl, je v logickém rozporu se zněním §1096 odst. 2 o. z., podle něhož se při mimořádném vydržení nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího. Není totiž logické, aby byly na držbu předchůdce držitele kladeny přísnější požadavky než na držbu držitele současného. Dlouhodobá nerušená držba předpokládaná §1095 o. z. může dobré víře nasvědčovat, nemůže však její nedostatek zhojit. Výklad, že v důsledku nerušené dlouhodobé držby držitel vydrží jakkoliv velký připlocený pozemek, by byl rozporný se základními zásadami občanského zákoníku, zejména s §6 odst. 2 o. z.
Proti rozhodnutí odvolacího podala žalobkyně dovolání. Jako dosud neřešenou otázku v rozhodování dovolacího soudu spatřuje otázku mimořádného vydržení nemovitosti. Domnívá se, že v řešené věci byly naplněny všechny podmínky mimořádného vydržení, zejména vydržecí doba a absence nepoctivého úmyslu držitele. Nalézací soudy svou argumentaci založily výhradně na tom, že žalobkyně nesplnila podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku řádným vydržením. U mimořádného vydržení je však vyžadována pouze absence nepoctivého úmyslu držitele, nikoliv poctivost držby. Nepoctivou držbu je navíc nutno tvrdit a prokázat, což se v daném případě nestalo. Jestliže zákon výslovně stanoví, že je třeba prokazovat nepoctivý úmysl, nemůže soud vykládat ustanovení tak, že je podmínkou mimořádného vydržení poctivá držba. Žalobkyně přitom nedržela ve zlém úmyslu ani se nedopustila nepoctivosti při nabytí předmětného pozemku. Z jejího jednání jasně vyplývalo, že se k celému pozemku, tj. pozemku koupenému i připlocenému předmětnému pozemku, chovala jako skutečná vlastnice. Skutečnost, že se žalobkyně spokojila s tvrzením předchozího vlastníka, že je převáděn celý oplocený pozemek, aniž by žádala jeho přeměření, jí nemůže jít na újmu. Žalovaná navíc nikdy nezpochybnila držbu předmětného pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že určí, že je předmětný pozemek ve vlastnictví žalobkyně, a přizná jí náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že podle ní není dovolání důvodné, neboť jsou v něm odvolacímu soudu vytýkány vady, kterých se nedopustil. Zdůrazňuje, že se soudy s otázkou mimořádného vydržení podrobně vypořádaly, a ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, podle něhož musí být držba poctivá a nepostačuje pouze, pokud držiteli není prokázán nepoctivý úmysl; to by bylo v rozporu s §1096 odst. 2 občanského zákoníku, ve kterém je vyžadována poctivá držba předchůdce. Žalovaná v řízení tvrdila nepoctivý úmysl žalobkyně. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto a žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož podle tvrzení žalobkyně k nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením mělo dojít po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – (§3028 odst. 1, 2 o. z.).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí posoudil nárok žalobkyně z hlediska příslušných zákonných ustanovení upravujících vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, i z hlediska tzv. řádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. Se závěry v tomto ohledu přijatými pak dovolatelka v dovolání žádným způsobem nepolemizuje, proto nejsou předmětem přezkumu dovolacím soudem. To ostatně odpovídá tomu, že žalobkyně svůj požadavek na určení vlastnického práva odůvodnila právě a jen poukazem na splnění podmínek pro mimořádné vydržení.
Žalobkyně v dovolání vymezila otázku nesprávného právního posouzení předpokladů mimořádného vydržení, konkrétně zda je pro splnění podmínek mimořádného vydržení vyžadována poctivá držba nebo postačí absence nepoctivého úmyslu držitele.
Tuto otázku vymezila jako otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou. V době podání dovolání o neřešenou otázku skutečně šlo, v době rozhodování dovolacího soudu však již uvedená právní otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla.
Žalobkyní vymezená právní otázka pak zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním závěru, že nezbytným předpokladem nabytí vlastnického práva na základě tzv. mimořádného vydržení je poctivá držba držitele, přičemž není dostačující toliko absence nepoctivého úmyslu držitele.
Uvedenou právní otázku dovolací soud již vyřešil v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (dostupném na www.nsoud.cz ). Napadené rozhodnutí ji však řeší odlišně než dovolací soud. Ve zmíněném rozsudku dovolacího soudu se uvádí:
K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Je otázkou, zda „nepoctivý úmysl“ (§1095 o. z.) značí „nepoctivou držbu“ (§992 odst. 1 o. z., věta druhá), resp. zda se k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba. Odpověď je záporná.
Mimořádné vydržení připouštěl i zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský („o. z. o.“). Poskytovalo oproti řádnému vydržení úlevu jen v tom, že držitel nemusel prokazovat takovou držbu, která se opírá o platný právní důvod, způsobilý k nabytí drženého práva (§316 o. z. o.). Poctivá (§326 o. z. o.) a pravá držba (§345 o. z. o.) byla k mimořádnému vydržení třeba (k tomu viz např. Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1937, díl VI., s. 471).
Konstrukce §1095 o. z. je jiná, než úprava v §1477 o. z. o. Základní norma („Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá.“), je obdobná jako v §1477 o. z. o., protinorma je však formulována jinak; účinky základní normy nevylučuje prokázaná „nepoctivost držení“, tedy nepoctivá držba, ale „nepoctivý úmysl“ držitele.
Že v §1095 o. z. nejde o nepoctivou držbu (§992 odst. 1 o. z., věta druhá), se podává i z toho, že ke kvalifikaci držby jako nepoctivé se nutně nevyžaduje „nepoctivý úmysl“; zpravidla postačí i nedbalost, pokud držiteli „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“.
Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu poctivosti a dobré víry. Oba principy spolu souvisejí, avšak zároveň je mezi oběma zapotřebí rozlišovat. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Ochrana dobré víry se uplatní v situaci, kdy ten, kdo jedná, neví a ani nemohl vědět o určitých právně významných nedostatcích; například kupující neví, že prodávající není vlastníkem věci, a ani o tom nemohl vědět“ (Lavický, P. a kol: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 45). Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“.
V §992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od §1095 o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou). Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu.
Dovolací soud souhlasí s tím, co je uvedeno in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 101 ohledně držby v „nepoctivém úmyslu“: „Občanský zákoník se odchýlil od úpravy držby v o. z. o. též tím, že pro mimořádné vydržení implicitně zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v ‚nepoctivém úmyslu‘ (§1095). Zatímco o. z. o. vyžadoval i pro mimořádné vydržení poctivou držbu, občanský zákoník ji nahradil ‚držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, přičemž důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného vydržení dovolává“.
Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163).
Podobně věc pojímají i další autoři [Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90].
Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem.
Nepoctivým ve smyslu §1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§993 o. z.).
Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§1095 o. z.) není poctivá držba (§992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v §992 odst. 1 o. z., resp. dříve v §130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní.
Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.
Zákon výslovně neřeší otázku zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podle §995 o. z., věty první, platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. Toto ustanovení lze analogicky (§10 odst. 1 o. z.) aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud v této věci spatřoval jako podmínku mimořádného vydržení poctivou držbu a nikoliv absenci nepoctivého úmyslu držitele, spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, a dovolání žalobkyně je tudíž důvodné.
V dalším řízení se odvolací soud vypořádá opětovně s otázkou možného mimořádného vydržení předmětného pozemku, a to ve světle výše citovaných závěrů. Tímto rozhodnutím dovolací soud nijak nepředjímá budoucí závěr odvolacího soudu ohledně podmínky absence nepoctivého úmyslu žalobkyně ani konečný výsledek soudního řízení.
V této souvislosti dovolací soud dále podotýká, že ve výše uvedeném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, dále vysvětlil (ve vazbě na argumentaci odvolacího soudu), že „text §1096 („poctivého předchůdce“) sice zdánlivě vyžaduje i pro mimořádné vydržení, aby držba právního předchůdce byla poctivá, má-li si nynější držitel započíst její dobu, nicméně tento text je třeba pro případ mimořádného vydržení korigovat (§2). Není tu totiž legitimní důvod, proč vyžadovat u právního předchůdce vyšší kvalitu držby než u vydržitele, zvláště ne v případě všeobecného právního nástupnictví. Navíc nesoulad mezi §1095 („prokáže nepoctivý úmysl“) a mezi §1096 odst. 1 (jehož text se vztahuje pouze k poctivosti držby a nepamatuje na prokázání nepoctivého úmyslu) představuje nezamýšlený nedostatek občanského zákoníku, který vznikl tím, že v dřívější verzi návrhu občanského zákoníku (§974 ve verzi květen 2007) se pro mimořádné vydržení vyžadovala poctivá držba (shodně jako v §1471 o. z. o.), zato v pozdější verzi návrhu občanského zákoníku (§1030 ve verzi leden 2009) se nově stanovilo, že k mimořádnému vydržení postačí absence nepoctivého úmyslu. Tato změna se však nepromítla… do §1096 o započtení vydržecí doby“. (Petrov, J. in: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1167, marg. č. 10.)“.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
V dané věci je odvolací soud vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu