ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1739.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1739/2022-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce P. P. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, proti žalované M. P. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Petrem Dítětem, LL. M., advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, o určení správy části zaniklého a doposud nevypořádaného společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 19 C 205/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2021, č. j. 57 Co 156/2021-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2021, č. j. 19 C 205/2019-92, upravil správu k části společného jmění manželů („SJM“) účastníků na dobu ode dne 2. 10. 2019 do vypořádání společného jmění manželů zaniklého rozvodem manželství tak, že bytovou jednotku v rozsudku uvedenou je oprávněna užívat výlučně žalobkyně, která je povinna platit za toto užívání žalobci částku v rozsudku uvedenou. Účinnost rozhodnutí založil zpětně ke dni podání žaloby, tj. ke dni 2. 10. 2019.
Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 57 Co 156/2021-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jde o užívání jednotky, s tím, že tu je oprávněna užívat výlučně žalovaná, a to „za dobu od právní moci tohoto rozsudku do vypořádání společného jmění manželů“; zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal úpravy užívání ode dne podání žaloby. S ohledem na tuto změnu upravil i výši částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci za užívání jednotky, a to tak, že tuto povinnost založil až od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Podstata dovolání je v polemice s názorem odvolacího soudu, že konstitutivní rozhodnutí o úpravě užívání majetku v SJM nemůže působit zpětně.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
V rozsudku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015, Nejvyšší soud dovodil, že „jsou-li vztahy mezi účastníky zaniklého, ale dosud nevypořádaného SJM konfliktní, pak lze po zvážení všech dalších okolností věci rozhodnout o tom, že společný byt bude nadále užívat jen jeden účastník a že druhému bude vyloučení z užívání kompenzováno v penězích; to platí zejména v případě, že z užívání vyloučený spoluvlastník má možnost jiného bydlení. Soud musí dbát o spravedlivé řešení věci“. To je i tento případ; byť je projednáván již v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí závěry uvedeného rozhodnutí přiměřeně i v poměrech tohoto zákona.
Dovolací soud nesouhlasí s názorem žalobce, že rozhodnutí soudu o sporu o správu a užívání majetku v SJM může mít zpětné účinky.
Platí zásada, že konstitutivní rozhodnutí je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i hmotněprávní, neboť je důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popř. důvodem jeho změny nebo zániku. Jsou s ním proto spojeny nutně účinky ex nunc a pouze zákon by mohl stanovit něco jiného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3777/2019, se uvádí: „Rozhodnutí, jímž soud takové žalobě vyhoví, má totiž konstitutivní povahu, tj. je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i hmotněprávní, neboť je ve smyslu ustanovení hmotného práva samo teprve důvodem změny existujícího hmotněprávního vztahu (zde odlišného spoluvlastnického rozdělení domu na jednotky); jsou s ním proto spojeny nutně účinky ex nunc a pouze zákon by mohl stanovit něco jiného, což však v tomto případě neučinil“ (stejně J. Macur in Občanský soudní řád. Komentář, I. díl, Panorama Praha 1985, str. 671). Jde o jeden z projevů principu právní jistoty a ochrany nabytých práv.
Z uvedeného je zřejmé, že platí zásada, že konstitutivní rozhodnutí soudu může působit zpětně (ex tunc) jen v případě, že to zákon výslovně připouští.
Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, ve kterém se uvádí: „Rozhodnutí soudu o vlastnickém právu však může samo o sobě být i právním důvodem jeho vzniku (má tak konstitutivní povahu) s účinky ke dni, který je v rozhodnutí určen, jinak ke dni jeho právní moci“. To není nijak v rozporu s judikaturou uvedenou výše; toto rozhodnutí se totiž nezabývá podmínkami, za kterých může soud stanovit jiný den účinků konstitutivního rozhodnutí; tedy platí, že tak může učinit tam, kde to zákon připouští.
Ve věci tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání tak není přípustné.
Tvrzení dovolatele, že odvolací soud rovněž zasáhl do ústavně zaručeného práva žalobce na vlastnictví a soudní ochranu, není opodstatněné; jeho právo užívat společnou věc je – byť s účinky ex nunc – ochráněno, ostatně v této věci nejde o spor ohledně využití rychlé ochrany pomocí držební žaloby či návrhu na vydání předběžného opatření. Samotná skutečnost, že o jeho nároku nebylo rozhodnuto tak, jak by si představoval, neznamená, že by uvedená práva byla porušena.
Již nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí: Dovolateli jde zjevně o kompenzaci za to, že jej žalovaná bez rozhodnutí soudu vyloučila na čas z užívání společné věci. Touto otázkou se zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18, ve kterém uvedl, že užívání celé věci jedním z manželů nemůže zakládat jeho bezdůvodné obohacení (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006). „K tomu ale pokládá za potřebné dodat, že v případech, kdy je jeden z manželů vyloučen z užívání společné věci, nelze vyloučit vznik peněžního nároku z jiného právního důvodu, např. náhrady škody.“ K tomu dovolací soud dodává, že podle okolností konkrétní věci nelze ani z tohoto důvodu vyloučit úvahu o zohlednění této skutečnosti při vypořádání společného jmění v rámci úvahy o tzv. disparitě podílů.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu