ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1851.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1851/2021-783
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce statutárního města Kladna , IČO 00234516, se sídlem v Kladně, Starosty Pavla 44, zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalovaným 1) M. H. , narozenému XY, 2) M. H. , narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Richardem Štaincem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1628/15, o zaplacení 235 047,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 119 C 9/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2021, č. j. 30 Co 97/2020-758, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2021, č. j. 30 Co 97/2020-758, se v části výroku I, ve které byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci „235 047,61 Kč s 8,05 % úroku z prodlení ročně ze 470 095,61 Kč od 7. 11. 2014 do 18. 5. 2015 a z 235 047,61 Kč od 19. 5. 2015 do zaplacení do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“, a ve výrocích II a III ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2020, č. j. 119 C 9/2015-710, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci 235 047,61 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z 470 095, 61 Kč od 7. 11. 2014 do zaplacení. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům i státu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru regionálního rozvoje ze dne 4. 2. 2014, č. j. 021543/2014/KUSK, bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Kladna, odboru výstavby ze dne 29. 9. 2013, č. j. OV/4331/13-4, o okamžitém provedení nutných zabezpečovacích prací opěrné zdi nacházející se na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, které byly ve smyslu §135 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nařízeny stavebnímu podnikateli HORA COMPANY s. r. o., IČO 25102397, se sídlem v Kladně, Sportovců 1532 (dále jen jako „stavební podnikatel“).
Jelikož vlastník stavby se nedohodl se stavebním podnikatelem na úhradě nákladů provedených nutných zabezpečovacích prací, uhradila je ve smyslu §135 odst. 5 stavebního zákona obec, jejíž úřad byl stavebním úřadem, který provedení nutných zabezpečovacích prací nařídil (tedy žalobce). Žalobce v tomto řízení požadoval po žalovaných zaplacení jím uhrazených nákladů ve výši 470 095,61 Kč s příslušenstvím. Žalovaní zaplatili v průběhu řízení dne 18. 5. 2015 žalobci část požadovaných nákladů ve výši 235 048 Kč. V tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět a soud řízení zastavil.
Soud prvního stupně žalobu ve zbývající části na uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci 235 047,61 Kč s příslušenstvím zamítl. Dospěl k závěru, že nutnými zabezpečovacími pracemi nebyla zabezpečena pouze stavba opěrné zdi ve vlastnictví žalovaných, ale rovněž části opěrné zdi ve vlastnictví třetích osob, které nejsou účastníky tohoto řízení. Uvedl, že žalovaní byli povinni zaplatit pouze poměrnou část nákladů na provedené nutné zabezpečovací práce, a to 204 745,50 Kč (a příslušný úrok z prodlení), což odpovídá nákladům vynaloženým na provedení nutných zabezpečovacích prací stavby ve vlastnictví žalovaných. Jelikož žalovaní již zaplatili žalobci více, než činí poměrná část nákladů na ně připadající, žalobu na zaplacení 235 047,61 Kč s příslušenstvím zamítl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 1. 2021, č. j. 30 Co 97/2020-758, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „v části týkající se 8,05% úroku z prodlení ročně z 235 048 Kč od 19. 5. 2015 do zaplacení se řízení zastavuje a žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci 235 047,61 Kč s 8,05 % úroku z prodlení ročně ze 470 095,61 Kč od 7. 11. 2014 do 18. 5. 2015 a z 235 047,61 Kč od 19. 5. 2015 do zaplacení do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
Odvolací soud vyložil, že stavební podnikatel provedl zabezpečovací práce v rozsahu stanoveném příslušnými správními rozhodnutími, jejichž správnost a zákonnost nemají civilní soudy pravomoc přezkoumávat. Nejsou tedy ani oprávněny zabývat se nutností, vhodností či rozsahem provedených zabezpečovacích stavebních prací. Jelikož příslušné správní orgány uložily ve shora uvedených rozhodnutích povinnost stavebnímu podnikateli provést nutné zabezpečovací práce na stavbě ve vlastnictví žalovaných a žalobce (jakožto obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem, který provedení těchto prací uložil) uhradil náklady na jejich provedení, jsou povinni žalovaní jako vlastníci zabezpečené stavby veškeré uhrazené náklady žalobci zaplatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání (a to do části výroku I rozsudku odvolacího soudu o věci samé, ve které byla uložena žalovaným povinnost zaplatit žalobci 235 047,61 Kč s 8,05 % úroku z prodlení ročně ze 470 095,61 Kč od 7. 11. 2014 do 18. 5. 2015 a z 235 047,61 Kč od 19. 5. 2015 do zaplacení do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku), jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jsou povinni zaplatit žalobci veškeré náklady vynaložené na provedení nutných zabezpečovacích prací. Zabezpečovací práce byly totiž provedeny i na částech zdi, které nejsou v jejich vlastnictví. Odpovídající poměrnou část vynaložených nákladů přitom již žalobci uhradili. Namítají, že odvolací soud vyšel při posouzení příslušných správních rozhodnutí pouze z té části výroku, ve které byla opěrná zeď specifikovaná pomocí pozemků, na kterých se nachází, avšak nezohlednil další části výroku rozhodnutí správního orgánu, ve kterých byla zeď blíže individualizována a ze kterých se podává, že zabezpečovací práce musí být (a byly) provedeny rovněž na částech zdi ve vlastnictví třetích osob. V této souvislosti považují v ustálené rozhodovací praxi za doposud nevyřešenou právní otázku vázanosti soudu rozhodnutím správního orgánu ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř., a to zda je soud povinen při rozhodování zohlednit celou výrokovou část správního rozhodnutí a zda musí vycházet ze správního rozhodnutí „v celé jeho komplexnosti“. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V posuzované věci je sporná právní otázka, zda jsou žalovaní povinni zaplatit žalobci (jakožto obci, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem, který nařídil provedení nutných zabezpečovacích prací opěrné zdi stavebnímu podnikateli) veškeré náklady na nutné zabezpečení opěrné zdi, která podpírá rovněž pozemky ve vlastnictví třetích osob, jež nejsou účastníky tohoto řízení. V této souvislosti žalovaní vyčítají odvolacímu soudu, že bezdůvodně přejal posouzení otázky vlastnictví dotčené zdi z rozhodnutí stavebního úřadu. Tuto právní otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, proto je dovolání přípustné a zároveň i důvodné.
Podle §135 odst. 2 stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby provedení nutných zabezpečovacích prací, jestliže stavba svým technickým stavem ohrožuje zdraví a životy osob nebo zvířat, není-li nutné ji neodkladně odstranit.
Podle §135 odst. 3 stavebního zákona hrozí-li nebezpečí z prodlení, zajistí odstranění stavby nebo nutné zabezpečovací práce podle odstavců 1 a 2 stavební úřad prostřednictvím stavebního podnikatele, který je k jejich provedení odborně vybaven; takovému podnikateli může stavební úřad provedení prací nařídit.
Podle §135 odst. 6 stavebního zákona náklady vynaložené na neodkladné odstranění stavby a na nutné zabezpečovací práce nese vlastník stavby. Pokud stavební úřad zajistil provedení prací podle odstavce 3 stavebním podnikatelem a vlastník se s tímto podnikatelem nedohodl na úhradě nákladů, uhradí je a na vlastníkovi vymáhá obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem.
Podle §142 odst. 1 stavebního zákona účastníkem řízení podle §135, 137, 139 a 140 je osoba, která má vlastnické právo nebo jiné věcné právo k dotčeným pozemkům a stavbám na nich, včetně sousedních pozemků a staveb na nich, jestliže toto právo může být rozhodnutím přímo dotčeno.
Podle §142 odst. 4 stavebního zákona uplatní-li účastník řízení podle odstavce 1 až 3 námitku občanskoprávní povahy, o které stavební úřad nemůže rozhodnout na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem, a jde o řízení, kde hrozí nebezpečí z prodlení, učiní si stavební úřad o námitce úsudek a rozhodne ve věci. Účastníka řízení poučí o právu uplatnit námitku u soudu.
Z uvedeného se podává, že stavební úřad je oprávněn uložit povinnost k provedení nutných zabezpečovacích prací, a hrozí-li nebezpečí z prodlení, zajistí provedení těchto prací prostřednictvím stavebního podnikatele. Následně je obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem, který provedení těchto prací prostřednictvím stavebního podnikatele zajistil, oprávněna po vlastníkovi stavby vymáhat náklady na provedení těchto nutných zabezpečovacích prací, které stavebnímu podnikateli uhradila.
K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), rozumí pod pojmem „stavba“ především samotnou stavební činnost. Stavební předpisy tedy chápou pojem „stavba“ dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla. Naopak pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů. (srov. §2 odst. 3 stavebního zákona a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001). Není tomu tak však bezvýhradně vždy. I stavební předpisy chápou někdy stavbu i jako dílo samotné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4933/2015). Citovaná ustanovení §135 a §142 odst. 1 stavebního zákona (tedy předpisu veřejnoprávní povahy) při definici osoby nesoucí náklady vynaložené na neodkladné odstranění stavby a na nutné zabezpečovací práce výslovně odkazují na vlastníka stavby, resp. osobu, která má vlastnické právo nebo jiné věcné právo k dotčeným pozemkům a stavbám na nich. Je tedy nepochybné, že v těchto případech i zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), chápe pod pojmem „stavba“ až samotný hmotný výsledek stavební činnosti (ať už je jím stavba jako samostatná věc či součást pozemku, na kterém se nachází). Jedině ve vztahu k takto definovanému předmětu právních vztahů totiž lze hovořit o vlastnictví. Samotnou stavební činnost vlastnit nelze – nejde o věc (ať již hmotnou či nehmotnou), ale o faktickou činnost směřující ke vzniku takové věci.
Stavební úřad však není v rozhodnutí, kterým je uloženo provedení nutných zabezpečovacích prací, oprávněn konečně rozhodnout, kdo je vlastníkem stavby (a tedy kdo je povinen k náhradě nákladů na provedení nutných zabezpečovacích prací). Stavební úřad si může o této právní otázce (a s tím souvisejících námitkách) učinit pouze úsudek (srov. §142 odst. 4 stavebního zákona, §132 stavebního zákona). Jedná se totiž o otázku občanskoprávní povahy, a o takové mají pravomoc rozhodnout soudy v rámci občanského soudního řízení (srov. §7 odst. 1 o. s. ř. a dále obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007; nutno poznamenat, že se nejedná o případ stanovený zvláštním zákonem ve smyslu §142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění, ve kterém jsou oprávněny správní orgány řešit v případech stanovených zvláštními zákony spory vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů).
V poměrech projednávané věci příslušné správní orgány nebyly oprávněny rozhodnout, a ani nerozhodly, o vlastnictví opěrné zdi (této souvislosti lze rovněž odkázat na rozhodnutí odvolacího správního orgánu, který výslovně uvedl, že „stavební úřad ani odvolací správní orgán nejsou kompetentní o vlastnictví rozhodovat,“ a dále také vyložil, že „v příslušném správním řízení není rozhodováno o vlastnictví opěrné zdi ani o výši úhrad případných vlastníků této zdi“). Stavební úřad si byl oprávněn o této otázce učinit úsudek, který je relevantní pouze pro účely konkrétního řízení vedeného před správními orgány a nepředstavuje definitivní rozhodnutí o vlastnickém právu (ani důsledků z toho plynoucích, tedy např. která osoba je povinna k náhradě nákladů na provedení nutných zabezpečovacích prací stavby). V takovém případě ovšem nemůže být tento úsudek správního orgánu závazný pro rozhodnutí soudu v civilním řízení o vlastnickém právu ke stavbě jakožto prejudiciální otázce a důsledků z toho plynoucích (§135 odst. 1, 2 o. s. ř.). Jestliže stavební úřad zajistil provedení nutných zabezpečovacích prací prostřednictvím stavebního podnikatele a obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem, vymáhá po vlastníkovi stavby náklady takto vynaložené, je nutné v příslušném občanskoprávním sporu o náhradu těchto nákladů jako prejudiciální otázku posoudit, kdo je vlastníkem stavby, a na základě toho rozhodnout, která osoba je k náhradě těchto nákladů povinna.
V projednávané věci odvolací soud vyšel při hodnocení odpovědnosti žalovaných k úhradě vynaložených nákladů na zabezpečovací práce pouze z toho, že jsou podle příslušného správního rozhodnutí vlastníky opěrné zdi, a proto provedenými zabezpečovacími pracemi byla zajištěna pouze zeď v jejich vlastnictví [v této souvislosti je důležité navíc poznamenat, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že opěrná zeď zásadně není věcí v právním smyslu (tedy ani stavbou ve smyslu soukromoprávním), ale součástí pozemku, který podpírá, protože hlavním smyslem a důvodem existence zdi je opora a ochrana podpíraného pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011)].
Žalovaní přitom v průběhu řízení namítali, že jsou „vlastníky“ pouze části opěrné zdi (a z provedených důkazů se podává, že nutnými zabezpečovacími pracemi byly zajištěny rovněž další části zdi na pozemcích ve vlastnictví třetích osob, jež byly také v havarijním stavu), a proto po nich nelze požadovat úhradu veškerých nákladů vynaložených na nutné zabezpečovací práce celé opěrné zdi.
Odvolací soud přesto uzavřel, že provedenými nutnými zabezpečovacími pracemi byla zajištěna pouze zeď ve vlastnictví žalovaných, a to i když zajištění přesahovalo na další části zdi podpírající pozemky ve vlastnictví třetích osob. Jestliže svůj závěr o „vlastnictví zdi“ opřel pouze o úsudek správního orgánu (který považoval za závazný), bez toho, aby sám posoudil okolnosti rozhodné pro posouzení vlastnické odpovědnosti za vynaložené náklady, je jeho rozhodnutí v rozporu se závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu. To především s ohledem na nevypořádanou námitku žalovaných, že zabezpečovacími pracemi byla zajištěna opěrná zeď i v částech podpírajících pozemky ve vlastnictví třetích osob, nikoliv pouze pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalovaných.
Z tohoto důvodu jsou i předčasné právní závěry odvolacího soudu, že žalovaní jakožto vlastníci nemovitosti, která byla nutnými zabezpečovacími pracemi zajištěna, jsou povinni zaplatit obci, jejíž stavební úřad provedení zabezpečovacích prací nařídil, veškeré náklady vynaložené na toto zabezpečení. Byly-li totiž těmito pracemi zajištěny i stavby ve vlastnictví třetích osob (v tomto případě části zdi podpírající sousední pozemky k pozemku parc. č. XY, jež byly rovněž v havarijním stavu), je oprávněn žalobce domáhat se po žalovaných jakožto vlastnících pozemku parc. č. XY pouze té části nákladů vynaložených na provedení nutných zabezpečovacích prací, kterými byla zajištěna stavba ve vlastnictví žalovaných.
Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem v rozsahu napadeném dovoláním je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a v závěrech o bezvýhradné odpovědnosti žalovaných k uhrazení nákladů vynaložených na zabezpečovací práce je i předčasné, a tedy neúplné. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v tomto rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., a proto je dovolání důvodné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v části výroku I, ve které byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci 235 047,61 Kč s 8,05 % úroku z prodlení ročně ze 470 095,61 Kč od 7. 11. 2014 do 18. 5. 2015 a z 235 047,61 Kč od 19. 5. 2015 do zaplacení do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, a ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení zrušil, jelikož podmínky pro postup podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou v poměrech projednávané věci dány.
V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu