ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1862.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1862/2022-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce P. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem se sídlem v Brně, Lazaretní 4298/11a, proti žalované S. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Šabršulou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, o určení spoluvlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 281/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 2. 2022, č. j. 60 Co 7/2022-279, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 23 571 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Šabršuly.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 6 C 281/2020-237, zamítl žalobu na určení, že účastníci jsou spoluvlastníky nemovité věci – stavby č. p. XY, stojící na pozemku par. č. XY v obci a k. ú. XY, zapsané na LV XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to každý v rozsahu id. 1/2 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2022, č. j. 60 Co 7/2022-279, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel“) dovolání, které opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod v §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu, resp. aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Ve věci jde o toto: Žalovaná je výlučnou vlastnicí pozemku par. č. XY v obci a katastrálním území XY. Na tomto pozemku postavila společně s žalobcem a se svými rodinnými příslušníky dům. Stavba domu byla financována nejprve z peněz obou účastníků, na dokončení domu si vzala úvěr sama žalovaná. Předmětný dům, nyní evidovaný pod č. p. XY, je v katastru nemovitostí zapsán na základě dohody účastníků pouze jako vlastnictví žalované. Důvodem takového postupu byla podle zjištění soudů snaha „odklonit“ majetek žalobce před exekucí a do budoucna před dědickými nároky jeho dětí z předchozího vztahu.
Dovolatel učinil předmětem podání několik otázek, které se týkají posouzení nabytí vlastnického (resp. spoluvlastnického) práva k předmětnému domu. Dovolatel předkládá k posouzení nejen dohodu tvrzenou žalovanou, ale i dohodu jím tvrzenou, kterou však soudy nepovažovaly za prokázanou. Součástí dovolacích námitek je i otázka, zda došlo k nabytí vlastnictví k zhotovované věci k okamžiku jejího vzniku, zda vydání stavebního povolení jednomu z účastníků vylučuje vlastnické právo druhého účastníka a zda lze na právní stav zapsaný ve veřejném rejstříku pohlížet jako na základní předpoklad k existenci reálného poměru mezi účastníky.
Dále má dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014, rozsudku ze dne 5. 11. 2020 (pozn. dovolacího soudu – datum rozsudku je uvedeno chybně, dovolatel má zřejmě na mysli rok 2002), sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, a usnesení ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015.
Předložené otázky však nemohou založit přípustnost dovolání; tvrzený rozpor s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu není dán.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Dovolatel klade otázku, „zda lze v daném případě rozhodnout jednostranně ve prospěch jednoho z účastníků o vzniku ‚konkludentní dohody‘, kdy tato není doložena jakkoli jinak, naproti tomu žalobcem tvrzenou konkludentní dohodu bez dalšího odmítnout, jako nepravděpodobnou“. Soudy však vyšly z toho, že existence dohody o tom, že dům bude jen ve vlastnictví žalované, byla prokázána; jde tedy o skutkové zjištění, které nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Dovolací soud tak vychází z toho, že podle dohody účastníků měla být vlastnicí domu jen žalovaná.
V dané věci bylo podstatné zjištění, zda mezi účastníky byla v průběhu výstavby uzavřena dohoda o vlastnictví k předmětnému domu. Pozemek byl ve vlastnictví žalované, oba účastníci se na stavbě podíleli vlastní prací (za účasti širší rodiny) a část financí hradil žalobce, nicméně z dokazování vyplynulo, že účastníci řízení se ke dni vzniku stavby jako předmětu vlastnického práva dohodli na tom, že dům bude ve výlučném vlastnictví žalované. Soudy pak dospěly k závěru, že jde o dohodu o vlastnickém právu, které bude náležet výhradně žalované; žalobce se sice na zhotovení stavby podílel, nicméně nikoli s úmyslem mít ji pro sebe (být jejím spoluvlastníkem). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že „ke dni vzniku stavby byla mezi účastníky dohoda, že nemovitost získá do výhradního vlastnictví žalovaná“.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014, uvedl, že „pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu , přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky. Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Pro nabytí vlastnictví ke stavbě není rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna“.
V této věci však soudy obou stupňů vyšly z toho, že dohoda o vlastnictví stavby uzavřena byla; přitom neuvedly, že by mělo jít o dohodu konkludentní, jak se domnívá žalobce (byť taková dohoda je v této souvislosti stejně relevantní jako dohoda ústní či písemná). Nelze zaměňovat dohodu konkludentní s dohodou uzavřenou ústně.
„Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami . Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011).
Byla-li prokázána existence dohody o výlučném vlastnickém právu žalované, pak tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu není dán; řešení dalších otázek nastíněných v dovolání není způsobilé tento závěr zvrátit. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu