ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1871.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1871/2022-1194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně I. F., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Pod Marjánkou 1680/31, proti žalované M. L. , narozené XY, bytem v XY, o zaplacení 845 091,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 271/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 103 Co 9/2021, 103 Co 10/2021, 103 Co 24/2021-1174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, č. j. 15 C 271/2008-1045, zastavil řízení do částky 1 878,85 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 525 797,48 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 317 415,22 Kč s příslušenstvím (výrok III), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok IV) a o základu nákladů řízení státu (výroky V a VI).
Usnesením ze dne 14. 9. 2020, č. j. 15 C 271/2008-1056, opravil soud prvního stupně částku ve výroku III rozsudku na 315 536,38 Kč.
Usnesením ze dne 10. 12. 2020, č. j. 15 C 271/2008-1086, stanovil soud prvního stupně výši nákladů řízení státu a opravil označení soudu v rozsudku.
Usnesením ze dne 25. 6. 2021, č. j. 15 C 271/2008-1104, opravil soud prvního stupně výroky II a IV rozsudku a výrok I usnesení ze dne 10. 12. 2000.
Rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 15 C 271/2008-1116, doplnil soud prvního stupně rozsudek o výrok VII, jímž zamítl žalobu o zaplacení dalších úroků z prodlení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 103 Co 9/2021, 103 Co 10/2021, 103 Co 24/2021-1174, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem a ve znění usnesení v napadených výrocích II, IV, V a VI rozsudku a ve výroku II doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalobu zamítl i do částky 525 797,48 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a státu (výroky II a III).
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované podílu na výnosech z hospodaření se společnou věcí – pozemkem parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, v katastrálním území XY, obci XY (dále jen „předmětná nemovitost“ nebo “společná nemovitost“), za období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011. Žalovaná vykonává správu předmětné nemovitosti, inkasuje příjmy z ní představované nájemným z bytů a nebytových prostor v nemovitosti se nacházejících a v rozhodném období žalobkyni žádný takto dosahovaný výnos nevyplatila.
Soud prvního stupně přisoudil žalobkyni náhradu za jí neužívaných 10,2 % společné nemovitosti v letech 2007 až 2011, ač její spoluvlastnický podíl činí 25 %, neboť 14,8 % nemovitosti užívá (jako byt).
Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí žalované jako většinové spoluvlastnice, že výnosy z předmětné nemovitosti nebudou rozdělovány (fakticky vypláceny) mezi spoluvlastníky, ale že budou akumulovány na „účtu nemovitosti“ u banky, kde budou zhodnoceny, za účelem vytváření dostatečných finančních zdrojů pro zamýšlenou údržbu, opravy a investice do předmětu spoluvlastnictví, je rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“), které po dobu trvání spoluvlastnického vztahu ostatní spoluvlastníky (žalobkyni) vázalo. Rozhodnutí nebylo neplatné podle §39 obč. zák., neboť nebylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně je rozhodována dovolacím soudem rozdílně.
Žalobkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že rozhodování o rozdělování výnosů ze společné věci je rozhodováním o hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 obč. zák., které náleží většinovému spoluvlastníkovi. Základním právem spoluvlastníka je právo požívat plody a užitky z předmětu spoluvlastnictví, které nelze ztotožňovat s hospodařením se společnou věcí. Realizace tohoto práva není založena na principu majorizace, pro nakládání s věcí je třeba souhlasu všech spoluvlastníků. S tím je ve shodě i komentářová literatura. Soudní praxe výslovně potvrdila, že v případě bytu či domu odpovídá užitku, který věc přináší, nájemné, nikoliv však užívání věci samotné, které spadá pod správu společné věci, přičemž právo na plody a užitky tak nelze ztotožňovat s otázkami správy společné věci a realizace tohoto práva není založena na principu majorizace ovládajícího správu společné věci. Tuto povahu již vystihla starší judikatura závěrem, že spoluvlastníku náleží pouze podíl na čistém výtěžku, jak se z přijatých příjmů a vydání ukáže, a jen s takovým podílem může volně nakládat. Z žádného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že rozdělení plodů a užitků je věcí správy. Je-li chápáno jako forma vypořádání spoluvlastnictví, nemůže podléhat pravidlům správy společné věci. V dovolacím řízení nebyla dosud řešena v rámci hospodaření se společnou věcí otázka rozdělování zisku. Žalobkyně nemůže užívat předmětnou nemovitost ve výši svého spoluvlastnického podílu, nemá podle odvolacího soudu ani právo na rozdělení výnosů z hospodaření se společnou věcí a musí strpět veškerá rozhodnutí a jednání žalované, i to i ta, která jsou v rozporu s dobrými mravy. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 49/2004 se nevztahuje na projednávanou věc, neboť neřeší rozdělení zisku a ponechávání zisku na účtu z důvodu neurčitých investic. Navíc v uvedeném rozsudku je na účet poukazováno jen nájemné, nikoli všechny výnosy, a jde o společný účet s dispozičním právem všech spoluvlastníků. V projednávané věci si účet zřídila žalovaná, sama s ním disponuje a užívá jej i pro osobní účely (např. z něj hradí náklady tohoto řízení). Majorizaci je možno respektovat jen v případech, v nichž není výsledek v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a neporušuje základní práva menšinových spoluvlastníků (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1735/07). Odvolací soud nevzal do úvahy ani druh a výši investic a nerespektoval oprávněné zájmy menšinového spoluvlastníka. Jednání žalované tak může být v rozporu s dobrými mravy, je to jednání šikanózní a zřejmě jde o zneužití práva.
Žalobkyně rovněž nesouhlasí s názorem, že odvolací soud nebyl vázán závěry pravomocného mezitímního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 2. 2008, sp. zn. 6 C 64/2005, neboť její skutkově totožný nárok za další časové období měl být řešen u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 6 C 64/2005, ale byl vyloučen k samostatnému řízení. Odvolací soud neměl dospět k názoru, že žalovaná může konkludentně a bez informování žalobkyně rozhodovat o hospodaření se společnou věcí a svévolně měnit svá rozhodnutí o výplatě podílu na výnosu z předmětné nemovitosti.
Odvolací soud porušil podle žalobkyně i princip kontradiktornosti řízení, z něhož vyplývá, že by účastníci neměli být překvapeni nepředvídatelným výsledkem řízení. Soudy nesmí své rozhodnutí založit na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení. Nepředvídatelnost řízení je způsobilá porušit ústavně chráněná procesní práva žalobkyně, neboť jí byla odepřena možnost skutkově a právně argumentovat, případně se vyjádřit k prováděným důkazům, protože nevěděla, k čemu se má vyjadřovat.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K použití výtěžku ze společné věci:
Žalobkyně pokládá Nejvyššímu soudu otázku, zda rozhodování o rozdělení zisku získaného při hospodaření se společnou věcí se považuje za správu společné věci, přičemž za rozdělení zisku považuje rozhodnutí žalované o ukládání výnosů ze společné nemovitosti na jí založený účet (účty) za účelem budoucích investic do předmětné nemovitosti.
Při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dovolání proto není přípustné.
Nejvyšší soud tuto otázku posoudil za použití §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť žalobkyně se domáhá výplaty podílu na výnosech ze společné nemovitosti za roky 2007 až 2011.
Podle §123 obč. zák. vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Podle §136 odst. l obč. zák. věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků.
Podle §137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Podle §139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
V rozsudku ze dne 26. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 49/2004, uveřejněném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz , Nejvyšší soud uvedl, že „náleží-li věc více subjektům, mají jako spoluvlastníci právo podílet se podle výše svých podílů jak na příjmech ze společné věci, tak povinnost podílet se ve stejném rozsahu na výdajích spojených s opravami a údržbou společné věci. Je-li takovou společnou věcí obytný dům, v němž se nacházejí pronajaté byty, mají spoluvlastníci podle výše svých podílů právo na výnos z nájmu a v témže poměru se podílí na nákladech, které byly při pronajímání bytů (včetně nákladů na opravy a údržbu domu) vynaloženy. Výběr nájmů a úhrada nákladů s pronájmem bytů ve společném domě je také správou společného domu. Účelem této obvyklé správy je zajištění hospodářského využití domu a lze ji proto podřadit pod pojem hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák.“ A dále, že „může soud také (jako o neshodě spoluvlastníků při výkonu správy) rozhodnout, že účastníci jsou povinni ukládat výnosy ze společné věci na bankovní účet, k němuž mají účastníci společné dispoziční právo, neboť i neshoda o tom je případem neshody podle §139 odst. 2 obč. zák.“
Pojem hospodaření se společnou věcí mj. zahrnuje i způsob užívání této věci, tj. zda a za jakých podmínek bude věc pronajata (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2608/2000 , uveřejněný pod číslem 34/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , část civilní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2033/2005 ).
V rozsudku ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1300/2001, Nejvyšší soud přijal názor, že „za hospodaření se společnou věcí lze považovat mimo jiné údržbu věci, její opravu, ale také její úpravu, resp. její změnu včetně odstranění či likvidace.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 509/2003, učinil závěr, že pokud nedošlo k dohodě spoluvlastníků, zůstávají i plody společné věci ve spoluvlastnictví vlastníků věci mateřské. Z toho plyne, že pokud si jeden ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními oddělené plody přisvojí, případně je spotřebuje, jedná se o majetkový prospěch získaný na jejich úkor plněním bez právního důvodu ( §451 odst. 2 obč. zák.) a takovéto bezdůvodné obohacení je povinen jim podle §451 odst.1 obč. zák. vydat.
Ze shora citované právní úpravy i z judikatury dovolacího soudu pro projednávanou věc vyplývá, že výnos (nájem za bytové a nebytové prostory) ze společné nemovitosti je oddělitelným užitkem společné věci a do dohody spoluvlastníků o jeho rozdělení zůstává v jejich spoluvlastnictví. I po poukázání na účet žalované za účelem jeho využití na údržbu a rekonstrukci společné nemovitosti tedy nadále zůstává ve spoluvlastnictví účastnic podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Rozhodnutí žalované o uložení výnosu z předmětné nemovitosti na její účet a ponechání jej na tomto účtu za účelem zhodnocení a následně využití na investice do společné nemovitosti představuje hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 obč. zák., k němuž je oprávněn většinový spoluvlastník; nevyžaduje tedy souhlas všech spoluvlastníků. Jednomyslný souhlas spoluvlastníků by vyžadovalo rozdělení výnosu mezi účastnice, neboť by šlo v podstatě o dohodu o vypořádání spoluvlastnictví. Ta však v projednávané věci uzavřena nebyla a výnos ze společné nemovitosti tak nadále zůstává ve spoluvlastnictví účastnic.
Jestliže žalovaná užitky ze společné věci ponechala na základě svého rozhodnutí jako většinového spoluvlastníka na účtu (účtech) určeném pro hospodaření se společnou nemovitostí, nespotřebovala je pro sebe, ani si je jinak nepřisvojila, nemohla se obohatit na úkor žalobkyně.
Namítala-li žalobkyně, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004, na který odkázal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, se projednávané věci netýká, neboť neřeší rozdělení zisku, je třeba uvést, že ani v projednávané věci nešlo o rozhodnutí o rozdělení zisku mezi účastnice, ale o rozhodnutí o tom, kam a za jakým účelem budou výnosy z předmětné nemovitosti (nájemné z bytů a nebytových prostor ve společné nemovitosti), které zůstávají ve spoluvlastnictví účastnic, ukládány a jak budou využity. Tuto otázku řešil i shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, a pro posouzení otázky, zda je rozhodnutí o uložení výnosů ze společné věci na účet rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí, je nevýznamné, zda mají k účtu dispoziční právo všichni spoluvlastníci nebo jen někteří z nich. Rozhodující je, že jde o účet určený žalovanou spravující společnou nemovitost k ukládání výnosů z předmětné nemovitosti a k jejich následnému používání na údržbu a rekonstrukci společné nemovitosti. Poukazuje-li žalobkyně na to, že žalovaná používá účet i k osobním účelům, pak toto její tvrzení odporuje skutkovým zjištěním, z nichž vycházel odvolací soud (výnosy ze společné nemovitosti jsou používány na platby spojené s hospodařením s nemovitostí). Nejvyšší soud je přitom skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K právní otázce posuzované dovolacím soudem rozdílně:
Žalobkyně v rozporu s právní úpravou neformuluje otázku, která je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, a neoznačuje ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se při řešení téže právní otázky od sebe odchylují.
Dovolací soud se proto nemohl v této části dovoláním žalobkyně po věcné stránce zabývat, neboť trpí vadami, pro které je byl nucen bez dalšího odmítnout.
K nákladům řízení:
Proti výroku o nákladech řízení není dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
K ostatním námitkám:
Ve vztahu k ostatním námitkám (porušení principu kontradiktornosti řízení, překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, vázanost mezitímním rozsudkem, konkludentní rozhodování žalované a neoznámení jejího rozhodnutí žalobkyni) dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), jíž dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných; proto se jimi nezabýval (srovnej důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Nadto nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za překvapivé a jeho postup za porušující zásadu kontradiktornosti.
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami.
Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jakož i ze skutkových zjištění, která učinil z důkazů jím provedených. Při jednání dne 8. 11. 2021, poté co poskytl oběma účastnicím poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., předestřel přítomným účastnicím a jejich zástupcům svůj předběžný názor na projednávanou věc. Zejména, že s ohledem na předmět sporu (podíl na reálně dosažených výnosech společného domu) nebude řešit otázku nadužívání nemovitosti, potencionality či obvyklosti zisků. Protože nárok na výplatu z příjmů podle spoluvlastnického podílu by byl dán, bude se zabývat účelností nákladů na výnosy a odpisy a existencí dohody či rozhodnutí majoritního spoluvlastníka, o němž by byla žalobkyně vyrozuměna, že žalovaná jako správce bude sdružovat příjmy ze společného domu na vyhrazeném účtu a ty nebudou vypláceny spoluvlastníkům. Žalobkyně se v podání ze dne 9. 1. 2022 vyjádřila k tvrzením a důkazům navrženým žalovanou po prvním odvolacím jednání a při odvolacím jednání dne 8. 11. 2021 a 20. 1. 2022 se vyjádřila k důkazům při těchto jednáních provedeným. V podání ze dne 9. 1. 2022 rovněž uvedla, že žalobkyně nedoplnila tvrzení a neoznačila důkazy k prokázání tvrzení o vyrozumění žalobkyně, že výnosy budou ponechány na účtu a nebudou mezi spoluvlastníky rozdělovány, a že pro toto její rozhodnutí existoval legitimní důvod. Při jednání dne 20. 1. 2022 odvolací soud přítomným zástupcům účastníků a žalované sdělil, že se primárně zabývá otázkou, zda existuje rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněné v letech 2007 až 2011, s nímž byl menšinový spoluvlastník seznámen, že příjmy společného domu budou ponechány na účtu určeném k investicím a opravám a nebudou rozdělovány mezi spoluvlastníky, zda takové rozhodnutí je rozhodnutím o správě domu podle §139 obč. zák., a zda s ohledem na širší okolnosti případu by takové rozhodnutí nebylo v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák. Současně uvedl, že zjištěný skutkový stav umožňuje tyto otázky zodpovědět. Po tomto sdělení odvolacího soudu zástupce žalované navrhl doplnění dokazování, zástupce žalobkyně se k tomuto návrhu vyjádřil a byly předneseny závěrečné návrhy.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně nemohla být překvapena rozhodnutím odvolacího soudu, jestliže byla seznámena s jeho odlišným právním názorem a měla možnost se k tomuto názoru vyjádřit. Odvolací soud účastníky seznámil již při prvním odvolacím jednání, že nebude věc posuzovat shodně jako soud prvního stupně a že bude řešit existenci dohody či rozhodnutí většinového spoluvlastníka o ukládání výnosů ze společného domu na účet. Při druhém odvolacím jednání pak doplnil, že případné rozhodnutí majoritního vlastníka bude posuzovat z pohledu, zda jde o hospodaření se společnou věcí podle §139 obč. zák., a zda takové rozhodnutí neodporuje dobrým mravům. Stejně tak měla žalobkyně možnost vyjádřit se i k odvolacím soudem provedeným důkazům, kterou při odvolacích jednáních dne 8. 11. 2021 i dne 20. 1. 2022 prostřednictvím svého zástupce využila.
V projednávané věci nebylo možno vycházet z pravomocného mezitímního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 2. 2008, sp. zn. 6 C 64/2005, neboť ten se týkal výnosů z předmětné nemovitosti za období let 1996 až 2006, zatímco v projednávané věci jde o výnosy za roky 2007 až 2011. Projednávaná věc nebyla vyloučena k samostatnému projednání z věci Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 6 C 64/2005. Žaloba byla podána žalobkyní dne 8. 2. 2008 u Obvodního soudu pro Prahu 6 a vedena zde pod sp. zn. 6 C 60/2008, následně byla vyslovena místní nepříslušnost a věc postoupena Okresnímu soudu Praha-západ.
Pokud jde o žalobkyní tvrzené konkludentní rozhodování žalované a neseznámení žalobkyně s rozhodnutím žalované, pak žalobkyně vychází z jiného skutkového stavu než odvolací soud (žalobkyně byla s rozhodnutím žalované seznámena). Zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Namítala-li žalobkyně nerespektování oprávněných zájmů menšinového spoluvlastníka, poukazujíc na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1735/07, pak, byť lze dovodit, že takto implicitně vymezila přípustnost dovolání, v dovolání v této souvislosti nevymezila žádnou právní otázku, a její dovolání trpí v této části vadami, které brání jeho věcnému projednání.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel i z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, dostupného na www.nalus.usoud.cz , v němž Ústavní soud uvedl, že „o hospodaření se společnou věcí zásadně rozhodují spoluvlastníci, jejichž podíly představují většinu. Majorizaci je však možno respektovat pouze v případech, v nichž není výsledek v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a neporušuje základní práva menšinových spoluvlastníků. Nelze připustit, aby hospodaření probíhalo způsobem, který vůbec nerespektuje oprávněné zájmy menšinového spoluvlastníka a tím popírá samu podstatu a smysl jeho základního práva. Výkon žádného práva, právo většinového spoluvlastníka na nakládání se společnou věci nevyjímaje, nesmí být pláštíkem zakrývajícím nemravnost.“
Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí většinového spoluvlastníka není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a není neplatné podle §39 obč. zák., a poukázal v této souvislosti na trvající spoluvlastnický vztah k předmětné nemovitosti, na zůstatky na účtech žalované z výnosů ze společné nemovitosti (které činily ke konci rozhodného období 3 328 890,54 Kč, 1 820 032,06 Kč a 800 000 Kč), na špatný stavebně technický stav nemovitosti, potřebu oprav, náklady, které takové opravy vyžadují (nabídky rekonstrukce bytu za částku převyšující 1 100 000 Kč a opravy stoupaček za částku převyšující 210 000 Kč), na skutečnost, že veškeré výnosy byly žalovanou ponechávány na účtech, a na to, že se v rozhodném období žalobkyně jiným způsobem na nákladech spojených se správou a údržbou společné věci nepodílela. Odvolací soud proto shledal legitimní důvod žalované jako většinového spoluvlastníka pro rozhodnutí, že výnosy ze společné nemovitosti budou v rozhodném období akumulovány na bankovním účtu a používány na reinvestice do ní za účelem údržby, oprav a zhodnocení. Úvaha odvolacího soudu o legitimním důvodu pro rozhodnutí žalované není zjevně nepřiměřená. Navíc za situace, kdy žalobkyně užívá ve společné nemovitosti byt (žalovaná žádné prostory v nemovitosti neužívá), a z výnosů jsou hrazeny pouze náklady na hospodaření se společnou věcí, jimiž se nemovitost ve spoluvlastnictví účastnic udržuje, případně zhodnocuje. Nelze tedy uzavřít, že by žalobkyně ze společné nemovitosti neměla žádný užitek. Odvolací soud rovněž upozornil na to, že v případě zániku spoluvlastnického vztahu účastnic (v současné době probíhá řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví) by rozhodnutí žalované o hospodaření se společnou věcí ztratilo vůči žalobkyni své další opodstatnění (účinky). Jinými slovy by žalobkyni vznikl nárok na výplatu jejího podílu ze zisku, který by existoval v době zániku spoluvlastnictví.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu