ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2017.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2017/2022-509
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně Bulharské republiky – Velvyslanectví Bulharské republiky , se sídlem v Praze 1, Krakovská 580/6, zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem se sídlem v Praze 2, U Kanálky 1359/4, proti žalovaným: 1) Asociace bulharských spolků v ČR z. s. , se sídlem v Praze 2, Americká 744/28, IČO: 00442780, zastoupený JUDr. Bc. Robertem Naxerou, advokátem se sídlem v Přešticích, Rebcova 555, a 3) o. s. Bulharská pravoslavná obec v České republice , se sídlem v Praze 2, Americká 744/28, IČO: 26531593, zastoupená Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, o vyklizení nemovitosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 C 1/2018, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2022, č. j. 3 Co 126/2020-416, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalovaného 1) na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2022, č. j. 3 Co 126/2020-416, se zamítá.
III. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Lubora Bystřického, advokáta se sídlem v Praze 2, U Kanálky 1359/4.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 94 C 1/2018-340, uložil žalovaným 1) a 3) povinnost vyklidit pozemek parc. č. 758 a stavbu č. p. 744, tvořící součást daného pozemku, zapsané v k. ú. Vinohrady, obci Praha, na LV č. 502 vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha (dále jen „předmětné nemovitosti“) a vyklizené předat žalobkyni (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalovaných 1) a 3) Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2022, č. j. 3 Co 126/2020-416, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, které považuje za přípustné, neboť závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Soudy nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu v otázce nabytí vlastnického práva k nemovitosti na cizím pozemku. Připustil, že nemohl nabýt vlastnické právo k celé nemovitosti, neboť nikdy nebyl přesvědčený, že mu patří. V řízení však tvrdil, že nabyl vlastnické právo k jejím částem – přístavbě a poslednímu patru, a to originárně, neboť tyto části sám postavil. Se stavebními úpravami žalobkyně dodatečně souhlasila. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001. Dále má za to, že Nejvyšší soud nikdy nerozhodoval otázku, zda může právnická osoba získat vydržením právo užívat nemovitosti. K celé budově nabyl žalovaný 1) pouze užívací právo, tedy právo odpovídající věcnému břemeni, neboť byl v dobré víře. Jinak by těžko provedl rozsáhlé investice do rekonstrukce a přístavby. K otázce vydržení práva užívání odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn. 22 Cdo 372/2017, 22 Cdo 3624/2015 a 22 Cdo 1843/2000. Soudy se námitkou, že žalovanému 1) svědčí užívací právo k celé budově kromě čtvrtého podlaží a přístavby v prvním podlaží, k nimž mu svědčí vlastnické právo, vůbec nezabývaly. Dále rozvedl argumentaci o tom, že byl postup žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. Navrhl rovněž odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že podání žalovaného 1) svou povahou neodpovídá dovolání, neboť je plné nových skutečností a důkazních návrhů. Podotkla, že ačkoliv žalovaný 1) tvrdí, že zrekonstruoval půdu a přistavěl část budovy, ještě v odvolání tvrdil, že stavební práce provedli bezplatně bulharští občané. Obecně navíc platí, že nikdo kromě žalobkyně – jako vlastnice celé budovy – nemůže nabýt vlastnické právo k jejím částem. Důkazy navržené v dovolacím řízení svědčí jen o tom, že je vlastníkem nemovitostí žalobkyně. S otázkou možného vydržení i rozporu s dobrými mravy se soudy vypořádaly pečlivě. K návrhu na odklad vykonatelnosti uvedla, že žalovaný 1) netvrdí nic, co by jeho vyhovění mohlo odůvodnit. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto a aby žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný 3) se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný 1) pokládá otázku nabytí vlastnického práva ke stavbě na cizím pozemku výstavbou.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Žalovaný 1) na závěrečném jednání před odvolacím soudem konaném 17. 1. 2022 předestřel svoji námitku, že „to byl žalovaný 1), kdo přistavěl patro a přístavbu ve dvoře, tedy nebylo nutno, aby tyto části nemovitosti byly vydrženy, ale jednalo se o originární nabytí po jejich postavení. Tyto nové části jsou podle žalovaného 1) ve vlastnictví žalovaného 1).“
Nejvyšší soud vychází ze závěru, že část věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90 (uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jestliže tedy žalovaný 1) tvrdil, že jsou provedené přístavby částmi nemovitosti žalobkyně, nemůže být jeho námitka o nabytí vlastnického práva k nim úspěšná. Judikatura je dále postavena na tom, že se přístavba obvykle stává součástí (původní) stavby a nemění tak nic na již vytvořených vlastnických vztazích k věci [srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93 (uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 29, ročník 1994), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3938/2013 (dostupný na www.nsoud.cz )]. V řízení přitom nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by se přístavby, byly-li skutečně provedeny žalovaným 1), nestaly součástí stavby žalobkyně (např. proto, že by byly od stavby žalobkyně reálně odděleny). Námitka by proto nemohla být za daného stavu řízení důvodnou.
Dále žalovaný 1) vymezil otázku vydržení „užívacího práva“ k nemovitosti žalobkyně.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť daná otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od jejího řešení neodchýlil.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [srovnej např. rozsudek ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 11/1997, str. 587 a násl.)] nemůže posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, přitom ještě neznamená, že je držitelem věcného práva [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Kupříkladu ve vztahu k věcnému břemeni chůze Nejvyšší soud uvedl, že ústní souhlas s přecházením přes cizí pozemek nemůže být právním důvodem oprávněné držby práva odpovídajícího věcnému břemeni [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2241/2005 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Promítneme-li citovanou rozhodovací praxi do poměrů souzené věci, žalovaný 1) by pro závěr o vydržení věcného břemene užívání předmětné nemovitosti musel být v dobré víře ve vztahu k okolnostem, za nichž takové břemeno mohlo vzniknout. V roce 1972, kdy byla právnímu předchůdci žalovaného 1) na základě příkazu č. 43 Velvyslanectví Bulharské republiky předmětná stavba poskytnuta k užívání, však zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, připouštěl v §495 vznik věcného břemene pouze ze zákona. Žalovaný 1) proto nemohl být v dobré víře, že by jeho právnímu předchůdci vydaným příkazem takové věcné břemeno vůbec mohlo vzniknout. V dovolání ostatně zcela chybí poukaz, na základě jakého titulu se žalovaný 1) mohl domnívat, že je držitelem práva odpovídacího věcnému břemeni. Pouhé dlouhodobé užívání předmětné nemovitosti žalovaným 1) a jeho právním předchůdcem, byť opřené o souhlas žalobkyně – bez právního důvodu, který by mohl vést ke vzniku věcného břemene užívání, pak samo o sobě nemohlo vést k vydržení práva odpovídajícího takovému věcnému břemeni. Z těchto důvodů žalovaný 1) nemohl právo odpovídající věcnému břemenu užívání vydržet.
Námitka rozporu s dobrými mravy je pak nepřípustná proto, že ve vztahu k ní žalovaný 1) nevymezil přípustnost dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného 1) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný 1) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 7. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu