ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2033.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2033/2021-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalované A. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 131/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2020, č. j. 14 Co 228/2019-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2019, č. j. 23 C 131/2017-117, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 4 171 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 171 Kč od 1. 4. 2017 do zaplacení (výrok I). Dále určil, že žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 287 m 2 , zahrady, nacházejícího se v katastrálním území XY, v obci XY, zapsaném u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 14 Co 228/2019-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4 160 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 4. 2017 do zaplacení ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak výrok I potvrdil, a dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že žalobu žalované ze dne 22. 10. 2018, kterou se domáhala určení jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku, zamítl (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost shledává ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, 22 Cdo 1395/2000 ad.) v otázce posuzování dobré víry při nabytí vlastnického práva. Žalovaná poukazuje na skutečnost, že předmětný pozemek byl k pozemkům, které do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy v roce 1960 nabyla, připlocen. Dále odlišně hodnotí důkazy provedené odvolacím soudem prostřednictvím protokolu č. 29 o místním šetření ze dne 17. 7. 1972. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou dobré víry jejích právních předchůdců a že zcela nedostatečně argumentoval nemožností tzv. mimořádného vydržení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se s rozhodnutím odvolacího soudu v celém rozsahu ztotožňuje a nespatřuje důvodnost dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě je pro výsledné rozhodnutí určující, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015 (všechna dostupná na www.nsoud.cz )].
V souzeném případě dovolatelka vymezila otázku přípustnosti dovolání, a totiž otázku posouzení dobré víry při nabytí vlastnického práva vydržením, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí je založeno na dvou na sobě nezávislých důvodech (nemožnost nabytí vlastnického práva k celému předmětnému pozemku z důvodu společné držby vlastnického práva ze strany žalované a jejího manžela, který od počátku v dobré víře nebyl, jakožto spoluvlastníků a ztráty dobré víry žalované), z nichž každý je sám o sobě pro výsledné rozhodnutí určující a dovolatelka v dovolání rozporuje toliko jediný z těchto důvodů (pozbytí své dobré víry). I pokud by dovolací soud uvažoval o variantě pro dovolatelku nejpříznivější ve směru, že by námitky vztahující se k okolnostem pozbytí její dobré víry měly být důvodné, dovolatelka by se svým dovoláním nemohla být úspěšná, neboť v dovolání nikterak nezpochybnila důvod další, který tak dovolací soud přezkoumat ani nemůže.
Ztrátu své dobré víry nadto žalovaná rozporuje pouze prostřednictvím námitek zpochybňujících hodnocení důkazů odvolacím soudem a vlastních skutkových tvrzení. Opomíjí přitom, že dovolací soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a není je oprávněn v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat [§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ; viz taktéž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky týkající se institutu tzv. mimořádného vydržení, neboť, jak odvolací soud uvedl, k mimořádnému vydržení předmětného pozemku podle §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mohlo dojít nejdříve 1. 1. 2019 [viz §3066 téhož zákona a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018 (dostupný na www.nsoud.cz) ], přičemž k tomuto datu už probíhalo řízení v dané věci, a tak již nebylo možné, aby žalovaná předmětný pozemek jeho mimořádným vydržením nabyla.
Tento právní závěr o významu §3066 zákona č. 89/2012 Sb. dovolatelka v dovolání žádným způsobem nenapadá a k otázce mimořádného vydržení zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání.
Ačkoli dovolatelka výslovně uvádí, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání vyplývá, že toto směřuje pouze proti výroku o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku. Dovolací soud proto v souladu s §41 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o dovolání vyšel z toho, že dovoláním je napaden pouze výrok II rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proti zbylým výrokům napadeného rozhodnutí by ostatně v souladu s §238 odst. 1 písm. h), odst. 2 o. s. ř. ani nebylo objektivně přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. 3. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu