ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2182.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2182/2022-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce J. F. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Pavlovická 366/7, proti žalované J. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 259/2017, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2021, č. j. 8 Co 46/2021-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2020, č. j. 25 C 259/2017-192, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k bytovým jednotkám č. 376/1, 376/2, 376/7 a 376/8, všechny se nacházející v budově č. p. XY, na pozemku par. č. XY, a to včetně podílů na společných částech domu č. p. XY, to vše v katastrálním území XY, obci XY, zapsané na LV XY (výrok I). Soud prvního stupně za výlučnou vlastnici uvedených nemovitých věcí stanovil žalovanou (výrok II), které uložil povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 760 440 Kč do čtyř let od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o vratce z účtu soudu prvního stupně pro oba účastníky (výroky IV a V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI).
Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 3. 2021, č. j. 8 Co 46/2021-206, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve lhůtě splatnosti stanovené výrokem III a ve výroku IV (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení podává žalovaná („dovolatelka“) dovolání, které opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce ve vyjádření k dovolání odkazuje na svá vyjádření k odvolání, neboť samotné dovolání žalované obsahuje totožné námitky, které již uplatnila v řádném opravném prostředku.
Ve věci jde o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k bytovým jednotkám; ty byly přikázány žalované, které bylo – se souhlasem žalobce – uloženo, aby mu vypořádací podíl vyplatila do čtyř let od právní moci rozsudku. S tím není spokojena a žádá, aby lhůta činila osm let.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je povinna jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání vymezuje dovolatelka takto: „Jak soud I. stupně, tak soud II. stupně odkazovaly při svém rozhodování na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu řešící délku lhůty splatnosti vypořádacího podílu, in concreto rozsudek sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 ze dne 27. 3. 2018 a rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 ze dne 15. 6. 2016, od jejíchž závěrů se však odchýlily, když uzavřely, že v konkrétním projednávaném případě bez náležitého zohlednění skutečnosti, zda žalovaná má dostatečné prostředky k takovému vypořádání ve stanovené lhůtě splatnosti“. Blíže však tvrzený rozpor nekonkretizuje a nevyplývá ani z obsahu dovolání; dovolací soud takový rozpor nevidí.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, se uvádí: „Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu). Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. Nelze totiž na druhého spoluvlastníka, jemuž má připadnout vypořádací podíl, přenášet riziko, že by musel náhradu vymáhat exekučně“.
V této souvislosti lze poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), použitelný i za nyní platné úpravy, v němž Ústavní soud zdůraznil, že je s obecnými soudy zajedno v tom smyslu, že je třeba zkoumat kredibilitu toho spoluvlastníka (těch spoluvlastníků), jemuž (jimž) má být věc přikázána a jenž má (již mají) poskytnout náhradu zbylému spoluvlastníkovi (zbylým spoluvlastníkům). Z ústavního požadavku vyplývajícího z čl. 11 odst. 4 Listiny tak dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že pokud soud přikročí ke zrušení vlastnického práva a vypořádání spoluvlastnických podílů (nyní §1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“), musí bezezbytku naplnit uvedené principy a v řízení musí být prokázáno, zda jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby za zrušení spoluvlastnického podílu mohla být i fakticky poskytnuta přiměřená náhrada. Naplnění tohoto kritéria nemůže být založeno pouhou úvahou soudu, ale musí mít jednoznačnou oporu v učiněných skutkových zjištěních. Pokud uvedená okolnost není jednoznačně prokázána, může postup dle §1147 o. z.. [obdobně §1147 o. z.] znamenat zásah do práva vlastnit majetek, neboť není garantováno, že vlastník bude svého vlastnického práva zbaven při poskytnutí přiměřené náhrady.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, se týká vypořádání společného jmění manželů a není zřejmé, v čem by měl rozpor s jeho závěry spočívat.
Na vysvětlení se uvádí: Konstantní judikatura vychází z toho, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze věc přikázat tomu, kdo neprokáže, že v době rozhodnutí soudu disponuje dostatečnými finančními prostředky k zaplacení vypořádacího podílu. Jen zcela výjimečně, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá, mu lze věc přikázat i přesto, že v době rozhodnutí tyto prostředky nemá. Za „přiměřenou dobu“ lze považovat týdny, maximálně měsíce, v žádném případě však roky od rozhodnutí soudu. V této věci bylo možné stanovit lhůtu k vyplacení podílu v trvání čtyř let jen proto, že s tím žalobce souhlasil; pokud by nesouhlasil, musel by soud přikázat bytové jednotky do vlastnictví žalobce, pokud by ji chtěl a současně prokázal schopnost vypořádací podíl zaplatit, anebo by soud musel nařídit její prodej ve veřejné dražbě (§1147 o. z.). Z judikatury ani ze zákona rozhodně nevyplývá možnost, že by ze spoluvlastnictví vyloučený spoluvlastník byl povinen čekat na vyplacení podílu několik let (k tomu v současnosti viz i důsledky vysoké inflace pro tohoto spoluvlastníka).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění. Proto se jen stručně uvádí: Žalobce sice podal k dovolání vyjádření, ale v něm jen odkázal na své vyjádření k odvolání žalované s tím, že dovolání nic nového nepřináší. V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.); to ovšem analogicky platí i pro vyjádření k dovolání. Proto náklad vynaložený na vyjádření k dovolání není nákladem vynaloženým na účelné bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu