ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2274.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2274/2021-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. Š., narozeného XY, b) M. Š. , narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalované D. B. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, o určení existence služebnosti, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 19 C 402/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2021, č. j. 83 Co 133/2020-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Pavla Grünera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 8. 2020, č. j. 19 C 402/2017-117, ve výroku I určil, že pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalované je zatížen služebností práva na vodu a služebností práva na svádění vody, a to ve prospěch pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, a pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 820-77/2017 vyhotoveném T. P. dne 30. 8. 2017. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II) i státu (výrok III).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2021, č. j. 83 Co 133/2020-170, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení existence shora označené služebnosti zamítl (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok II) i o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to otázce nabytí práva odpovídajícího věcnému břemene (služebnosti) na základě mimořádného vydržení ve smyslu §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Mají za to, že v posuzované věci jsou splněny podmínky pro mimořádné vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) ve smyslu §1095 o. z. Žalobci nejméně od roku 1983, tj. bezmála 40 let, kdy vybudovali studnu s přípojkou vody nacházející se na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalované, tuto studnu užívají k čerpání vody a zásobování nemovitostí v jejich vlastnictví (tedy pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, a pozemku parc. č. XY) vodou, a to po celou dobu za souhlasu všech vlastníků pozemku parc. č. XY. Na základě institutu mimořádného vydržení by tak soud měl poskytnout ochranu faktickému stavu, v rámci kterého nelze prokázat právní důvod, na němž se držba odpovídajícího práva ze strany žalobců zakládá.
Poukazují rovněž na to, že v projednávané věci je splněna podmínka stanovená v §3066 o. z. Doba 5 let od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uplynula 1. 1. 2019. Žalovaná sice vyjádřila v tomto období nesouhlas s existencí služebnosti, avšak i poté pokračovala držba žalobců (nikoli v nepoctivém úmyslu), to vše za souhlasu žalované, resp. jejího právního předchůdce. Jelikož byly splněny veškeré podmínky pro mimořádné vydržení ve smyslu §1095 o. z. ve spojení s §3066 o. z., nabyli žalobci shora specifikované právo odpovídající služebnosti na základě mimořádného vydržení. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, případně tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání předně namítá, že žalobci nevymezují řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelé neformulují žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. K tomu poznamenává, že u žalobců nemohla být dána absence nepoctivého úmyslu, muselo-li jim být z jednání právního předchůdce žalované zřejmé, že jen přivolil k vybudování vodního díla na pozemku parc. č. XY a umožnil žalobcům toto dílo užívat, aniž by však bylo mezi stranami ujednáno cokoliv dalšího. Žalobci tak užívali cizí pozemek pouze na základě institutu výprosy, a proto nemohli nabýt služebnost na základě mimořádného vydržení ve smyslu §1095 o. z. ve spojení s §3066 o. z. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) na základě institutu mimořádného vydržení ve smyslu §1095 o. z. ve spojení s §3066 o. z.
Jelikož podle tvrzení žalobkyně k nabytí práva odpovídajícího služebnosti mimořádným vydržením mělo dojít po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (srovnej §3028 odst. 1, 2 o. z.).
Podle §1260 odst. 1 věta první o. z. služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena.
Podle §1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
Podle §3066 o. z. do doby stanovené v §1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
Nejvyšší soud shora uvedenou právní otázku (tedy nabytí práva k nemovité věci na základě institutu mimořádného vydržení ve smyslu §1095 o. z. ve spojení s §3066 o. z.) již vyřešil v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. K těmto závěrům se Nejvyšší soud rovněž přihlásil v usnesení ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, a v rozsudku ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021.
V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Podmínkou mimořádného vydržení (§1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§992 odst. 1 o. z.), ale absence nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v §992 odst. 1 o. z., resp. dříve v §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se tu neuplatní.
Podle označených rozhodnutí Nejvyššího soudu je hodnocení poctivosti úmyslu držitele vždy individuální, založené na jedinečných a konkrétních skutkových okolnostech v každé projednávané věci; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit tyto úvahy jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.
Zákon výslovně neřeší otázku zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podle §995 o. z., věty první, platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. Toto ustanovení lze analogicky (§10 odst. 1 o. z.) aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení.
K výkladu §3066 o. z. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uvedl, že „do doby stanovené v §1095 o. z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§3066 o. z.). Občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (§3081 o. z.).
Z §3066 vyplývá, že vlastnické právo k nemovité věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě ‚nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014.“ S ohledem na znění citovaného §1260 odst. 1 věta první o. z. platí tato úprava i pro mimořádné vydržení služebnosti.
Z uvedeného se podává, že pokud držitel práva odpovídajícího služebnosti nebyl k 1. 1. 2019 v nikoliv nepoctivém úmyslu, nemohl nabýt držené právo k nemovitosti na základě mimořádného vydržení ve smyslu §1095 o. z. ve spojení s §3066 o. z. Jinými slovy v případě mimořádného vydržení je možné započíst (a to i v případě zohlednění kvalifikované držby předchůdce držitele) k 1. 1. 2014 jen patnáct let předchozí držby držitele nikoliv v nepoctivém úmyslu [srovnej BĚLOVSKÝ, Petr in SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1652.].
V poměrech projednávané věci se žalobci domáhají určení existence práva odpovídajícího služebnosti, které měli nabýt k 1. 1. 2019 na základě mimořádného vydržení. Jelikož právo odpovídající služebnosti váznoucí na nemovitosti je i pro účely vydržení nemovitou věcí (srovnej §498 odst. 1 o. z.), je nutno posoudit, zda žalobci byli k 1. 1. 2019 držiteli uvedeného práva nikoliv v nepoctivém úmyslu ve smyslu §1095 o. z. ve spojení s §3066 o. z., a to po dobu nejméně dvaceti let (srovnej §1095 o. z. ve spojení s §1091 odst. 2 o. z.).
Dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobci nemohli v intencích projednávané věci nabýt právo odpovídající věcnému břemeni na základě mimořádného vydržení ve smyslu §1095 o. z. ve spojení s §3066 o. z. Odvolací soud rovněž tuto úvahu náležitě odůvodnil. Je nutné zohlednit, že žalobci vyzvali žalovanou dopisem ze dne 23. 6. 2017 k poskytnutí součinnosti k zápisu příslušného věcného břemene do katastru nemovitostí. Žalovaná ve své odpovědi (která byla provedena jako důkaz při jednání soudu prvního stupně konaném dne 30. 4. 2018, č. l. 20 verte) tuto součinnost poskytnout odmítla s tím, že podle jejího názoru ke vzniku věcného břemene tížící její nemovitost nedošlo. Následně se dovolatelé žalobou ze dne 22. 9. 2017 domáhali určení existence věcného břemene, které měli nabýt na základě vydržení.
Z uvedeného se podává, že dovolatelé nemohli být k 1. 1. 2019 držiteli v nikoli v nepoctivém úmyslu. Přinejmenším z odpovědi žalované na žádost dovolatelů o součinnost ze dne 23. 6. 2017 jim muselo být zřejmé, že žalovaná existenci věcného břemene tížícího její nemovitost neuznává a udělený souhlas s čerpáním vody ze studny nacházející se na jejím pozemku považuje spíše za „sousedskou výpomoc“. Žalovaná rovněž uvedla, že kromě možného ústního souhlasu jejího právního předchůdce s čerpáním vody ze studny nacházející se na jejím pozemku nedisponují žalobci žádným právním důvodem, na základě kterého by byli oprávněni čerpat vodu z této studny. Lze tedy přisvědčit názoru odvolacího soudu, že žalobci se i prostřednictvím tohoto řízení snaží proměnit v trvalé právo to, co jim bylo povolenou jen výprosou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021), a proto nemohli být k 1. 1. 2019 držiteli nikoli v nepoctivém úmyslu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, přitom vůle držet právo odpovídající služebnosti (animus) musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího služebnosti, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva.
Z uvedeného vyplývá, že žalobci nemohli nabýt právo odpovídající věcnému břemeni na základě mimořádného vydržení ve smyslu §1095 o. z. ve spojení s §3066 o. z. Jelikož odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobců tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 6. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu