ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2343.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2343/2021-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. G. , narozeného XY, bytem v XY, b) Š. G. , narozeného XY, bytem v XY, c) A. G. , narozené XY, bytem v XY, d) P. P. , narozeného XY, bytem v XY, e) M. P. , narozené XY, bytem v XY, a f) K. P. J. , narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Lukášem Juráskem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 58/32, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Zahradní Město , IČO 00034771, se sídlem v Praze 10, Zvonková 3048/2, zastoupenému Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. Š. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Lindou Turcsányiovou, advokátkou se sídlem v Praze, Dobrovského 554/10, o určení zániku služebnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 46/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 36 Co 118/2020-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z žalobců 2 780 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobců Mgr. Lukáše Juráska.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka řízení rozsudkem ze dne 9. 3. 2021, č. j. 36 Co 118/2020-135, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 5. 2020, č. j. 19 C 46/2019-96, kterým soud prvního stupně určil, že „právo odpovídající věcnému břemeni (služebnosti), jehož obsahem je právo užívat bytovou jednotku“ v půdním prostoru budovy č. p. XY, na pozemku par. č. XY v XY, v katastrálním území XY, ve prospěch žalovaného, netrvá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný („dovolatel“) dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena [§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. s. ř.”)], a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Ve věci jde o promlčení věcného břemene zřízeného ve prospěch bytového družstva podle §28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Dům žalobců byl ve prospěch žalovaného bytového družstva zatížen věcným břemenem vztahujícím se k jedné bytové jednotce; žalobci se v tomto řízení domáhali určení, že věcné břemeno netrvá.
Otázka, která má zakládat přípustnost dovolání, spočívá v tom, zda „skutečnost, že u bytu došlo k dočasné změně, nikoli trvalé změně, může mít za následek běh promlčecí lhůty, a pokud nemá, zda se běh promlčecí lhůty staví úkony činěnými na straně žalovaného a vedlejšího účastníka výkonem práva z věcného břemene v podobě provádění administrativně technických úkonů k udržovacím, stavebním a rekonstrukčním pracím vedoucím k užívání bytu, tedy zda se pojmem užívání bytu z hlediska věcného břemene zřízeného podle ust. §28d zákona č. 297/1992 Sb. považuje pouze skutečné obývání bytu ze strany člena družstva“. Namítá, že pokud je ze strany nájemce (vedlejšího účastníka) řádně hrazeno nájemné, hodlá byt obývat a trvale v něm žít, a žalovaný k bytu přistupuje jako pronajímatel, vykonává tím svá práva z věcného břemene, což brání jeho promlčení.
Dovolání tvoří z podstatné části polemika se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, potažmo s hodnocením důkazů. Ve věci nebylo zjištěno, že by dovolatel a vedlejší účastník uzavřeli nájemní smlouvu, ani to, že by vedlejší účastník platil žalovanému nájem či žalobcům služby spojené s užíváním bytu.
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, již neobsahuje dovolací důvod spočívající v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a v dovolacím řízení proto nelze zpochybnit skutková zjištění – nyní je možné dovolání jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Dovolací soud se proto nemohl zabývat námitkou, že výkon práva odpovídající věcnému břemeni v nyní projednávané věci spočíval v pronajímání bytové jednotky členům bytového družstva; takový skutkový stav nebyl zjištěn.
Na otázce, zdali za výkon práva odpovídající věcnému břemeni je možné považovat „administrativně-technické úkony k udržovacím, stavebním a rekonstrukčním pracím vedoucím k užívání bytu“, pak napadené rozhodnutí nezávisí. Z rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů založily závěr o promlčení věcného břemene na tom, že dovolatel po dobu 10 let nevykonával právo odpovídající věcnému břemeni; nešlo zde ale primárně o užívání bytu. Ačkoli samy nalézací soudy na některých místech o užívání bytu hovoří (srov. třeba bod 28 poslední věta napadeného rozhodnutí), a věcné břemeno podle §28d zákona č. 42/1992 Sb. nepochybně v konečném důsledku k užívání bytu členy bytového družstva směřuje, soudy vyšly z toho, že věcné břemeno v tomto případě nespočívá v povinnosti strpět užívání, nýbrž ve specifické povinnosti strpět, aby oprávněné bytové družstvo vykonávalo k bytu ve vlastnictví povinného práva a povinnosti pronajímatele [§28d písm. b) zákona č. 42/1992 Sb.]. V tomto smyslu proto nebylo podle odvolacího soudu podstatné, zdali dovolatel (případně jeho člen) byt užíval či zda lze za takové užívání považovat jednání teprve směřující k budoucímu užívání; závěr o promlčení je zde záložen výhradně na tom, že dovolatel po dobu deseti let nevykonával práva a povinnosti pronajímatele („promlčecí lhůta počala plynout od okamžiku, kdy žalovaný fakticky přestal práva pronajímatele vykonávat“ – bod 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Takový právní názor nalézacích soudů nicméně dovolatel žádným způsobem nenapadá, a dovolací soud jej proto nemohl přezkoumat.
Pro předmět dovolacího řízení není konečně významná ani námitka, že u bytové jednotky došlo k dočasné, nikoli trvalé změně. Předmětem řízení totiž nebyla otázka, zdali služebnost zanikla pro trvalou změnu poměrů; žalobci se domáhali určení, že služebnost netrvá v důsledku promlčení, a podstatné tak bylo především zjištění, zda dovolatel v promlčecí lhůtě právo vykonával.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu